TIŠNOV 21 - 1.Návštěva Předklášteří

Už několik dnů před naší kratší podzimní dovolenou mnou zmítaly rozporuplné pocity. Na cílovou destinaci (a výlety do okolí) jsem se pochopitelně velmi těšil, ale zároveň tak trochu trnul, jaká „překvapení“ nám tentokrát - při přesunu z bodu A do bodu B… aneb z Otrokovic do Tišnova – dráhy přichystaly. A musím říct, že jsem zklamán rozhodně nebyl.

Cesta soupravou Eurocity do Břeclavi proběhla v pohodě. Až na jednu maličkou „ošíbku:“ při průjezdu tornádem poničenou oblastí na jihu Moravy jsme nabrali asi dvacetiminutové zpoždění a další souprava Eurocity mířící z Prešpurka do Matičky Prahy v Břeclavi již stála a byla narvána k prasknutí!

A to tak, že i na chodbě u WC se dalo vestoje balancovat jen silou vůle a my se pouze mohli utěšovat myšlenkou, že do Králova Pole dojedeme zhruba za půl hodiny a holt to musíme prostě nějak vydržet.

Na brněnském hlavním nádraží interiéry vlaku zaplnil další mohutný příliv cestujících, takže jsem cestu do „Pole“ strávil zasunut i s Janiným kufrem zašprajcován mezi dveře umožňující průchod mezi vagóny a v duchu blahořečil nebesům, že je zbylý úsek tak krátký, neboť trvat tahle „jízda“ jen o něco déle, nejspíš bych se potentočkoval...

 

Nejspíš si dovedete představit tu úlevu, když jsme v Králově Poli mohli natřískaný expres konečně opustit, vystoupit na perón a zde v klidu vyčkat příjezdu spoje do naší cílové stanice. Byl jím téměř liduprázdný osobák a my se v něm vezli jak králi!

Následovala Kuřim, Čebín s dominantou mohutného lomu… a zanedlouho už náš vláček brzdil v Tišnově.

Jana sice frflala, že tu nikde nemají výtah a my museli po projítí podchodem nahoru po schodech… a potom zase, že musíme do centra města, kde máme zajištěno ubytování, do kopce. (No ja, bláhová to cérka, rodačka z Hradišča, kerá si myslí, že majú aj ostatní města u nás centrum dycky enom na rovině.)

Penzionek jsme zdárně našli, pokojík v patře dostali i vzápětí zaplatili, jen nás trochu překvapila postel tvaru letiště umístěná na jakémsi pódiu (to se to z ní bude v noci fajnově plížit na záchod, ještě aby si člověk potmě hnátu zlámal, pokud zapomene na ten schod!) a také, že je místnost osvětlena jen stropními okny se zatahovací roletou. Koupelna naštěstí jedno normální okno měla a byl jím výhled ku kostelu a na kus městského parku, ozdobeného na kopci zahradní restaurací.

 

Po dalších nezbytných úkonech (vybalení věcí... dohodě, na které straně postele kdo bude spát... a uvaření a vypití kafé) jsem do batohu vložil tašky na nákup. A protože se rychle blížila polední hodina, vyrazili jsme hledat obchod a restauraci. Hned naproti nějaká byla, ale tu nám majitel penzionku nedoporučil, neboť prý jsou u jejího vnitřního vstupu popelníky a kouřem huličů je zamořen snad celý lokál.

Na konci ulice jsme za křižovatkou narazili nejprve na větší obchod a hned za ním i na pěknou restauraci, Na Humpolce se jmenovala. Takže napřed jídlo a potom nákup. Dali jsme si kýtu se smetanovou omáčkou a knedlíkem za rozumnou cenu, oběd spláchli pivem a limonádou a spokojeni odešli nakoupit nezbytné potraviny a pitíčko do Hrušky.

 

Pak mne Jana zůstala čekat před penzionem, já vynesl nákup na pokoj a už společně jsme vyrazili dolů na autobusové nádraží, bychom se odtud přesunuli na prohlídku Národní kulturní památky v obci Předklášteří, těsně sousedící s Tišnovem. Jak název sídla s asi patnácti sty obyvateli napovídal, byl jeho největší pozoruhodností rozsáhlý komplex kláštera Porta coeli (Brány Nebes), jediného cisterciáckého kláštera na Moravě a jediného takového ženského v celé naší vlasti.

 

Za hodně proměnlivého počasí (v Tišnově ještě slunce, tady už schovávající se za černé mraky) jsme vystoupili na zastávce u Obecního úřadu a prošli branou do rozlehlého komplexu kláštera, jenž vznikl v první čtvrtině třináctého století.

V tu chvíli bylo nebe zatažené tak, že hrozilo deštěm, proto jsme vyhledali azyl klášterní kavárny stojící hned u vstupu a dali si kafíčko a nějaký zákusek. Kromě čerstvě pražené kávy jsou zde k mání limonády a šťávy zrobené mniškami z ovoce klášterní zahrady, různé pečivo, zákusky a koláče.

 

Venku nás čekalo milé překvapení v podobě „Oskárka“ opět pracujícího na plný úvazek, což jsme promptně využili na nafocení těch nejúžasnějších klášterních staveb. Nejprve jsme ale cestou k bazilice Nanebevzetí Panny Marie minuli novodobý pomník Obětem světových válek. Za ním jsme vpravo viděli areál konventu, v němž dnes opět žijí řádové sestry, no a poté s úžasem v očích stanuli před vlastní gotickou bazilikou a jejím věhlasným portálem, vytvořeným ve stylu gotiky francouzské.

Ani se člověku nechtělo věřit, že tahle rostlinnými motivy a figurkami světců ozdobená krása vznikla spolu s chrámem bezmála už před sedmi sty lety! Je to prostě něco naprosto úžasného a nadčasového, něco, co se musí opravdu vidět na vlastní oči... a my před jeho tvůrci smekli pomyslné klobouky.

 

Samotná bazilika stojí na půdorysu nestejnoměrného kříže a skládá se ze tří lodí podélných a jedné příčné, ozdobených žebrovými klenbami. Přitom hlavní loď převyšuje obě postranní, jež jsou k ní uvnitř připojeny arkádami. Interiér se pyšní přebohatou uměleckou výzdobou – např.obrazy od Sterna, Franze A.Maulbertsche, sochami od Ondřeje Schweigla a dalším skvostným mobiliářem.

Dovnitř do chrámu, kde bylo lešení, se bohužel dalo jen velmi omezeně nahlédnout od venkovních dveří, takže jsme se mohli pokochat pouze exteriéry baziliky, přilehlé klášterní kaple Nanebevzetí Panny Marie (má podobu kostela a byl zde zbudován v novogotickém stylu až roku 1901) a areálu budov na nádvoří, v nichž se nachází Podhorácké muzeum.

 

(Jeho návštěvu jsme si pochopitelně ujít nenechali, ale o exponátech a stálých výstavách v něm umístěných se zmíním až v další samostatné cestopisné části, neboť si ji tohle muzeum plně zaslouží. Jedna ze stálých expozic se věnuje i historii kláštera, takže si na své přijdou i milovníci dějepisných událostí a dat.)

 

Po prohlídce nás venku opět čekala zakaboněná obloha a my, bychom alespoň trochu rozjasnili naše dušičky, zamířili do klášterního pivovaru disponujícího nejen venkovním posezením, ale vnitřní pivnicí. Zdejšími produkty jsou spodně kvašená piva s názvem Vorkloster, což znamená v němčině „Předklášteří.“

 

Ve stejnojmenné obci jsme se pak ještě chvíli zdrželi a vyrazili přes náměstí 5.května a restaurace V Chaloupkách k návrší Stráňov, jemuž vévodil hřbitovní kostelík Nejsvětější Trojice.

Vypíná se již mimo areál kláštera Porta coeli, vzdálen od něj vzdušnou čarou asi čtvrt kilometru jižně ve středu obce.

Vystavěn byl v goticko - románském stylu roku 1555 a jeho donátorkou byla abatyše kláštera Barbora Kvinská ze Švábenic, osvícená to žena, jejímž přičiněním rozkvetl celý region. Barokní přestavbou malý chrám prošel roku 1678.

Kostelík má jen jednu loď ohraničenou dvěma vysokými štíty se stupňovitým cimbuřím a stříškami. Ze střechy k nebesům trčí malá čtyřhranná věž (sanktusník) s cibulí a špicí s křížem. Pravidelné mše se zde neslouží, v chrámu probíhají jen občasné pohřby.

Okolo kostelíka se rozkládá hřbitov s mnoha zajímavými náhrobky. Roku 2014 byla zrekonstruována bývalá barokní márnice a po opravě se stala hrobkou bývalých majitelů panství – rodiny Vitlinghoff-Schell a barona Mundyho.

 

Ze hřbitova se otevíral rozhled dolů ke klášteru Porta coeli, na velký kamenolom na protější Dřínové, na slovutný vrch Květnici a okolní, velmi půvabnou kopcovitou krajinu.

 

Od kostelíka jsme se vrátili do středu obce a doprovázeni modrou tur.značkou, vydali se po ní přes celé Předklášteří k mostu přes Svratku, za níž se již rozkládalo předměstí Tišnova...