TIŠNOV 21 - 6.Do "Velmezu" na prohlídku zámku
Ráno jsme vyšli z penzionu a hned po prvních krocích uslyšeli jakési podivné hlasité syčení.
„A kruciš, že by tady někde unikal plyn?“ Podivil jsem se a pak mne napadlo zvednout hlavu a podívat se na podmračenou oblohu. Lidičky, tož to byl šok! Několik desítek metrů nad našimi šiškami pomalu k zemi padal balón a osádka aviatiků s hořáky puštěnými naplno se snažila ze všech sil, aby se jejich dopravní prostředek zase k nebi vznesl. Což se nakonec podařilo, ale to už jsme viděli až od tišnovského nádraží, protože jsme museli spěchat, aby nám neujel vlak.
Dnes, v neděli, jsme měli namířeno do Velkého Meziříčí, bychom absolvovali prohlídku zámku a muzea a poté se i po historickém centru města prošli.Vláček nejprve ujížděl divokým údolím Loučky (jež překonal také po několika dlouhých viaduktech), projel Říkonínem a my jej posléze opustili v již „normální“ krajině Vysočiny - ve stanici Křižanov. Tady nás čekal bleskurychlý přestup na lokálku do Velkého Mezříčí, města jemuž se přezdívá „Velmez.“ My z ní ale nevystoupili na nádraží, ale až na zastávce, odkud bylo k zámku mnohem bliž.
Dnešní počasí bylo stejné jako v minulých dnech a jeho vývoj jakoby probíhal přes kopírák: dopoledne nízká oblačnost, ta se před polednem rozplynula a pak až do soumraku slunce a nádherně modrá podzimní obloha.
Od zastávky jsme seběhli k potoku Balince, u jejíhož břehu se vypínala velice pěkně zrekonstruovaná Jelínkova vila. Původně býval objekt mlýnem, dnes se v ní nachází hotel a restaurace s malým pivovárkem. Jeho produkty nesou jméno Harrach. To podle někdejšího majitele panství a velkostatku – hraběte Františka Mária Alfreda Harracha pocházejícího z rakouské větve Harrachů.
Za vilou jsme na Hornoměstské ulici rychle omrkli vystavené menu restaurace U Bílého Koníčka (měli všechno, co my rádi) a vzápětí už zamíříli k zámku. Trasu jsme zvolili kol kostelíka sv.Cyrila a Metoděje po Zámeckých schodech a než jsme vyfuněli nahoru, mohli se cestou potěšit nejprve výhledem na ten slavný dálniční most a pak i na stavení, na jehož fasádě byla umístěna plastika a pamětní deska. Z ní jsme se dozvěděli, že se právě v tomhle domě narodila Františka Stránecká, spisovatelka, jejíž tvorba je přirovnávána k dílu Boženy Němcové. Tak jako mnohem slavnější „Božka“, byla i ona sběratelkou lidové ústní slovesnosti a za předlohy pro její povídky jí posloužily osudy prostých venkovských lidí na Horácku, Znojemsku a jižní Moravě.
No a pak už jsme stanuli na zarovnaném temeni ostrohu a byli notně překvapeni romantickým „předzámčím“ s hradbami a vstupní věží, připomínajícím hrad. Tohle vše ale bylo pseudogoticky upraveno až v 19.století. Za branou se nacházelo nádvoří a objekt vlastního zámku, jehož východní strana se vypíná nad skalnatým srázem. Na ostatních světových stranách byl areál zámku ohraničen vysokými zdmi hradeb a hlubokými příkopy.
Původně tu stával už od půli 13.století pozdně románský hrad Tasovců. Hrad měl zpočátku jen jeden dvouprostorový palác a teprve později byl přistaven další tříprostorový, v jehož střední části se v přízemí zachovala gotická křížová žebrová klenba. Před polovinou patnáctého století vznikl palác třetí, částečně věžovitý, ale z něj se do dnešních časů zachovaly jen sklepy. Hrad byl ze tří stran chráněn vysokou parkánovou zdí a především mohutně opevněným předhradím se čtyři metry silnou hradbou, několikrát zalomenou a v nárožích opatřenou věžmi. Před hradbou byl vyhlouben zděný příkop.
Tasovci byli předchůdci pánů z Meziříčí a Lomnice a ti hrad prodali Lackovi z Kravař, který jej rozšířil. Poté se hrad opět vrátil do držení „meziříčským“ pánům a za Jana z Lomnice bylo zbudováno dokonalejší opevnění.
Hrad nechala v druhé půli 16.století na renesanční zámek kupodivu přestavět žena – Alena Berková Meziříčská z Lomnice. Po požáru v roce 1723 získal barokní podobu. Za dalších majitelů panství – Lichtejnštejnů, Lobkoviců a Harrachů byl rovněž stavebně upravován a nakonec zámecký areál získal novogotickou podobu. Dnes tu jsou na všech budovách k vidění fasády renesanční, barokní a novogotické. Díky hlavnímu průčelí, mansardovým střechám, vikýřům a komínům má masivní zámecká budova převážně barokní ráz a nádvoří zdobí zajímavá kamenná kašna v podobě koně.
Odtud jsem podnikl průzkum do pokladny, v níž seděla sympatická černovlasá žena (tak trochu připomínala tu egyptskou královnu Kleopatru) a od níž jsem se po zakoupení vstupenek na velký okruh (zámek i muzeum) dozvěděl, že se další prohlídka koná v následující celou hodinu. Což jsme s Janou hbitě využili k návštěvě zámeckého parku, hlavně té romantické části u opevnění s mostky a pak ještě kousek dál, ale z jeho třiadvacetihektarové plochy jsme viděli opravdu jen velmi malou část, neboť jsme si museli hlídat čas, abychom neprošvihli prohlídku.
Ta se nám moc líbila a k mému velikému údivu nás provázela ta paní pokladní (a zároveň i průvodkyně) a já musel obdivovat, jak dobře jí funguje hlava, protože se při výčtu majitelů s mnoha složitými jmény ani jedinkrát nepřebreptla.
Nejprve jsme byli poučeni o historii „hradozámku.“ K nejvýznamnějším rodům, kteří jej vlastnili, patřili Lobkovicové a Lichtensteinové. Pak hrabě František Harrach, pobočník jeho Excelence – arcivévody Františka Ferdinanda d´Este, který na zámku zavedl elektřinu. Zámek byl v letech 1948 až 2000 v majetku státu, poté se v restituci vrátil původním vlastníkům, kterými jsou v současnosti Jan Nepomuk Podstatzky- Lichtenstein a jeho sestra Maria Podstatzká – Lichtensteinová.
Z interiérů vynikalo vstupní křídlo se sloupovím, schodištěm a reprezentačními sály v prvním patře, zkrášlenými iluzivními malbami a na stropech jemnými štukovými dekoracemi. Součástí prohlídky byl vestibul s portréty rytířů Zlatého rouna, Taneční, Orientální a Sarajevský salonek. K vidění tu byla zajímavá barokní a empírová kamna, většinou barokní nábytek a křišťálové lustry. Nacházela se tu i galerie zámeckých pánů a císařská komnata s ložem, na němž spal František Josef I. Ten zde byl ubytován roku 1909 v době konání císařských manévrů.
Ve Velkém salonu (Taneční sál) byly vystaveny různé kuriozity jako třeba smuteční náhrdelník císařovny Marie Terezie anebo psací stolek, který patřil nebohé francouzské královně Marii Antoinettě.
Velmi zaujal také Sarajevský salon, v němž jsme si mohli prohlédnout fotografie a v podstatě vše o císařských manévrech konaných na začátku dvacátého století u Velkého Meziříčí, kdy byl vlastníkem zámku (a také hostitelem jejích Milostí) hrabě František Harrach. K nejvýznamnější postavám cvičení patřil císař František Josef I., následník trůnu František Ferdinand d´Este a německý císař Vilém II.
V Sarajevském salonu je vystaven kapesník s krví Fr.Ferdinanda d ´Este, kterou mu ihned po atentátu srbským fanatikem Gavrilo Principem, setřel z tváře hrabě Harrach. Byl totiž majitelem otevřeného automobilu vezoucího následníka trůnu a jeho choť Žofii a jako pobočník jeho Excelence stál na stupátku vozu. Žofie umřela hned. Hrabě pak přidržoval při cestě do sídla bosenské zemské vlády umírajícími Ferdinandovi límec kabátu, aby mu hlava nepadala, ale i ten po čtvrthodině vydechl naposledy.
Dovolím si malou odbočku k tomu automobilu, který roku 1911 vyrobila rakouská firma Graf a Stift a který se stal po atentátu „vozem prokletým,“ neboť jeho osudy připomínají vskutku strašidelný horor.
Ostatně, posuďte sami:
Hrabě Harrach auto hned po atentátu prodal ctižádostivému, ale totálně neschopnému zemskému veliteli Bosny – J.O.Potierkovi. Ten vedl už v prvních dnech války útok na Srbsko a u Valjeva utrpěl neskutečně drsnou porážku. „Hrdina“ se z toho zvencnul a zemřel v ústavu pro duševně choré.
Po něm automobil získal důstojník z Potierkova štábu a během čtyř měsíců s ním čtyřikrát boural a při té poslední havárii přišel o ruku.
Dalším majitelem byl lékař, který s vozem sjel do příkopu a zabil se. Pak jej vlastnil bohatý zlatník (spáchal sebevraždu) a švýcarský automobilový závodník, jenže se v něm zabil při závodu v Alpách. Posledním majitelem byl jakýsi automechanik, ale když se s vozem a se čtyřmi přáteli vracel ze svatby (ne ze svojí, ale z jiné) střetl se s protijedoucím vozidlem a celá osádka „sarajevského auta“ zahynula!
Dnes je tento vpravdě hororový vůz vystaven ve vídeňském vojenském muzeu, ale prý už žádnou neplechu nedělá…
Nyní ještě zpět k prohlídce:
V prostorách druhého patra zámku jsme si prošli muzeum s různými sbírkami a tady už se mohlo i fotografovat. Nejprve jsme si prohlédli výstavu s palnými a chladnými zbraněmi a zbrojí z třicetileté války, kolekci orientálních předmětů a pak mineragickou expozici a otevřený depozitář s výstavou vycpaných ptáků žijících v bývalém okrese velké Meziříčí počátkem minulého století. Následovala výstava kubistického nábytku z roku 1913, zhotoveného dle návrhů arch.Pavla Janáka pražským družstvem.
Expozice Ve znamení sedmi per nás seznámila s městkým znakem, historií „Velmezu,“ životem ve městě i na vesnici. Nechyběla řemesla (koželuzi, ševci, klihaři a soukeníci), věda, kultura i umění.
Po velmi zajímavé prohlídce jsme se již odebrali do podzámčí a nejdříve ze všeho navštívili tu vyhlédnutou restauraci. Avizovaný „segedín“ bohužel už jak na sviňu neměli, ale výpečky se zelím zapité Plzní a limonádou Zonkou byly také super!