Toulky Krkonošemi v předposlední den roku 2013 – II. část

Jsou místa, která někomu nepřijdou ničím zvláštní, prostě si jich nevšimne. A jsou místa, která naopak člověka osloví, i když je již několikrát navštívil. Myslím, že Mohyla Hanče a Vrbaty nacházející se v nadmořské výšce 1.416 metrů na Vrbatově návrší patří k těm druhým. Proto činím malou zacházku (asi 250 metrů) oproti původnímu plánu a stoupám do mírného kopce. Malá kamenná mohyla v blízkosti červené turistické značky při cestě mezi Vrbatovou boudou a rozcestím Nad Kotelní jámou připomíná dějiště sportovní tragédie z roku 1913, kdy ve sněhové vánici během závodů zahynul přední český lyžař Bohumil Hanč a jeho kamarád Václav Vrbata.

A co se vlastně onehdy událo? 24. března 1913 se konal závod na 50 kilometrů, který pořádal Svaz lyžařů Království českého. Na startu bylo osm soupeřů. Ráno vypadalo počasí příznivě a tak většina závodníků byla oděna pouze lehce. Záhy se však počasí zhoršilo. V druhém kole pokračovali již jenom čtyři a posléze zůstal v závodě pouze jediný závodník, Bohumil Hanč z oddílu ČKS Ski Jilemnice. Když projížděl okolo Harrachových kamenů, potkal přítele Václava Vrbatu. Ten viděl, že je kamarád podchlazen a tak mu půjčil svůj kabát a čepici. Bohužel to nepomohlo. Bohumil Hanč padl následně patrně vyčerpáním nebo ztrátou orientace ve sněhové bouři do kleče a nebyl schopen pokračovat. Marně ho čekali na Labské boudě. A tak začalo pátrání, při kterém ho sice objevili, ale již nezachránili. Bohužel toho dne nezůstalo u jediné oběti. Dostat do bezpečí se nepodařilo ani Václavu Vrbatovi.

Příběh Hanče a Vrbaty o přátelství, odhodlání a pomoci je stále živý. I po více než 100 letech zná jejich jména téměř každý. No možná je to pouze moje naivní představa, ale když člověk zavítá do této části Krkonoš, určitě by měl toto místo navštívit. Zdejší kamenná mohyla je trvalým mementem a aktuálním odkazem mravního poselství tragické události a každoročně je také 24. březen připomínán jako Den Horské služby. Dnešní krásné počasí mi říká, že nejenom vzpomínat lze u mohyly. A tak se rozhlížím, jelikož se jedná o další místo s krásným a kouzelnými výhledem na okolní panorama Krkonoš. Vidět je do všech stran. Kousek dole pod mohylou je Vrbatova bouda, kterou se však dnes nechystám navštívit. Severním směrem se nachází Labská bouda, což je další možnost pro občerstvení.

Vracím se zpět na rozcestí a pokračuji po žluté značce a potkávám pěší turisty i první běžkaře. A tak si říkám, že by se mi ski hodily. Ale stopa zase není kdoví jak úžasná a především bych se musel s lyžemi nést ráno několik hodin nahoru i odpoledne zpět. A tak si užívám pěší chůze. Po půl druhém kilometru přicházím k dalšímu rozcestí, které se nachází na náhorní planině západních Krkonoš a jmenuje se„U čtyř pánů v Krkonoších“. Je zde malá dřevěná budka a turistický ukazatel. Také toto místo má svou historii. Jedná se o původní hraniční bod čtyř polesí - HARRACHOV, Rezek, Vítkovice a Krausovy Boudy. I zde bych se mohl vydat různými směry, ale můj dnešní hlavní cíl je nedaleko a tak neopouštím žlutě značenou stezku a okolo rozcestí „Labská louka“ přicházím po jednom a půl kilometru na místo krásné i symbolické, k pramenu Labe. Praví se, že by ho měl každý občan naší republiky alespoň jednou za život navštívit. Já mám vybráno na několik životů dopředu.

Labe, jedna z největších řek v Evropě, pramení v nadmořské výšce 1.386,3 metrů a na své dlouhé pouti protéká kromě nás pouze Německem, kde ústí do severního moře u města Cuxhaven. Rozloha jejího povodí činí 144.055 km² a zajímavostí je, že tam řadí také malá část území Polska a Rakouska. Celkově je řeka dlouhá 1.154 km, přičemž v Čechách naměřili délku toku 358,3 km.

Pramen Labe je přístupný po značených turistických stezkách z Rokytnice nad Jizerou, Harrachova, Špindlerova Mlýna nebo z Polska. Vlastní prameniště, které se nachází západně od tohoto místa ve vzdálenosti okolo 200 metrů, je z důvodů ochrany přírody veřejnosti nepřístupné. Symbolická instalace pramene Labe má podobu skruže s přítokem a odtokem vody. Okolí je vydlážděné, jsou zde osazeny lavičky a na kamenné zídce se nachází 26 barevných znaků měst, jimiž Labe na své pouti k moři protéká. Dále zde lze spatřit dvě pamětní desky. První instaloval Klub českých turistů a byla věnována propagátoru české turistiky v Krkonoších Janu Bucharovi k jeho sedmdesátinám. Druhá deska připomíná osmdesáté výročí organizované turistiky a sté výročí narození výše uvedeného propagátora tohoto krásného sportu. V zimě je však většinou vidět pouze rozcestník a někdy ani ten ne. Za vlastní řekou bych musel o kousek dál jihovýchodním směrem, kde začíná řeka kouzlit, když padá do Labského dolu. Labský vodopád s výškou 30 až 35 metrů totiž patří mezi naše nejmohutnější vodopády.

Labe je v češtině středního rodu, a tudíž je to jedna z mála řek, jejíž název není ženského rodu. Labe se tudíž vymyká, alespoň v českém jazyce. Proč, to nevím. Nejznámějšími přítoky (samé ženské) jsou Vltava, Úpa, Metuje, Orlice, Cidlina, Jizera, Ohře, Bílina, Ploučnice či Kamenice. Voda, dárkyně života, je také rodu ženského. Tak jako Bohyně Matka, jediná svrchovaná nejvyšší síla, bez které by život nebyl možný. Nebo třeba již v dávné minulosti keltská ženská vodní božstva měla zpravidla podobu krásných žen, které se vyznačovaly většinou dobrou povahou. Název Labe patrně pochází z doby, kdy okolo jejího toku sídlili Keltové a nazývali ji Elb. Jméno by však také mohlo vycházet z pojmu Albis či Alby, což by mělo mít význam bílý, čistý nebo světlý.

Kdy poprvé někdo spatřil pramen Labe, se neví, ale jeden časový údaj je znám. 19. září 1684 bylo provedeno svěcení labského pramene. A tak se již podruhé dnes ve svých představách potkávám s průvodem a s královéhradeckým biskupem Janem Františkem Kryštofem z Talmberka, který přišel po významné obchodní zemské stezce (tzv. Česká stezka), spojující Čechy a Slezsko, vysvětit pramen Labe. Počasí mu tehdy sice nepřálo, ale když ponořil kříž do vody, bouře utichla, vyjasnilo se a byl krásný výhled. Kdyby to bylo tak jednoduché, tak by bylo vhodné sem ten kříž pověsit. Nejeden poutník, kterému může jít i o život za sněhové vánice by to uvítal. Ale dnes nic takového nepotřebuji. Také čas mám velice dobrý a tak se jdu ještě kousek projít (asi 500 metrů) k dalšímu rozcestí, které se nachází na hranicích s Polskem a jmenuje se Česká budka.

Nacházím se červeně značené cestě, která vede střídavě po území obou států. Původně jsem se do těchto končin nechystal, ale do pravého poledne mi zbývá ještě 50 minut a především nedaleko před sebou vidím jeden zajímavý vršek. Po jednom kilometru nepatrného stoupání si prohlížím z blízkosti kopec Violík, který je vzhledem ke své nadmořské výšce 1.472 metrů nazýván tisícimetrovým vrcholem. Jedná se však o kuželovitý suk či výrazné žulové skalisko, které vyčnívá z plochého hřbetu. Okolo vrcholu s geodetickým bodem jsou menší kameny i větší balvany, v zimě romanticky ozdobené sněhem a námrazou.

Z Violíku je velmi dobrý rozhled, který by si měl člověk užívat pouze ze spodních partií, jelikož vlastní skála je součástí I. zóny KRNAP, a proto je nepřístupná. Okolo kopce se ve vyšších partiích nacházejí smilkové trávníky (Smilka tuhá je běžný druh chudých kyselých trávníků), o něco níže se objevuje kleč.

Rozhlížím se po Krkonoších, vidím ale také Jizerské hory a nakouknout je mi umožněno i do Polska. Violík se totiž nachází na hranici s Polskem a proto na některých mapách či ukazatelích je také polský název Łabski Szczyt. Mne však více zajímá naše území, jelikož si plánuji další směrování svého výletu. A samozřejmě fotografuji. Nejzajímavější jsou asi pohledy na jihozápad, kde se terén mírně svažuje směrem k Labské louce s pramenem Labe.

Odcházím zpět po červeně značená hřebenové cestě, která vede na jižní straně, necelých 50 metrů od vrcholu. To že na této frekventované cestě za tak úžasného počasí nebudu sám, jsem počítal, ale jisté věci jsem netušil. Míjím především tlupy Poláků, kteří hlučí a dupou a řekl bych, že je moc příroda nezajímá. Jsem asi jediný, kdo se snaží jít na okraji cesty, mimo běžeckou stopu. Ale i takový je život. A když už mám potkávat lidičky, tak proč pouze v přírodě. Již poněkolikáté dnes měním plán a vydávám se na návštěvu Labské boudy.

Musím se vrátit k rozcestí Česká budka a poté K Prameni Labe, kde se stáčí červená i zelená k jihovýchodu, a já přicházím po jednom a půl kilometru na určené místo. Labská bouda patří mezi ty krkonošské chaty na hřebenech Krkonoš, které jsou ošlehané větrem i dějinami. I ona má svůj zajímavý, možná i vzrušený osud, o kterém si lidé vyprávějí a objevuje se na starých i novějších pohlednicích, obrazech či kresbách. Pro někoho se ale jedná o rozporuplný betonový kolos nové Labské boudy, který nehodlají navštívit, ale se ani na něj neradi dívají.

Labská bouda se nachází v nadmořské výšce 1.340 metrů v první zóně Krkonošského národního parku a má svoji zajímavou historii. Již kolem roku 1830 v těchto místech postavila jistá žena jménem Die Blasse malou boudu z kamení, kůry a roští. Jako stavbař mám trochu pochybnosti o této konstrukci, ale budiž. Paní obchodnice tady prodávala kolemjdoucím kořalku, kozí sýr a mléko. Následující majitelé objekt přestavěli a rozšířili o menší ubytování. O vybudování Labské boudy, kterou znají mnozí z fotografií či obrázků, se zasloužil v 70. a 80. letech 19. století hrabě Jan Harrach. Provedl rekonstrukci a přístavbu původního objektu. Labská bouda, která byla tehdy mezi turisty velmi oblíbená, byla známá pod názvem Elbbaude nebo Elbfallbaude. Nic netrvá však věčně. V roce 1965 řemeslníci neopatrně manipulovali s benzínovou lampou a Labská bouda vyhořela.

Základní kámen nové, moderní Labské boudy byl položen v roce 1969. Otevřena byla o 6 let později, 15. listopadu 1975. Roku 1996 došlo k privatizaci objektu. Následovala rekonstrukce a v roce 2004 znovuotevření. Následně došlo k určitým změnám v osobě provozovatele i majitele objektu. V roce 2011 byla provedena další rekonstrukce a byl zde otevřen hotel s modernizovanými pokoji a turistická ubytovna. V současnosti by mělo být otevřeno celoročně a umožněno tak potřebným se najíst, ohřát či ubytovat.

Četl jsem, že v letech 2007 až 2011 se snažila správa KRNAP objekt od stávajícího majitele odkoupit, respektive to požadovala po státu. Chtěla jej srovnat se zemí, protože údajně hyzdí zdejší krajinu. Je pravda, že se stávající vzhled objektu každému nemusí líbit, ale když už zde jednou byla vybudována, tak si myslím, že je nesmysl ji bourat. Minimálně proto, že poblíž není možnost se občerstvit či schovat v nepříznivém počasí, které tady umějí měřit. Je zde totiž umístěna trvalá meteorologická stanice - pracoviště Solární a ozónové observatoře Českého hydrometeorologického ústavu v Hradci Králové.

Moderní železobetonová devítipatrová budova je umístěna ve svahu a její hlavní vchod se nachází na úrovni nejvyššího podlaží. A tudy já také vcházím. Na můj vkus je zde přiměřený počet lidí, obsluha však má asi jiný názor, jelikož je lehce nervózní a stejně obdobně nestíhá. Původně jsem si myslel, že ve zdejší restauraci Rozumně Uložím Měnu do horké vody, ale vzhledem k pěknému počasí si dávám pivo. Volím Budvar, ale posléze zjišťuji, že reklamní poutač mne upozorňuje na jinou značku moku. Točí zde totiž také pivo Paroháč vyráběné v minipivovaru Luční bouda, patrně nejvýše položeném zařízení na výrobu piva ve střední Evropě. K vaření tohoto moku používají vodu z pramene Bílého Labe. Když jsem byl dopoledne u pramene Labe, byl zapadaný sněhem. Tudíž až nyní budu moci ochutnat vodu z této řeky, sice převařenou a trochu upravenou, ale přece. Nějak si musím zdůvodnit to, že si dám ještě jedno pivo. Objednávám si tedy malého Paroháče stejně jako lidé se mnou u stolu. A bohužel se shodujeme, že tomuto nápoji něco chybí. Těžko říct, zda má na tom podíl obsluha nebo „potrubí z Luční boudy“. Ale sám pro sebe si říkám, že jsem udělal dobře, když jsem velkou žízeň zahnal budvárkem.

Předchozí část: https://www.turistika.cz/cestopisy/toulky-krkonosemi-v-predposledni-den-roku-2013-i-cast

Pokračování: https://www.turistika.cz/cestopisy/toulky-krkonosemi-v-predposledni-den-roku-2013-iii-cast