Krkonoše (3): Vrbatova bouda - Kotel - Pramen Labe - Vysoké kolo - Horní Mísečky
Krkonoše (3): Vrbatova bouda - Kotel - Pramen Labe - Vysoké kolo - Horní Mísečky (06/2014)
Třetí den jsme se rozhodli projít část západních Krkonoš, to znamená oblast kolem Pramene Labe. Z Pece pod Sněžkou, kde jsme byli ubytovaní, je to autem docela daleko, protože se musí hory objet spodem přesVrchlabí. Navíc silnice v Černém dole byla uzavřená a tak cesta byla s objížďkou ještě delší. Nevadí. Na parkoviště v Horních Mísečkách přijíždíme kolem 9 hod. Parkovné na celý den tady stojí 100,- Kč (rok 2014).
Cca 300 m do kopce od parkoviště, za novými apartmány s podzemními garážemi, které vypadají jako by sem spadly z Marsu, je zastávka autobusové kyvadlové linky, která v létě jezdí trasu Vítkovice, Horní Mísečky – Vítkovice, Zlaté návrší. Jízdní řád je dobré si dopředu ověřit. Autobusem tak překonáme 5 km po asfaltce se slušným převýšením a jsme na horách. Jízdenka stála 32,- Kč a o svezení byl značný zájem, takže se všichni do vozidla ani nedostali. Vypadalo to ale, že řidič jezdí pořád dokola, dokud na zastávce někdo stojí.
Autobus nás vyklopil kousek od Vrbatovy boudy a odtud je jen kousek ke kamenné Mohyle Hanče a Vrbaty, od které jsou první pěkné kruhové rozhledy. Oba muži tragicky zahynuli během závodu v běhu na lyžích, který se konal v březnu v roce 1913. Dojemný je hlavně příběh Václava Vrbaty, který se v náhlé vánici vrátil zachránit svého kamaráda Hanče, přenechal mu svůj kabát a čepici, a sám pak v místech, kde stojí dnešní mohyla, umrznul. Bohumila Hanče se podařilo dopravit na Labskouboudu, kde však na následky podchlazení zemřel.
Od mohyly jdeme po červené k Harrachovým kamenům, což je další pěkné rozhledové místo a také je odtud krásný pohled do Kotelních jam pod vrchem Kotel. U prvního "řopíku" (bunkr z opevnění republiky z období před 2. světovou válkou) nás zlákala vyšlapaná pěšinka bez označení směrem k vrcholu Kotel. Odtud jsou ještě lepší pohledy do Kotelní jámy, ale jen po místo s malým křížkem v hromádce kamení. Dále už je pěšina zarostená klečí a jen stěží jsme se prodírali a dále již stejně nic vidět nebylo. Měli jsme se raději vrátit zpět, ale nakonec jsme prošli až na červenou vedoucí od Dvoraček.
Po červené značce se vracíme zpět kolem Růženčiny zahrádky (místo ohrazené kameny údajně pojmenované po Harrachově choti Růženě, nic ale nenasvědčuje tomu, že by to měla být "zahrádka") a z červené scházíme na zelenou směr Pramen Labe. U rozcestníku U čtyř pánů se napojuje cesta a žlutá značka od Vrbatovy boudy a "provoz" houstne. Všichni chtějí vidět, kde pramení Labe, především Němci, kteří považují Labe za svoji řeku.
Po žluté značce tedy jdeme přes Labskou louku k prameni. Tady je již hodně lidí, všichni fotí místo, odkud vytéká známá řeka. Na kamenem vydlážděném plácku je pramen symbolicky upraven do betonové skruže s ne moc čistou vodou. Skutečný pramen Labe je nepřístupný a vlastně neznatelný v mokřadu na náhorní plošině severozápadním směrem od skruže. Vydlážděnou plochu uzavírá kamenná zídka, na které je z mozaiky symbolicky vyskládáno 26 znaků českých a německých měst, kterými Labe protéká. Vždycky jsem si myslela, že posledním městem na Labi je Hamburk, to ale není pravda, je jím německé město Cuxhaven.
Od pramene jdeme dál ke státní hranici po žluté k rozcestníku Česká budka. Láká nás dobře viditelný kopec s chatou na vrcholu, jedná se o polskou chatu Szrenica, ale to už by byl moc dlouhý okruh. Vydáváme se tedy po červené k Violíku (polsky: Łabski Szczyt = Labský štít) a vylezeme i na skálu rozhlédnout se po kraji. Kocháme krajinou krkonošské tundry, jedinečné svého druhu ve střední Evropě. Dál jdeme ke Sněžným jámám, které leží již na polské straně. Jedná se o hluboké ledovcové kary, které jsou další raritou Krkonoš.
Nad Sněžnými jámami se tyčí budova, o které jsme si z dálky mysleli, že je to restaurace, a tento dojem jsme nabyli i po přiblížení se k místu, protože okolo bylo velmi živo – množství polských turistů i školních dětí. Omyl, nejedná se o občerstvení, ale o polský vysílač Śnieżne Kotły (Sněžné jámy) nazývaný též Wawel. Původně tu skutečně byla horská chata s restaurací, ale od roku 1960 budova slouží už jen jako vysílač. Kousek za vysílačem jsou dvě vyhlídky se zábradlím do Sněžných jam. Hluboko v údolí se leskly hladiny dvou malých jezírek, taková horská plesa. Krásné místo, které vypadá spíše jako někde v Tatrách.
Chceme se podívat na Vysoké kolo (polsky: Wielki Szsyszak – Velký Šišák), další vysokou a z dálky viditelnou horu (4. nejvyšší v ČR – 1 509 m n.m.) přes jejíž vrchol vede státní hranice. Značená stezka sem již byla zrušena, ale stále existuje vydlážděný chodník až téměř na vrchol. Chvíli sedíme, odpočíváme a díváme se do krajiny. Všude kolem nás suťová kamenná pole porostená lišejníkem, za špatného počasí to musí být velmi nehostinné místo. Mně se ale moc líbí. Najednou nějaký hluk …. přes vrchol se řítí několik adrenalinových cyklistů, z kopce brzdí a kola sdírají kameny v suťovisku, protože na druhou stranu hory již zpevněná stezka nevede. To je neuvěřitelná bezohlednost k přírodě.
Vracíme se zpět ke Sněžným jámám a po žluté a kousek po zelené jdeme směrem k Labské boudě. Tuto betonovou stavbu asi nemá cenu komentovat, je obecně známá. Megalomanská budova ze 70. let 20. století nahradila původní dřevěnou boudu a je vidět z širokého dalekého okolí. Zblízka pozorujeme, že na objekt už dolehl zub času a vypadá to, že je také z velké části nevyužívaný. Nicméně tady čepují Budvar, tak se občerstvujeme před další cestou.
Od Labskéboudy jdeme po modré a po žluté zpět k Vrbatově boudě. Původně jsme chtěli jít zpět po červené, a poté se teprve napojit na žlutou, ale odbočku jsme nějak minuli a zjišťujeme to až u rozcestníku U čtyř pánů. Nevracíme se. Po žluté pak míříme dál kolem Vrbatovy boudy dolů do údolí k Horním Mísečkám, kde máme na parkovišti auto.
Po cestě vidíme louku, kde kvete sasanka narcisokvětá, vzácná rostlina, která u nás roste pouze v Krkonoších, na Králickém Sněžníku a v Hrubém Jeseníku. A dále modmáčenou louku, na které kvete nepřehlédnutelný starček potoční, vysoká rostlina se sytě žlutými květy.
Dnes to bylo celkem 17 km chůze za krásného počasí a s překrásnými výhledy na vrcholky hor a na krajinu tundry. Bohužel již bylo více lidí, protože byla sobota a předpověď počasí slibná. Tím, že se autobusem dá dostat až do nadmořské výšky 1 390 m, chodíte dál po horách, také díky náhorní planině, téměř po "rovině" a bez větší námahy. Z velkého množství fotografií, které jsme pořídili, vybírám ty typické ….
Mapa oblasti: Krkonoše - Pramen Labe (mapy.cz/turisticka)
Text: Alexandra Prejdová
Fotografie: Jan Prejda
Všechny naše články z Krkonoš:
- Krkonoše (1): Pec pod Sněžkou - Modrý důl - Zelený důl
- Krkonoše (2): Sněžka - Luční bouda - Liščí hora - Pec pod Sněžkou
- Krkonoše (3): Vrbatova bouda - Kotel - Pramen Labe - Vysoké kolo – Horní Mísečky
- Krkonoše (4): Černá hora a Černohorské rašeliniště