Chaty a chalupy
Mapa Jihlavy
Třebíč, Telč, Jindřichův Hradec a okolí
Před dvěma lety jsme si na duben zajistili ubytování v Třebíči a v Telči. Doufali jsme, že už bude pěkně, že vyjedeme s předstihem, někde na trase přespíme v našem tranzitu a tím si dovolenou trochu prodloužíme, víc si toho prohlédneme příp. projdeme.
Čtvrtek 11.4.2013
Tak to tedy nevyšlo. Nebylo ani teplo, ani hezky. Ale protože jsme v autě už spali, i když mrzlo, a protože jsme se nemohli dočkat zahájení naší turistické sezony, tak nás nepříznivá předpověď neodradila. A už ve čtvrtek po večeři jsme vyrazili. Plánovali jsme dojet k Táboru - tam nedaleko tentokrát bohužel shořelé rozhledny Hýlačky máme vyzkoušené místečko, kde se nechá přespat.
Naše místečko jsme našli, jakž takž za světla jsme si stačili ustlat a vyrazili se podívat do blízkého okolí. Hlavně na místo, kde dřív stála rozhledna. Vše již bylo uklizeno, stále však bylo vidět, že tam hořelo. Na místě původní informační tabule stále jiná - s informací, že nová rozhledna bude opět postavena. Trošku jsme zavzpomínali, odeslali dárcovskou SMSku, abychom alespoň symbolicky přispěli na novou stavbu a toto smutné místo opustili. Už tam jsme si řekli, pokud by se prodávali schody, určitě si každý jeden koupíme. Později jsem po této možnosti pátrala, dokonce jsem si psala i se zástupcem Klubu českých turistů, ale zatím tato akce nebyla vyhlášena.
Ještě jsme to tam trochu obešli, zašli se podívat na hřiště, kde minule byla otevřena hospoda, ale všude byla tma, klid a navíc se silně ochlazovalo. Zvolili jsme proto jedinou možnost. Šli jsme spát.
Pátek 12.4.2013
V noci pršelo, ráno to vypadalo všelijak. Byla zima, ale aspoň nemrzlo jako předcházející dny, dokonce se chvíli zdálo, že snad bude i hezky. Sluníčko svítilo, ale na obzoru to po chvíli vypadalo dost hrozivě. Než jsme se nasnídali, vypadalo to hrozivě všude. Naštěstí pršet začalo, když už jsme seděli v autě a vyrazili směr Kamenice nad Lipou.
Než jsme dorazili do města, bylo po dešti. Zjistili jsme, že v zámku je muzeum a informační centrum. Do muzea jsme nechtěli, chtěli jsme hlavně vidět památnou lípu, podle které je město pojmenováno. V informacích nám sdělili, že je v zámecké zahradě, ale že je to tam vše podmáčené, proto je pro veřejnost uzavřena. Tak takhle jsme si náš poznávací výlet nepředstavovali. Šli jsme se alespoň podívat přes vrátka, zda něco uvidíme. Samozřejmě ze zvědavosti jsme vzali za kliku. Kupodivu nebylo zamčeno. Neviděli jsme ani žádnou ceduli o zákazu vstupu, a tak jsme rychle vešli dovnitř. Lípu jsme hledat nemuseli. Sice je to nyní torzo stromu, protože před lety do něj udeřil blesk, ale i tak je dominantou celé zahrady. Stále je vidět, jak mohutný strom to byl. V parku jsme se raději dlouho nezdržovali. Vzadu jsme viděli, že tam někdo pracuje, možná i proto bylo otevřeno. Raději jsme park opustili, aby nás tam nakonec nezamkli. Byli jsme spokojení. Lípu jsme viděli, to nám stačilo.
U zámku začíná naučná stezka, pojmenována podle zdejšího rodáka Vítězslava Nováka. Vede podle říčky Kamenice. Zatím neprší a tak si zkusíme kousek projít. Nedaleko má být i židovský hřbitov. Třeba ho najdeme. Za hezkého počasí by to určitě byla hezká procházka. Nyní byla cesta rozmáčená, navíc začalo opět pršet. Proto jsme až do cílového místa nedošli, ale nakonec jsme nenašli ani ten hřbitov. Značená cesta vedla z města, ale v dešti se nám tam už jít nechtělo. Tak snad někdy jindy.
Potřebovali jsme se trochu osušit a zahřát. V Palackého ulici je hotel Berger, který nabízel jídla za hodně zajímavé ceny. Za polévku a zvěřinový guláš s bramborem jsme zaplatili stovku a navíc jsme si úžasně pochutnali. Hned byl ten den veselejší.
Naším dalším cílem ten den byla Žirovnice. Věděli jsme, že je tam zámek a v tomto počasí to bylo asi jediné, kam se nechalo zajít. Než nastal čas naší prohlídky, trošku jsme si to v blízkém okolí zámku prošli. Naštěstí už nepršelo, ale kdo ví, jak dlouho to vydrží. Netušili jsme, jak hezky opravený zde mají zámecký špýchar. Z nabízených okruhů jsme si vybrali nástěnné gotické malby z 15. století a byli jsme nadšeni. Takovou krásu jsme nečekali.
Pokračovali jsme do Třeště. Často si vytýčíme cíl naší cesty, ale najednou nás na trase něco zaujme, že musíme zastavit. A přesně to se stalo, když jsme projížděli Batelovem. Najednou před sebou na konci náměstí vidíme mohutnou stavbu kostela se dvěma věžičkami. Poměrně malé městečko má nezvykle dlouhé a úzké náměstí a hodně velký kostel. Hned zastavujeme a jdeme se podívat. O historii kostela z 18. století jsme se zde dočetli. Ale až doma jsme se dozvěděli informace o dalších zajímavých stavbách - trochu pozdě na to, abychom zvládli jejich prohlídku. Tak snad někdy příště.
A teď už do Třeště. Synagogu jsme našli. Tam jsme zjistili, že prohlídku zajišťují zaměstnanci nedalekého infocentra. Tak snad to vyjde. Vyšlo - paní tam s námi vyrazila. Empírová budova synagogy je jediná synagoga u nás, která má v průčelí podloubí. Uvnitř není nic z původního vybavení, ale paní nás seznámila s historií Židů ve městě, další informace jsme si mohli přečíst při prohlídce výstavy věnované právě této problematice. V patře pak byla umístěna expozice, která je věnována Franzi Kafkovi a jeho pobytu v Třešti. Ještě jsme si prohlédli na nedalekém Malém náměstí kostel sv. Kateřiny Sienské ze 16. století a objevili jasanovou sochu pana Taua. Jeho představitel Otto Šimánek se narodil v lékárně, která stála právě v těchto místech.
Abychom měli nějakou změnu, zajíždíme do Ocmanic. Je to téměř na naší trase. Sice není žádná pořádná viditelnost, ale stačí nám vidět alespoň stavbu rozhledny. Projíždíme Stonařovem a najednou zahlédnu kulatou stavbu rotundy. Další šok. Byla trochu schovaná, že si jí Ota nevšiml, ale to musí vidět. Takže se kousek vracíme. Jestli budeme takhle pokračovat, tak snad ani nedojedeme na místo určení. Jenže tuto oblast neznáme a tak vše musíme prozkoumat. Zastávka nebyla dlouhá, jen jsme si obešli rotundu a přilehlý kostel, ale zase jsme chytřejší.
Už projíždíme Ocmanicemi a blížíme se k rozhledně, která byla otevřena r. 2004. Zaparkovat se nechá až u ní. Je to dřevěná stavba, která svým tvarem připomíná raketu. Je z ní vidět na všechny strany, ale nemusí nás mrzet, že je špatná viditelnost. Stejně je vidět jen do blízkého okolí.
Pokračujeme směr Náměšť nad Oslavou. Prohlídku dnes už nezvládneme, ale snad někde blízko najdeme nějaké šikovné místo na přespání. Projeli jsme okolo zámku a chvíli jsme tam kličkovali, až nedaleko obce Kralice nad Oslavou odbočovala lehce do kopečka kamenitá cyklostezka. Cesta vedla na kraji lesa. Když jsme zajásali, že už jsme zahlédli místečko, kam by se nechalo zajet, tak jsme přehlédli, že v tom okamžiku se kamenitá cesta proměnila v blátivou. A co hůř najednou byla na cestě nevinně vypadající prohlubeň. Bohužel už se nedalo dělat nic jiného, než doufat, že ji projedeme. Neprojeli. Zpočátku jsme situaci neviděli příliš tragicky, okolo byla spousta větví, na poli spousta různě velkých kamenů i pěkných velkých placáků. Jenže z nevinné prohlubně se stala bezedná díra. Nikdo si nedovede představit, jak velké množství kamenů pohltila. Čím víc jsme jich tam nasypali, tím hlouběji se náš Tranzit bořil. Zkoušeli jsme kola heverem nadzvedávat, cestu zpevnit, ale dopadlo to nakonec tak, že hever se rozbil a široko daleko nebyly už žádné kameny. Můj návrh zajít večer do vsi do hospody a pokusit se na ráno domluvit se s někým, kdo by nás vytáhl, neprošel. Prý ráno budeme moudřejší. Tak jsem se smířila s tím, že se do rána propadneme k protinožcům, udělala nějakou večeři a šli jsme spát.
Sobota 13.4.2013
Naštěstí v noci už nepršelo, k protinožcům jsme se nepropadli, ale situace byla stále bezvýchodná. Rozhodli jsme se nejdřív se nasnídat a pak až jednat. To se po chvíli jevilo jako hodně rozumné. Najednou jsme slyšeli, že kdesi nedaleko od nás jsou dřevaři. Že by měli s sebou traktor? Ten sice neměli, ale byli ochotní. Dokonce nás nejdřív chtěli vytáhnout jejich starým volkswagnem. Ale vypadalo to, že dřív se přetrhne lano, než bychom se my pohnuli. Nakonec naložili Otu a jeli objet všechny majitele traktorů. Bylo jich ve vsi dost, ale jeden s ním nesměl na silnici, druhý nebyl doma, třetí ho měl rozbitý, čtvrtý vyspával opici atd. Už zbýval jen poslední, ale údajně drahý. To bylo Otovi už jedno, nějak se ven dostat musíme. Konečně to vyšlo – byl doma, byl ochotný, Otu naložil a vyrazili. Mně se zatím zdálo, že to všechno trvá věčnost, když jsem konečně uslyšela traktor. Ještě jsem je neviděla, ale už se mi silně ulevilo. Bylo vidět, že majitel stařičkého Zetoru s tím má dobré zkušenosti. Místo lana si nás přivázal silným řetězem a jak řekl, tak udělal. Za chvilinku už Ota odjížděl z kopečka, ani nečekal, až nasednu, aby se mu auto zase nezabořilo. Takže jsem se nakonec i já svezla v traktoru. Bylo to sice jen kousek, ale nabídku na svezení se v traktoru jsem nemohla odmítnout. V tom jsem se ještě nevezla. Nakonec nás ta sranda vyšla na pětistovku, ale jen proto, že jsme neměli drobnější peníze. Oběma našim pomocníkům se to zdálo moc. Ale nakonec se domluvili, že se rozdělí, takže spokojenost byla asi na všech stranách. Díky tomu jsme zjistili, že jsme spali nedaleko těch Kralic, kde byla vytištěna Bible kralická. Takže opět nám vyšlo to, že vše špatné je k něčemu dobré.
My jsme se konečně mohli vypravit na prohlídku zámku a parku v Náměšti nad Oslavou. Až teď jsme si uvědomili, že se počasí vybralo a že svítí sluníčko. V zámku je velké množství tapisérií, prohlídka byla zajímavá a paní průvodkyně nám doporučila i návštěvu města. Po těch všech ranních akcích nám vytrávilo, tak jsme uvažovali i o tom, že si ve městě dáme oběd. Jenže to nevyšlo. Ve městě je hodně památek, jsou zajímaví, jsou pěkně označeny i popsány, ale to je tak vše, co projíždějícím turistům připravili. V centru nebyla otevřena ani kavárna nebo cukrárna, natož restaurace. Bylo zde pusto a na sobotní poledne neuvěřitelný klid.
Další nocleh jsme naštěstí měli zajištěný v Třebíči. Už jsme se těšili, protože s našimi problémy vzala hygiena trochu za své, tak to aspoň napravíme. Zastavíme se v restauraci v Dalešicích, známé z filmu Postřižiny, najíme se, vezmeme si nějaké pivo s sebou a pak už rovnou do Třebíče. Jenže ani tenhle plán nevyšel. V restauraci bylo narváno, chyběla i ochota natočit nám pivo s sebou do petky.
Do Třebíče jsme tedy dorazili hladoví, že bychom jedli i hřebíky. Ubytování jsme si zajistili v hotelu Zlatý kříž hned na historickém Karlovo náměstí. S tím zajištěním to bylo trochu složitější. Vyhrála jsem ubytování na jednu noc pro dvě osoby v Třebíči v hostelu v židovské čtvrti. Jenže než jsme se rozhodli této možnosti využít, hostel ukončil svoji činnost. Ale byla nám nabídnuta možnost zajistit si ubytování jinde a že nám ho proplatí. Proto jsme si vybrali hotel Zlatý kříž. Cena za osobu se nám nezdála předražená, byla srovnatelná s tou v hostelu, navíc také na zajímavém místě, tak snad to všechno vyjde (vlastně ta výhra byla hlavním důvodem podniknutí této výpravy). A vyšlo to. Zajímavé je, že si nepamatujeme, jak vypadal pokoj, ale přesně víme, že oběd jsme si dali v restauraci v 1. patře s výhledem na město a pak se ještě zašli podívat do kavárny v posledním patře hotelu, kde byla vyhlídková terasa s možností podívat se doslova na celou Třebíč. Město bylo zalité sluncem, viditelnost výborná. V Třebíči jsme byli asi před dvěma lety, ale to nám počasí moc nevyšlo. Přesto jsme prošli naučnou stezku v židovské čtvrti a dokonce si udělali ještě výlet po dalších zajímavých místech města. Teď jsme si pohledem připomněli všechna tato nám známá místa.
Po obědě, který jsme spojili s večeří, jsme vyrazili na procházku. Obešli jsme si náměstí, baziliku a zámek a zamířili k židovskému městu. Ale daleko jsme nedošli. Najednou jsme došli k Irish pubu s nabídkou piva Harrach z Velkého Meziříčí. Tuhle značku jsme neznali a shodli se na tom, že pivo musíme ochutnat. Nakonec jsme se tam trochu zasekli. Příjemný prostor s příjemnou irskou hudbou a výborným pivem. Co víc jsme si po problémech předcházejícího a vlastně i dnešního dne mohli přát. Na závěr dne jsme udělali ještě krátkou procházku nočním městem. No, nádhera.
Neděle 14.4.2013
Také ráno jsme si užili. Snídaně se podávala v kavárně v nejvyšším patře hotelu. Ranní slunko vše krásně nasvítilo. Takhle jsme si to přáli a tentokrát to vyšlo. Třebíč je prostě krásné město.
Hned po snídani jsme vyrazili směr Telč. Tam jsme měli sraz s Otovo sestrou Líbou a Milošem. Jenže oni jeli z Prahy, my to měli kousek, tak jsme zajeli ještě do Jaroměřic nad Rokytnou, kde je opět nádherný zámek s kostelem. Skutečně jsem žasla, kolik krásných věcí se nachází na poměrně malém kousky naší malé země. Prošli jsme si zámeckou zahradu, zámek, ale nejvíc jsem se těšila na interiér kostela. Zvenku mne úplně fascinoval. Zvenku byl krásný, uvnitř snad ještě hezčí. Jak někdo může namalovat tak krásné fresky.
Teď už musíme nejkratším směrem do Telče. Jenže projíždíme malou obcí Nová Říše a zase nás zaujme obrovský kostel. Má dvě věže, na obou věžích jsou hodiny. Opět zastavujeme. Kostel sousedí s bývalým premonstrátským klášterem. I tato obec má nezvykle úzké náměstí, jaké jsme viděli v Batelovu. Jen je asi trochu kratší. Už si začínáme zvykat. Bohužel vše je zavřeno, dovnitř se opět nepodíváme. Jen jsme si mohli přečíst zajímavé povídání o klášteru, který zde byl založen již r. 1211, a o kostelu, jehož nynější podoba je z r. 1676.
Když jsme se blížili k Telči, zahlédli jsme další rozhlednu. Je to Oslednice. Je to kousek od silnice, tam prostě musíme. Líba se ještě neozvala, tak snad ještě také nejsou na místě. Parkoviště tam sice přímo není, ale nechá se autem kousek popojet po cestě a tam někde nechat auto. Nestáli jsme tam jediní. Z rozhledny je Telč před námi jako na dlani. Zdržení nebylo veliké a stálo to za to.
A teď už honem do Telče. Ubytování máme zajištěno v rodinném penzionku na Oldřichovo náměstí. Líba s Milošem dorazili chvilku před námi. Penzion je klasický původní statek s dlouhou, ale úzkou parcelou. Obytný dům je do ulice, průjezdem se vchází na dvůr, kde jsou hospodářská stavení a za nimi políčka, zahrady, v tomto případě je parcela až ke Štěpnickému rybníku. My jsme měli pokoj v přestavěném hospodářském stavení s vyhlídkou na rybník a věž kostela sv. Ducha. Měli jsme to jako byt 1 + KK. Ideální. Líba s Milošem spali v patře obytné budovy, kde měli dokonce 1+1. Obědem jsme se nezdržovali, jen dali kus chleba a vyrazili jsme na náš první společný výlet. Bylo pěkně slunečno, tak ať si to užijeme.
Vyrazili jsme na zříceninu hradu Roštejn. Jeli jsme už jen jedním autem, Miloš jako nejmladší svolil, že nás bude vozit. Má navigaci, tak to vše prý snadněji najdeme. Podle mapy to bylo naprosto jednoduché, Miloš podle navigace to s námi nějak složitě objížděl. Líba, která měla navigaci v tabletu, ho ještě podporovala. Nechtěli věřit tomu, že podle mapy by to šlo jinak a lépe.
Na Roštejně se nám moc líbilo. Není to rozsáhlá zřícenina, ale poměrně zachovalá s věží s pěkným výhledem, v interiéru se zachovalými freskami. Před hradem začíná naučná stezka Roštejnská obora. Nevěděli jsme o ní, je ale jen 2 km dlouhá, tak proč si ji neprojít a nedozvědět se ještě další informace. Nikam jsme už nepospíchali, tak jsme si to vše v klídku užili. Zpátky do Telče se už jelo podle nás, tj. podle mapy. Konečně uvěřili, že existuje cesta skutečně kratší.
Udělali jsme si večeři a ještě se vyrazili projít po večerní Telči. Trošku nás zklamala. Možná v sezoně je víc nasvícená. Teď byly nasvíceny jen morový sloup na náměstí a věž kostela sv Ducha. Náměstí bylo naprosto liduprázdné, dokonce byla zavřena i restaurace hotelu U Černého orla. Takže ani to pivo jsme si nedali. Líba naštěstí dovezla víno, tak nám zle nebylo. Poseděli jsme na pokoji, udělali plány na další den a nakonec přece jen šli spát.
Pondělí 15.4.2013
Ráno bylo opět nádherně - slunečno, modrá obloha, kam se člověk podíval. Hned po snídani jsme vyrazili do Slavonic. Tamější náměstí je známé jako malá Telč. Líba s Milošem to zde neznají, my to tu milujeme, takže hned dva důvody, proč sem zajet. V infocentru jsme vyzvedli spoustu prospektů a vyrazili - samozřejmě nejdřív jsme si prošli historické centrum. Ale pak jsme vyrazili na druhý trošku větší okruh - po zajímavých místech města po naučné stezce Slavonice nejen renesanční. Obešli jsme si hradby, prošli se podél Telčského potoka i okolo zajímavých objektů. Tuto trasu jsme neznali ani my, o to víc jsme si to užili. Jen s Líbou byl problém. Měla ten den narozeniny a tak jí neustále někdo volal. V ten moment se zasekla a než se vypovídala, my snad vyrostli. Po asi 5. hovoru jsme jí chtěli mobil vypnout, zabavit, postupně už i vyhodit. Ale nakonec to vše utichlo a my se konečně už v klidu vrátili do města. Ještě jsme se dozvěděli, že nedaleko je naučná stezka čs. opevnění. Tohle ze všeho nejvíc miluje Miloš. Kousek jsme popojeli a tam jsme se už rozprchli. Líba se vyhřívala na sluníčku, Miloš vyrazil prohlédnout si bunkry. My jsme šli kousek s ním, ale pak jsme zjistili, že se zde křižuje cesta s Cestou pohádkovým lesem. Změnili jsme předmět zájmu a kousek vyrazili za pohádkami. Docela jsme se vyblbli.
Když jsme se konečně všichni sešli, nasměrovali jsme se na Dačice. Všechny jsem přesvědčila, že se ještě musíme zastavit v Cizkrajově, nedaleko na kopečku je poutní kostel Panny Marie Montserratské. Nebylo to daleko od trasy a lákalo to všechny. Kousek se muselo pěšky do kopečka, abychom na paloučku objevili mohutný kostel. Omítka sice byla trochu oprýskaná, ale obrovská stavba za tu námahu stála. Přes zamřížované dveře jsme se mohli podívat i dovnitř - také interiér nás zaujal.
Ale to už jsme se všichni shodli na tom, že jsme hrozně hladoví. Takže honem bez velkého otálení do Dačic. Zaparkovali jsme nedaleko zámku, ale ani jsme mu moc pozornosti nevěnovali. Na to bude čas až se budeme vracet. Teď se jdeme najíst. Cestou jsme zahlédli restauraci U Malínků. Tak to zkusíme. Konečně jsme se najedli, napili a také trochu odpočinuli.
Město Dačice nás překvapilo. Věděli jsme, že se zde vyrobil první kostkový cukr a že je zde zámek. Ale že zde je ještě starý zámek, klášter, zbytky tvrze, dokonce opravené, tak o tom jsme neměli tušení. A všechno na poměrně malém prostoru. Všechno jsme to obešli, resp. skoro všechno. Zámek byl v dubnu ještě zavřený, tak jsme se tam ani dlouho nezdrželi.Všechno nám časově bezvadně vycházelo.
Pokračovali jsme zase kousek na sever, tentokrát ke Kostelnímu Vydří. Nedaleko má být poutní kostel a karmelitánský klášter. Autem se nechalo zajet až nahoru. Tenhle je úžasně opravený, areál je volně přístupný, v kostele byla mše. Skončila, než jsme si vše prošli, takže jsme zvládli i prohlídku kostela s nádhernou štukovou výzdobou. Tady bych se chtěla zmínit, jak nebezpečné je chtít si vše za každou cenu vyfotit. Miloš se tak zabral, pozoroval objekt v hledáčku, vybíral který záběr bude nejlepší. Nevšiml si zábran proti vjezdu aut do objektu, couval, couval, až se svalil. Naštěstí je tak šikovný, že si neublížil, dokonce i foťák to přežil. Když jsme ho viděli, jak se tam řítí k zemi, tak v nás zatrnulo, ale pak jsme se rozesmáli, nakonec i s Milošem.
Jen nedaleko je Velký Pěčín a o kousek dál zrekonstruovaný židovský hřbitov. Prohlídka moc času nezabrala. Hned jsme si však vzpomněli, že by tady někde měl být pohřben Ivan Martin „Magor“ Jirous. Věděli jsme, že ve Vydří. Jenže tady jsou tři: Kostelní, Zadní a Prostřední. Naštěstí nejsou od sebe daleko. Chvíli jsme to tam projížděli, sem a tam, ale nikde jsme hřbitov neviděli. Nakonec jsme se museli zeptat a vrátit se zpátky do Kostelního Vydří. Je skoro za vsí, ani kostelík tam není. Pak to má jeden najít. Hrob byl hned u vchodu - ten už nebylo problém najít. Byli jsme spokojeni, že i to se povedlo. Konečně měli naše dušičky klid. Ale taky už se začalo šeřit. Stihli jsme vše, co bylo v plánu, dokonce i něco navíc. I počasí bylo perfektní. Mohli jsme se spokojeně vrátit do Telče a do našeho penzionu. Doma jsme povečeřeli, ani jsme moc dlouho neponocovali. Byli jsme z těch zážitků docela utahaní.
Úterý 16.4.2013
Další den ráno už tak hezky nebylo. Snad nebude pršet. Hned ráno jsme vyrazili na prohlídku zámku. Že je nádherný, to jsme slyšeli, jen jsme se o tom potřebovali utvrdit. A to se povedlo. Interiér zámku je skutečně skvostný. Ještě jsme si prošli nádherné historické náměstí. Líba s Milošem i tady byli prvně a jen žasli. V infocentru jsme získali další materiály. Díky nim jsme se dozvěděli zajímavé informace nejen o domech na náměstí, ale zjistili jsme, že ve městě a blízkém okolí jsou zajímavé naučné stezky, městské okruhy.
Ve městě jsme se zastavili na oběd a Líba musela samozřejmě ještě do cukrárny na kávu. Jedna malinká byla na východním konci. Naštěstí tam byl jeden stolek volný. Majitelem byl Chorvat. Měl bezvadný vztah k dětem, byl vtipný, tak jsme se docela pobavili. Navíc měl výbornou zmrzlinu.
Počasí se mezitím umoudřilo, ranní mraky zmizely, sluníčko už zase zářilo na modré obloze. Máme prostě štěstí. Po příjemném odpočinku jsme vyrazili na okruh okolo městských hradeb a rybníků. Viděli jsme poslední zachovanou baštu, obešli jsme Staroměstský rybník. Cesta Na Dlážkách je lemována řadou barokních soch, prošli jsme se okolo kostela Matky Boží, parního mlýna, úpatím kopce, na kterém jsme při příjezdu navštívili rozhlednu Oslednici. Zpátky na náměstí jsme se dostali okolo Úlického rybníka přes Belpskou lávku. A protože jsme ještě měli čas, tak jsme si obešli ještě Štěpnický rybník. Prošli jsme v místech, kde kdysi stávaly hradby, prošli jsme se okolo kostela se hřbitovem sv. Anny, zašli jsme se podívat na parkán a došli až na Oldřichovo náměstí, kde byl náš penzion. Byla to moc hezká procházka, ale bylo toho docela dost. Zvlášť pro Líbu s Milošem, kteří na takovéhle výšlapy nejsou tolik zvyklí. A to jsme šli pomalu podle nich.
Doma jsme si dali něco studeného k večeři, spakovali jsme si těch pár našich věcí a ještě zvládli si udělat příjemný večer na rozloučenou. Náš společný pobyt v Telči právě končil.
Středa 17.4.2013
Ráno jsme ještě společně posnídali a každý jsme už vyrazili jinan. Líba s Milošem se chystali domů, nám se tu líbilo, počasí nám přálo, tak jsme si naplánovali v nedalekém okolí další výlet. V noci je sice chladno, ale nějak to vydržíme.
Věděli jsme, že skoro kousek odtud je Javořice - nejvyšší vrchol Českomoravské vrchoviny, tak jsme ho chtěli zdolat. Ale také jsme se chtěli jít podívat ke kapli sv. Karla, kam vede z Telče naučná stezka Lipky. To jsme celí my, musíme být všude, všechno chceme vidět. Ale nakonec jsme rozumně usoudili, že by toho bylo i na nás moc. Naučnou stezku musíme vynechat, ke kapli to vezmeme jinudy.
Telč jsme opustili potřebným severozápadním směrem, ale dojeli jsme jen do Vanova. Odtamtud vede ke kapli sv. Karla červená turistická značka a je to výrazně blíž než z Telče. Cesta vedla prakticky po rovině, za půlhodinky jsme byli zpátky. A spokojení. Netušili jsme, co tam uvidíme. Proto jsme byli příjemně překvapeni, jak pěkná kaplička a Kalvárie jsou v lese schované.
Spokojeni jsme dojeli o kousek dál - přes Řásnou až k parkovišti, které bylo nedaleko rozcestníku turistických cest a naproti kempu Velký pařezitý rybník. Uvidíme, jak to tu bude odpoledne vypadat, zda zajedeme do kempu nebo zůstaneme na noc tady. S tím jsme si starosti nedělali. Jen jsme se těšili na pořádný výšlap. Předcházející dny byly super, viděli jsme spoustu zajímavých věcí, ale příroda je přece jen příroda. Navíc už nám chyběl i pořádný pohyb. Vzali jsme si pořádnou svačinu a pití a vyrazili. Nejen na Javořici, ale ještě na zříceninu hradu Štamberk, ke studánkám, k vyhlídce na Míchově skále a samozřejmě i okolo rybníka. Střídali jsme různé turistické značky, naučné stezky, místy i Cyklotrasy, ale nakonec jsme vždy došli, kam jsme chtěli. Na sluníčku bylo nádherně, ve stínu to tak slavné nebylo, ale s tím jsme počítali. Na Javořici dokonce ležel místy ještě i sníh.Celá trasa byla zhruba 15 km dlouhá, samozřejmě i s nějakým převýšením, ale tak hrozné to nebylo. Fakt jsme si to užili. Nejvíc jsme se vyřádili na Míchově skále, kam se nechá docela dobře vylézt.
Když jsme se vraceli k autu, zjistili jsme, že kemp je opuštěný, závora zavřená a nikde nikdo není. Údajně měl být v kempu penzion, ale patrně se k němu jezdí jinudy. Ani nás nezajímalo kudy. Tím pádem můžeme krásně zůstat na noc na parkovišti. Zdejší silnice vede jen k rybníku a k hájovně, měl by tu být v noci klid, víc nepotřebujeme. Zatím co já se pustila do vaření večeře, Ota vyrazil do Řásné, že jde zkusit sehnat nějaké pivo. Celodenní výlet potřebuje zapít a na čaj chuť neměl. Nakonec se mu to podařilo, zpátky byl skutečně brzy – a s pivem. Než jsme se najedli, sluníčko zapadlo a začala být už zima. Pivo jsme dopíjeli už zavrtaný do peřin.
Čtvrtek 18.4.2013
V noci byl skutečně klid, ale také skutečně zima. Ani se nám nechtělo vylézat a tak jsme čekali, až nám to sluníčko trochu ohřeje. A přemýšleli, co podnikneme. Každopádně jsme chtěli do Jindřichova Hradce. A co dál? Otočíme to už domů? Původně jsme chtěli zajet na Novohradsko, ale tam v horách bude určitě ještě větší zima. U třeboňských rybníků si tepla taky v noci moc neužijeme. Nakonec nám to vyřešil můj syn. Dělal si v Žatci nástavbu na soukromé průmyslovce, měl před maturitou a v pátek měl jet na poslední den ještě do školy. Volal mi, zda jsme se už náhodou nevrátili. Byl marod, bral antibiotika, stále mu nebylo moc dobře a měl hrůzu z toho, jak zvládne po 10 hodinách ve škole ještě večer cestu autem domů. Takže bylo rozhodnuto. Večer se jede domů. Ani nám to nevadilo. Hned jsme si plánovali, co všechno druhý den v Žatci navštívíme.
Nakonec jsme tedy vstali, najedli se a vyrazili. Ota miluje jízdu po úzkých okreskách, zvlášť v místech, kde to moc nezná. Jezdí a kochá se. Také nyní jsme do Jindřichova Hradce nejeli po hlavní, ale nejkratším směrem, takže přes Blažejov. Najednou zahlédneme šipku Vítkův Hrádek. Zase jsme nevěděli, co je to, jak je to daleko, ale zastavili jsme, že to půjdeme prozkoumat. Zjistili jsme že zřícenina je 1 km nad vsí, takže bylo rozhodnuto. Je to skutečně zřícenina, moc tam toho nezůstalo, dá se říct, že skoro nic, ale to nám nevadilo. Zase jsme o něco chytřejší.
Do Jindřichova Hradce už to bylo skutečně kousek. V centru je všude placené parkoviště, tak jsme popojeli o kousek dál, kde se nechalo parkovat zdarma. Proč zbytečně platit. Pár kroků navíc nám nevadilo a času jsme měli dost. Prošli jsme si celé historické centrum města, byli jsme se podívat na zámku, kde je alespoň jeden okruh v dubnu otevřený, obešli jsme si zámek okolo hradeb. Jen bohužel na věž jsme se nedostali. Ta je otevřená v dubnu jen o víkendech. Na závěr dne a dovolené vůbec jsme si zašli ještě na zmrzlinu - a to byl šok. Prodavač jako by z oka vypadl tomu v Telči. Podobou i chováním. Přece neprodává zmrzlinu jednou v Telči a jednou v Jindřichově Hradci? Neprodává - byl to jeho bratr. To byla tedy náhoda. A ještě mají třetího, ten má cukrárnu v Českých Budějovicích. Šikovní a příjemní kluci.
Odpoledne se začaly vytahovat mraky a tak jsme byli rádi, že nakonec jedeme domů. Vždyť jsme toho za těch sedm dnů viděli a prochodili víc než dost. I nyní, skoro po dvou letech, když to píšu, tak si uvědomuji, jak jsme si to užívali a jak na to i s Líbou a Milošem často vzpomínáme.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Třebíč, Telč, Jindřichův Hradec a okolí
