Tři bahencové dny v Moravskoslezských Beskydech, část 3. (nejvýchodnější bod ČR, Jablunkov a Velká Bystřice)

Poslední den naší beskydské anabáze jsme krátce po snídani zahájili nejprve směrem východním. Počasí zatím stále drželo a my si dali naposledy sjezd z Bahence do civilizace. Tentokrát to byla opravdu adrenalinová jízda, protože jsme potkali celkem tři auta, a tak jsem si hned ráno vyzkoušel, jak umím couvat do kopce i z kopce. Vše jsme přežili ve zdraví a mohli se vydat k obci Bukovec i k nejvýchodnějšímu koutu České republiky, který se nachází na česko - polské hranici a je součástí Naučné stezky Přírodní rezervace Bukovec. Okolní rašeliniště bylo poměrně suché a vycházka příjemná. Auto jsme nechali na hranicích, ale někteří zbabělci dojížděli až na malé parkoviště u východu na NS.

Po návratu k autu už před námi byla jen poslední plánovaná zastávka ve frýdecko – místeckém okrese, a to pětiapůltisícové městečko Jablunkov. K vidění tady toho je poměrně hodně. My si postupně prohlédli exteriéry zdejších památkově chráněných domů, vilek i radnice a interiéry kostela Božího Těla (stavba z roku 1605 byla různě stavebně upravována až do konce I. třetiny 20. století), informačního centra a jedné osvěžovny. Zdrželi jsme se u pískovcové kašny s mariánským sloupem, která se nachází na Mariánském náměstí a poté se již postavili před objekt bývalého Starého kláštera Alžbětinek a čekali až nás pustí dovnitř. V jeho kapli se totiž nachází první - a tudíž Světové - Muzeum a Knihovna Bible.

Toto muzeum se otevíralo na konci roku 2015 a je zde skutečně "přebiblováno". Nejstarší exponáty pocházejí z poloviny 16. století, ale jistě zaujmou i záležitosti jako Bible kovbojská nebo Bible nepromokavá, která skutečně už nějaký ten rok plove v akváriu. Zdrželi jsme se poměrně dlouho, ale musím se přiznat, že mě osobně nejvíce potěšila možnost prohlédnout si prostory právě rekonstruovaného Starého kláštera z poloviny 19. století.

A když už jsme viděli klášter Starý, vydali jsme se i k tomu Novému. Ten se nachází na vršku nad městečkem a byl dokončen v roce 1929, jeho kostel – zasvěcený sv. Josefovi – dokonce ještě o 3 roky později. Součástí kláštera jsou zahrady, park i malé muzeum, ale nakonec jsme jen „přes mříž“ nakoukli do klášterního svatostánku … a zbaběle prchli. Ne že by na nás byly sestry Alžbětinky tak zlé, ale vzduch tak nějak ztěžkl, obloha potemněla a hrom v dáli bil (bohužel ona dálava byla až moc blízko). Mraky pomalu přepadávali přes beskydské vršky a my raději rychle nasedly do auta a vyrazili směrem k domovu, v našem případě tedy směrem západním.

Cesta ubíhala relativně v klidu, i když nám počasí ani Ředitelství silnic a dálnic moc nakloněny nebyly. Silná bouřka nás chytla asi čtyřikrát (ale jen jednou se silnice změnila v řeku a stěrače přes veškerou snahu nestíhaly) a větší zmatek v navigaci způsobila snad jen nevyznačená objížďka ve Frýdku – Místku nebo nemožnost sjezdu z rychlostní komunikace způsobená asfaltéry. Nepotěšily ani nekonečně dlouhé úseky, kde změnily běžných 90 km/hod. na 30. I tak jsme ale do Olomouckého kraje dorazili v relativně slušném čase a navíc za nádherného počasí.

Před dojezdem domů jsem měl ještě naplánovanou jednu zastávku, kterou jsem chtěl spojit s obědem. Zvoleným místem bylo hanácké městečko Velká Bystřice. Kdysi dávno jsme sem občas zavítali na návštěvu k příbuzným, ale centrum tehdejší vesnice jsem si vůbec nepamatoval. A byl jsem velmi příjemně překvapen hned od chvíle, kdy jsme zaparkovali nedaleko zdejšího zámku (původně tvrz, dnes hotel).

Nejprve jsme se vydali do jeho západního křídla, ve kterém se nachází Kulturní a informační centrum. „Íčko“ nás potěšilo nejen množstvím materiálů, map a turistických vizitek, ale také Muzeem hanáckého kroje (o muzeu jsem věděl, k vidění zde jsou kroje a krojové součásti z období 19. a 20. století) nebo výstavními prostory galeriezet (o té jsem neměl ani tušení a právě tam probíhala zajímavá výstava děl umělce s nevyslovitelným jménem Rytis Konstantinavičius). Následovala obchůzka zámku, sousoší sv. Floriana se sv. Janem Nepomuckým, zdejší radnice s mohutným podloubím a staré pekárny.

Potom už jen hanácká varianta české klasiky knedlo – vepřo – zelo (někdo s pivem, ubohý řidič s rozlévanou kofolou) a cesta domů, kterou lehce zkomplikovala už jen uzávěrka silnice v Libině. V rámci závěrečné tradiční tiskovky na Koupáku pak konečně mohli i poslední účastníci výpravy uspokojit potřebu chmelových extraktů.

A speciálně pro pány ještě jedna potěšitelná zpráva na závěr. Téměř ve všech restauracích i informačních centrech se v námi navštívené lokalitě setkáte s příjemnou obsluhou, která má většinou podobu velmi pohledné slečny v hodně krátké suknici.