Loading...
Po opuštění toho nejhistoričtějšího centra Kolína jsme se pomalu vydali směrem k Pražskému předměstí. Od počátku bylo jasné, že na nějaký čas teď gotiku s barokem vystřídá převážně historismus konce 19. století a moderna první třetiny minulého století. Asi i proto jsme se nejprve ještě zastavili na Karlově náměstí, konkrétně u nárožního domu bývalé městské spořitelny. Freiwaldova stavba z roku 1925 vyznává neoklasicismus i rondokubismus a na „rozjezd“ bylo toto dílo Kotěrova žáka takřka ideální …
Před námi byl ještě páteční půlden (28. září) a slunce i modrá obloha evidentně soutěžily o titul letní den roku. Naše falší kroky vedly kolem monumentální budovy někdejší Okresní občanské záložny. Tato neorenesanční a zdobná stavba arch. Křičky, dokončená v roce 1896, nás právem chvíli zdržela. Jako další „atrakce“ následovala ulice Politických vězňů, kde se nachází např. evangelický kostel z roku 1871, pomník obětí I. světové války od bratří Drobníků z roku 1923 nebo průčelí – již v minulém díle tohoto cestopisu zmíněného – Živnostenského domu.
Poté už jsme se vydali směrem ke kolínskému vodojemu známému jako rozhledna Vodárna. Občas jsme narazili na nějaký zajímavý objekt – kromě různých vilek např. na restauraci Letná, která je přes svůj název spíše slávistická (což je v pořádku, protože všichni přece víme, kdo na Letné sídlil jako první). A potom již přišla na řadu slavná Vodárna, tedy 45 m vysoká funkcionalistická stavba z roku 1930. Památkově chráněný věžový vodojem arch Jandy slouží od roku 2015 jako rozhledna. Výhledy doplňuje multimediální projekce a zvětšeniny dobových snímků.
Po sestupu s výšin nastal čas konečně myslet také na naše útroby. Vyrazili jsme proto k Leninovi, kde nás podle slov naší nejoblíbenější průvodkyně měla čekat jen samá pozitiva. U Lenina je totiž místní název jedné sídlištní restaurace, kde jsme sice už nestihli meníčka, ale i tak jsme si skvěle pochutnali. Navíc se docela dobře koukalo na obsluhu …
S plnými břichy jsme se následně přesunuli k oběma lávkám přes Labe, abychom vzápětí poctili svou návštěvou Zálabí. Nejprve jsme se vydali k významnému pomníku, který je věnován medvědům, co se potkali u Kolína. Tato atrakce vznikla v roce 2010 zásluhou výtvarníka Pavla Radla. Pohlédli jsme také směrem z zimnímu stadionu, kde šumperští hokejisté ještě nedávno sváděli líté boje,
Závěr druhého kolínského dne patřil nejprve návštěvě jedné z našich nejstarších rozhleden, kterou je gotická věž Práchovna pocházející z I. poloviny 15. století, a přechod železobetonového Starého (Masarykova) mostu z roku 1927, jehož součástí je i MVE. Před odchodem na kutě jsme ještě zvládli procházku po zámeckém areálu s kontrolou úsměvu Divého muže,další návštěvu Bartolomějského návrší a několik vzorků zdejší pravé italské pizzy.
V noci z pátku na sobotu (30. září) mělo začít pršet … a kolem půl druhé skutečně začalo. Museli jsme tedy zavřít střešní okna našeho přechodného bydliště a jen doufat, že se skutečně vyprší do půl deváté, jak nám slibovali naši i norští meteorologové z obrazovky mobilu. A kupodivu se tentokrát nemýlili. Díky tomu jsme se na Bartolomějské návrší vydali dokonce o něco dříve než jsme původně předpokládali …
A ukázalo se to jako výborný nápad. Díky přípravě na obnovení slibu manželského se nám podařilo do hlavního kolínského svatostánku znovu nahlédnout. Tentokrát jsme ho ovšem viděli slavnostně nasvícený a byl to docela zážitek. Pobyli jsme ovšem jen velmi krátce a nerušivě, takže jsme nevadili ani staromanželům ani na obřad se připravujícímu kléru. Potom už ale nastal čas „posbírat poslední drobečky“ z naší devítivstupenky. .
Začínali jsme prohlídkou středověkého Červinkovského domu, kde sídlí další část zdejšího Regionálního muzea. Ne, že by nás nezaujaly záležitosti jako sekretář Františka Kmocha nebo kolínský drak, ale přednost určitě dostal domovní suterén (takže min. původní nadzemí) s křížovou klenbou a záklopkovým stropem. A hlavně expozice Historie záchodu …
Nakonec jsme se nechali ukecat i na Starou farní školu, kterou jsme chtěli původně zcela vynechat. Sice je to opravdu interaktivní expozice určená hlavně dětem, ale my rozhodně tohoto rozhodnutí nelitovali. Dozvěděli jsme se spoustu zajímavých věcí o zdejších slavných rodácích, pohráli si a alespoň na chvíli se stali fotografem Josefem Sudkem nebo mimem Jeanem Baptistem Gaspard Deburau. Jenom nás opět překvapilo jak moc se tady zapomíná na uznávané malíře Václava Radimského a Rudolfa Kremličku.
Během našeho pobytu v muzejních interiérech se venku opět udělalo krásně, a tak jsme se rozhodli, že se ještě s Kolínem rozloučíme stylovou procházkou. Takže znovu Bartolomějské návrší, Masarykův most a nově kostel sv. Víta v Zálabí. V tomto případě se jedná o středověký, barokně přestavěný svatostánek, který původně obklopoval hřbitov. Dominantní je hranolová průčelní věž, bývalý hřbitov je, bohužel, nepřístupný. A tím i chrámový interiér.
Pak už jen kolečko po Karlově náměstí, vyzvednout kufry na penzionu a vydat se k vlakovému nádraží. Přes jisté zpoždění jsme domů dojeli v pohodě (navazující vlak měl totiž také zpoždění) a již odpoledne tak mohli uspořádat tradiční – tentokrát v pravém slova smyslu sluncem zalitou – tiskovku na Koupáku.
Co ještě dodat na závěr? Snad jen to, že se nám tři dny v Kolíně vysloveně vydařily, že zde výborně fungují obě informační centra a mají tady skvělé průvodce. A že určitě nebude špatné se sem brzy zase vypravit. Jen by už v Kolíně mohli objevit, že existují i podstatně zajímavější piva než Plzeň a Gambrinus …
(psáno na přelomu září a října roku 2023)