Tři na kole
Tři na kole
Slovensko je krásné. Batohy tentokrát vyměňujeme za kola. Přesunujeme se vlakem co nejblíže slovenské hranici, a to do Horní Lidče. Dál už jedeme jen kolmo. Je zataženo, ale neprší a naše trojice /Jana, Bába a já/ pomalým tempem ukrajuje první kilometry naší cesty. Zastávka Valašské Klobúky a taky poslední možnost vsadit sportku. Což taky děláme a celý týden pak žijeme v představě, že jsme milionáři. Vyrážíme dál, projíždíme Brumovem - Bylnicí, Návojnou Lhotou což už je předhůří Bílých Karpat, Nedašovou Lhotou a za ní šlapeme celí diví do kopce nad Nedašovem.
Cestou míjíme krásný vzrostlý švestkový sad. Stromy obalené švestkami přímo lákají k zastavení. A tak ohazujeme kola do příkopy a vrháme se na švestky. Myslíme přitom na Bohouše Horáčka. Jeho snem býval takový krásný švestkový sad vlastnit.
Dosahujeme vrcholu a začíná mrholit. Nezbývám než rychle ustoupit na celnici mezi Nedašovem a Červeným Kameňem. Celnici jsou příjemní, cesta vede z kopce a tak netrvá dlouho a my brzdíme v příjemné hospůdce v Červenom Kameni.
Výhledy na Vršatec jsou úžasné. Bílé skály se ční k oblakům a my se v duchu vracíme o několik let zpátky, kdy jsme po Bílých Karpatech šlapali pěšky. Jedinou nevýhodou slovenských vesnic je, že v místních hospůdkách nevaří. A tak nám nezbývá nic jiného než šlapat dál přes Mikušovce, Tuchyňu, Pruské až do Ilavy. A ta se nám vůbec nelíbí.
Věznice tady stojí přímo na náměstí, město je neútulné, ale naštěstí v hotelu vaří. A my už konečně najedení za tmy Ilavu opouštíme a někde v lese nocujeme. Stavíme s Janou přístřešek, ale ani ten nás neochrání od strachu. Zdá se nám že v lese pořád někdo chodí, dole pod námi vede cesta. Tak že kromě strachu nás ruší i auta. V lese pochopitelně nikdo není. Ale ne nadarmo se říká, že strach má velké oči. My s Janou měly oči jako pingpongové míčky. Jen Bába spokojeně oddychoval a nějaký strach mu byl zcela cizí.
Je ráno. A my zjišťujeme že jsme v kopcích Strážovských vrchů, sluníčko se pomalu dere přes opar, sedáme na kolo a vyrážíme. Nechce se nám vracet a tak jedeme směrem na Čičmany. Za Stražovským Podhradím uhýbáme do Kopčianskej doliny, směrem na vesnici Kopec. Tam cesta končí. Místní obyvatelé se na nás dívají jako na mimozemšťany. Ptám se domorodců, zatím to mám dovolené, na cestu. Dovídám se, že nejlépe kolo na záda a hurá do hor.
Tak jo. Jde se na to. Odměnou nám je nádherná horská loučka pod monumentální horou Vápeč. Kolem dokola jsou kopce a kopečky Strážovských vrchů, prostě nádhera. Sedíme a koukáme na tu nádheru. Nedá se to ani popsat. Modrá obloha, zelené louky kol dokola. Nikde nikdo, jen my a naše kola. Svačíme trochu roztopený suchý salám a jeden starý rohlík. Aspoň něco.
Vytlačíme kola na rozcestí. Tam špatně odhadnu cestu a tak dvě hodiny kroužíme kolem pohoří, abychom za dvě hodiny zjistili, že cesta končí. Ještě, že z kopce dolů jsme za 20 minut. No co, byla to taková horská etapa. Kopce jsou přece kořením cyklistiky.
Nakonec nacházíme tu správnou cestu a lesem, nelesem, polem nepolem, jedeme do Horní Poruby. Vesnice je schovaná pěkně v údolí. Hospoda je sice otevřená, ale nevaří. Máme hlad a tak ho zaháníme tatrankami a Bába pivem. Což na Slovenských horách není nic neobvyklého. Už jsme to mnohokrát zažili.
Znovu se ptám místního hospodského na cestu. “Kde je prosím vás Dolní Poruba a jak se tam dostaneme.“ “Taková vesnice tady není“ dostává se mi odpovědi. Ale je, milý hochu, je. Jen ty ji neznáš. Na mapě je jasně naznačena. Ale bohužel až někde za kopcem. Bereme tedy kola na záda a opět hurá do kopce.
Po malém horolezeckém výstupu už k nám pak byla cesta laskavější, projížděli jsme se asi 10 km nádhernými slovenskými horami. Hory na Slovensku, jsou nádherné. Srdíčko vám až poskakuje jak je tady krásně. Chcete-li být sami, daleko od lidí, vydejte se místo do Tater třeba zrovna tady do Strážovských vrchů. Slováci po horách moc nechodí a tak cestou potkáte minimum turistů, cyklisty skoro žádné (kdo by taky tahal kolo na zádech) sem tam stádo oveček či krav. Můžete rozjímat, hledat vnitřní klid a nikdo vás při tom nebude rušit.
A my zatím pěkně po svážnici dojíždíme až do vesničky Omšenie. /poznámka, hospoda, ale nevaří, obchod s potravinami zavřený/
Odtud už je to co by kamenem dohodil do Trenčianských Teplic. Ty jsou sice krásné, ale přecpané lidmi. Bábovi se všechny ceny v restauracích zdají vysoké, žene nás dál do další vesnice. Zelenám hlady a tak beru jako spásu místní potraviny. Ve vesnici se totiž zase nevaří. Tak tedy vzhůru do Trenčína. Míjíme Trenčianskou Teplou a vesnici Opaková. Nikde žádná útulna hospůdka, nikde žádná útulná kavárnička. Do Trenčína nás žene hlad.
Trenčín nás vítá krásným hradem, útulnými hospůdkami i veselými romskými spoluobčany. Uspokojujeme své žaludky i chuťové buňky. Bába se kochá šikovnými Slovenkami, my s Janou okukujeme slevy bot i oblečení. Každý podle svého gusta.
V Trenčíně se ale spát nedá a tak vyrážíme dál. Vzhledem k tomu, že všechny cedulky ukazující směr cyklostezek jsou na Slovensku servané /což mi pije krev/ a tak odhadujeme, tak nějak instinktivně, kde jsme.
Projíždíme kolem Váhu a u Trenčinanských Stankovic konečně, jakous takous, cedulku nacházíme. Jsme olepeni potem a špínou a tak jsme rádi, když padáme do chladivých vod Váhu. Je docela čistý, na břehu, mezi říčními kamínky rostou rajčata, v řece se prohánějí ryby a mě po břichu klíště. Mít ho tak o 15 cm níž tak nevím, nevím.
Hledáme hospůdku kde by jsme příjemně poseděli. Je nám dáno. V malé vesnici zvané Krivosúd- Bodovka nacházíme velmi příjemné posezení v místní krčmičce. Zaráží nás sice, že stěny jsou oblepeny portréty všech mužů komunismu od Lenina, Stalina, Gottwalda, Husáka až po Mečiara a myslíme si, že je to recese. Není. Místní hospodský je pravděpodobně komunista a hospoda je jediné místo kde si to může připomínat. Jinak je ale velice příjemný.Společně probereme co se dá. Spíme za vesnicí, na poli s jetelí. Nic nás neruší, jen v 6.00 hodin ráno traktor, který jede na pole..........
Ráno opět šlapeme do pedálu směrem majestátní hrad Beckov. Je opravdu nádherný, objedeme ho kolem dokola. Z pravé strany je nejhezčí. Nacházíme jednu nezničenou cedulku označující cyklostezku. Vybíráme červenou. Vede kolem řeky.
U řeky sedí pasáček koz. Starý pán a tři kozičky. Kozy se pasou, dědeček pokuřuje a v klidu kouká na líně tekoucí Váh. Až se příště narodím budu pasáček koz. A budu si zpívat: pohoda, klídek a tabáček.
Cesta po říční navigaci nás dovede až k jezeru Zelená voda. Voda je v něm skutečně zelená. Zatím se nepotíme a tak s chutí šlapeme kolem Váhu pořád dál a dál. Kousek před námi už je vidět Nové Město nad Váhem.
Hledáme útulnou cukrárnu. Nejdříve jsme zklamaní. Samé paneláky. Ale my hledáme a kdo hledá ten najde. Náměstí tady mají moc hezoučké. Staré historické, které komunisti nestačili zbourat a postavit na něm opět ty obludné paneláky. A navíc je tady i cukrárna.
Tak že jedno kafíčko a zákuseček. Bába básní o štrúdlu. Ten nemají, ale mají neodolatelné slovenské kremeše. Nedejte si. Nové Město nad Váhem opouštíme s kremešem v břichu a s úsměvem na rtech.
Říční navigace nás vede k Piešťanům. Rovina, řeka a nuda. Po 20 km jízdy kolem řeky nás to docela nebaví. Spásou je nádherné štěrkové koupaliště. Nikde nikdo, až je nám to podezřelé jestli v té vodě není něco závadného. Provádíme průzkum téhle nádherně modré vody. Vše se zdá v pořádku a tak kašlem na sinice a hurá do vody. Válíme se po oblázcích, které bych si nejraděj všechny odvezla domů, koukáme na lidi, kteří se najednou začali vynořovat a máme takovou fajn pohodu.
K činnosti nás donutí pouze to, že máme zase hlad. Vyrážíme do Piešťan. K obědu máme halušky, zmrzlinu, kafíčko. Docela ďábelská kombinace. Prohlížíme si město plné lidí, projdeme si park v lázních a vyrážíme dál, směrem k přehradě Slňava. Sluníčko svítí a svítí. Chceme odpočívat, ale moc to nejde, voda je tu špinavá, lezou po nás brouci a tak šlapeme kolem Váhu dál přes Drákovce, Madunice. Tady se opět vrháme na hospodu, hlad je hlad. Odbočujeme na Velké Kostolany a blížíme se blíž a blíž k Malým Karpatům.
Aby Bábovi nebylo smutno po Dukovanech, objíždíme Jaslovské Bohunice. Asi pak záříme všichni tři. Na večer dojíždíme do vesnice Chtelnice. Tam najde Bába opět útulnou malou hospůdku kde do tmy posedíme. Za tmy, bez světel, bez mapy, lehce ovíněni vyrážíme hledat nocleh.
Spíme někde v „kráčí“. Bába usíná okamžitě, my s Janou ani nedýcháme. Budí nás rachot jako by někdo jel na kole. Houby na kole, divočák. Řveme strachy, budíme Bábu s kterým to ani nehne. Pak všechno ztichne a my napůl ucha konečně usínáme. Nad ránem nás opět budí divoké prase. Chrochtá a my řveme. Posléze zjistíme, že ležíme přímo na cestičce po které chodí prasata pít. Umíme si to ale vybrat spaní. A to ještě dostaneme dršťkovou od Báby, že ho rušíme z klidného spaní.
Je pátek. Pomalu balíme, unaveně usedáme na kolo a šlapeme. Zjišťujeme, že jsme spali kousek od přehradní nádrže. Ráno je nám to houby platné. Asi po 10 km dojedeme opět k malé přehrádce, voda je čistá, hned ji vyzkoušíme. Jana jede zjistit co je na druhé straně přehrádky a pokud tam je hospoda, má za úkol objednat kafíčko. Není tam hospoda, ale dětská velkovýkrmna /tedy pionýrský tábor/, ale kafe nám udělají, tak jsme nakonec spokojeni.
Najdeme cyklostezku a vyrážíme terénem k vesnici Dobrá Voda. Cesta je to příjemná, kopečky oblé. Jsme mile překvapeni jak jsou Malé Karpaty malebné. V Dobré Vodě stočíme kola na Dechtice, Naháč, Trstín, Smolenici. Ve Smolenici je krásný zámek. Bohužel jen pro vědce, V příjemné hospůdce se seznamujeme s mladou paní na kole, která nám radí kudy dál. Přes Smolenickou Novou Ves dojíždíme do velkého rekreačního střediska Jahodník. A protože nevynecháme příležitost posedět v hospůdce, činíme tak i teď. Za Jahodníkem nás čeká docela pěkný, dlouhý kopec. Nemluvíme a šlapeme, cestou se cpeme úžasně velkými ostružinami. Nevíme kdy přestat. Ó jak jsou Malé Karpaty úžasné. Kopec ne kopec. Dostáváme se na vrchol Čierné skály. Kde, jako už tolikrát na Slovensku, najdeme strhané značky, a tak se ocitáme přesně tam kde jsme nechtěli. V Plaveckém Mikuláši.
Naštěstí cesta vedla z kopce. V Plaveckém Mikuláši navštěvujeme opět hospodu, co taky jiného. Před hospodou se seznamujeme s třemi hochy. Jsou to vysokoškoláci z Brna a jsou velice milí. Jsou totiž na mol. Nicméně oni mají srandu z nás, my z nich. A všichni společně se náramně zasmějeme. My vyrážíme, oni také. My na stezku, oni na vedlejší lavičku. Tolik tam nesvítí slunce.
Po žluté turistické značce se pomalu suneme k přehradě Buková. Podle cesty to typujeme na zastrčenou, horskou přehrádku kde snad chodí jen laně pít. Brzo poznáváme svůj omyl. Žádná zastrčená přehrádka, docela regulérní přehrada s rybáři, rekreanty, bufety.
Bába protestuje, voda smrdí rybinou, já si rozřežu ve vodě nohu, Jana hledá záchod, tak že žádná pohoda. Jedeme dál. Na hlavní cestě se Bába ptá: „Doleva či doprava“ No a já se naštvu, protože 5 minut předtím čučí do mapy a určuje směr. A tak v dusném tichu, šlapeme dál směrem na Prievaly, Cerovou a Jablocnici.
Ptáme se místních kudy dál směrem na Borský Mikuláš. Dostáváme radu jak dál. Vydáváme se v šeru po státní silnici směrem na Senici. Jsme podrážděni a hádáme se kdo to vymyslel. (Každý má svou pravdu) Odbočujeme na první odbočce. Je už docela tma. Na poli se pohybuje nějaký človíček a já se ho ptám kudy dál. Ví přesně kam jedeme, prý tam bylí. A když na něj prý počkáme, ukáže nám cestu. Má však smůlu šlápneme do pedálu a človíček nám vidí jen odrazky.
Asi po 5 kilometrech brzdíme ve vesnici. Přemýšlíme čím je ta vesnice divná. Zjišťujeme, že jsme se jaksi omylem ocitli ve vojenském prostoru Zahorie. Ráno tam byl ministr, večer my. Nás ale nevítali slavobránou. A tak hledáme hospodu, vojenskou armu, barák ještě z 50 let a oslavujeme.
Co vlastně oslavujeme, asi pěkný večer. Navštíví nás i onen človíček z pole. Je to bývalý lampasák a my s Janou ho podrobujeme křížovému výslechu, kolik vás tady je, co tu je, co tady děláte.
Bába nás brzdí, ať jsme zticha, že nás zavřou. Nám to ale nevadí, aspoň se vyspíme v suchu a teple. Nakonec spíme někde v lese, za cedulí zákaz vstupu, vojenský prostor, to aby nás opravdu hlídka nezavřela. Tuto noc zjišťujeme proč Bábovi nevadí, že kolem něj pochoduje divočák či jiná zvěřena. Prostě se opije. I nám se dnes docela dobře spí.
Sobota. Hledáme cestu na Borský Mikuláš. Blížíme se k hranici. Všude rostou borovice v písku, krajina je podobná té kolem Hodonína. Cesta je rovná, skoro jako říční navigace. Sluníčko se pomalu dere z mraků a tak se zdá, že opět bude krásný den.
V Šaštíně - Stráže si prohlížíme velkou katedrálu a hledáme cestu na Kuty. Bába z nás má pravděpodobně depresi, a to šlapeme jako divé. Pořád mluví o tom, že šup pěkně na hranice a domů. Ale v cukrárně v Kutech už moc nemluví a na přechodu Břeclav - Kuty prudce vyráží doleva, po proudu Moravy, zatím co my Doprava, proti proudu. Čekáme, že se aspoň otočí a zamává. Nic. Buď je rád že nás nevidí a konečně si začne užívat dovolené nebo zatlačuje slzy smutku, že nejedeme s ním. Jo, kdo ví o čem asi přemýšlí.
My přemýšlíme jestli pojedeme po slovenské nebo moravské straně Moravy. Vyhrává moravský břeh. Šlapeme do pedálu. Kolem nás si to líně teče řeka a my přemýšlíme o životě, o lidech. /Bába by řekl, že mu myjeme prdel/. Sluníčko nám k tomu docela hřeje a tak jsme rády když za Mikulčicemi v Lužicích najdeme malé přírodní koupaliště. Neváháme ani chviličku. Voda sice není nejčistější, ale nám to vůbec nevadí. A pak si pěkně 2 hodinky pod stromem schrupneme.
V Hodoníně si uděláme pěknou jídelní siestu, nejdříve jídlo, pak kafíčko. Příjemně naladěny míříme po cyklostezce č. 47 směrem ke Strážnici.
Ve Vnorovech nás vítá hudba, jásot, plno lidí. Cítíme se jako vítězové. Ale chyba lávky, nevítají nás. Až tak moc nám to nevadí. Koupíme si klobásu a párek a vychutnáváme si tu pravou vesnickou pohodu. K večeru ještě projedeme Veselím nad Moravou, Uherským Ostrohem a docela za tmy dojíždíme do Ostrožské Nové Vsi, do kempu.
Bába s námi není a my máme strach spát samy v lese. Ubytujeme se tedy v chatičce. Pan recepční nám říká dámy, a to jsme ještě nebyly ani ve sprše. Ujely jsme asi 90 km a tak už v 22.00 padáme únavou do peřin. Spíme tak tvrdě, že se budíme až v 8. hodin ráno.
Je neděle. A zítra bude opět všední den. Tak proč si neděli neužít. Vyrážíme směrem na Uherské Hradiště, kde najdeme báječnou cukrárnu.
Přejedeme Moravu a šlapeme do kopců, na Topolnou, Napajedla, Otrokovice, Tlumačov a Hulín. Cestou míjíme malebné moravské vesničky a městečka, v dáli ční dominanta tohoto kraje, hrad Buchlov.
Cyklostezky jsou značené, tak nebloudíme. Užíváme si tu nádhernou neděli. Ve vesnicích se mísí vůně smažených řízků, s vůni pečených koláčů. Taková obyčejná krásná vůně doma.
Užíváme si poslední kilometry na kole, plánujeme, kdy se do tohoto nádherného kraje podíváme znovu. Vychutnáváme si tu ospalou nedělní náladu. A říkáme si jak je u nás všude krásně, stačí se jenom koukat kolem sebe a mít radost z úplně obyčejných věcí. Že svítí slunce, že u cesty vyrostl nádherně fialový bodlák a někde v dáli, na obloze, se prohání slavíček.
Brzdíme v Hulíně. Vzpomínáme na Pavla Hrubého, který se tady narodil, honil se za mičudou a začal s judem. S rancem na zádech se vydal do světa a skončil v Jablonci. Trénoval Janu, vzal si Jitku, založil rodinu. Zplodil dceru a syna. A Hulín je jen vzpomínka na krásná léta v náručí maminky.
Nasoukáme do vlaku kola i sebe a příjemně unavené a spokojené ujíždíme, každá na jinou stranu. Vstříc domovu a všedním dnům.
Sedím ve vlaku a před očima mi běží film o třech lidech na kole.
Za Valašským Meziříčím se najednou v krajině vyloupnou ty naše kopečky a já už se těším domů.
Cenu má pouze cesta. Pouze ona trvá, kdežto cíl je iluze poutníka, kráčejícího od hřebenu k hřebenu, jako by smysl byl v dosaženém cíli…..
( A de Saint - Exupéry)