Třídenní výlet z Plzně do Kdyně
Přehoupla se 2. polovina října 2014, máme 3 dny volna a slibují hezké podzimní počasí. Přemýšlíme, kam vyrazit. V autě se už spát nedá, tak ještě sehnat nějaké ubytování za rozumnou cenu.
Nakonec se povedlo. Na horské chatě na Korábu nad Kdyní je volno, cena je hodně rozumná, tak v sobotu vyrážíme. Když už jedeme autem, tak se cestou ještě někde musíme zastavit. Ať si to užijeme.
Začátek jsme si fakt užili. Někde mezi Červeným Poříčím a Švihovem opravovali asfalt a byl jednosměrný provoz. Nikdy bych nevěřila, že jezdí tolik aut v obou směrech. Půl hodiny jsme tam popojížděli. Ale nakonec jsme se dočkali.
Naši první zastávku jsme naplánovali za obcí Dlažov, kde je rozhledna Markéta. Takže za Švihovem odbočujeme směr Dolany a kličkujeme po okreskách. Nechalo by se jet přes Klatovy, ale Ota takovéhle silnice miluje. Rozhlednu už z dálky vidíme. Sice není ideální počasí na pokoukání se z rozhledny, ale něco snad uvidíme.
Projeli jsme Dlažovem a za chvíli už vidíme směrovku k rozhledně, za chvíli ještě jednu, to už je spíš lesní cesta. Chvilku váháme, raději bychom už někde zaparkovali, ale v zatáčce u silnice to nejde. Malá plocha k zaparkování je ale skoro hned na kraji lesa. Je tam ukazatel turistických cest a co je hodně překvapující - je tam klasická dřevěná kadibudka. K rozhledně je to do kopečka 500 metrů, takže taková malá rozcvička. Na kopečku je rozhledna a kaplička sv. Markéty. Je to tam hezké, ideální místo k odpočinku i k pikniku. Je tam i povídání o historii kapličky i rozhledny, dříve zde bývala dřevěná. Dočtete se i o výstavbě této nové rozhledny. Kdyby byla dobrá viditelnost, bylo by to lepší. Takhle jsme si nahoře přečetli, co vše bychom mohli vidět, a to krásně kolem dokola.
Do Kdyně a na Koráb je to už kousek. Ještě není poledne, už jsme ubytováni, ale jsme mírně v šoku. Ubytování je čisté, je teplo, ale snaha personálu nám něco nabídnout k jídlu je nulová. Naštěstí jsem s sebou vzala malou rychlovarku, kempinkový malý vařič i nějakou tu konzervu. Hlavně proto, že restaurace má mít otevřeno jen od 11 do 18 hodin. Tak abychom neumřeli hlady, kdybychom se nestačili včas vrátit.
Abychom se moc nezdržovali, dali jsme si jen něco studeného a vyrazili. Už jsme se těšili na pořádný výšlap. Naplánovali jsme si okruh přes Rýzmberk. Kousek nad Kdyní tam, přes hradiště Příkopy a Nový Herštejn zpátky. Hned za chatou jsme objevili letos nově umístěnou tabuli nové naučné stezky Za poznáním místních zajímavostí Kdyňska. Vede zhruba stejně, kudy chceme jít i my, jen vede přímo přes Kdyni. Tam to známe, takže náš plán neměníme. Jdeme raději pro nás novou cestou. Před Rýzmberkem se na naučnou stezku napojíme a už po ní dojdeme až na Koráb.
Bylo příjemně, konečně začalo vyrážet i sluníčko, takže jsme si to docela užívali. Ale v říjnu je to zde jako na konci světa. Dokonce i restaurace Hájovna na okraji Kdyně má zavřeno. Překvapení na nás čekalo na Rýzmberku. Tam je občerstvení a věž otevřená jen o prázdninách. Ale najednou z věže vyšel klíčník s rodinou a na věž nás pustil. To bylo hodně milé překvapení.
Po svačince z vlastních zásob a krátkém odpočinku jsme vyrazili. Sluníčko krásně hřálo. Tuhle cestu jsme znali, prošli jsme si ji před dvěma lety, ale to pršelo, byla mlha, prostě počasí, že byste psa nevyhnali. Tak teď jsme si to užili, sešli jsme se podívat ke studánce, vyšplhali na Nový Rejštejn, což je obrovská zřícenina, bohužel hodně zarostlá. A už nás čekal jen poslední kopec - na Koráb. Tu jsme si uvědomili, že čas neúprosně běží, že nemáme klíče od chaty a pokud chceme stačit aspoň pivo, že sebou musíme hodit. V závěrečném stoupání bylo vidět, jak Otu nastartovala touha na pivo a vyrazil do kopce jako o závod. Za chvíli jsem viděla jen jeho zmenšující se záda. Když jsem se na chatu doploužila i já, už seděl spokojený u půllitru. Ale tak jednoduché to zase neměl. Dorazil asi ve 3/4 na 6, ale bylo zamčeno a všude byla tma. Tak bušil tak dlouho, až mu nakonec otevřeli a strašně se divili, že nemáme klíče. Nějak se nedomluvili, kdo nám dá klíče a takhle to dopadlo. Byla jsem ráda, že máme s sebou jídlo. Nevím, co bychom jedli.
Výlet nás docela zničil, po večeři jsme brzy odpadli, zvlášť Ota. Ani pivo po večeři nedopil, za chvíli už spokojeně pochrupoval. Na pokoji bylo hrozné horko, topení jsem vypnula, větrala jsem, chvíli si četla, ale nakonec jsem při otevřeném okně taky usnula.
Když jsme se ráno vzbudili, venku byla mlha, ale bylo vidět trochu modra a občas prokukující sluneční paprsky. Večer jsme dostali klíč od rozhledny a tak se jdeme podívat nahoru. Doufali jsme, že třeba shora uvidíme mlhu a sluncem ozářené vrcholky stromů. Nic takového se nedělo. Nahoře to bylo skoro stejné jako z okna pokoje.
Po snídani jsme vyrazili na další celodenní výlet. Dnes to bude zajímavější. Abychom viděli to, co chceme a při tom se trochu šetřili, pokusíme se si to zkrátit po neznačených cestách. Po včerejšku nás však nohy docela bolely. Nějak jsme těm kopcům odvykli. Snad to rozejdeme. Sluníčko začalo brzy prorážet ranní mlhu, pohledy na ranním sluncem prozářený les byl úžasné. Nohy si zvykly, naštěstí se většinou nešlo z prudkého kopce. V pohodě jsme se dostali do Úsilova, kde má být kdesi u rybníka tvrz, přestavěná na zámek. Něco takového jsme našli, ale čekala jsem něco víc původního. Dnes se zdá, že v původní tvrzi se bydlí. Zklamalo nás to. Ale jsou tu hezky opravené rybníky. Když jsme si chtěli na lavičce dát svačinu, přijeli hnojem hnojit sousedící pole. Bylo vyřešeno. Tady svačina nebude.
Teď jen najít tu správnou cestu přes louky. Konečně se pokusím využít nově zakoupený tablet. Stáhla jsem si tam mapy.cz, které fungují i off line. Modré kolečko mi ukazuje, kde jsme. Naštěstí jsme se shodli, to je my i tablet. A za chvíli jsme opět na silnici, kam bychom se dostali, pokud bychom šli oklikou přes Výlov a Slavíkovice. Spokojeni, jak to vše dobře funguje, začínáme věřit, že se nám podaří snadno dojít k židovskému hřbitovu, který je ukryt kdesi v lese nad Loučimí.
Odbočujeme podle plánu i podle tabletu kamsi do lesů. Najednou na jedné lesní křižovatce objevujeme nově instalovanou tabuli Naučné stezky Loučim. Další nová naučná stezka, o které jsme nevěděli. Zjistili jsme, že vede okolo židovského hřbitova, takže snad jdeme dobře. Šli jsme - hřbitov jsme našli, prošli si ho, ale nakonec nám to nedalo. Místo abychom se kousek vrátili a nejkratší cestou zamířili ke Korábu, jdeme dolů do Loučimi. Láká nás krásný výhled na šumavské kopce, hezký kostel a samozřejmě i naučná stezka. Tajně doufáme, že by tam mohla být otevřená hospoda. Dala bych si polévku, Ota pivo. Když jsem viděla vývěsní štít Penzion, restaurace, už jsem se viděla vevnitř. Chyba. Ačkoli je neděle, otevírají až večer v 18 hodin. Pocestné nechají umřít hlady. Najednou jsem zjistila, že mám ukrutný hlad a že už nemám nic k jídlu. A že už vlastně ani nemohu dál, natož do kopců, které jsou zde ze všech stran. Naštěstí jsem měla kokosovou tyčinku a kousek čokolády. Po krátkém odpočinku jsem se docela dobře zregenerovala a už celkem v pohodě vyrazila na další cestu. Ostatně také mi nic jiného nezbývalo.
Kus jsme šli v protisměru naučné stezky, kochali se skvělými výhledy, i když stále lehce zamlženými. Ota byl rád, když na jednom ze zastavení naučné stezky zjistil, že kopečky správně rozpoznal. Když jsme se blížili k rozcestí Modlín, tak jsme se trochu vylekali. Byla tam policie - v autě, ale i na motorkách, nad námi kroužil vrtulník. Že by někoho hledali? Nebyl to dobrý pocit. Ale nechali nás projít, tak to snad bude dobrý.
Na rozcestí jsme se oddělili od naučné stezky a přes Modlín pokračovali. Kdybychom nezacházeli do Loučimi, už jsme mohli být doma. Ale byli jsme rádi, že jsme tam šli, i když hospoda byla zavřená. A zase máme smůlu. V Modlíně má být soukromník, který chová ovce a kozy (těch se tu v okolí páslo spousta) a prodává domácí sýry. Jenže nebyl doma. Co se dá dělat. Sýry nebudou.
Teď už nám nezbývá nic jiného, než stoupat a stoupat, až dojdeme ke Korábu. V cíli se opakovala situace předchozího dne. Ota tušil vůni piva, nastartoval a byl pryč. A to se zdaleka neblížila 18. hodina. Já se nenechala vyhecovat a volným krokem došla k chatě, ještě jsem ji nafotila v zapadajícím slunci. Tentokrát bylo v restauraci dost lidí, takže chudák Ota ještě ani své pivo neměl. Já si ho zvládla objednat hned u výčepu, takže jsme ho tentokrát dostali společně.
Doplnili jsme tekutiny, trochu pokecali s paní domácí a zaplatili dvoudenní útratu a ubytování. O jídlo jsme ani neusilovali, když jsme slyšeli, jak je utahaná, co bylo za celý den lidí. Nahoře máme guláš, včera i dnes jsme donesli houby, takže si vystačíme. Dokonce jsem vezla ještě dušené houby domů. To nešlo ani sníst.
Tentokrát jsem nechala topení vypnuté celý den, tak tam bylo příjemně. Udělali jsme si hezký večer, otevřeli lahvinku vína a vlastně nic nám nechybělo. Večer se začalo zatahovat, nakonec padla mlha, tak uvidíme, co bude v pondělí. A spokojeně jsme usnuli.
Ráno byla venku hustá mlha, ani to nevypadalo, že by se chtěla rozplynout. Byli jsme rádi, že jsme si dva dny vycházek užili a že už se budeme jen pomalu vracet. Tentokrát zcela mimo hlavní silnici - přes Koloveč a Staňkov. A také přes jednu zříceninu a jednu vyhlídkovou věž.
První zastávka byla v obci Úboč, odkud jsme vyrazili na zříceninu Netřeb. Okolo kostela vedla docela pěkná cesta, po které se zjevně jezdilo, venku byla zima a tak jsme se rozhodli, že ještě kus popojedeme. Kus to vypadalo dobře, ale pak? Raději snad ani nemluvit. Hluboké koleje od aut, spousta vody a bláta a tranzit má náhon na zadek. V jednom okamžiku to vypadalo, že tam snad zůstaneme někde viset. Že tam zapadneme a budeme shánět někoho, kdo nás vytáhne. Ale nakonec se Otovi podařilo kousek ještě vyjet a otočit se, ale raději jsme ani nezastavovali a odjeli kus zpátky. Jen jsme se stačili všimnout, že za loukou u lesa stojí osobní auto.
Ota bezpečně zaparkoval na místě, kde nebyla šance zapadnout, a vyrazili jsme pěšky. Zima byla pěkná, bylo by to i na čepici. Než jsme došli zpátky na louku, viděli jsme jak auto odjíždí - ale jinudy. Muselo se dostat přes kořeny na lesní cestu a pak do Všepadel. Snad ta jejich cesta byla lepší a v pořádku dojeli.
Zřícenina Netřeb ze 14. století není velká, ale evropskou zajímavostí je svahový porost tisů. Je jich tady asi 200 - stáří 600 - 800 let. Ještě jsme si prohlédli kostel a barokní faru a vyrazili do Kolovče. Byli jsme celí zmrzlí a já strašně toužila po polévce. První hospoda měla opět zavřeno, naštěstí druhá na náměstí u kostela měla otevřeno a bylo tam teplo. Pak už jsme se jen zašli podívat do obchodu keramiky v budově muzea. Mají tam hezké hrnečky, květináče a spoustu různých hezkých zbytečností.
Poslední zastávka byla v Čermné, kde je nízká vyhlídková věž. Je na plochém vrchu Křemel, okolo jsou pole, takže nemusí být obavy, že by zarostla okolními stromy. Vede k ní panelová cesta, aspoň nezapadneme. Ale pěkně to tam protahovalo. Pokud je hezky, je to ideální místo pro rodiny s dětmi. Nechá se tam posadit, děti se tam také pěkně vyřádí.
A pak už nám zbývalo jen dojet do Plzně. Ale to už bylo kousek. Doma jsme si dali grog a byli jsme zcela spokojení. Vždyť jsme zvládli dvě perfektní tůry, viděli 4 rozhledny a 3 zříceniny. Co víc jsme si mohli přát. Snad mohla být trochu lepší viditelnost, ale to už bychom to měli naprosto dokonalé.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Třídenní výlet z Plzně do Kdyně
