TŘINEC - MORÁVKA - přehrada ŠANCE - VISALAJE - RAŠKOVICE - TŘINEC -- díl 2.

Cestopisy

U Surovce • Fotografie (38) • Foto: PetrSajdok

Vstoupit do fotogalerie (38 fotografií)

Je to jasné- bacha na tetřevy!

Pohled zpátky

Vstoupit do fotogalerie (38 fotografií)

Hory jsou svoboda! V prvním díle jsem popisoval cestu z Karpentné na Slavíč a odtud na Morávku. Díl jsem zakončil ranním posezením U Bebků.

Za Bebkem začíná cesta stoupat a úměrně tomu se i zhoršuje. Nejhorší je to nad osadou U Surovce, kde jsem se ve spleti lesních cest a chodníků ztratil. Pomohly mi až dvě turistky, jejichž veselé povídání v jinak pustém lese mě navedlo na správný směr.

BÍLÝ KŘÍŽ působí opuštěným dojmem. Hotel je již zjevně nějakou dobu zavřený, naštěstí aspoň z nedalekého Sulova sem zaznívají lidské hlasy a oživují tento jinak nádherný kus Beskyd. V lese pod hotelem je "ten správný" bílý kříž, který dal celému tomuto místu jméno. Informační cedule vedle kříže hlásá, že zde kdysi pašeráci ubili strážce hranic- jagra. Od té doby tu má památku. A Bílý kříž nabízí ještě jednu zajímavost- nedalekou experimentální vědeckou stanici.

Začíná nejhezčí část trasy. Od Bílého Kříže k bývalé osadě MUROŇKA je ještě třeba sjet dolů po kamenité lesní cestě, pak už jsem v pohodě. Na louce, kde osada stávala, je teď jen lavička a informační tabule. Zastavuju se tu na svačinu a stane se něco legračního. Někdo mi totiž říkal, že cesta mezi Bílým křížem a Grůněm "je taková ta trasa, kde jezdí babičky s kočárkama". A opravdu- jenom za tu chvilku, kterou jsem zde strávil, kolem projely dvě kočárkové výpravy!
Jak se blíží poledne, začíná přibývat lidí. Bodejť by ne, když je tak hezky. Za Muroňkou zdolám ještě SMRKOVINU a pak už pokračuju po nádherné vyhlídkové trase. Následuje ŠVARNÁ HANKA, tam si dávám natočit kofolu a za chvíli už se můžu pokochat "klasickým" pohledem na Grůň s jeho kostelem a domky okolo. Já ale spěchám dál, projedu kolem hotelu Charbulák, abych se vrhnul do serpentiny pod ním. Směřuju k přehradě Šance.

Většinou když někam jedu, pojímám tu cestu jako improvizaci a dobrodružství. Nepoužívám žádnou navigaci a podobně. Kam tato věta směřuje, je nasnadě. Někde u JAMNÍKU jsem zůstal bezradně stát. Ne, že by to tu bylo nějak složité, ale došlo mi, že jsem si v návalu nadšení neujasnil, kudy se budu vracet. Zatím to házím za hlavu a šlapu ještě kus dál. Sjedu ke STÝSKALONCE a už si vzpomínám, jak to na mapě bylo. Pěkná silnice míří do kopce, po chvíli vidím domy, věž kostela a konečně i zelenavou hladinu přehrady.

Na rozdíl od Morávky z přehrady ŠANCE uvidíte mnohem víc. Hlavně odsud, ze STARÝCH HAMRŮ. Ke shlédnutí je tu i kostel sv. Jindřicha z roku 1863 a starý hřbitov. K PAMÁTNÍKU MARYČKY MAGDONOVÉ jsem se nedostal. Sluníčko vylákalo v tento pěkný den do Hamrů spoustu návštěvníků a mě se nechtělo mezi ně míchat. Natáhl jsem se pohodlně na lavičku v areálu památníku, abych si vychutnal příjemné odpoledne. 'Jak to jen bylo?', lovím v paměti. 'Na Starých Hamrech pět vzlykalo sirot...' Vzpomínám si, že o autorství SLEZSKÝCH PÍSNÍ se dlouho vedly spory. Obzvláště, když první básně, mezi nimi i Maryčka, dorazily do redakce časopisu Čas anonymně a PETR BEZRUČ (vlastně Vladimír Vašek) se k nim přihlásil až dodatečně. Podivných okolností kolem jejich vzniku pak bylo mnohem víc, takže se vznik této sbírky stal jednou z nejzajímavějších hádanek naší literární historie.

Moje osobní hádanka měla ovšem mnohem prozaičtější motiv. Kudy vlastně pojedu domů? Vrátil jsem se zpátky k autobusové zastávce Jamník a nakonec mi nezbylo, než se vydat kolem přehrady po cyklostezce 461, abych se v jednom ze slepých ramen přehrady Šance napojil na modrou značku, která vede podél potoka ŘEČICE až k Ježánkám. Na mapách vypadá všechno tak jednoduše a blízko, ale já si v těch kopcích docela máknul. Nejnáročnější bylo stoupání před JEŽÁNKAMI.

Dál už jen klasika- jakmile se cestovatel ocitne v obydlených končinách kolem starého hotelu VISALAJE, nabere zpáteční cesta ráz ležérního vyhlídkového loudání. Silnice je stále lepší a lepší a když jsem projel obcí Pražmo a poté Raškovicemi, soustředil jsem se už jen na to, jak správně odbočit na KOMORNÍ LHOTKU. Byl docela horký letní den a jen malý kousek od domova jsem spatřil houf oveček, které se před dotírajícím sluncem schovaly do stínu pod sloupem vysokého napětí. 'Máte pravdu holky', řekl jsem si a šlápnul do pedálů, abych zakončenčení výletu oslavil koupačkou v ledové Tyrce. Ten den jsem měl najeto 96 kilometrů a na cesta mi zabrala něco přes 10 hodin.