Turecko
Cesta (1-2den):
Do Turecka jsme jeli busem spřestupem v Sofii, kde jsme stihli jenom kruhový objezd pro tramvaje. Dorazili jsme do Istambulu. Byl už večer a my jsme potřebovali přejet město a dostat se na Asijskou stranu, kde bylo nádraží. V Turecku mají levné vlaky a my jsme jím jeli až do Ankary. Z Ankary jsme vyrazili dál na východ do Bogazkale. Tam jsme se dostali busem a vlakem.
K naší první zastávce Hattusas nám zbývalo jenom deset kilometrů. Místní taxíky - dolmuše nám řekly, že je víkend a autobusy tam nejedou a řekli si hned dost vysokou cenu, aniž byli ochotní smlouvat. Domluvili jsme se, že vyzkoušíme stopování. Bylo nás deset, všichni, až na 2 lidi, byli v párech. Takže byly 2 trojice a 4 dvojice. Ale nikomu to netrvalo moc dlouho a byli jsme tam. Já jsem byl v trojici a bohužel jsme si stopli dolmuše, který po nás potom chtěl peníze. My jsme se s nimi začali hádat, že jsme stopovali, za chvíli se nás zastal Murat, místní průvodce. Když konečně odjeli, začal se nám vnucovat. Ale naštěstí se vnutil, protože nás nestál moc a dost nám pomohl. Netrvalo to dlouho a sešli jsme se s ostatními. Murat nám nabídl svojí louku, kde jsme mohli spát za skoro nic.
3. den: Hattusas
Hattusas byla první a poslední památka, kde jsme využili ISIC. Murat nám sehnal i auto a sám nás provedl. Hattusas bylo hlavní město Chetitské říše, založené r.1600 před Kristem. Většinou jsou vidět jen základy budov, ale jsou tam i zachovalé části, jak je vidět na fotkách. Je tam několik zachovalejších kousků, jako zelený kámen, lví brána nebo hradby. Po dlouhé cestě jsme se rozhodli odpočívat po zbytek dne.
4. den Yazilikaya:
S Muratem jsme se dohodli, že nám ukáže i skalní Chetitský chrám Yazilikaya. Tam můžete vidět spoustu obrazů vytesaných do skály. Potom nás odvezl do Yozgatu, odkud jsme pokračovali busem do Nevsehiru a z toho jsme pokračovali do Goreme, kde jsme si sehnali plac na postavení stanů, u jednoho z hotelů. Vyšlo nás to celkem levně.
5. den Goreme:
Goreme je malý městečko v oblasti Kapadokya, kde se lidé živí hlavně turisty, mají tu i půjčovnu aut. Je to jedna z oblastí, které nemůžete jen tak vynechat. V okolí je spousta skalních měst vytesaných do skály, včetně kostelů s freskami. Dále se tu nacházejí krásné skalní útvary, připomínající houby a skoro všude najdete víno, které si můžete natrhat (nevím, jestli je to nezákonný, ale vypadalo na hodně místech dost planě). Udělali jsme okruh, kterým jsme si prošli Cavusin, Pasabag a Zelve. Všechny moc doporučuju. Večer jsme ještě oběhli místní cestovní kanceláře, abychom si vybrali jednu z okružních jízd. Všichni nabízeli to samý, ale prošli jsme je všechny, abychom usmlouvali tu nejlevnější.
6. den Okružní jízda:
Ráno jsme vyrazili s cestovkou, první zastávka byla v místním vinařském sklípku. Pak jsme pokračovali na vesnici Mustafapasa. Tam je jeden krásný chrám a několik hezkých vil. Dál jsme jeli do skalního města Soganli. Tam jsme měli oběd, vše v ceně zájezdu. Nakonec nás vzali do Derinkuyu. To je jedno podzemních měst a také patří mezi ty nejznámější památky z oblasti. Bohužel tam náš výlet končil a my jsme vyrazili na stop směrem k údolí Ihlara. Dostopovali jsme všichni tak akorát než se začalo stmívat. Spali jsme kousek od vchodu.
7. den Ihlara:
Ihlara je malebné údolí u stejnojmenné vesnice, na jih od Kapadokye. Údolí je dost zařízlé do KRAJINY a je přístupné jenom z několika málo míst. Středem údolí teče potok, který místy vytvořil dost hluboké bazénky, aby se vnich dalo koupat. V údolí je hezká příroda a zároveň je tu i spousta skalních kostelů. Celé údolí je dlouhé 16 kilometrů a určitě stojí za prohlídnutí. Na konci údolí jsme spali v kempu, který tam byl. Majitel zrovna slavil narozeniny, takže jsme slavili sním. Pohostil nás vodnicí a trochou alkoholu. Byla sranda.
8. den stop do Adany:
Tak tohle byl podle mě jeden znejlepších dní. Ráno jsme se rozdělili do dvojic a vyrazili na stop. Sraz jsme měli večer v Adaně na nádraží. Nejdřív tam byla dost malá silnice, takže to šlo pomalu, ale po prvním autě, co nás vzalo na dálnici, to bylo bez problémů. Na dálnici už to pak nebyl problém. Mávli jsme a okamžitě nám zastavil první náklaďák. Docela jsme se s nimi bavili. Měli jsme tu kliku, že jsme se pořád vzájemně předjížděli s jiným náklaďákem, co vezl další dvojici od nás. Cesta byla dost dlouhá a ještě delší o to, že nás vezl náklaďák. Jak jsme se začali pomalu blížit k Adaně, začali se u silnice objevovat prodavači čehosi, co zdálky vypadalo jako olej. Ještě větší štěstí bylo, když nám oba náklaďáky zastavili na stejném místě kvůli obědu.
My jsme nechtěli nic k jídlu, takže jsme jenom čekali, až se najedí. Pak nás ale číšník pozval, abychom si tam alespoň sedli. Dal nám židle tak, aby nás měl trochu blíž k sobě. Nejdřív nám přinesl vodu. Tak tu jsme si rádi dali, byla studená a bylo fakt vedro. Potom nám všem dal místní specialitu, něco na způsob rýžový kaše. Ta byla taky dobrá. Na závěr nám přinesl sklenici toho, co jsme viděli prodávat u silnice. Všichni jsme to lehce koštli a chutnalo to asi jako vyvařená řepa v octě s pepřem. Nedovedu si moc představit, že bych to někdy pil dobrovolně, ale nechtěli jsme urazit tak jsme to do sebe kopli a mezitím se na nás číšník pořád usmíval. Pak naši řidiči dojedli, tak jsme vyrazili dál na cestu. Vyhodili nás kousek od autobusového nádraží na okraji Adany.
Na vlak jsme se dostali přes městskou. Byli jsme druhý, kdo tam dorazili, ale ani ne do hodiny tam byli všichni. Vlak nám jel brzo ráno. Rozdělili jsme se na dvě skupiny, jedna hlídala věci a druhá se šla podívat na místní mešitu, jednu z největších z Islámského světa. Potom jsme si ještě dali místní speciální kebab, který není ani tak moc speciální. Na místo, aby vám to všechno dali do housky, to dají před vás a vy se obsloužíte sami. K tomu jsme popíjeli jogurt ředěný vodou, který se vTurecku hodně pije pod názvem iron. Noc jsme přečkali na nádraží. Střídali jsme se v hlídkách.
9-10. den Nemrut:
Vlakem jsme jeli dál na východ a trvalo nám to dost dlouho. Potom jsme jeli dolmušem pod horu Nemrut, spali jsme asi 8 kilometrů pod vrcholkem. Chtěli jsme vidět východ slunce a taky se nám tam nechtělo drápat za největšího vedra. Vs tali jsme dost brzo, ale cestou jsme začali zjišťovat, že to nestíháme. Kolem nás jezdily dolmuše, které mířily naším směrem. Jeden znich nám zastavil a nabral nás. Byla to dost družná rodina, pořád zpívali a hráli při tom na buben. Byli vážně dobrý a taky jsme se díky nim dostali na vrchol včas. Na vrcholku už bylo celkem dost lidí, ale východ teprve začal. Nakonec nebyl nic moc, protože byly trochu mraky. Ti lidé, ale byli moc milí, nabídli nám i něco kjídlu a kpití. Po východu nám začali plánovat celý den, ale my jsme se rozhodli, že se dolů projdeme sami. Na Nemrutu jsou antické sochy vnadživotní velikosti a jsou moc zajímavé. Cestou dolů bylo dost vedro, ale nebyl to žádný problém. Celý odpoledne nás pak otravoval osel. Teprve tam jsem zjistil, že íííááá, který jsem se naučil už ve školce, zní spíš jako hlasitá, stará pumpa.
11-12. den Eufrat, Sanli Urfa:
Ráno jsme vyrazili dolmušem směrem na Ataturkovu přehradu. To je ohromná přehrada na Eufratu. Pod ní jsme se vykoupali. Byla tam čistá voda, jediný, co už tak skvělí nebylo- bylo to extrémně ledový a taky, že tam jezdili kuchat ryby, takže to byla celkem chuťovka, ale pro nás zážitek. Dál nás vzali do města Sanli Urfa. To je hlavní město Kurdů. Lidé jsou tam trošku ortodoxnější islámisté, například ženy jsou zcela zahaleny atd. Prohlédli jsme si město, je tam například hrad, nebo trhy. Dál jsme pokračovali busem přes noc do Mersinu, takže jsme se začali stáčet zpět na západ. Z Mersinu jsme stopovali ke kaňonu Koprulu. Cesta byla dlouhá, takže jsme si na to dali celý den. U pobřeží jsme čekali, že nebude se stopem problém, ale je to tam hodně osídlený, takže se stopovalo poměrně špatně. Cestou jsme se zastavili v Anamuru, jednom z největší hradů na pobřeží, je taky poměrně zachovalý. Ke kaňonu jsme dorazili nakonec všichni. Většina až během dopoledne, ale bez problémů.
13. den kaňon Koprulu:
Na řece Koprulu je pro turisty populární rafting. My jezdíme na vodu často, takže jsme z toho nebyli moc unešení, ale hodně turistů z Alanye tam jezdí. My jsme vyjeli nahoru, proti proudu, kde jsme zůstali celý den a koupali se. Voda nebyla ani moc studená a čistá byla dost. V podvečer se pro nás vrátil a my jsme jeli zpátky. Pak jsme šli podél řeky a cestou jsme se utábořili na jejím břehu.
14. den Aspendos:
Ještě dopoledne jsme dorazili kAspendosu. To jsou Trosky antického města. Jediné, co tam můžete vidět je dobře zachovalý amfiteátr. Ze zbytku nic víc nezbylo. Pokud plánujete Efes, myslím si, že nemá moc smysl stímhle ztrácet čas, protože vEfesu je toho mnohem víc a amfiteátr je tam taky dost zachovalý. Odpoledne jsme stopovali do Antalye a zté jsme pak společně vyrazili do malé vesničky na pobřeží Olympos, kde jsme si sehnali místa na stany as kilometr od pláže a trosek bývalého Olymposu.
15-16. den Olympos, Chiméry:
Tenhle den byl další z odpočinkových, celý den jsme se povalovali na pláži a prohlídli jsme si zbytky staré vesnice. Jedný holce od nás začalo být špatně, ale zatím to nevypadalo moc vážně. Další den jsme měli na plánu další povalování a navíc jsme ještě šli na chiméry. To je místo, kde uniká podzemní plyn na povrch několika puklinami. Ten plyn je zapálený, takže jsou vidět krásný ohýnky. Večer jsme se vrátili zpátky.
17-18. den Antalya:
Stav chorý holky se dost zhoršil, lezlo to zní horem, dolem, takže jsme se sbalili a vyrazili do Antalye do nemocnice. Chvíli jsme hledali nějakou, kde uměli anglicky, takže jsme skončili před fakultní nemocnicí. Vyšetření trvaly celý den, zatím jsme zevlovali před nemocnicí. Bylo to dost na okraji, a my nevěděli, kdy nám ji vrátí. Večer jí dali léky a poslali ji s námi s tím, že chytla nějaký parazity. Našli jsme si levný hotel, kde jsme přespali.
Od rána až do odpoledne jsme si prohlíželi Antalyi, kde určitě je co navštívit. Je tam dost památek na celý den. Například je tam staré město s přístavem, Flétnový Minaret nebo vodopád. Večer jsme se přesunuli poblíž Efesu.
19. den Efes:
K Efesu jsme dorazili dopoledne. Efes bylo jedno znejlepších míst, kde jsme byli. Vstup není ani moc drahý, na to, co uvidíte. Spousta antických ruin, soch a podobných věcí. Je to moc hezký, obrovský komplex, takže určitě doporučuju. Odpoledne jsme dostopovali k moři, poblíž města Pamucak. Spali jsme na pláži.
20-21. den Selcuk, Pamukkale:
To jsme dál pokračovali v památkovém maratonu. První další obětí se stal Selcuk, menší městečko, ale kromě hradu toho tam moc nebylo. K večeru jsme se přesunuli vlakem na Pamukale. Tam jsme spali kousek od nádraží.
Ráno jsme vyrazili na Pamukkale. Už z dálky nás vábily bíle zářící, vápencová jezírka. Poskládaná do kaskád. Nevím, jak bych to přesně popsal, ale myslím, že fotky mluví za všechno. Nad jezírky jsou ruiny starého města Hierapolis a na každém druhém rohu vás osloví člověk, jestli nechcete koupit starověké mince. Večer jsme zjišťovali, jak se dostat do Istambulu. Nejdřív jsme měli problémy sehnat vlak, protože pokladní neuměla cizíé jazyky ale nakonec se nám to podařilo.
22-23. den Istambul:
Do Istambulu jsme dorazili brzo ráno a hned jsme vyrazili do centra. Prošli jsme ještě několik památek, než jsme si začali hledat ubytování. Byly to Baziliková cisterna, Egyptský obelisk, Suleymanova mešita a ze všech nejznámější: Hagia Sofia. Spali jsme v nejlevnějším hostelu, co jsme našli. Nebyl to moc luxus, ale v pohodě. Další den jsme omrkli palác Topcapi, kde je spousta věcí k vidění a prohlídka nám zabrala spoustu času, takže jsme stihli už jen trhy a Modrou mešitu a razili jsme domů.
Bylo to fakt super, takže doporučuju všem, kteří to tam chtějí navštívit. Nevyšlo nás to ani moc draho. Byli jsme studenti a dali jsme to za 10000 na osobu i s cestou.