V neklidném Kurdistánu
V neklidném Kurdistánu.
Vladimír Chilčenko
Země zasněžených vrcholků vysokých hor a hlubokých propastí.Cestovatel tady mohl být snadno oloupen.Ale také země neobyčejně pohostinných lidí,kteří svojí hrdost a čest kladou nade vše.Tak viděl Kurdistán očima svého hrdiny Kara ben Nemsího spisovatel Karel May.
Místo názvu Kurdistán je v dnešní době je lépe používat pojmenování "území,kde žijí Kurdové",protože oni nikdy vlastní stát neměli.V současnosti mají autonomní oblast pouze v severním Iráku.Tak ,že Kurdistán,jak si ho představoval Karel May,neexistuje.Na jejich kulturu a tradice jsme ale narazili všude při našem putování po východním Turecku.Dnes už pár let tato oblast naštěstí není tolik neklidná.Cestu jsme začali v evropské části Istanbulu,kolem vlakového nádraží Sirkeci.Obsluhující číšníci nedaleké prosperující pivnice se točili kolem půvabných cizinek a hýřili humorem i úsměvy."Jsme tady všichni Kurdové"svěřil se mi majitel restaurace.Tak nám pusťte trochu kurdské hudby místo toho všude omílaného Tarkana",požádal jsem ho.Jeho reakce byla ale nečekaná.ˇUsměvy opadly a rysy tváří personálu ztvrdly.Copak tenhle cizinec neví,že kurdština se nesmí používat při veřejné činnosti?Není to policejní provokatér...?
V Turecku je nyní asi dvanáct miliónů Kurdů.Většinou žijí na té nejnižší společenské úrovni a úřady je označují za "horské Turky".Rozhodli jsme se tam vydat.I když je to daleko a míří tam jen zlomek zahraničních turistů.Jihovýchodní Anatolie je však nesmírně turisticky přitažlivá..
Rybí léčitelky z Kangalu
Skoro po celém Turecku nalezneme výskyt termálních pramenů.Cizinci zavítají obvykle pouze do Pammukale,kde příroda vytvořila z bílého vápence jeden z divů světa. Navíc zde lze plavat nad zbytky antického města Hieropolis v teplé a čiré vodě.Při cestě na východ stojí za námahu vystoupit z dopravního prostředku ve městě Sívas a odjet necelých sto kilometrů daleko do neobvyklých lázní Baliklicermik u města Kangal.Tady ve 36 stupňů teplé léčivé vodě žijí tři druhy zatím přesně neurčených ryb.
Jejich velikost kolísá od dvou do dvaceti centimetrů .Při dvouhohodinovém sezení v bazénu tyto rybičky okusují pacientům cáry poškozené a nemocné kůže .Za tři týdny po tomto každodenním léčení prý odjíždí pacienti většinou vyléčeni.Dokonce i po vleklé a úporné formě lupénky.V Kangalu také vyšlechtili zvláštní plemeno ovčáckého psa.Ten má jedno žebro navíc a svojí velikostí a divokostí budí spíše hrůzu než úctu.V jeho případě určitě neplatí pořekadlo,že "pes který štěká nekouše"
Záhadné Jezero Van.
Největší turecké Jezero Van až s neskutečně tyrkysovou barvou, má silně alkalickou,hořkoslanou příchuť po mýdle.V jezerní vodě žije pouze jeden druh ryb,domorodci nazývaný"darekh"/Alburnus tarihi/.Vodní hladině se nevyhýbají údajně ani zmije,které zde mají zelenavé zbarvení.Vzácnou raritou města Van jsou kočky s hustou bílou srstí,a také mají každé oko jinak zbarvené.Rády si dokonce zaplavou také i v jezeře.Tyto kočky vyžadují pouze vařenou stravu a jejich chovatelská cena je až 2OOO amerických dolarů.Další zajímavostí je,že po babylonském králi Nimrodovi jsou pojmenovány dva horské vrcholy.Ten první, značně odsud vzdálený,ukrývá jako záhadu osmimetrové sochy antických božstev ,které mají upadlé hlavy.Druhý horský vrchol Nemrud Dagi je nedaleko Vanu severním směrem od města Tatvan.Kráter zdejší sopky o rozloze 2X5km je vyplněn namodralou vodou.Sopečné jezero vytváří v blízkém okolí odlišný ekosystém,na rozdíl od pouštní KRAJINY plný živé zeleně.Úchvatný je pohled na zasněžený vrchol čtyřtisícové sopky Suphan Dagi.Do začátku první světové války byl tento kraj součástí Arménie.Arménská a ruská vojska tady bok po boku stála proti spojenecké Turecko -kurdské armádě.
Město Van bylo v letech 1915 až 1917 obsazeno ruskými vojsky.Pozdější ústup rusko-arménské armády znamenal postupné obsazování území Arménie a
začátek genocidy arménského obyvatelstva.Dodnes nacházíme na břehu jezera Van řadu arménských kostelíků,jako vzpomínku na arménské osídlení.
Biblická archa na Araratu.
Klimatizovaným autobusem přijíždíme do městečka Dogubayzit.Daleký turecký východ se pozná i podle nižších cen v obchodech a v restauracích .K večeru se obloha nad městem vyjasní a v dáli se objevuje biblická hora Ararat, 5169 metrů vysoká .Od výšky 38OO metrů je vrchol pokryt ledovcem.Při potopě světa zde kotvila Noemova archa.Římský historik Josephus Flavius dokládá,,že ojevené pozůstatky veliké lodi na vrcholu budily zájem poutníků už v dobách antických.V moderní době byl vrak archy dokumentován horolezci,turisty i letci.V roce 1985 jej viděl z paluby kosmické lodi Apollo 15 i kosmonaut James B. Irwin a také byl pozorován i americkým prezidentem Jimmy Carterem v roce 1979 při přeletu prezidentského boeingu nad Araratem.
Na pár dnů do Iránu
Nevyužít iránského víza by bylo určitě škoda.Cestujeme autobusem dál na Východ na hraniční přechod ,který se jmenuje v Iránu Bazargán,do přilehlého iránského Azerbajdžánu. Hraniční přechod mezi Tureckem a Iránem má složitý rituál.Domácí ženy i cizinky se již v Dogubayzitu převlékly do nevzhledných úborů čádorů a na hlavu si v letním subtropickém klimatu uvázaly velké šátky.U mužů se vyžadují jak dlouhé kalhoty tak i rukávy na košilích.V autobuse s námi cestuje také několik dívek ruské národnosti,které po rozpadu Sovětského svazu žijí v Turkmenistánu.Po zřejmě nekonvenčních chvílích strávených v bohémském prostředí Istanbulu se zdá,že se z návratu do svojí domoviny plné soch zemřelého prezidenta S.Nijazova, s přezdívkou Turkmenbaši, příliš netěší.Samotný hraniční přechod vypadá hrůzostrašně,ale k cizincům se chovají celní i pasoví kontroloři velmi korektně.Za iránskou hranicí je autobus zastaven a kontrolován náboženskou policií ,pandarány.Prý je zajímají zbraně a alkohol.Cizinců si ale také nevšímali.Z autobusu vystupujeme v nedalekém městečku Maku.V okolí jsou hory s Ostrými hroty se sprašovými sesuvy půdy a viditelná strmá skalnatá údolí.Do hovoru se se mnou dávají tři studentky university v Tabrízu.Jsem zván na procházku za město.Zpovzdálí však na mne místní muži ukazují znamením zkřížených rukou. S díky nabídku dívek odmítám.Podle všech pověstí nemám odvahu,abych si vyzkoušel také iránské vězení.Kousek od Maku se v Sangaru zachovala pevnost jako vzpominka na Urartské království.Místní lidé jsou v Maku velice přívětiví a stále jsme zváni i do jejich domovů.
V okolí Maku se dá zajet k velikému jezeru Orumiye,které prý má lěčivou vodu proti revmatismu.Ale v Iránu se dá dobře koupat snad jen na ostrově Kish v Perském zálivu,a to ještě na oddělených plážích,zvlášť pro muže a ženy.Při zpáteční cestě následují v Turecku kousek za přechodem opět vojenské kotroly.Mám k nim výhrady a jsem vytažen z autobusu do obřího stanu checkpointu před vyššího oficíra.Spor raději omlouvám jazykovým nedorozuměním,neboť nevím,co by mě mohlo v pustině při případném odjezdu autobusu do Istanbulu potkat.Turci jsou k cizincům pozorní a pohostinní lidé,existují však tabuizovaná témata.Mezi ně patří i kurdský problém. Milostivě jsem po spršce řevu důstojníkem propuštěn zpět do autobusu.Cestou však pociťuji obrovskou úlevu,že jsem občanem země,kde už dvacet let nemůže v civilním sektoru žádný vojáček listovat v mých dokladech.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Istanbul
Půjčovna autPříspěvky z okolí V neklidném Kurdistánu
