Turecko – II. část (Saklikent, Kalkan, Gömbe, Yeşil Göl)
Čtvrteční jitro nám začíná před sedmou hodinou, kdy nás budí kokrhání kohoutů. Vstáváme do teplého rána (18°C), snídáme a balíme věci. Poté odcházíme k pokladně u kaňonu Saklikent, kde kupujeme vstupenky (5 TL za osobu). Zkoušíme neúspěšně nechat u vstupu kletry a tak nakonec i s nimi odcházíme do úvodní části rokle po ocelovém chodníku s dřevěnou podlahou (délka asi 150 m), který je uchycen na stěně kaňonu. V místě, kde z úpatí impozantního útesu vytéká hlavní proud vody, u pramene Gökçesu (Ulupinar) objevujeme pod jednou boudou, patrně půjčovnou speciálních bot a přileb přiměřeně vhodné místo pro uschování batohů.
Poté se vydáváme na toulky kaňonem, který patří k nejzajímavějším svého druhu v této oblasti země. Lahůdka na nás čeká hned na začátku, jelikož je nejprve potřeba překonat koryto říčky, kde je voda místy i nad kolena. Větší kameny i menší kluzké oblázky a přiměřeně prudký tok vody. Já volím sandály bez ponožek, Franta si nese tenisky v ruce. Brodění úvodní zajímavou částí na druhý břeh říčky ale zvládáme bez problémů, stejně jako i další návštěvníci, kteří však jdou s průvodcem. Pokračujeme do soutěsky, kde se střídají úzká i širší místa, velké i malé kameny. Franta střídavě zouvá a nasazuje si boty, já pokračuji v sandálech, ať se brouzdám ve vodě, jdu po suchu nebo lezu po velkých i menších, ale vždy kluzkých kamenech. Přechod tohoto až 300 metrů hlubokého kaňonu může být především v horkém odpoledni příjemným zchlazením těla.
Kaňon Saklikent je obklopen borovicovými i cedrovými lesy i háji a celá oblast byla vyhlášena za národní park „Saklikent National Park“. Nádherné skalní formace šedobílé barvy, zajímavě zbarvená vodní hladina, nad hlavami prosvítající obloha, z níž vykukující slunce probarvuje okolní stěny. Z každého místa jsou jiné, ale vždy zajímavé pohledy. Občas to vypadá, že se skály nad i před člověkem uzavírají, o chvíli později jakoby se rokle chystala otevřít úplně a ukončit tak pro návštěvníky podívanou.
Kdysi se vodní proudy podílely na formování soutěsky, dnes určují dobu, kdy je sem vstup povolen. V době tání sněhu nebo přívalových dešťů mají zcela jistě kvůli výšce hladiny zavřeno. Když se do Saklikentu bude chtít člověk při návštěvě Turecka podívat, a bude po deštích nebo po zimě, měl by si asi zjistit u nějaké místní cestovní kanceláře, zda mají otevřeno. Na internetu jsem zatím nic konkrétního nenašel, odkazy mě většinou směřovaly na stejnojmenné lyžařské středisko, které se nachází nedaleko Antalye.
Prohlížíme si tento přírodní zázrak na svazích Hory Akdag a vše pečlivě zaznamenáváme fotoaparáty. Je pravda, že ta hloubka soutěsky se mi zdá o něco menší, ale měřit to nebudu. Asi po hodině se vydáváme na cestu zpět. Šlo by to i dál, ale to by se jednalo o celodenní záležitost, ke které by bylo také potřeba mít k dispozici lano. Kaňon má měřit až 18 km a četl jsem, že se jedná o nejhlubší a nejdelší kaňon v Turecku a například v celé Evropě se vyskytuje jenom jeden delší. Záleží však na tom, jak se to měří, jelikož mnoho turistických oblastí se chce kvůli návštěvnosti objevovat na začátku různých žebříčků.
Potkáváme zde také lidi, kteří si udělali na radu průvodce z bahna pleťovou masku na obličeji. Přemýšlíme, zda je zdejší prostředí léčivé, nebo se jedná o další z triků cestovního byznysu. Okolo nás jsou též vidět na skalách nápisy, patrně ze stejného bahna.
V každém případě se jedná o jedinečný a nevšední zážitek. K batohům přicházíme po desáté hodině a chvíli na to opouštíme definitivně Saklikent. Nabídce plavbě na kajacích či raftech po řece Karacay nebo posezení v restauracích na břehu odoláváme a zastavujeme se až na nedaleké křižovatce. Zkoušíme stopovat. Včerejšího večera jsme si všimli, že okolo rokle jezdí přes vesnici auta někam do hor. Z map, které máme, však nejsme schopni poznat, zda by to byla ta správná cesta pro nás. Může totiž končit někde u pastevců a v tom případě by nás čekal dost náročný pochod. Volíme tudíž nakonec cestu k moři. Ale ani tato verze není jednoduchá. Blíží se poledne a v tuto dobu skoro nic nejezdí. Dolmuş pojede až okolo páté a místní přes den kvůli vedru odpočívají.
Ve 13 hodin zastavuje v protisměru taxi a my smlouváme o ceně. Nakonec nacházíme společný kompromis na ceně 75 TL za přibližně 50 km. Nasedáme k rodině taxikáře, řidič mění směr a jedeme přes městečka Çavdir a Kinik do přímořského letoviska Kalkan, někdejší řecké vesnici Kalamaki, kde ve 13 hodin 40 minut vystupujeme před bankou Kalkan Subesi. Nechystáme se ji přepadnout, pouze jde Franta měnit peníze. Operace je složitější, než by se zdálo na první pohled. Nejprve se vrací pro cestovní pas a poté stojí ve frontě, aby ho nakonec člen ochranky odvedl k bankomatu a pomohl mu u Turecky mluvícího stroje vyzvednout požadovaný obnos. Kurz pro dnešní den činí 2,8554 TL za 1 EUR.
Myšlenka na koupel v moři je sice lákavá, ale před námi by byla celkem dost dlouhá cesta dolů z kopce a především nikde nevidíme písečnou pláž ani směrovky k ní. V průvodci se o její existenci též nezmiňují. A kdybychom se tam vydali, museli bychom následně absolvovat náročné stoupání s batohy, jelikož autobusové nádraží (otogar) se nachází na horním okraji města. Vydáváme se tudíž rovnou tam a zkoušíme zjišťovat informace. Je nám jasné, že do hor musíme jet v dolmuşu, ale kdy? Hledat jízdní řády nemá cenu. Místní lidé odjezdy znají a kvůli nám je nebudou tisknout. Všichni nám na dotazy odpovídají, že něco jede, ale čas nikdo neupřesňuje. Dolmus přijíždí právě ve chvíli, kdy Franta odešel koupit vodu. Naštěstí řidič chvíli čeká a tak v půl třetí odjíždíme z Kalkanu. Opouštíme přímořskou oblast, kde jsme si vychutnávali úžasné pohledy na moře a krajina se začíná zajímavě proměňovat. Končí olivové háje a objevuje se borovicový porost. Zhruba na 30 kilometrech horských serpentin překonáváme výškový rozdíl přes 1200 metrů a projíždíme dvěma sedly. Název prvního v nadmořské výšce 870 metrů jsem nezaznamenal, ale za dalším, které se jmenuje Belpinare a nachází se ve výšce 1000 m.n.m., se před námi již objevuje masiv Ak Daglari, koruna někdejší antické Lýkie. Silnice následně klesá k přehradě Çaybogazi Baraji, která byla patrně nedávno postavená, jelikož jsem ji na mapě nenašel zakreslenou. Vzhledem k období sucha to dnes vlastně ani moc velká přehrada není, ale podle bahna a předpokládaných obrysů může v období dešťů a tání sněhu toto vodní dílo vypadat zcela jinak.
V 15 hodin 40 minut platíme řidiči 24 TL za nás oba a vystupujeme z dolmuşu. Vítá nás horské městečko Gömbe, které se nachází v nadmořské výšce okolo 1200 metrů. Jsou zde restaurace, penziony a obchod. Nás však zaujala na náměstí kašna s pitnou vodou, ze které si stejně jako domorodci napouštíme vodu. Je pravda, že v průvodcích upozorňují na nevhodnost pití místní vody, ale jsme pod horami a něco mi říká, že by s tím naše vnitřnosti nemuseli mít ve spolupráci se slivovicí problémy.
V obchodě kupujeme tudíž pouze Iontové nápoje. Za jednu půllitrovou plechovku tureckého piva Efes platíme 5 TL. Zkoumáme mapu a prohlížíme si nádherné Hory, kam se chceme vydat. Na internetu lze najít popis treku, jehož anglický název je následující: Trekking in Ak Daglari and Uyluk Tepe ascent, délka činí okolo 30 km a člověk musí počítat se 3 až 4 dny chůze. To však není náš případ. My tolik času na podrobnější průzkum této nádherné přírodní lokality nemáme.
Směr je celkem jasný, ale kudy se vydat, to stěží odhadujeme. Nakonec nalézáme říčku, po jejíž levé straně (z hlediska toku) vede asfaltová silnice a na mostě je ukazatel k jezeru Yeşil Göl, kam bychom chtěli dnes dojít. Jdeme z centra na západ a přes koryto řeky pozorujeme areál dnes prázdného tržiště. Na konci Gömbe je na levé straně silnice ještě jedno místo s pitnou vodou a to samé objevujeme v následující vesnici. Je období sucha, voda z kašen teče a místní ji pijí, tudíž to s kupováním pitné vody nemusí návštěvníci této oblasti přehánět. Cesta se kroutí, chvíli stoupá do mírného kopce, jindy vede ve strmějším svahu. Popruhy batohu se zařezávají do ramen, pot se lepí na tričko a po čele stéká do obličeje.
Vidíme sice různé odbočky, ale bez mapy si netroufáme se vydat na nějakou zkratku. Údolím by mohla vést sice nějaká pěšina, ale jak ji najít nevíme. V délce asi tří kilometrů procházíme zastavěnou oblastí, kde jsou okolo domů především jabloňové sady. V jednom z nich nám nabízejí ke koupi jablka, ale „nedůvěřivý“ Franta si raději o kus dál trhá sám ze stromu jeden vzorek tohoto šťavnatého plodu. Za posledním stavením začíná ráz KRAJINY nabírat horský vzhled. V nohou máme asi pět kilometrů, když v protisměru jedoucí řidič zastavuje a s pohledem na našeho objemné batohy na zádech říká, že to nezvládneme vyjít až nahoru do setmění. Nabízí nám odvoz, ale za nesmyslnou cenu 200 TL. Loučíme se s ním a pokračujeme po svých. Po chvíli však, kde se vzal, tu se vzal, zmíněnému Turkovi se nás patrně zželelo a tak nás v 17 hodin 40 minut nakládá do auta a veze asi 15 minut (3 kilometry) až na křižovatku před jezerem. Dál do hor i k jezeru se již běžným autem nedoporučuje pokračovat. Je zde také na zemi něco jako dopravní značka, která snad i vjezd zakazuje.
Vystupujeme a náš dopravní dobrodinec Kemal, jak se řidič jmenuje, auto zamyká. Následně je překvapen, proč se dožadujeme svých batohů. Říká nám, že se s námi projde k jezeru a pak se vrátíme k vozidlu. Ze zamčeného vozu se nic neztratí. Vysvětlujeme mu, že tam chceme přespat. Zaznamenáváme jeho údiv a nevěřícné kroucení hlavou. Ale odemyká auto a patrně si o našich úmyslech myslí své. Za deset minut přicházíme k jezeru Yeşil Göl (1.800 m.n.m.), které je jednou z téměř stálých zásobáren vody v tomto jinak vyprahlém krasovém pohoří. Kemal nám tady ukazuje místo na kraji vodní plochy, v němž se vsakuje voda z jezera do země. Kde však následně vyvěrá, se nedozvídáme. Zda je to nedaleko nebo až pod horami v nějaké mohutné vyvěračce, jakou jsme viděli například včera u soutěsky Saklikent, se zatím asi nedozvíme. A tak poděkujeme „teşekkür ederim“ (děkuji pěkně) a loučíme se „güle güle“ (nashledanou - říká ten, kdo zůstává) a „hoşçakal“ (nashledanou – říká, ten kdo odchází).
Obcházíme břeh a hledáme rozumné místo na spaní. Všude okolo nás je vidět mnoho malých ohnišť. Pastevci, turisté nebo místní lidé pořádající pikniky? Těžko odhadnout, kdojezero Yeşil Göl častěji navštěvuje. Slunce pomalu zalézá za okolní kopce, Franta vaří večeři a já zkouším vodu. Na koupání to již není, ale umýt se ještě lze. Teplota vzduchu klesá, síla pofukujícího větříku občas stoupá. Jíme domácí speciality (gulášová polévka a trenčianský párek s fazuľou), které zapíjíme tureckým pivem Efes a moravskou i českou slivovicí. V 19 hodin se stmívá a tak si pomalu připravujeme věci na spaní. Po jídle ještě chvíli povídáme a plánujeme zítřejší den, ale poté již zalézáme do spacáků, jelikož se teplota v jednadvacet hodin dostává k 10°C. Okolní krajina hor je obrovská a tichá.
Předchozí část: https://www.turistika.cz/cestopisy/turecko-i-cast-neco-o-turecku-pripravy-na-cestu-prilet-do-zeme-dalaman-zacatek-putovani
Následující část:https://www.turistika.cz/cestopisy/turecko-iii-cast-yesil-gol-subasi-yaylasi-ak-dag-uyluk-tepe-gombe