Turecko – IV. část (Gömbe, Arykanda, Arif, Finike)

Tribuna je sice zastřešená, ale silný vítr a déšť nás nutí se hodinu po půlnoci přestěhovat o patro níž. Okolo třetí hodiny nás vzbudila bouřka a průběžně k nám přilétají na návštěvu komáři. Je ještě tma, když okolo páté hodiny kokrhá první kohout a z amplionu na Minaretu se ozývá první muezzin. V půl sedmé si muezzin svůj modlitební song zopakoval. A tak s rozedněním vstáváme do krásného sobotního rána. V noci se vypršelo a nyní je počasí příjemné. V sedm hodin ukazuje teploměr 12°C.

Doba se mění a Turecko také. Funkce muezzina existuje již od dob Mohameda, kdy chodil muezzin ulicemi a svolával lidi k motlitbě. Dnes to obstarává moderní technika a lidé sice navštěvují občas mešity, ale nevšimli jsme si za celý náš pobyt v Turecku, že by někdo reagoval při práci nebo odpočinku a začal se modlit.

Odcházíme do města. Na náměstí jsou dva minibusy a po chvíli si nás všimnul řidič jednoho z nich a říká: „jedeme“. Je zajímavé, že mu stačí na úvod dva pasažéři. Projíždíme městečkem, které je celkem rozlehlé, a postupně přistupují lidé. Systém fungování dolmuşů sice znám, i přesto mne to vždy pobaví. Někdo také používá výraz „sdílená doprava“. Myslím, že se jedná o systém praktický, ekonomický i ekologický. Řidič totiž zastaví na mávnutí kdekoliv a obdobně reaguje, když chce člověk vystoupit. Místní mu při nastoupení většinou hned dají nebo po druhých lidech pošlou příslušnou částku, která je oběma známá. My jsme sice platili až při vystoupení, ale nestalo se nám, že by chtěl řidič využít naší cenové neznalosti. Vždy, když jsme dali více, tak nám vrátil. zajímavostí je také to, že ač se v Turecku smlouvá skoro všude, tak v dolmuşu nikoliv. Při našem krátkém cestování po Turecku jsme si potvrdili, že vesnický dolmuş jezdí především ráno z vesnice do města a odpoledne z města na venkov. Ve větších městech nebo přímořských letoviscích mají stanoviště společně s autobusy na nádraží, jinde bývá jejich zastávka označeno modrou cedulí s černým písmenem „D“. Ale vyhledávat zastávky v Turecku opravdu není třeba. Stačí na přijíždějící minibus jen mávnout a jede se dál. Někdy na nás dokonce sám od sebe řidič troubil a ptal se, zda chceme svést. Při vystupování místní něco zavolali, možná „inecek var“ (tady se vystupuje), ale ono stačí říct cokoliv, řidič vždy porozumí. V překladu znamená „dolmuş“ přeplněný, ale nám se nestalo, že by někdy nechtěl řidič zastavit. Cestování po Turecku je příjemným zážitkem.

Během jízdy si prohlížíme okolní kopce a Hory po obou stranách silnice i vesnice. Oproti našemu včerejšímu příjezdu do Gömbe nastala jedna výrazná změna ve vzhledu KRAJINY. Rozsáhlé borovicové lesy nahradily jabloňové sady či fóliovníky s rajčaty. Přibližně za hodinu vysedáme na křižovatce, jelikož tento spoj pokračuje vlevo k náhorní plošině Elmali a stejnojmennému městu, ale my chceme na opačnou stranu. Nedaleký mohutný strom poskytuje příjemný stín místním, a tudíž se k němu také vydáváme. Zkoušíme prohodit několik slov a samozřejmě následují fotografie. Občas také mávnu na projíždějící automobily, ale jedou moc rychle. Pět minut po desáté u nás zastavuje dolmuş a tak pokračujeme v cestování. V mapě jsme si vyhlédli jako vhodné výchozí místo pro vstup do hor cestičku odbočující ze silnice za nedalekým sedlem. Ovšem mapa je jedna věc, reálná situace je poněkud jiná. Je potřeba řidiči, který jede celkem dost rychle vysvětlit, že tam někde chceme zastavit. Nakonec se nám to daří, platíme a v 11 hodin 10 minut opouštíme dolmuş. Následuje náročný výstup do kopce po strmé lesní pěšině, který kulminuje u vodní nádrže s pitnou vodou. Podle mapy bychom měly přecházet potok, ale nic takového tady není. Při následném studiu našich „podrobných“ mapových podkladů zjišťujeme, že jsme patrně vysedli o kousek dál, než jsme původně zamýšleli.

Nevadí, i tady je krásně, a tak pokračujeme. Cesta vede po úbočí kopce a brzy zjišťujeme, že se nenacházíme v žádné pustině, o čemž svědčí stádo koz. První, kdo nás ale vítá, jsou dva celkem ostří pastevečtí psi. Naštěstíse brzy objevuje pastevec, jinak bychom se asi museli vrátit. Psi se nás sice nechystali napadnout, ale dál by nás nepustili. Bača nás ukazuje směr, kudy se máme dát a tak pokračujeme k výraznému skalnímu výběžku, odkud očekáváme zajímavé rozhledové místo. Asi po deseti minutách přicházíme k takovému malému skalnímu městu, kde necháváme batohy a jdeme se kochat fantastickými výhledy na zajímavou tvář zdejší melodické KRAJINY.

Je poledne a tak Franta začíná vařit oběd. Já jdu na malý průzkum, jelikož se nacházíme na křižovatce lesních cest. Když se vracím, vidím, že k nám přišel bača se stádem a štěkajícími pejsky. Stačí ale jedno jeho přísné slovo a už se na nás usmívají. Po chvíli přichází ještě jedna starší paní, patrně jeho pomocnice a zanedlouho další pastevec se stádem. Na první pohled a zdálky možná drsní, ale záhy jsme zjistili, že ve zdejších horách žijí usměvaví a velice příjemní lidé.

„Merhaba“ říkám, jako vždy, když někoho spatřím. Myslím si totiž, že pozdravit má poutník v řeči domácích. Dostává se nám stejné odpovědi a k tomu přidávají další slova, radostně doufaje, že si s nimi budeme povídat. Zkoušíme to rukama, nohama i pomocí slovníku. Jejich dotaz „bu ne?“ si překládáme podle slovníku jako „co je toto?“. Debata, lépe řečeno zájem pastevců se kupodivu totiž týká Frantova vařiče. Klasika je klasika a tak můj parťák vozí na cesty starou dobrou krabičku na pevný líh. Bačové to však evidentně neznají a nabízejí mu, aby do ohně přidal klacky.

Minimum slov a mnoho výmluvných gest. Otázce odkud jsme přijeli, rozumíme a oni patrně také odpovědi „Çek Cumhuriyeti „ (ček džumhurijety). Místní bačové jsou nějací vzdělaní. Na další dotaz přikyvuji, jelikož jsem si slovíčko „peynir“ ze slovníku pamatoval. Je nám nabídnut báječný místní kozí sýr. Zkoušíme jim dát na oplátku ochutnat polévku ze sáčku a slivovici. Odmítnutí u podivně vypadajícího jídla se nedivím, bumbání alkoholu jim patrně nedovoluje náboženství.

Nejprve odchází „Benim adim salih“, bača, kterého jsme dnes potkali nejdřív a po chvíli paní, jejíž jméno nám zůstalo utajeno. Zůstává „Araba varmi sizin“. Občasný kuřák Franta zkouší výměnný obchod. Za čokoládovou tyčinku získává cigaretu. Následně dostáváme na ochutnání „ekmek“ neboli arabský chléb pita, opět se skvělým sýrem. A jelikož jsme nechtěli bačovi sníst celou jeho svačinu a pouze jsme ochutnali, tak nám zbytek věnoval. Úžasné, pohodové, příjemné a dobré lidi lze potkat ve zdejším kraji. Člověk v Turecku brzy zjistí, že místní pohostinnost a zájem lidí překoná velmi snadno jazykové bariéry.

Je tady sice hezky, ale je potřeba pokračovat. Ve 12 hodin 45 minut odcházíme z mírného kopce po lesní štěrkové cestě. Během následující půlhodiny scházíme pomalu k hlavní silnici a po cestě vidíme dvě malá stanová „městečka“, kde žijí přes léto pastevci. V jednom případě asi tráví večery u tureckých telenovel, soudě alespoň tak podle umístěného satelitu. A také ještě jednou potkáváme stádo a naše již dobře známé Ostré psy, kteří štěkají, jakoby nás dnes již dvakrát neviděli. Naštěstí přichází opět bača se svou klasickou holí a vše je vyřešeno.

Z prudšího kopce scházíme na frekventovanou silnici, kde jsme se dlouho neohřáli, jelikož nám po pěti minutách chůze zastavilo auto. Řidičovi říkáme „Arif“, což je název následující vesnice, ale také „Arykanda“, což je jméno nedaleké zajímavé památky. Patrně jsme se ale správně nevyjádřili, jelikož s námi jede skrz celou vesnici, která leží ve svahu. Na jejím konci jsme smířeni, že budeme muset jít celou tu štreku zpět do kopce s batohy. Ale dobrých lidí je v Turecku více než dost. Řidič auto otáčí do protisměru a jedu zpátky na horní začátek obce a dokonce nás veze až k bráně archeologického areálu, kde se s námi rozloučil a popřál nám krásný den.

Kupujeme vstupenky (každý za 5 TL), domlouváme si úschovu našich batohů a vzhledem k nebezpečné žízni jdeme nejprve kousek zpátky, kde se nachází restaurace. Odpočíváme ve stínu a bumbáme každý jedno pivo. Ve 14 hodin se vydáváme na naše první turecké setkání s řeckou antikou, na prohlídku úchvatné rozvaliny antického sídliště Arykanda, určitě významné, ale naštěstí nepříliš navštěvované památky. Podle mnohých se údajně Arykanda svou krásou vyrovná řeckým Delfám. Postupně si procházíme ruiny města, které jsou umístěny mezi skalami na strmém úbočí pohoří Bey Daglari, přesněji na úpatí k jihu obrácené skály zvané Şahinkaya. U pokladny jsme obdrželi plánek, podle kterého si člověk může libovolně prohlížet zdejší památky. Většina lidí absolvuje pouze kratší okruh, my jsme se ale rozhodli objevit nevšední půvab skoro všech zdejších míst.

Díky poloze v horách a zajímavému rozmístění staveb ve svahu se jedná o parádní skloubení poznávání historie a výhledů do okolí. Zajímavé místo, kde se usídlit, si tenkrát vybrali. Přestože jsme o Arykandě moc informací neměli, nikam jsme nespěchali a užívali si jejího kouzla. Důležité je také to, že zde člověk nezakopává o turisty na každém kroku a před branou areálu ho neotravují prodejci všelijakých blbostí, jako tomu je především u přímořských památek. Možná i díky tomu jsem měl při procházce mezi ruinami starověkého města divný pocit, jako by mne neustále někdo sledoval. Po celou dobu bloumání areálem mě toto místo se zvláštní atmosférou nenechalo klidným. Postupně jsem se nechával unést zpět do historie, do doby, kdy město ještě žilo.

Arykanda bylo unikátní Lýkijské město, postavené na pěti vzestupných horských terasách. Lykijský název „Ary-ka-wanda“ označuje „místo u velkého srázu“. V které době byla založena, není přesně známo. Odborníci řadí většinu památek, které se do dnešní doby dochovaly, do období 5. století před naším letopočtem. Shodují se také ale na tom, že Arykanda byla založena dříve, patrně o celé tisíciletí dříve, a tudíž by se mohlo jednat o jedno z nejstarších míst v Lýkii. K této domněnce je vede název místa, respektive jeho přípona „anda“. Také archeologické nálezy z nedaleké Limyry a Patary řadí osídlení této oblasti do mladší doby bronzové.

V 5. stol. př.n.l. dobyli město Peršané a v roce 333 př.n.l. ho získal pod svou nadvládu Alexandr Veliký, po jehož smrti přešlo pod moc Ptolemiesa a Seleucida. Největší prosperitu prožívalo město patrně v římském období, kdy tvořilo nezávislou konfederaci s ostatními městy Lýkie. Archeologové našli mimo jiné mince ražené v Arykandě přibližně v 2. stol. př.n.l. Za vlády Claudia (Tiberius Claudius Caesar Augustus Germanicus) byla Arykanda v roce 43 n.l. stejně jako celá doposud nezávislá Lýkie anektována Římem a připojena k provincii Pamphylia.

V byzantské době bylo město, částečně rekonstruované po rozsáhlém zemětřesení v roce 240 n.l., nazýváno „Akalanda“ nebo „Orykanda“. Je možné že Arykanda takto existovala až do 11 století, ale pravděpodobnější se jeví, že značně poškozené město se z toho již zcela nevzpamatovalo, lidé ho opustili a přestěhovali se do nového místa na jih od hlavní silnice, kde osídlení existuje dodnes.

Při následné prohlídce tohoto významného archeologického naleziště si prohlížíme lázně (údajně největší lázeňský komplex v Lýkii) či pozůstatky rozlehlé baziliky s podlahami zdobenými mozaikami (chráněné plechovými přístřešky). Od spodní části postupně stoupáme až k místu, kde byla Agora, hlavní náměstí, dlouhé okolo 130 metrů. Nad Agorou se nachází chrám slunce, svatyně zasvěcená Heliovi. Bůh Helios byl zosobněním slunce, jeho tepla a jasu. Heliovým osobním majetkem byl ostrov Rhodos, který si vyzvedl z hlubin poté, co si bohové rozdělovali majetek a na Helia zapomněli. Přibližně ve 2. století před naším letopočtem předali Římané Lýkii na několik let pod správu Rhodénců. Z toho bych usuzoval, že z daného období by mohla pocházet tato stavba.

Další objekt, který objevujeme opodál, nese název Traianeum. Leží zde zbytky chrámu uprostřed plochy lemované zdmi s výklenky. Vstupy jsou vytvořeny ve východní a západní zdi. Chrám má pódium. Vzhledem k výškovým rozdílům na úbočí kopce byla na nižší terase jižně od Traianea vybudována Latrina (WC), která měla šest místností v řadě. Na západním okraji agory se nachází Bouleuterion, místo pro zasedání městského sněmu. Napravo od něj stavba s označením "archive structure" a vlevo posvátný, zbožný dům. Nad těmito objekty se nachází jeskyně, skalní hrobka. Pod západní stranou agory lze spatřit nádrž na pitnou vodu.

Někde nahoře nad námi by měla být pozorovací věž, což je nejvýše položená stavba, ale k té se již nevydáváme. V prohlídce areálu pokračuje směrem napravo a přicházíme k půlkruhovému divadlu, postavenému patrně ve 2. stol. n.l., které se zachovalo ve velmi dobrém stavu. Prohlížíme si sedadla ve 20 řadách rozdělená do 7 částí. Na okraji každé řady jsou zřetelné otvory, které asi sloužily k podpoře markýzy.

Před divadlem se rozprostírá hlavní náměstí, široká a plochá agora, která byla uzavřena na třech stranách sloupovím. Zčásti se zachovaly například některé prodejní prostory v její východní části. Na severní straně Agory je k divadlu přiléhající odeon datovaný do 2. stol. n.l., který má z jižní strany hlavní vstup s trojitým portálem. Vlys nad ním nese portrét císaře Hadriána. Odeon byl antická, velmi zdobená budova, která sloužila pro umělecká vystoupení i soutěže a od amfiteátru se lišila tím, že byla zastřešena. V nedávné době byla tato památka dle mého názoru ne zcela vkusně opravena. Použit byl nový mramor, který se mi k tomu nějak nehodí.

Od divadla nás čeká stoupání na nejvyšší místo naší prohlídky. Na této horní terase vidíme stadion s tribunou (sedadly) umístěnou pouze na jedné, severní straně běžecké trati. Naproti se totiž pod stadionem nachází zmíněné divadlo. Stadium, z helénského období, je menší, než je obvyklé u těchto staveb. Délka stadionu vybudovaného v 1. stol. n.l. činí 117 metrů a šířka 17 metrů. Jeho rozměry byly pouze poloviční oproti běžnému stadionu z té doby. Tribuna je tvořena dvěma lichoběžníkovými prostory spojenými v úzkých koncích. Schody vedoucí k běžecké trati a podpůrné sloupy jsou datovány do druhého století našeho letopočtu.

V levé horní části stadia nás zaujalo ještě jedno místo. Budova s výklenkem byla vybudována nejpravděpodobněji dlouho před Stadionem. Přívěšek nalezený ve vykopávkách ukazuje, že objekt musel být posvátným místem, na kterém bylo vzýváno mnoho bohů. Stavba původně sahala podél celé tratě, ale musela být rozbořena během oprav Stadionu. Dle pohanské víry byly během raných byzantských dob kostřičky dětí umisťovány do amfor a poté pokládány do těchto výklenků, aby byly pod ochranou bohů.

Za další prohlídkou se vydáváme po široké cestě, po které přicházíme do prostřední části areálu, kde se nacházejí další lázně a východní nekropole. Prohlížíme si také malý chrám nebo hrobku nad lázeňským komplexem, která pochází z křesťanské doby podle nápisu „ježíš Kristus zvítězí“. Pohřebiště také obsahuje řadu klenutými hrobek a sarkofágů.

Z dochovaných částí lázní, je zřejmé, že tato východní část areálu sloužila také jako terasa s mimořádným výhledem. Vedle lázní stojí tělocvična a v blízkosti je dům s nápisem. Každého určitě zaujme asi deset metrů vysoké průčelí s množstvím okenních otvorů ve dvou úrovních a také s apsidou. K veřejným lázním přiléhá Gymnasion, který s nimi vytváří společný komplex. Jedná se o prostory, ve kterých se tělesně i duševně vzdělávali mladí muži.

Na několika místech lze spatřit, že archeologické a restaurátorské práce patrně stále pokračují a tak možná teprve budoucnost odhalí přesnější údaje a další krásu tohoto magického místa. Úžasná příroda, ticho a historie, to vše je Arykanda. Současný návštěvník nachází pochopitelně poněkud jinou krajinu a jiný svět než poutník starověku, ale tato archeologická lokalita je dle mého názoru opravdu jedinečná. Otevřeno je denně od 9:00 do 19:00 (duben až říjen) a od 8:00 do 17:00 (od listopadu do března).

Pro cestu zpět volíme pěší sestup po úzké asfaltové silnici. Je to něco okolo jednoho kilometru z kopce a trvá nám to asi čtvrt hodiny. Na pravé straně je vidět řada skalních hrobek a některé do skály zaříznuté vodní kanály. V místě, kde přicházíme k hlavní komunikaci, se nachází menší ovocný a Zelný trh. Pozorujeme místní lidi, jak čile obchodují, odpočívají a pojídají kukuřici. Teče zde také voda, patrně pitná. Pivo zde ale nemají a nic dalšího zatím nakupovat nepotřebujeme.

Po chvíli tedy pokračujeme po okraji silnice do vesničky Arif. Společnost při této cestě nám dělá jeden toulavý pes. Během našeho pobytu v Turecku jsme volně pobíhajících psům potkali hodně, ale naštěstí žádný z nich nebyl agresivní. Nebezpečí by spíše hrozilo z případných nemocí či blech. Zdravotní stav psů i koček toulajících se tureckým venkovem je občas šokující. Mnozí z nich totiž vypadají opravdu uboze. Ale místní se nad tím nepozastavují.

Uprostřed obce nahlížíme do jednoho obchodu, kde také nabízejí různé nápoje, ale ne podle našeho vkusu. Chvíli čekáme na nedaleké zastávce a v 16 hodin 45 minut přijíždí dolmuş. Konečná je pro nás o půl hodiny později v městečku Finike, kam je to z vesnice Arif něco málo přes 30 km. Za nás oba jsme zaplatili 16 TL. Jedna z prvních věcí, které jsme si zde všimli, je na kopci umístěna národní vlajka. Ostatně již po vystoupení na letišti a po prvních minutách pobytu na tureckém území jsme zaregistrovali, že kam se člověk podívá, všude lze spatřit plápolat jasně červený podklad se srpečkem měsíce a hvězdou. Turci jsou patrně na svůj symbol velmi hrdí. Četl jsem, že by měla vlajka vyjadřovat pocity tureckých vojáků při krvavé válce s Řeckem v letech 1920 až 1921, kdy v kalužích krve padlých spolubojovníků spatřovali odraz měsíce a hvězdy.

Přicházíme na promenádu k moři, kde se zastavujeme v jedné z mnoha zdejších restaurací. Její obsluha ale při vyslovení slova „bira“ spíná ruce a ukazuje směrem k bohu. V druhém podniku si však již bez problémů objednáváme lahvový „Efes“ (0,5 lt lahvinka za 6 TL), což je nejznámější značka místního piva. Reklamu na tento celkem chutný výrobek pivovaru Efes lze spatřit ve městech skoro tak často jako portréty velkého vůdce Atatürka. S alkoholem si Turci příliš hlavu nelámou, jak by jim asi náboženství mělo přikazovat. Ale zase musím říct, že mnoho lidí popíjejících pivo či jiné alkoholické nápoje na veřejnosti jsme v Turecku neviděli. Většinou sedí místní u skleničky čaje nebo vody a hrají různé stolní hry. Někdy se nám jevilo, že i o peníze, což by se také v této zemi asi nemělo.

Procházíme se po nábřeží, prohlížíme si město a hledáme možnost na koupání a následné spaní. Klasickou písečnou pláž nenacházíme a tak k jedinému rozumnému místu u moře sestupujeme po betonových schodech. Na okraji vody jsou sice kameny, ale jinak je zde příjemně. A především máme za sebou křest mořskou vodou. Je nezvykle teplá.

Po procházce městem a koupeli jsme usedli do restaurace MAVI AY ET BALIK, dali si pivo (0,5 lt lahvinka za 10 TL) a poslouchali mořské vlny. Pod přístřeškem nedalekého občerstvení jsme si vyhlédli místo pro nocleh. Zatím tam ale lidé ještě pořádají pikniky a tak vyčkáváme s přesunem. Po setmění však již začíná Franta vařit další z oblíbených plechovkových či sáčkových českých dobrot, které při následné konzumaci zapíjíme Efesem. Pozorujeme zajímavý vývoj počasí, kdy nad námi je polojasná obloha, ale na druhé straně zálivu to neskutečna bouří. Začíná se zvedat vítr a tak se zvědavostí očekáváme další vývoj počasí.

Je teplo. Ještě hodinu před půlnocí ukazuje teploměr 22°C. Vítr však v noci bohužel okolo nás ustal, což na rozdíl od nás přivítali komáři. Zkoušel jsem sice použít repelent, ale asi to mělo pouze rituální význam. Ani jeden komár to nebral vážně. Po čase vzdáváme nerovnoměrný boj s nimi a jdeme se podívat k moři, ale ani tam nenacházíme příhodné místo a tak se vracíme pod jiný přístřešek, kde to trochu pofukuje. Já sice usínám, ale Franta asi moc ne, jelikož okolo čtvrté hodiny zaznamenal přítomnost nějakého tvora, něco mezi ježkem a krysou.

Předchozí část: https://www.turistika.cz/cestopisy/turecko-iii-cast-yesil-gol-subasi-yaylasi-ak-dag-uyluk-tepe-gombe

Následující část:https://www.turistika.cz/cestopisy/turecko-v-cast-finike-gokliman-demre-kale-myra-ucagiz-kekova-simena-teimiussa-agullu