Turecko – V. část (Finike, Gökliman, Demre – Kale, Myra, Ücagiz, Kekova-Simena, Teimiussa, Ağullu)
V půl sedmé, když se rozednívá, už máme zabalené věci a vyrážíme. Vítá nás krásné a jasné nedělní ráno a tak zkouším fotografovat východ slunce. Jdeme po silnici a prohlížíme si krajinu především směrem k moři, kde hledáme nějaké zajímavé místo na dopolední spánek. Asi po jednom kilometru se nám zalíbil plácek pod stromy a tak zkoušíme dospat.
V 10 hodin jsme vzhůru a snídáme. Půl hodiny na to odcházíme a vzhledem k teplotě vzduchu (23°C) a báječnému počasí sledujeme především moře pod námi a hledáme alespoň trochu schůdný přístup k němu. Kde se vzaly, tu se vzaly, v nedaleké zatáčce jsme objevili schůdky do úžasné tyrkysové laguny. Následuje koupel, která nemá chybu. Pobřeží je tu opravdu nádherné, voda průzračně čistá a příroda překrásná, až oči přecházejí. Podle mapy by se měla tato zátoka jmenovat Gökliman.
Čtvrt hodiny před polednem stoupáme zpět na silnici a jako na zavolanou projíždí okolo dolmuş. Pozorný řidič si nás všimnul sám od sebe, i když jsme na opačné straně komunikace, a zastavuje. Pětadvacet minut poté již vystupujeme na autobusovém nádraží v městečku Demre, kterému se také říká Kale a v jehož blízkosti se nachází starověké město Myra se slavnou minulostí. Řidiči jsme zaplatili za cestu asi 25 km dlouhou 10 TL. Procházíme se ospalými uličkami města, které jsou tu a tam zpestřeny „šílenými“ obchody s ruskými nápisy a vším možným i nemožným týkajícím se osoby sv. Mikuláše.
Kdysi zde působil jako biskup sv. Mikuláš, který je patronem dětí, řemesel, obchodu, rybářů, námořníků a určitě spousty dalšího. Ve městě Myra byl knězem váženým a patrně i biskupem. Byl to muž dobročinné lásky, který vynikal svou velkorysostí vůči chudým a potřebným lidem. V době kolem roku 300 po Kristu byly sice komunity křesťanů již dobře organizovány, ale křesťanství ještě nebylo v římském impériu legalizováno. V roce 303 po Kristu ukončil císař Dioklecián svou politiku tolerance vůči křesťanům a rozpoutal kruté pronásledování, které s různou intenzitou trvalo přibližně deset let. Avšak i v následujících letech nebyl postoj Říma vůči křesťanům vždy vstřícný. Sice žádné původní písemné doklady o životě svatého Mikuláše neuvádějí zmínky o jeho pronásledování, věznění a mučení, ale vzhledem k dané době to lze předpokládat. Uvádí se proto, že ve zdejším kostele, který nese jeho jméno, byl nakonec pohřben. Klid mu však dopřán nebyl ani po smrti. Na konci 11. století (rok 1.087) přepadli Myru italští námořníci, kteří nechtěli, aby Mikulášův hrob byl v rukou muslimů. Jako další důvod tohoto činu je uváděno, že barijští chtěli zvýšit prestiž města poté, co z důvodu normanského podmanění ztratilo významnou roli. Do Myry připlulo 62 námořníků, kteří ostatky sv. Mikuláše vyzvedli ze sarkofágu a naložili na loď. 9. května připluli do italského města Bari, kde odpočívají ostatky světce dodnes v kryptě bazilice sv. Mikuláše, zbudované k jeho poctě. Proto je též uváděno „Svatý Mikuláš z Myry, zvaný také z Bari“. Avšak některými odborníky je tato skutečnost zpochybňována. Obdobné nároky uplatňují jak Benátčané, tak Rusové. Ono to není až tak důležité. U nás stejně znají děti Mikuláše jako dobrého světce doprovázeného andělem a čertem a rozdávajícího dárky v předvečer svého svátku.
Někdo má osobu Mikuláše spojenou se začínající zimou a tudíž i se sněhovou nadílkou a mohl by říct, že si ji tady Mikuláš na jihu Turecka moc neužil. Avšak 6. prosinec je den jeho úmrtí, i když podle některých historiků to může být pouze z důvodů, aby byl nahrazen pohanský svátek zrození Diany, římské bohyně lovu. Není totiž znám ani přesný rok, kdy sv. Mikuláš zemřel. Nejčastěji je uváděn rok 335. Především v západní liturgické tradici je předvečer 6. prosince spojen s rozdáváním dárků dětem. Svatý Mikoláš byl za svého života velmi štědrý a v současnosti je jedním z nejctěnějších a nejoblíbenějších světců světa. Přivlastnilo si ho mnoho národů, přičemž každý na něj pohlížel jinak. Podle toho, co zde vidím, bych řekl, že sv. Mikuláš je nejvíce uctíván v Rusku.
Dnes by z města Myra ale sv. Mikuláš asi utekl, kdyby viděl, co se tu děje. Zdejší obyvatelstvo se rychle přizpůsobilo stoupajícímu zájmu turistů, jejichž převážnou část tvoří hluční návštěvníci z Ruska. Kromě turecké latinky tady lze všude spatřit azbuku. Rusi tvoří nejenom zdejší dominantní klientelu, ale jsou též majiteli hotelů, obchodů a firem v této nově vznikající „Rusko-turecké“ říši. Tuto informaci jsme sice věděli, i přesto jsme se rozhodli navštívit ono slavné místo. Vzdálenost z centra je uváděna jako dva kilometry, ale dle mého názoru to jsou minimálně tři a my jsme cestou tam ušli o jeden a zpátky asi o dva kilometry víc. Nad areálem, k němuž přicházíme, se zvedají kopce a v nich vidíme nějakou stavbu, kterou by podle dostupných informací mohl být kostel Anděla Gabriela. Někde v horách na Myrou by se totiž měly nacházet hned dva kostely.
Vchod do archeologického areálu nemůže člověk minout. Parkoviště autobusů, davy lidí hovořících převážně rusky, obchůdky a stánky.Nejlepším prodavačem upomínkových předmětů je volný čas. Zdejší stánky jsou sice konstrukčně jednoduché, ale zato celé ověšené památečným harampádím. Předměty upomínkové, vzpomínkové, připomínkové a všelijaké jiné možné i nemožné. Procházíme se a díváme, jak lidé nakupují, co před chvílí ještě nepotřebovali. Nějak přestáváme mít chuť vrátit se historií zpět a prohlédnout si skalní hroby významných lýkijských občanů a římské divadlo.
Myra patřila mezi šest hlavních měst tzv. Lýkijské ligy a především za vlády Římanů velmi bohatla. Z přístavu Andriake se obchodovalo po celém Středomoří a vyplouvaly odsud lodě do Říma či Egypta. V roce 131se v Myře zastavil i římský císař Hadrián. Nedlouho poté, roku 141, přišlo však první zničující zemětřesení a o sto let další. Město ale bylo znovu opraveno a vystavěno. Jeho význam podtrhuje i to, že se o něm píše i v Bibli ve Skutcích apoštolů 27.5: „a propluli jsme otevřeným mořem podél Kylikie a Pamfylie a dostali se do přístavu v Myře v Lýkii“. Když si člověk čte něco o Myře, tak většinou také zahlédne pojem „chrám bohyně Artemis“. Tato stavba byla považována za nejkrásnější budovu v celé Lýkii. Její podoba se však zachovala pouze na nalezených mincích, jelikož podle legendy to byl právě biskup sv. Mikuláš, kdo nařídil zničit pohanský chrám. Byl totiž velmi zapáleným obhájcem víry. Také pro Turky je svatý Mikuláš významná postava. Říkají mu Noel Baba. Kdysi jsem také četl, že nějaký profesor z jedné turecké univerzity vyzval Vatikán, aby se navrátily ostatky svatého Mikuláše do tureckého Demre. Ale myslím, že k tomu zcela určitě nedojde.
Zajímavá je také výše vstupného v Myře (10 TL), která je tedy dvojnásobná oproti tomu, co jsme zaplatili v Arykandě. Byť jsou zde určitě zajímavé věci, tak si nemyslím, že bychom toho tady měli vidět dvakrát tolik. Především v Myře není klid, který si žádá prohlídka takového místa a tak pouze fotografujeme od vchodu a zkoumáme okolí, kde však učinili příslušná opatření, aby si nikdo nemohl pořídit zajímavou fotografii. Okolo jsou stromy, různé zábrany a skleníky. Nevadí, prohlížíme si ještě na levém okraji areálu pozůstatky nějaké stavby, možná menšího kostela. Žádné bližší informace jsem se zde nedočetl. Starobylá Myra se tak stala nečekaně pouze krátkou zastávkou na naší pouti po Turecku.
Naštěstí je člověk v Anatolii neboli Malé Asii a tak si může dovolit vynechat návštěvu některé památky, jelikož v této části Turecka je soustředěno nejvíce antických památek na světě, více než v samotném Řecku. Uvádí se, že by zde mohl pilný turista navštívit až 13 tisíc antických památných míst a měst. Vzhledem k tomuto množství jsou stále ještě v Turecku místa, kde si lze v klidu prohlížet a mnohdy se i dotýkat antických památek a to i bez časového omezení a bez placení vstupného.
Zpět do centra města odcházíme po jeho druhém okraji. Vybrali jsme si zkratku, která byla jako obvykle o něco delší. Také nalezení správného směru v úzkých uličkách je kapitolou samou pro sebe. Touláme se mezi malými domky a skleníky. Staré i nově budované, jeden fóliovník s rajčaty vedle druhého. Myslím, že tato jižní oblast Turecka, kde se nacházíme, je celkem zdravá. Neviděli jsme tady totiž skoro žádné továrny nebo jiná technologická zařízení, která by znečišťovala ovzduší a zdejší patrně velmi úrodnou půdu. Četl jsem, že se ve skleníku, na který svítí sluníčko bezmála 300 dnů v roce, sklízí úroda i třikrát do roka. Vzpomínám si, že když letadlo před třemi dny přeletělo Hory a přiblížilo se k moři, tak jsem dole na zemi viděl snad tisíce bělostných stříšek skleníků. Velice zajímavá podívaná.
Přicházíme zpět na autobusové nádraží v Demre, které se příliš neliší od jiných autobusových nádraží v menších městech jižního Turecka. Vzhledem k blízkosti archeologického areálu zde stojí více taxíků, ale jejich řidiči se do práce nijak nehrnou a lidi neotravují. Posedávají v chládku nádražní haly, popíjejí čaj nebo vodu, povídají si s příchozími a s pánem, který se stará o veřejné záchodky.
Další místo, které jsme si na mapě vyhlédli, se sice nachází nedaleko, ale je 14 hodin a tudíž dolmuş nejede. Uvažujeme také o stopování, avšak již máme zkušenost, že v tomto čase také řidiči odpočívají. Smlouváme tedy s taxikářem a po chvíli odjíždíme. Ve 14 hodin 30 minut vystupujeme v místě nazvaném Ücagiz. Za 25 kilometrů dlouhou cestu jsme zaplatili 50 TL. Na své mapě mám uveden název Kaleücagiz a podle průvodce se jedná o malou rybářskou vesničku, kde se téměř zastavil čas. Ale skutečnost je zcela jiná. Ücagiz je městečko přizpůsobené turistickému ruchu. Obchody s potravinami, nápoji, starožitnostmi či šperky, restaurace, kavárny a penziony. Příjezdovou cestu lemují obchodníci nabízející výlety lodí do nádherné zátoky s ostrovy. Možná v zimě nebo v případě špatného to tady může působit ospale, ale dnes? Auta i autobusy plné turistů a hlučné výzvy oznamující nastoupení na lodě. Slyšet je opět především ruština. Malebná zátoka trochu ztrácí své kouzlo.
Zdejší část pobřeží bývá označována jako „Kekova-Simena“. Kekova znamená v turečtině „pláň tymiánu“ a je to neobydlený ostrov, který vidíme v dáli před sebou. V dobách starobylé Lýkie se jmenoval Dolichiste. Ve vodách kolem ostrova leží pohřbené Trosky starověkého města Simena, kvůli kterým sem většina lidí přijíždí. Nejlépe by měly být viděny z lodi. Usedáme v jedné restauraci a Franta zkouší domlouvat různé varianty našeho dalšího zdejšího pobytu. Plavbu na velké turistické lodi zavrhujeme ihned. Další možností je menší člun, ale cena 100 TL se nám jeví celkem drahá. Asi kdyby tady bylo prázdněji, tak by se dala cena usmlouvat a člověk si pak také tu plavbu lépe užije. Další možností je projížďka na kajaku, která by se nám nejvíce zamlouvala. Má to však dvě vady na kráse. Jednak bychom nemohli mít s sebou fotoaparát, aniž bychom chtěli riskovat jeho namočení a především kajaky sem vozí na objednání. V našem případě to znamená zítra dopoledne. Cena 19,50 TL na osobu by se nám sice jevila přiměřená, ale museli bychom k ní připočíst 90 TL za dvoulůžkový pokoj se snídaní u tohoto člověka, který by nám vše zajistil. Franta zkouší vyjednávat, ale ochota cenu snížit se nedostavuje.
Nakonec se tedy rozhodujeme nevyužít nabídky plavby a odcházíme na prohlídku části starověkého města, která se nachází na pevnině východně od vesnice. To je na mapě označeno jako Teimiussa, což je původní antické pojmenování vesnice Ücagiz. Moc lidí sem asi nechodí a tudíž se ani neplatí vstupné. V průvodci se dočítám, že o historii zdejšího osídlení toho moc známo není. Podle archeologů by se mělo jednat o čtvrté století před naším letopočtem. Osada neměla patrně obranné hradby ani mnoho veřejných budov. Snad jenom na kopci pozůstatky menší věže nebo pevnosti.
Tudíž se touláme podél pobřeží od jednoho lýkijského sarkofágu k druhému. Vhodné místo pro přemýšlení o smrtelnosti a pomíjivosti života. Několik stovek hrobek nejrůznějších tvarů a velikostí je tady rozeseto podél moře i nad ním v kopcích. Často vedle sebe, mnohde i přes sebe leží mohutnou silou zemětřesení vyzdviženy kamenné sarkofágy. Jejich víka vážící i několik tun jsou ve výjimečných případech na svých místech, ale většinou sesuta k zemi nebo dokonce rozlámána. Vykradači hrobek měli tudíž svou úlohu značně ulehčenou. Nejpočetněji jsou zde zastoupeny hranaté sarkofágy stojící volně na kamenných základech. Na většině z nich nalézáme sochařskou výzdobu i čitelné nápisy. No čitelné? Jak pro koho. Nám moc neřeknou, ale odborníkům objasnily celkovou skladbu zdejšího obyvatelstva.
Oblast poznamenaly ničivé údery při několika zemětřeseních, o něž nebyla ve zdejším kraji nikdy nouze. Po tom posledním, které smetlo ve 12. století město do vody, již nikdy toto nedosáhlo svého bývalého rozkvětu. Starobylá ostrovní Simena zůstala opuštěna a upadla v zapomnění. Procházíme se déle než hodinu a jsme spokojeni. Je toho tady k vidění více než jsme očekávali.
Vylézáme na menší kopce i skalky a užíváme si výhledů na moře s krásnou tyrkysovou barvou. Kromě pozůstatků potopeného města Simena dominují zátoce červené turecké vlajky na stěžních lodí a ve vesnici se tyčí Minaret. Klasická tvář současné Lýkie. Někde jsem tam také zahlédl název Simena - Batik Şehir. Ale patrně se nejedná o žádné historické označení, pouze to v turečtině znamená „Simena – potopené město“. Obdobně je možné vidět anglický překlad „Sunken City“.
Nasytiv zraky své a znaveni paprsky žhavého slunce, vracíme se do restaurace a dáváme si pivo. Následně se loučíme, bereme si odložené batohy a jdeme ještě na procházku po městečku. Chtěli bychom se také vykoupat. Nikoho však ve vodě nevidíme. Není se, co divit, místní koupání v zátoce nedoporučují. My však na konci městečka objevujeme molo, které se nám jeví jako vhodné místo. Ponořujeme se do moře a doufáme, že tím neporušujeme turecké zákony, jelikož je v Ücagiz zákaz koupání a potápění v blízkosti starověkých památek.
V 17 hodin 30 minut odcházíme na okraj městečka, kde stopujeme. Za malou chvilku definitivně opouštíme vesnici Ücagiz. Odjíždíme s anglickým postarším párem do následující obce s názvem Çevreli. Zde vystupujeme na křižovatce, jelikož se chystáme vydat směrem severním. Chtěli bychom se dostat na nedalekou hlavní komunikaci č. 400 spojující města Kale a Kaş. Na mapě máme sice vyhlédnutou stezku, ale ještě chvíli jsme rozhodnuti stopovat. A vyplatilo se to.
Dochází tudíž opět ke změně plánu, jelikož v kabině nákladní dodávky odjíždíme přes několik vesnic a mírně zalesněné hornaté vnitrozemí do obce Başlica, kde se napojujeme na výše uvedenou silnici. Konečná pro nás je asi 5 km před městem Kaş. Jmenuje se to tady Ağullu a my vystupujeme před malou restaurací. Řidič zde odstavuje auto, otevírá nákladní prostor a připravuje váhu, na které bude prodávat melouny. Opět konstatujeme, že stopování je celkem dobrým způsobem cestování v Turecku. Především v místech, kde nejezdí veřejná Doprava.
Ve vesnici nás zaujala pouze zmíněná kavárna či restaurace, na jejíž venkovní terasu vcházíme a ochutnáváme náš první turecký čaj. Objednání není složité. Čaj se totiž řekne Turecky „čaj“, i když se to píše „çay“. Je silný, tmavý, sladký, dobrý. Trochu jako v Maroku. Již v minulých dnech jsme si všimli, že čaj je v Turecku všudypřítomný. Čaj, čaj a ještě jednou čaj. Prodává se v chudých čtvrtích i luxusních restauracích od rána do večera. Většinou v menších skleničkách tvaru tulipánků s podšálkem za pár drobných, v našem případě jsme zaplatili 1,5 TL za oba.
Studujeme mapu a zjišťujeme informace u místních. Blíží se stmívání a tak v půl sedmé odcházíme po silnici vedoucí severozápadním směrem. Na ukazateli je napsáno „Phellus 7 km“. Mělo by se jednat o nějakou památku, ale nepodařilo se nám zjistit bližší údaje a tak její návštěvu pro tentokrát vynecháváme. Asi po 500 metrech vidíme po levé straně zajímavé místo na okraji lesíka. Vaříme, bumbáme a připravujeme věci na spaní. Nacházíme se přibližně v nadmořské výšce 550 metrů a teplota 15°C ve 21 hodin 30 minut tomu odpovídá.
V noci nás navštívil již jenom jeden komár, asi nějaký putovní. Budil nás však také psí štěkot. Jak jsme si již všimli, tak oni ty potvory přes den leží a v noci se patrně nudí a tak štěkají. Naštěstí všichni byli za plotem nebo o nás nevěděli.
Předchozí část: https://www.turistika.cz/cestopisy/turecko-iv-cast-gombe-arykanda-arif-finike
Následující část:https://www.turistika.cz/cestopisy/turecko-vi-cast-agullu-kas-gelemis-patara-fethiye
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Turecko
Půjčovna autPříspěvky z okolí Turecko – V. část (Finike, Gökliman, Demre – Kale, Myra, Ücagiz, Kekova-Simena, Teimiussa, Ağullu)
