Týden na Šumavě - 2. den: Hartmanice - kosatcová louka, chata Rovina (hotel Seno); Březník (1006 m) - Vintířova stezka, kaple s. Vintíře a Vintířova skála s vyhlídkou

Vstáváme samozřejmě později než domácí. Počasí se moc nezlepšilo, je zataženo, zdá se, že to bude jako včera. Snídáme a už Milan navrhuje, kam bychom se mohli zajet podívat. Rádi cestují a snad ještě radši ukazují nádhery zdejší části Šumavy. Je vidět, jak tuto oblast mají rádi.

Jedeme na malé parkoviště kousek za chatou Rovina, odkud se nechá dojít na kosatcovou louku. Prý je to krása, když to kvete. Jen neví, jak to tam teď vypadá. Letos je vše jinak než předcházející roky.
Už na parkovišti potkáváme další osádku auta, kteří jdou také na výzvědy. Máme trochu smůlu, chce to ještě pár dnů. Jsou tam hlavně vidět suché loňské květy, poupata a několik rozkvetlých kosatců. Jsou hlavně u lesa vpravo od cestičky, tam je asi nejtepleji. Je vidět, že tam někdo už šel se na ně podívat, mezi kosatci je vidět cestička, ale to se nedělá, dokonce podle cedulky na začátku této oblasti je to zakázané. Vždyť stačí, že je vidíme, že o nich víme. Na druhé straně od cesty jsou vidět jen poupátka. Musí to být nádhera, když je to v plném květu.

Vracíme se zpátky na parkoviště u chaty Rovina. Vydáváme se na krátkou procházku po Vintířově stezce. Je to pěší dálková česko-bavorská poutní stezka, která vede přes významná místa spojená se středověkým poustevníkem a prvním obyvatelem Šumavy sv. Vintířem. Vede z Blatné přes Prášily až na hranice a pak pokračuje do Německa do Niederalteichu. Celkem měří 162 km, je rozdělena do 9 jednodenních etap, které jsou na mapy.cz asi barevně odlišeny. My nyní jdeme po zeleném úseku. Vidím tady však modrý úsek, žlutý i červený. Dál nepátrám.

My jdeme na horu Březník (1006 m), respektive dvojvrcholový hřebínek, odkud je pěkná vyhlídka - zvlášť za hezkého počasí. Jenže to je přesně to, co nemáme. Ráno to vypadalo pěkně, když jsme vystupovali z auta, už se to zatahovalo a když stoupáme od parkoviště, začíná bouřit. Mirka zapomněla doma deštník, raději jde zpátky. Nechce zmoknout, navíc to tady zná. Milan jde s deštníkem s ní, ať ji cestou případný déšť nespláchne.

My tu sice byli také, ale je to už 11 let a já si to samozřejmě už nepamatuji. Pokračujeme sami. Pod vrcholem je kaple sv. Vintíře. R. 1040 si zde vybudoval svoji poustevnu mnich Vintíř. Žil zde posledních 5 let svého života. Kdy v blízkosti poustevny byla postavena dřevěná kaplička, aby uctila památku tohoto mnicha, to jsem se nedočetla. V 19. století byla nahrazena zděnou kapličkou. Když se toto území stalo v 50. letech 20. století součástí vojenského prostoru, tak ji armáda odstřelila. Stejně tak zničila i jeskyni - poustevnu. Dne 31. 12. 1991 byl vojenský újezd zrušen a hned další rok během šesti týdnů zde byla vybudována kopie původně zděné kapličky.

Vedle kaple je od r. 2001 umístěna kamenná deska - je to hrob Judr. Josefa Karla Haška. O této rodině se musím zmínit víc, protože má vztah k této oblasti. J. K. Hašek byl významnou osobností politického a kulturního života. Jeho otce, známého českého bankéře a spolumajitele Melantrichu, popravili nacisté. Dr. Hašek převzal vedení bankovního domu, v Praze se oženil a r. 1941 se mu narodila dcera a o pět let později syn. Počátkem r. 1948 byl jako finanční odborník vyslán do Spojených států, kde z bezpečnostních důvodů nakonec zůstal. Rodina musela opustit byt ve vile v Bubenči a pravděpodobně se odstěhovali na Šumavu, kam malá Eliška často jezdívala za babičkou. R. 1949 se jim podařilo dostat se přes šumavské lesy do Německa, pak do Francie a do Ameriky. Dr. Hašek se prosadil jako odborník i v Americe, Eliška Hašková, Coolidge pracovala v Bílém domě, kde vykonávala funkci asistentky postupně pěti prezidentům. Zdálo by se, že tím skončí jejich vztah k Česku a k tomuto místu. Ale opak je pravdou. V restituci jim byl vrácen rodinný majetek, mimo jiné i zámeček v Kundraticích, hájovna Pustina, dokonce prý i několik domů v Hartmanicích. Eliška po pádu železné opony šla do předčasného důchodu a začala sem jezdit. Nyní pobývá v zámečku v Kundraticích. Dr. Hašek se sem natrvalo vrátil r. 1998, zemřel ve věku 90 let v lednu 2001. A to je důvod, proč ho dcera pohřbila pod Březník, na místo, které si hodně oblíbil.

Současně se stavbou kapličky r. 1992 byla upravena i skála nad kaplí, byly obnoveny tesané schody, vybudováno zábradlí a znovu na vrcholu postaven kříž. Sice začíná poprchávat, ale bouřka je daleko, jdeme se podívat na skálu, odkud je pěkná vyhlídka. Vpravo je ten vyšší vrchol s křížem a s výhledem na Svatobor, kde jsme včera byli. Z druhého vrcholu má být vidět hrad Kašperk, kam se chystáme zítra, ale mezitím se to tam zatáhlo a zamlžilo. Už se zbytečně nezdržujeme a rychle se vracíme. Já vytáhla deštník, Ota nemá nic. Na chvilku se rozpršelo víc, ale to jsme ještě byli v lese. K chatě Rovina přicházíme za drobného mrholení.

Tady nám Milan sliboval výbornou drštkovou polévku, jenže dnes mají vařenou jinou - za 89,- Kč. Této ceně odpovídá i nabídka ostatního jídla - stojí okolo 300,- Kč. To se nám zdá zbytečně moc. Je to moc hezká dřevěná chata, i s krásným interiérem. Na Tereziánských mapách v těchto místech stával zájezdní hostinec. Po 2. světové válce sloužil armádě jako budova štábu v nově vzniklém vojenském újezdu. Armáda ho samozřejmě neopravovala, takže později budova sloužila již jen jako stáje pro dobytek a po revoluci jako seník. A protože se tady často přespávalo při přechodu Šumavy, vžilo se v širokém okolí označení Hotel Seno. Při velkých přívalech sněhu na poč. 21. století už nevydržela ani střecha. Naštěstí místo nezůstalo opuštěné a v letech 2006 - 2009 tady byla postavena nová chata s názvem Rovina, pravděpodobně se stejným názvem jako kdysi. Přesto se mu mezi místními ještě říká hotel Seno.

Domluvili jsme se, že si dáme oběd v Hartmanicích v hotelu Vintíř. Než jsme to vše domluvili, začalo opět pršet, a pořádně. Ota chtěl původně i v dešti jít do Hartmanic pěšky přes zámek Karlov. Původní horská usedlost z doby před r. 1654 byla v 19. století postupně přeměněna na honosné panské sídlo. Byla přistavěna konírna, byty pro šafáře a kočího. Kolem r. 1842 byl postaven hrázděný panský dům - zámeček. I ten byl několikrát přestavován. Dnešní podoba je po úpravě r. 1868. Na poč. 20. století byl ještě přistavěn domek pro zahradníka, skleník a hájovna. Po válce objekt spravovalo ministerstvo obrany. V letech 1989 - 2008 tady bylo vojenské rekreační zařízení. Od r. 2015 ho vlastní soukromý majitel, který začal s rekonstrukcí. V objektu se nachází původní dlažba a mimo jiné i kompletní soubor šesti kachlových kamen a tři kusy původního dřevěného nábytku. Je však nepřístupný a přes vzrostlé stromy z něho prý toho moc vidět není. Vidět je jen hezká kaplička sv. Marka s neobvyklou cibulovitou bání. Ale kvůli té moknout nebudeme. Ani mi nedalo moc práce Otu přesvědčit. Jedeme zpátky s Milanem autem a společně jdeme V Hartmanicích na oběd. Před restaurací jsou 3 autobusy, vevnitř je skoro plno, polévku už nemají. Dáváme si tedy pořádný oběd v ceně do 200,- Kč. To už je v současné době skoro normální cena.

Mezitím se venku spustil takový liják, že i Ota je rád, že jsme nešli pěšky.

Už potřebujeme jen zaplatit, když volají první kamarádi, kde jsme, že už jsou u chalupy. Takže vše vyšlo perfektně. Postupně se scházíme, mladí se chystají do příprav - řežou a štípají dřevo, chlapi napichují kýtu na rožeň, připravujeme stoly i posezení a zase začíná pršet. Sedíme na chalupě a napjatě sledujeme radar, kdy přestane. Vypadá to docela dobře. Ale stejně napjatě sledujeme semifinále MS hokeje. Hrajeme se Švédy. Kupodivu brzy vedeme, i když to s nimi nic neznamená.

Přestalo pršet, začínáme opékat kýtu a současně stavíme dva plastové přístřešky. Možná nebudou potřeba, ale stále je zataženo a občas sprchne.

Užíváme si všechno, hokej jsme vyhráli 7 : 3, už tak bezvadná nálada je ještě lepší. Sešlo se nás tu vyjímečně dost, jsou tady i děti, kteří tady tvoří vlastní samostatnou skupinku.
Před setměním vylezlo sluníčko, jdeme na kraťoučkou procházku - Milan nás vede na místo, odkud jsou krásné výhledy. Za sluníčka je to nádhera.

Občas ještě někdo přijede. Večer se rychle ochlazuje, sedáme si blíž k ohni. Ti nejméně vytrvalí odjíždí. Bavíme se dobře, je nám tu fajn. Najednou jsou dvě hodiny. Pro někoho přijeli, ale zůstává nás tu i tak dost. Stojí tu dva stany, ve dvou autech se spí, plná je i chalupa. Maso jsme už před časem sundali z ohně, Mirka ho dává do lednice, oheň se ulívá a jde se spát. I když velký rachot jsme tu nedělali. Na uklizení bude zítra času dost.