Ústecký kraj - krásná příroda, zajímavá města, zříceniny, rozhledny, pivovary a další zajímavosti – 2. část

V noci bylo takové horko, že jsme otevírali boční dveře a zavírali je až k ránu. Ráno je docela teplo, ale je zataženo. Každý den je jinak.

Po náročnějších dnech máme dnes odpočinkový den. Kolena potřebují trochu klidu. Vyrazit na další cca 15 km dlouhý výlet si netroufám. Večer jsme uvažovali o tom, že zajdeme na asi 1,5 km vzdálenou starou přehradu Kamenička. Je to však dost do kopce a následně samozřejmě z kopce. Po včerejšku z toho mám hrůzu, nechce se ani Otovi. Ráno tedy moc nespěcháme, dávám si ještě kávu, snad mne to nakopne. Rosnička ve mě mi dává najevo, že bude nějaká změna.

Přejíždíme jen kousek do nedalekého Jirkova. Zjišťujeme, že obzory jsou hodně zamlžené, není prakticky nic vidět. Navíc začíná drobně pršet. Ve městě je jako v prádelně. Zataženo, dusno, trochu prší. Vybaveni deštníkem si jdeme do informací pro mapku. Tam zjišťujeme, že podzemí, které podle dva měsíce starých informací má být od května otevřené denně, je zavřené a ještě týden bude. To nás docela mrzí. Tam jsme se těšili, mimo jiné i proto, že se tam ochladíme. Mohli bychom na věž. Jenže co tam, když nic není vidět.

Kupujeme v nedalekém pekařství pečivo, které s teplejším oblečením do podzemí odnášíme do auta. Jdeme jen na lehko a s deštníkem, i když už přestalo pršet. Prošli jsme si malé náměstí a oklikou jdeme k zámku. Deštník pomohl. Neprší, zato vylezlo sluníčko a je nesnesitelně horko a dusno i ve stínu v zámeckém parku. Raději nejkratší cestou jdeme k autu a z města mizíme. Ota se ještě zastavil v Tescu - doufal, že tam budou mít nějaké vychlazené pivo. Měl smůlu. Koupil si tedy nevychlazené, snad se v chladící tašce do večera trochu nachladí.

V časném odpoledni opouštíme civilizaci a jedeme na parkoviště zámku Jezeří. I tady to známe. Byli jsme zde před rokem, bohužel v pondělí. Zámek byl zavřený. Tehdy jsme se zašli podívat k Čertově kapli – zřícenině mauzolea. Tam už tentokrát tedy nemusíme.

Malé parkoviště pod zámkem je na konci silnice. Dál se jet už nedá. Bude tu tedy klid. Navíc dnes v pondělí je zavřeno, takže by měl být klid i přes den. Otovi se podařilo cestou v Černicích koupit petku studeného piva Krušovice, takže strádat nebude. Pivo z Tesca zůstane na horší chvíle.

Je půl čtvrté, kromě snídaně jsme měli jablečnou kapsu, ale v tom horku nemáme ani jeden hlad. Tady je však konečně příjemně. Je tu stín, vzduch zvlhčuje nedaleký rybníček. Večer má pršet, tak uvidíme. Zatím vydechujeme, Ota samozřejmě u piva. Já si nechala v hospodě natočit studenou vodu, tak jsem také zatím spokojená.

Konečně jsme trochu vychladli, osprchovali se (malý rybníček bohužel není na koupání) a Otovi vyndali další tři klíšťata. Nevím, kam na ně chodí. Já se pouštím do přípravy oběda, resp. spíš už večeře. Trochu se zatahuje. Čekáme, zda se předpověď vyplní, začne pršet a konečně se ochladí. Řešíme také zítřejší program. Zámek je otevřen od 10 do 17 hodin. Opět dle předpovědi má zítra odpoledne pršet. Vyměkli jsme, rušíme odpolední 15 km dlouhý výlet. Dáme ráno kratší, stačíme pak v pohodě prohlídku zámku a odpolední přejezd. To je plán. Co bude, uvidíme ráno.

Večer byl naprosto pohodový. V dálce občas zabouřilo, nad námi se přehnaly černé mraky a zase byl klid. Před půl desátou to přitvrdilo, začalo se blýskat a já utekla do auta. Ota začal svým oblíbeným Proč stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko. Ještě to snad ani nedořekl, když se zvednul obrovský vichr. Než stačil uklidit křesílko a vypnout rádio, začal pěkný slejvák. Již trochu mokrý rychle mizel do auta. Bouřka nad námi mu nevadila, za chvíli spal. Nejmíň dvě hodiny blesk stíhal blesk, přes slejvák nebylo slyšet skoro ani hromy. Já v tom usnout nemohla. Jen jsem vzpomínala na snad ještě horší noc, když jsme spali nedaleko Sloupu v Čechách. Spali jsme na okraji vzrostlého lesa (tady naštěstí pád stromů nehrozí). Bouřilo, blýskalo a lilo. A foukalo to skoro celou noc. Tehdy jsme spali v tranzitu, který měl vše prosklené, takže jsem blesky vnímala daleko víc, než nyní v našem uzavřeném Volkswagnu. Tehdy to fakt byla hrůza. Aspoň pro mne. Ota opět všechno samozřejmě zaspal.
Ještě před půlnocí déšť zeslábl, párkrát ještě zahřmělo a já konečně usnula.

V noci už pravděpodobně asi nepršelo, byl klid a já ráno dospávala probdělou bouřku. Vzbudila jsem se až v půl deváté. Venku svítilo sluníčko a nic nenasvědčovalo nočnímu běsnění.

Po snídani jsme vyrazili na naši zkrácenou procházku, která začala vyhlídkou na zámek, resp. stoupáním na tu vyhlídku. Samozřejmě po sluníčku. Včerejší bouřky vzduch neochladily. Bohužel ani nepročistily. Obzory byly stále zamlžené, zámek je však blízko, ten je vidět dobře. Skutečně to bylo velké sídlo.

V tom horku se mi dál ani nechtělo jít. Skoro jsem se chtěla vrátit tou nejkratší cestou. Naštěstí se nám cesta nelíbila, byla zarostlá a navíc na mne moc prudká. Najednou však jdeme ve stínu a zjišťujeme, že se nám tu už líbí. Je tu docela příjemně. Ojedinělé kameny, o kterých jsem tvrdila, že je musel přinést čert, nahradily skály. Les byl občas přerušen průhledy nejen na hnědouhelné doly, ale také na kopce v pozadí. Fascinují nás lesní hluboké rokle pod námi. Byli jsme spokojeni, že jsme to nevzdali. Cesta mírně klesala, aby pak na parkoviště po silnici opět mohla stoupat. Závěr se povedl Otovi, který právě zahájil houbařskou sezónu. Našel blízko sebe dva velké kováře, já o kousek dál ještě jednoho menšího. Tak to by mne nenapadlo, že v červnu budu vařit z čerstvých hub.

Čas oběda sice byl, ale my v tom horku neměli zdaleka ještě hlad. Na prohlídku zámku ve 13 hodin je času dost. Z parkoviště je to ještě asi 350 metrů do kopce, aspoň nemusím spěchat. Inzerované občerstvení tam je bohužel jen o víkendu. Pití jsem zapomněla, tak to musím vydržet.

Hodinová prohlídka utekla docela rychle. Ale i v zámku je teplo. Neochladili jsme se tam. Je škoda, že tak velký zámek armáda zničila, ale je zase štěstí, že nebyl srovnán se zemí kvůli těžbě hnědého uhlí. Jeho rekonstrukce jde však pomalu a předpokládají, že to klidně může trvat ještě dalších 50 let. Pokoje naštěstí nejsou prázdné, některé jsou zařízeny z darů nebo zapůjčené z muzeí, příp. jiných zámků. Většina jich je však ještě v dost zoufalém stavu. Prohlídka byla skutečně zajímavá i hezky komentovaná, smí se tam i fotit. O zámku Jezeří jsem již článek napsala, nyní tam vkládám fotky z interiéru.

U auta jsme si udělali k obědu houbový guláš. Ještě že mám i v autě kuchyňku vybavenou kořením a vším potřebným. To byla dobrota. Ani jsme to nesnědli, kolik toho bylo.

Přejíždíme do nitra Krušných hor – k vodní nádrži Fláje. Takže do Litvínova a přes Klíny směrem do Českého Jiřetína. Doufáme, že se tam někde nechá přespat. Cestou si Ota kupuje dvoulitrovku piva. Stoupáme vzhůru, je to vidět i na okolních stromech. Už nejsou tak vysoké. Nejvíc nás však v lese fascinuje zbytek sněhu. I když jsme skoro v 800 metrech, zima tady není. Muselo ho tu být v zimě skutečně hodně, když ještě u silnice neroztál.

U přehrady je nádherně, chystají zde otevření informačního centra, takže docela finišují. Zatím je však vše zavřeno. Kousek za zatáčkou objevuji pramen pitné vody. V nejvyšší čas. Užitková voda z potoka u Třetího mlýna už nám došla, pitné už také moc není. Doufali jsme, že se v přehradě někde potají vykoupeme, ale na méně viditelném místě se k vodě dostat nedá. A kdyby nás někdo viděl, asi by to byl problém. Je zde pásmo hygienické ochrany 1. stupně. Za ten průšvih by to asi nestálo. Už jsme přemýšleli, jak se dostaneme k potoku, který z přehrady vytéká. Těch schodů od hráze dolů se mi však zdá strašně moc. Situace je tedy zachráněna.

Parkujeme vedle hlavního parkoviště ve stínu u čekárny autobusové zastávky. Není to sice ideální, ale večer tu snad bude klid. Je hezky, teď každou chvilku někdo přijede se ještě podívat. Ve stínu jsme se navečeřeli a když se situace uklidnila, krásně jsme se osprchovali, navíc částečně skryti autobusovou zastávkou. Sice s sebou vozíme skládací sprchový kout – alespoň tak to v Decatlonu jmenují, jenže pak je nutno ho zase zbavit mýdla, takže takhle je to jednodušší. I když teď vodou šetřit nemusíme. Také toho využíváme.

Zdá se, že se včerejší situace bude opakovat. Zatahuje se, bouří, dokonce dnes jsou vidět i blesky. Zatím nepanikaříme, stále sedíme venku. Jen jsme museli přeparkovat. Prý ráno přijede autobus, tady se otáčí. Prý bychom mu překáželi. Teď nám to už ani nevadí. Konečně jsme tady sami. Popíjíme pivo a doufáme, že se přes noc vyprší, ať zítra můžeme vyrazit na výlet.

Bouřka se v noci vyřádila někde jinde. Tady byl klid. Je však čím dál větší horko. Přesto po snídani vyrážíme na okružní výlet, který chceme zakončit procházkou okolo Flájského kanálu, nejstaršího plavební kanálu u nás. Převážně bychom měli jít lesem, takže ve stínu. Trasa by měla být do 15 km, pospíchat nemusíme. Klidně se můžeme vrátit až večer. Další plán na dnešek už nemáme.

Cesta byla zajímavá, užili jsme si výhledy, historické objekty, něco jsme se o nich i dověděli, dokonce jsme se na trase i dobře najedli. Horko však bylo úmorné. Kdyby na cestě nebyly popadané stromy a při zpáteční cestě nás nehonila bouřka, byl by závěr určitě pohodovější. I přístřešek na odpočinek se sám nabízel. Místo odpočinku jsme raději zrychlili. Do civilizace jsme dorazili, když bouřilo a nad námi se opět objevovali černé mraky.

Ota ještě skočil doplnit zásobu vody, já spláchla celodenní pot. Dokonce mi bylo jedno, jestli nějaké auto okolo pojede. Ale počasí asi turisty odradilo. Byli jsme tu sami. S prvními kapkami jsme odjeli, ale dešti jsme ujeli. Objeli jsme přehradu z druhé strany a přes Dlouhou Louku jsme dojeli do Oseka. Nebe už bylo skoro bez mráčku, ale vítr se změnil snad ve vichřici. Když jsem chtěla u jedněch potravin vystoupit, abych doplnila zásoby, nemohla jsem dveře proti větru ani otevřít. Venku lítali i ulámané větve.

V tomto nečase jsme nechtěli spát na našem loňském místě u Mlýnského náhonu. Kdyby na nás spadl strom nebo větev, těžko bychom asi vysvětlovali, že parkujeme zrovna tam. Líbilo se nám parkoviště u koupaliště, ale tam byla kamera. Až pak jsme našli téměř v centru jedno malé a šikovné, obrostlé zelení - parkoviště Obránců míru. V rohu jsme byli pěkně schovaní před zvědavými zraky z ulice. Něco jsme pojedli a nechali auto osudu. Byli jsme rádi, že nejsme někde v lese na samotě. Přesunuli jsme se do nedalekého klášterního pivovaru Ossegg. Běžně je v létě posezení pouze venku, ale dnes je to jen pro odvážné nebo pro kuřáky. My jsme si sedli dovnitř, kochali se pohledem na varnu, ležácké sudy a spilku. Ota samozřejmě ochutnal všechny tři druhy, světlou 12, polotmavou a tmavou 13. Já si po jednom pivu dala jejich limonádu.

Když už byl Ota tady, nemohl vynechat ani druhý pivovar Černý Orel, kde jsme si vloni pochutnali na svrchně kvašených pivech. Zašli jsme zkontrolovat auto, zda na něm neleží nějaký strom. A pak do pivovaru, je to kousek. Snad nás to neodfoukne. Jenže tady to málem nedopadlo dobře. Svrchně kvašené pivo neměli, tak jsem si k jejich údivu v pivovaře objednala zmrzlinový pohár. Ota dal jejich Dvandu - pivo plzeňského typu. I já cítila, že nevoní nejlíp, také chuť byla hrozná. Bylo tak hrozné, že Ota, který nerad dělá problémy, jim ho vrátil. Servírka protestovala, že ho běžně točí a že si nikdo nestěžoval. Ota se s ní nehádal, prohlásil, že ho klidně zaplatí, ale pít nebude a objednal si jejich speciál – ten byl vynikající. Servírka nás však nakonec mile překvapila. Sama pivo nepije, tak to neuměla posoudit. Když však večer dorazil šéf, dala mu pivo přechutnat. Ani jemu nechutnalo. Nakonec se přišla omluvit, Dvandu neúčtovala a dokonce to jedno pivo, co si dal, dostal jako pozornost podniku. Nakonec jsme byli příjemně překvapeni.

Po výletu jsme byli unavení, že jsme šli spát ještě za světla. Kupodivu vítr se mezitím uklidnil. Je však stále větší horko, že i ve městě jsme nechali nedovřené dveře a brzy usnuli.

Spali jsme tvrdě, že nás nevzbudil noční déšť, ale až silné zahřmění. To už jsme měli v autě od nedovřených dveří vláhu. Moc jsme to však v noci neřešili. Dveře jsme zabouchli a za drobného deště usnuli.

Ráno bylo zataženo, ale nepršelo. Tady na parkovišti jsme snídat nechtěli. Chceme se jít podívat na zříceninu hradu nad městem, vyrážíme tedy tím směrem. Z Horské silnice po chvilku odbočuje cesta a u ní je lavička. Ideální místo. Nechá se tam i dobře zaparkovat. I ve stínu je však horko a dusno. Navíc nám přestala fungovat autozásuvka, takže lednička nám nechladí. Aspoň jsme v nedalekém potoce nechali chladit, co se dalo vč. chladících boxíků. Ota zkoušel hledat, v čem je problém, ale na nic nepřišel. Budeme se muset poohlédnout po nějakém servisu.

Necháváme to na odpoledne, jen trochu měníme plán. Původně jsme chtěli udělat 10 km dlouhý okruh po naučné stezce Přírodou a dějinami Oseka, která vede přes zříceninu hradu. Už ráno jsme zvažovali, zda na ni v tom vedru vyrazíme. Problém s autozásuvkou vše vyřešil. Po Horské silnici pojedeme, kam až to jde. K hradu vyrazíme nahoru pěšky. Moje koleno si odpočine a odpoledne ještě zvládneme někde najít autoservis.

Zřícenina je volně přístupná, velká a už cestou se dozvídáme řadu podrobností. Dokonce i Ota začíná propadat kouzlu zřícenin. Jen ho trochu mrzí, že už zanikla rozhledna v kulaté věži, kterou zřídili v 19. století Valdštejnové.

Po poledni odjíždíme. V tabletu ve staré nikdy neaktualizované navigaci jsme ve městě objevili jen autolakovnu. Uvidíme, třeba nám tam něco poradí nebo nás někam nasměrují. Máme však štěstí. Ještě jsme tam nedojeli, když si Ota všiml na odbočce ke klášteru stojanu s reklamou na autopravnu. V dílně v malém rodinném domku pán opravuje auto, ale je ochotný se na to podívat. Jen máme počkat zhruba půl hodinky, než dodělá rozdělanou práci. Jsme nadšeni. Jdeme si sednout do klášterní zahrady, kde zrovna otvírá pivovar. Dávám si jejich vynikající limonádu, abych si zkrátila čekání.

Když jsme se za půl hodin vrátili, auto už stálo před zahradou. Byla to naštěstí jen pojistka. Pán nám ji zdarma vyměnil a ještě jednu nám věnoval. Takže téměř bez zdržení můžeme pokračovat v načatém dni. Svítí sluníčko, ale jak se zatáhne a začne foukat větřík, je docela chladno. Vykoupat se by však neškodilo.

Kousek za Duchcovem je vodní nádrž Všechlapy, která by měla být podle mapy.cz ke koupání. Dokonce jsem na severovýchodním břehu u rozbořeného domu vyhlédla místo, kde bychom mohli přespat. Místo je super, i k vodě bychom se dostali, jenže se mi nelíbí. Je to na návětrné straně, vítr sem nafoukal pěkný humus. Tady se koupat nedá. Aspoň jsme si tady ve stínu a v klidu udělali oběd a najedli se.

Zítra na 10. hodinu jsme objednaní na rozhlednu v Ledvicích. Odtud je to kousek, aspoň se zajedeme podívat, jak se tam dostaneme. Ať jsme zítra v klidu a jedeme na jistotu. Trochu nás překvapilo, že odbočka vyznačená nikde nebyla, ale našli jsme to celkem bez problémů. Parkoviště je tam obrovské, tak snad nebude problém zaparkovat.

Teď jen toužíme po nějaké koupeli. Zajeli jsme na druhou stranu vodní nádrže Všechlapy. Autem to nejde, parkovat se nechá jen ve vsi. Tak se projdeme. Jediné co mne zaujalo, bylo pole plné vlčího máku. To bylo fakt nádherné. Voda na koupání se nám nelíbila ani z této strany. Však se tam také nikdo nekoupal.

To už jsme vymysleli náhradní plán. Vracíme se do Oseka, zajdeme tam na koupaliště, večer zajdeme na pivo do klášterního pivovaru a přespíme na stejném místě jako dnes. Vyšlo všechno, za zlevněné vstupné 50,- za osobu jsme si bezvadně zaplavali, jen by v areálu za tu cenu mohli zajistit i občerstvení, tedy nemám na mysli zdarma, ale kiosek by byl fajn. Večeři jsme dali na parkovišti u koupaliště, přejeli na naše malé parkoviště a šli na pivo. Udělalo se krásně, večer je jasno. I když jsme toho dnes moc nenachodili, jsem utahaná snad ještě víc než včera. Jdeme spát brzy, ještě není ani tma. Zítra ráno však musíme vstávat brzy, tedy na naše poměry.

Ústecký kraj - krásná příroda, zajímavá města, zříceniny, rozhledny, pivovary a další zajímavosti – 2. část na mapě