Ústecký kraj - krásná příroda, zajímavá města, zříceniny, rozhledny, pivovary a další zajímavosti – 3. část

V noci byl klid, dokonce ani nebylo horko. Budíček jsme měli v 7,20 hod., abychom vše stačili. Dva bloky od nás je pekárna, tak jdeme koupit čerstvý chleba. Přejíždíme na severovýchodní břeh vodní nádrže Všechlapy, kde jsme včera obědvali. Je to malá zajížďka, ale jistota. Po snídani jedeme na rozhlednu do elektrárny Ledvice. Zvlášť Ota se už nemůže dočkat. Včera volné obrovské parkoviště je snad ze 4/5 plné. Volno je až na nejzazším konci.

Jsme tam s předstihem, aspoň si můžeme prohlédnout tři patra informačního centra. Po promítnutí dvacetiminutového 3D filmu procházíme s mladou a sympatickou průvodkyní areálem až k budově, kde je vysoký objekt - rozhledna. Shora je skutečně nádherný kruhový výhled, který nám ještě průvodkyně komentuje. Ví vše, co kde vidíme. Přidává i řadu dalších zajímavých informací. Všude je už hrozné horko. Jen infocentrum je klimatizované. Naštěstí je možnost natočit si do kelímku studenou pitnou vodu. Ota je nadšený. Konečně se dočkal návštěvy nejvyšší naší rozhledny.

Téměř v poledním horku opouštíme elektrárnu. Nejedeme daleko, jen do Teplic. Plány na prohlídku města byly veliké, ne vše však vyšlo. Rozhledna Letná byla bohužel z technických důvodů zavřená, ve městě byla přímo výheň. Trochu jsme si prohlédli centrum i zámek, hlavně jsme směřovali na oběd do pivovaru Monopol. Že je to secesní restaurace jsem věděla, ale přesto žasneme. Je to krása. Jen obsluha trochu vázne. A to tu jsme skoro sami. Nabídka pití byla hned, ale abychom si mohli objednat jídlo, to jsem máváním musela vyrušila čtveřici povídajících servírek. Jídlo pak už bylo brzy a bylo výborné. I pivo bylo vynikající. Oklikou jsme se vrátili k zámku, kde jsme jen tak tak stačili zajímavou prohlídku nově otevřeného okruhu. Ještě nějaké plány byly - např. zajít na městskou věž nebo do zámeckého parku, ale bylo takové horko a dusno, že už se nám nikam nechtělo.

Ještě jsme se shodli na tom, že zvládneme volně přístupnou zříceninu hradu a rozhlednu Doubravku, i když ta je nepřístupná. Zaparkovali jsme kousek od značky Zákaz vjezdu a nahoru se vydali po betonové komunikaci asi 1,5 km do mírného kopečka. Překvapilo nás, že nahoru jede auto plzeňského Gambrinusu. Že by nahoře bylo otevřené občerstvení? To by mohla být i rozhledna. Bylo 3/4 na 6, tak jsme docela spěchali, kdyby chtěli v 18 hodin zavírat. Tady se na nás usmálo štěstí. Ota, který byl nahoře samozřejmě dřív, trpělivě čekal v restauraci, než paní převezme pivo a zaplatí. Když jsem nahoru dofuněla já, stáli před restaurací dva chlapi a vypadali, že tam patří. Navíc se na mne tvářili velice přátelsky, tedy jeden z nich. Toho jsem využila a zeptala se, zda je možno dostat se na rozhlednu. Zjistila jsem, že jedině soukromě, když nás tam ten druhý vezme. Ten si chvíli hrál na mrtvého brouka, ale pak ho kolega vyhecoval a měli jsme vyhráno. Nakonec s námi šel nahoru a ukazoval nám, kde co vidíme. Cestou jsem si všimla kasičky na dobrovolný příspěvek. Nakonec jsem to pojala po svém. Dala jsem mu 50, - Kč a že nechám na něm, jak s tím naloží. Klidně že to má na pivo za ochotu. Hned ožil, nechal nás nahlédnout do salonku pro nevěstu i do historického sálu. A ještě se o něm rozpovídal. Ale pak už spěchal na pivo. Zpátky jsme šli už pomalu, tentokrát po naučné stezce. Večer v lese už bylo konečně docela příjemně.

Cestou z města jsme se ještě zastavili koupit si na večer výborné pivo z pivovaru Monopol. Byli jsme spokojeni, jak vše bezvadně vychází, jenže jsme netušili, že problémy teprve začínají. V plánu jsme měli prohlídku zříceniny kostela sv. Prokopa, kde se dle mapy zdálo, že by se tam nechalo přespat. Jenže parkovací místo bylo zatarasené, aby se tam nejezdilo, navíc to bylo stejně moc ze všech stran otevřené.

Koukali jsme na mapu, hledali šikovné místečko, ale zbytečně. Ve většině případů byl všude zákaz vjezdu, když jsme přijeli k jedné zastrčené vodárně, tak byla hlídána kamerovým systémem. Dokonce i u rybníka Kateřina, kde byla na mapě vyznačena možnost koupání, byl jen omezený počet parkovacích míst, a to hned u silnice. Dál byly skruže, aby se tam jet nedalo. To už jsme byli skoro zoufalí. Bylo 9 hodin, už jsme směřovali do Chabařovic do nedalekého kempu. Cestou byla poslední možnost. Někde vpravo na rozcestí polních cest ještě před ruským pomníkem. Jako nouzovka to bylo dobrý. Spokojeně jsme se navečeřeli a otevřeli si pivo. Najednou však přijela Městská policie. Docela jsme se lekli, ale chlapi byli v pohodě. Jen se zeptali, zda tu chceme kempovat. Tak jsem ukázala na pivo s tím, že bohužel už asi budeme muset. Vůbec jim to nevadilo, jen nás upozornili, že tu můžeme mít veselo, že sem jezdí holky z Teplic.

Zatím je tu klid. Je skoro úplněk, je tu fajn, pivo je skvělé. Je teplo a najednou koukáme, je skoro půlnoc. Tak dlouho jsme spát ještě nešli. Ani avízovaných holek jsme se nedočkali. Snad nás ráno nic budit nebude, i když vlak jezdí nedaleko.

V noci bylo hrozné horko, již od rána je dusno. Při přípravě snídaně vyndavám i já své první klíště.

Zamířili jsme k rybníku Kateřina, že se tam po ránu osvěžíme. Včera jsme tak intenzivně hledali místo k noclehu, že jsme ani nezjišťovali, jak tu vypadá voda. Moc se mi nelíbí, i když na protějším břehu se nějaký odvážlivec koupal. Navíc nebyla ani osvěžující, byla teplá. Já si opláchla jen nohy a ruce, Ota udělal pár temp, ale u auta jsme stejně oba opláchli čistou vodou.

Už ráno je 30 stupňů. Rušíme výlet na zříceninu hradu Kyšperk, je to sice podle potoka, okolo skal, možná i vodopádu, ale oba odmítáme jít někam do kopce. Já taková horka nesnáším, Ota nemusí zříceniny.

Jedeme do Krupky. Je tam rodinný Krupský nanoPivovar U Šimků. Jak jsem již dřív zjistila, jejich pivo nikde netočí, lze ho ochutnat jen u něj, bude-li doma. Má i hezký tácek. Telefon nikde neuvádí. Na maily prý nestíhá odpovídat. Tak zkoušíme, zda bude v sobotu dopoledne doma. Neotevřel, takže asi není. Cestou jsme potkávali obrovské množství cyklistů snad všech věkových kategorií s dresy Giro Di Beer Libouchec, jak poctivě šlapou do kopce. V tom horku bych to asi nepřežila. Jen několik z nich mělo elektrokola. Vypadá to, že šlapou na Komáří hůrku, kam se dnes chceme také vypravit. Tam asi bude narváno.

Nahoru, nebo téměř nahoru se nechá dojet autem, ale my se rozhodli zkusit lanovku. Je to nejstarší a nejdelší lanovka u nás, prý jsou z ní pěkné výhledy. Tak se pokocháme a snad i trochu zchladíme. Jenže dnes nám štěstí nepřeje. Po zaplacení parkovného 30,- Kč jsme vyrazili vzhůru k lanovce. Jenže i tady jsou všude cyklisté. Snad ještě víc než těch, co šlapalo na kole vzhůru. Na kola si sjednali odvoz, aby shora mohli jet po vlastní ose. Teď stojí ve frontě. Ta je dlouhá, typujeme víc než na hodinu. Tak dlouho čekat a ještě k tomu většinou na sluníčku, tak to tedy ne. To raději lanovku oželíme a nahoru dojedeme autem. Když nebudeme pospíchat, třeba ty davy shora už odjedou.

Nejdřív jsme si prohlédli památky města – kostely, zbytky hradu. Ve městě jsou hezké hrázděné domy, dokonce patrové. Dnes už dál jet nechceme. Začínáme uvažovat o tom, kde si připravíme oběd, příp. i kde přespíme. Ze silnice na Komáří hůrku za Horní Krupkou odbočujeme vpravo ke skiareálu – okolo jámy Oberschacht. Dost často jsme už v podobných zimních areálech přespávali. I tady je to skvělé – uprostřed lesa. V létě je to skoro přírodní parkoviště, jen uprostřed trochu zpevněné škvárou. Okraje jsou travnaté. Když jsem koukla na mapu, kam přesně jsme dojeli, zjišťuju, že se odtud cca po 1 km dostaneme na Komáří hůrku, dokonce to není ani moc do kopce. Takže skutečně ideální místo. Na odpoledne vyhrožují bouřkami, kroupami a přívalovými dešti. Stromy tady naštěstí nejsou moc vysoké, tak ani nemám strach, že na nás něco spadne.

Už během oběda se začaly vytahovat mraky, než jsme došli nahoru, už pěkně zčernaly. Naštěstí cyklisté jsou už pryč, je tu jen pár lidí. Protože venku točili jen Gambrinus, tak jsme si šli sednout dovnitř. Ota dal Volbu sládků a Prazdroj, já zůstala u nealko. Po předraženém džusu ředěném vodou (teče jim zde jen užitková, takže jsem si musela koupit i tu vodu na zředění) jsem požádala o ochutnávku točeného ochuceného Birella - novinku s grepem a pomelem. Dokonce to nebyl problém – přinesl mi skoro decku. Ochucená piva se mi vždy zdála sladká, ale tohle mělo příjemně nahořklou a osvěžující chuť. V tom horku ideální. Dala jsem si půl litru a došla k názoru, že začínám přecházet na Birella.

Než jsme se občerstvili, venku se vyjasnilo, obzory se vyčistili, byla i lepší viditelnost. Prý to spadlo v Německu, u nás se jen zvedl vítr a na chvíli se ochladilo. Rozhledna je dlouhodobě uzavřená, ale výhledy z vrcholu jsou daleké i bez ní. Ještě jsme si nahoře vše prošli a přečetli a vydali se zpátky k autu. Jen jsme si ještě nechali natočit něco tekutin na večer.

Bohužel až u auta jsem si vzpomněla, že jsem chtěla jít po žluté ještě o 2,5 km dál skoro po rovině na Sedmihúrskou vyhlídku, kde je hezky upravená dřevěná vyhlídka s posezením. Shora bych tam ještě vyrazila, ale teď od auta se nám tam už nechce. Sice jsem to zkusila nadhodit jako večerní procházku, ale nějak se to nechytlo. Ani mi to moc líto nebylo. Už je zase horko a tady v lese je příjemně. Aspoň máme čas přečíst si prospekty. A já umyji nádobí, které jsem po obědě nemyla. Čekala jsem, že bude pršet a že nádobí oprší a ono kde nic tu nic. Na déšť to už nevypadá. Ještě potřebuju sbalit věci na zítra. Odpoledne musíme být v Hřensku, kde máme zaplacené 4 noci se snídaní a kde se pořádně zcivilizujeme. Na teplou sprchu už se těšíme. Samozřejmě spoustu věcí necháme v autě. Jsme vybaveni i na zimu, tak to v penzionu snad potřebovat nebudeme.

Plánujeme zítřejší výlety, zatím vůbec netušíme, jaké má být počasí. Od Oty neustále slyším, že musíme na Děčínský Sněžník. Naštěstí procházce v Tiských stěnách se také nebrání. Tak uvidíme, jak to vše vyjde. Přitom Ota popíjí pivo a já Birella, takže nám vlastně nic nechybí. Je nám fajn.

Večer se se zapadajícím sluníčkem se ochlazuje, v devět hodin už jdeme spát. Začal foukat studený vítr, po těch horkách je to docela šok. Ale aspoň snad tak velké horko v noci nebude.

Po desáté hodině okolo projelo pár aut. Pravděpodobně si tudy zkracují cestu zaměstnanci chaty na Komáří hůrce. Ale pak už byl klid.

V noci bylo příjemně. Vstáváme před osmou do studeného větru a do drobného mrholení. Ještě jsem nepřipravila ani snídani, začalo pršet. Využila jsem zvedací zadní dveře, kde jsem dodělala snídani. Snědli jsme ji v autě.

V tom horku nám lednice skoro přestala fungovat. I když je zateplená polystyrenem, tak to moc nepomohlo. Chladíme to jen za jízdy, když jsme delší dobu z auta, raději ji vypínáme. Včera toho tedy moc nenachladila. Teď jsme využili ranní ochlazení na 12 stupňů a chladíme vše přirozenou cestou. Aspoň chvíli, ale je to znát. Máslo trochu ztuhlo.

Po snídaní odjíždíme na parkoviště Tiské stěny, které je poměrně malé, ale je zdarma. V jeho blízkosti je restaurace Turistická chata Tisá, odkud se vyráží do stěn, kterými vede naučná stezka Tiské stěny. Naštěstí už téměř neprší. Je otázka, zda skutečně přestane. U vstupu  je možnost si koupit také plánek trasy s povídáním k jednotlivým skalám, které jsou očíslované. Ten jsme nechtěli, stačilo nám jen trasu si projít a kochat se. Kdybychom to vše ještě četli, tak jsme tam do večera. Takhle jsme zvládli projít oba okruhy za cca 2,5 hodiny, pokochali jsme se pohledy na skály i dalekými výhledy. Pproblém jsou němečtí návštěvníci. Nevadili by nám, kdyby nedělali takový kravál. Museli jsme zrychlit, abychom je setřásli a dál si mohli užívat klidné procházky. Naštěstí šli pomalu, tak jsme se jich zbavili hodně brzy. Počasí se vylepšilo, občas i sluníčko vykouklo. Jediný problém je moje koleno, kterému neustálé šplhání po skalách a schodech nahoru a dolů, moc dobře neudělalo.

Trochu jsme váhali, zda si nedat v restauraci aspoň polévku, jenže jsme moc hladu neměli a Ota se už nemohl dočkat, až bude na rozhledně na Děčínském Sněžníku. Je těmi rozhlednami posedlý čím dál víc. Snědli jsme jen nějakou tyčinku a popojeli pár kilometrů na další parkoviště, tentokrát ve Sněžníku.

K rozhledně je to 2 km, samozřejmě převážně do kopce. Koleno jsem raději zabandážovala, ale nevzdala jsem to. Již cestou se otevírají nádherné výhledy. Nahoře samozřejmě nejhezčí. Zarazilo nás, že nahoře na rozhledně nikoho nevidíme. Že by byla zavřená? Naštěstí ne. Stačilo si v bufetu pod rozhlednou koupit vstupenku a proti záloze si půjčit klíč. Po dešti a větrném počasí jsou výhledy nádherné a hezky popsané. Pak jsme si v bufetu trochu odpočinuli, dali párek v rohlíku, Ota pivo, já ochuceného Birella, tentokrát polotmavého s citronem. Nějak jsem jim přišla na chuť. I tenhle mi chutná víc než malinovka. Hlavní je, že není sladký.

Zpátky jsme to vzali po asfaltce k Drážďanské vyhlídce a neznačenou cestou přes vrcholy vysokých skalisek s dalekými výhledy do okolí a na sousední skály. Ota mne sice varoval, že budeme pak klesat tím nejhorším terénem, ale já se ještě skal nenabažila. Šla jsem dolů pomalu, ale šlo to. Kdybych si vzala s sebou hůlky, měla bych to lehčí. Jenže jsem si říkala, že ten kousek zvládnu i bez nich. Pak mne zase bolí zápěstí, někdy nevím, co je lepšího. Snažím se tedy na bolavá kolena moc nemyslet a raději si užívat okolí. Občas to jde.

Odpoledne při průjezdu Děčínem jsme se ještě zastavili v pivovarech Kapitán a Nomád koupit pivo a získat tácky a pak už jsme nejkratší cestou jeli do Hřenska. V restauraci Česká hospoda jsme získali klíče od pokoje v nedalekém penzionu. Naštěstí se nechalo zastavit u okraje silnice a pokoj byl v přízemí. Přesto jsme několikrát šli sem tam, než jsme to vše na pokoj nastěhovali. Jídlu na zbývajících skoro 14 dnů bude určitě líp na pokoji než v rozpáleném autě. Navíc tady jsme měli k dispozici ledničku. Malou, ale stačila. Ota už jen převezl auto na přidělené neplacené parkoviště a konečně jsme se šli zabydlet.

Pokoj je poměrně velký, je tu však hrozné horko. Byla by možnost využít i přistýlku, jsou tu dvě křesla, televize. Jen ručníky tu nebyly. Naštěstí jich v autě vozím víc. WC a sprchy jsou společné pro každé patro, tj. pro dva pokoje, ale zatím jsme v přízemí sami. Ani na večeři a na pivo jsme už nešli. Vystačili jsme si s vlastními zásobami. Ota konečně mohl sledovat zprávy, i když tentokrát jen konec. Jen wifi má slabý signál. Ale bez toho se nechá žít. Hlavně že je tu teplá voda. A že s ní nemusíme šetřit. V tom horku, kdy jsme se každý den vraceli zpocení, jsme jí spotřebovali vždycky hodně.
Jsme tak utahaní a spokojení, že neplánujeme ani program na další den. Nějakou představu máme, ráno na to bude času dost. Spát jdeme brzy.

Ústecký kraj - krásná příroda, zajímavá města, zříceniny, rozhledny, pivovary a další zajímavosti – 3. část na mapě