Ústecký kraj - krásná příroda, zajímavá města, zříceniny, rozhledny pivovary a další zajímavosti – 5. část (České středohoří I.)

V noci bouřilo, pršelo, ale nebylo to nic tak hrozného. Spát se při tom nechalo. Důkazem toho je Ota. Se mnou je to už horší, ale také jsem se slušně vyspala. Po nočních bouřkách se prý ochladí. Bylo by to fajn, ale nic tomu nenasvědčuje. Po včerejším odpočinkovém dnu bude dnešek o něco aktivnější.

Jedeme do Děčína. V Lídlu kupujeme pečivo a dalších pár drobností. Také nějakou zeleninu a croasany s lískooříškovou náplní. Dnes nám ke snídani nikdo nic sladkého nedal. Musíme se postarat sami.

Chceme si udělat výlet od Pastýřské stěny. Nahoře by se mělo nechat zaparkovat. Jenže město je rozkopané, takže mi narušili naplánovanou trasu. Navíc tu jsou samé jednosměrky, dokonce i slepá ulice. Asi na čtvrtý pokus se dostáváme k synagoze a okolo ní přes parkoviště u ZOO k restauraci Pastýřská stěna, u které je rozhledna. Dnes překvapivě otevřená. To před šesti lety nebyla.

Nejdřív však vyrážíme na výlet. Má zase pršet, tak třeba to zvládneme před deštěm. Trasu jsem naplánovala nejdřív po značené cestě, zpátky z větší části po neznačené. Mám ráda okružní výlety. Otu ženu cestičkou do kopce s tím, že tam má být vyhlídka. Trochu namítá, že je to tam tak zarostlé, že nemůže být nic vidět, ale samotnou mne nenechá jít. Co kdybych měla pravdu. Tam, kde je na mapě zakreslena vyhlídka, skutečně nic vidět není. O kousek dál je to však už lepší.

Když jsme sestoupili k vyhlídce Červený vrch, dáváme po chvilce váhání svačinku. Začíná totiž drobně mrholit. Shodli jsme se však na tom, že nemá pršet z čeho, sedíme, svačíme a kocháme se. Naštěstí se skutečně nerozpršelo. Čeká nás už jen sestup skoro k Labi a výstup na Pastýřskou stěnu. Nakonec se nám povedlo to trochu zkrátit. Když jsem zavrhla značenou cestu a vydala se opačným směrem, tvářil se Ota víc než nejistě, ale souhlasil. Za chvilku hlásil, cesta tu vede – tím myslel cestu podle lesa již správným směrem. Po chvilce klesání hlásil, mám ji - tím myslel tu červenou, po které jsme měli přijít od řeky. Trochu jsme si tedy zkrátili klesání i stoupání, ale hlavně jsme nešli po rozpálené silnici.

Na vrcholu se Ota bez přestávky na vydechnutí hrne na rozhlednu. Já si dávám pauzu. Kupodivu zjistil, že jsem se někde zasekla. Vrací se pro mne. Ale moc času mi nedává. Není to vysoko. Za chvilku jsme nahoře ve věži. Už to je zážitek.

I když tady všichni obědvají, jídlo tu voní, vůbec nemáme hlad. Odměňujeme se aspoň zmrzlinou.

Ota si s rozhlednami nedá pokoj. Na malém místě jich je několik. Na všechny se musí. Ta další Ploučnická vyhlídka je nad Benešovem nad Ploučnicí. Sice jsme ve městě asi před 7 lety byli, ale tahle rozhledna nám nějak unikla. Dnes to musíme napravit.

Místo abychom šli po delší značené cestě, volíme tu nejkratší, neznačenou. Je to kousek, přesto zabloudíme. Tablet nemám, naštěstí Ota má neskutečně dobrou orientaci. Když už víme, že jsme jinde, Ota ukáže směr, zahlédne neviditelnou pěšinku a za chvíli vidíme rozhlednu i cestičku, po které jsme měli přijít. Pořád to nemohu pochopit. Já bych jen doufala, že budu schopna se stejnou cestou vrátit k autu pro tablet. Vyhlídka je hezká, i když je v lese, je z ní něco vidět.

K další rozhledně bychom se dostali po cca 5,5 km pěšky. Původně jsem to měla i v úmyslu. Celá cesta je však stále do kopce a zpátky by se muselo jít stejnou cestou. To mne moc nebaví a v tomto horku se mi to zdá i zbytečné. Ještě by bylo možno udělat delší okruh ke třetí rozhledně, ale to už v tom horku teprve oba odmítáme.

Přejíždíme autem. Z auta jsme zahlédli zříceninu hradu Ostrý, kde jsme se stavěli, když jsme před sedmi lety jeli do Krkonoš.

Ve Valkeřicích odbočujeme po širší cestě, po které vede modrá značka, až k odbočce k rozhledně Kohout. Je zde bod záchrany, čekala jsem nějaké šikovné místo, kde si uděláme jídlo a příp. přespíme. To první šlo, na spaní se nám to tu nelíbí. Je to tady dost rozblácené a zarostlé. Nic hezkého. Nejdřív však jdeme na rozhlednu. S plným žaludkem se špatně stoupá. Ani se mi tam moc nechce. Kdyby to byl telekomunikační stožár, tak mne tam dnes už nikdo nedostane. Naštěstí patří k těm hezčím. Tak vyrážím. Nakonec musím říct, že za to stála.

Po návratu chystám oběd. Ze včerejška zbyla čočka, dělám čočkový salát s červeným zelím a s majolkou. V tom horku je to osvěžující a je to hned.

Když jsme se tady před sedmi lety pohybovali, dojeli jsme autem až k Víťově rozhledně, která je nedaleko. Tam to bude super. Měla by být otevřená vždy v sobotu a neděli, tak se zítra z ní aspoň porozhlédneme. Jenže vše je jinak. K rozhledně se autem už nesmí.

Začíná problém, kde přespat. Navíc bychom brali i koupaliště. Ve Vernéřovicích bylo na mapě označené, ve skutečnosti je tam žabinec. Zkoušíme nejrůznější odbočky, které nevypadají nejhůř, ale je to běs. Buď je tam rovnou zákaz vjezdu, nebo končí na pastvinách, u baráku nebo v jeho dohledu. Nebo to vede tak do kopce, že to taky nejde. Hledáme něco i u Ploučnice, ale zbytečně. Zvětšujeme okruh hledání, až jsme nakonec objevili kemp s koupalištěm v Žandově, označený jako rekreační areál Slunce. V mapy.cz je tam postýlka, ale na papírové mapě stan. Už jsme tak zoufalý, že bereme i kemp, zvlášť když je tam koupaliště. Bude-li to jen hotel, spíme před ním. Už nás nikdo nikam nedostane. Naštěstí je to kemp, poměrně malý, za jednu noc platíme 218,- Kč. Vzhledem k tomu, že za koupaliště v Oseku jsme platili dohromady 100,- Kč, tak s touto cenou jsme víc jak spokojeni. Ráno si můžeme doplnit do auta i vodu, příp. se i vykoupat, tak velké ochlazení snad nebude.

Nejdřív však jdeme na pivo a na malinovku, pak do bazénu. Ten se ještě napouští, ale v jeho 2. polovině se nechá nádherně plavat. Voda je poměrně teplá. V nejhlubším místě je už skoro 1,8 metru. Do bazénu se napouští železitá voda, krásně voní jako kyselka. Byli jsme tam sami, tak jsme se minerálkou nechali pěkně masírovat. Čekala jsem, jak bude přitékající voda ledová, ale kdepak. Koupačka je skutečně hodně příjemná.

Až po koupeli jsme si dali večeři. Jenže do mne se dala zima. Vytáhla jsem teplé ponožky, tepláky i teplou mikinu. Je fakt, že je dnes trochu chladněji, ale po té koupeli je to ještě horší. Navíc už je skoro deset. Zase jsme to dnes docela natáhli. Uvidíme, zda tu bude v noci klid. Je tu banda docela veselých motorkářů.

V noci i ráno byl překvapivý klid. To jsme v kempu nečekali, navíc je tu docela dost lidí i s malými dětmi. Spala jsem jak zabitá. Ráno jsem však jak praštěná. Je zataženo, bezvětří, poměrně teplo. Při snídani dokonce droboulince mrholilo. Asi se mění tlak. To na sobě poznám. Od ranního koupání nás však nic neodradilo. Přes noc přibylo snad dalších čtvrt metru vody, pohodlně se nechá plavat v celé druhé polovině bazénu. Voda je nádherně osvěžující. Na zahřátí a zvednutí tlaku jsem si dala ještě kávu.

V kempu jsme využili všechny vymoženosti, dobyla jsem si baterku do foťáku, Ota se oholil, doplnili jsme vodu. Samozřejmě jsme využili i teplou vodu ve sprše a umývárně i rychlovarku. Je to nezvyklý luxus. Ale jen ten bazén budeme postrádat. I když každou chvilku spadne pár kapek, odjíždíme.

Jedeme na rozhlednu na Strážném vrchu. Vedou tam dvě cesty, jsou zhruba stejně dlouhé a stejně náročné. Jedna je z Merboltic, této silnice jsme si včera užili dost. Volíme trasu z opačné strany z Velké Javorské přes Havraní vrch. Již na silnici nás šipky směřují k rozhledně. To nás utvrzuje v tom, že jsme zvolili dobře. Na včerejší silnici nic takového nebylo. Zaparkujeme na konci obce. Z rozcestí Havraní vrch víme, že máme jít po zelené. Jenže cesta je zarostlá. Pokračujeme kus po poli, klesáme. To se samozřejmě Otovi nelíbí, když rozhledna je na kopci. Volí zkratku, já se držím značky. Když jsem si myslela, že se už nikdy neuvidíme, jde po zelené zpět. Že se cesta stáčí na špatnou stranu a klesá. Při pohledu do tabletu zjišťuji, že tam musí být rozcestí s modrou. Bylo, ale cesta je také zarostlá, je však vidět, že tudy někdo šel. Procházíme bývalou osadou Havraní – je zde poměrně dost zbytků rozpadlých stavení.

Když jsme se dostali na rozcestí, kudy bychom přišli z Merboltic, žasneme. Z druhé strany vede krásná široká cesta. Vždycky se vše nepovede. Trochu zklamaní jsme byli i na vrcholu. Dřevěná rozhledna je v rekonstrukci, mění se ztrouchnivělé trámy. Naštěstí i z betonové podezdívky je vidět hodně do daleka.

Pro cestu zpátky volíme jinou – neznačenou cestu. Horší to už asi být nemůže. Začátek vede po široké cestě. Modrá pak odbočuje vpravo okolo Zvonkového kamene do Merboltic, neznačená vlevo k našemu autu. Tady nás čeká překvapení. Značená odbočující cesta vpravo je stejně zarostlá, jako byla ta naše, že jsme ani k tomu kameni už nešli. Široká pohodlná cesta odbočuje vlevo jako neznačená. Tak jsme přece jen zvolili dobře. Aspoň tu zpáteční cestu jsme si užili, dokonce i s výhledem na hezké okolí. Pak nám došlo, že patrně tudy vozí nahoru materiál na opravu rozhledny.

Po ranní koupeli a náročné procházce máme hlad. Zatravněné parkoviště je stranou od obce, je tu klid. Jdeme vařit oběd.

Je zataženo, trochu to fouká, už není takové horko. Spokojeni a s plným břichem odjíždíme, znovu k Víťově rozhledně – tentokrát konečně bude otevřená. Zatahuje se stále víc, čekáme, že musíme zmoknout. Dnešní den mi fakt nesedne. K rozhledně je to kousek do mírného kopečka. Sotva jsem vyrazila, zastavuji. Vůbec nemohu popadnout dech. Jsem slabší astmatik, občas mám podobné problémy, ale spíš po velké námaze. Chvíli se kochám a pomalinku vyrážím. Nakonec to rozdýchávám a postupně i zrychluju. Přesto jsem uvítala, že slečna u pokladny nabízí i kávu. Než se shora vrátím, budu ji mít vařenou. Rozhledna není vysoká, přesto schody najednou nevyjdu. Ale výhledy se kochám. Jen nám je líto ptáčka, který se někudy dostal dovnitř a nemůže ven. Okna jsou zavřená. Z osmi otevíráme čtyři. Já jdu na kávu, Ota čeká, zda se ptáček zachrání. Nakonec to vzdáváme. Ptáček si musí poradit sám. Sedí moc vysoko. Slečna večer okna zavře sama.

Než vypiji kávu, povídáme si se slečnou. Skutečně se sem dříve jezdilo autem, ale protože tam jezdily různé party a dělaly binec, tak tam vjezd zakázali. Mladí tam sice stále jezdí, ale policie má aspoň větší šanci je vyhnat.

Od slečny jsme zjistili, že prakticky po vrstevnici se nechá dojít na Bukovou horu - je to po neznačené cestě cca 5,5 km, přibližně stejně jako po červeně značené ze Zubrnice. Jenže značená vede do prudkého kopce. Lákají mne tam Ptačí stěny, ale zda se tam někdy podíváme, nevím. Dnes tedy určitě ne.

Přes zříceninu zvonice Mukařov jedeme do Úštěku, kde je řada zajímavostí. Auto jsme nechali hned u kostela a míříme dolů z kopečka. Nejdřív Ota zahlédne ceduli Pivotéka, hned si však všimne nabídky piva Amber zdejšího pivovaru. Tak o tom nemáme ani tušení. Chceme se zdržet, začínáme proto pivem. Je dobré, ale zatím ho vaří, kde se dá. Svůj pivovar teprve chystají. Mají už však své půllitry i slunečníky.

Od místních zjišťujeme, že město má řadu zajímavostí, domy se opravují, ale nikdo v nich nebydlí. Je to škoda, náměstí je skutečně nádherné.

Po občerstvení jsme vyrazili si projít město. Dokonce jsme zvládli navštívit synagogu a rabínův dům. Prohlédli jsme si ve městě ještě další zajímavosti, ne však všechno. Já se doslova městem ploužím, dnešní den mi fakt nesedne. Jsem zvědava, jakou změnu počasí zítřek přinese.

Město je nad rybníkem Chmelař, kde má být koupání a řada kempů. Velké vedro sice není, ale klidně bychom si šli zaplavat. Voda však k tomu neláká. Do kempu taky nemusíme. Moc se hledáním noclehu nezdržujeme. Jak to tu neznáme, je nám jasné, že by to dopadlo jako včera. Jedeme tedy směrem ke zřícenině hradu Kalich, kam zítra chceme zajít. Třeba cestou něco najdeme. Jenže žádná odbočka nás nezaujala. Nevím, zda nejsme moc nároční. Cestou jsme však viděli nádherné roubenky. Těch tady je všude hodně. Až mezi Lovečkovicemi a Horním Týncem je vpravo vedle silnice bod záchrany LT 038. Už jsme na takové místo párkrát narazili a na přespání to skoro vždy bylo fajn. Tady sice ceduli s tím označením nevidíme, je zde však menší paseka, kde mají dřevaři poražené stromy. Zítra je neděle, nepředpokládáme, že by přijeli pracovat. Na silnici moc provoz není, zůstáváme tady. Výhledy bohužel žádné nemáme, je tu však sucho a krásně voní dřevo. Tady se bude určitě dobře spát. Já doufám, že se do rána vzpamatuju.

Po večeři posloucháme hezkou muziku z rádia a pijeme poslední petku piva, kterou jsme si koupili v Děčíně. Spát jdeme ještě není úplná tma.

Spala jsem výborně, i když v noci bylo docela teplo. Ráno to však foukalo studeně a bylo zataženo. Ze včerejších potíží jsem se vyspala a cítím se skvěle. Ota ráno začíná vyndaváním dalšího klíštěte.

Po snídani pokračujeme v trase ke zřícenině hradu Kalich. V Třebušíně parkujeme u hřbitova a současně konstatujeme, že jsme zde také mohli spát. Tam byl však asi větší klid. Po žluté vyrážíme na hrad. Ota moc zříceniny nemusí, já mu naslibovala, co vše je tam vidět a hlavně, že tam bude mít nádherné výhledy. To druhé byla pravda, ale z hradu se toho moc nedochovalo. Jenže hned u vstupu se nás ujali a nabídli nám průvodcovskou službu. Na hradě totiž probíhá geologický průzkum a nabídka průvodcovské služby je jedna z možností, jak získat nějaký další finanční příspěvek. Povídání, doložené i fotkami, bylo skutečně zajímavé. Zvlášť Ota byl skutečně nadšený. Historie, to je jeho další koníček.

Na parkovišti jsem vyndala Otovi 7. klíště. Nevím, kde je pořád bere. Tady jsme si udělali i oběd. Nějak nám vytrávilo. Konečně obědváme před 13. hodinou. Hned vedle nás na zemi obědvali podobní nadšenci. Jen cestování zvládali v osobním autě i s děckem a tatí vždy spal venku pod širákem. Příjemně jsme si s nimi popovídali.

Další zastávku jsme si naplánovali na rozhledně Malečov. Je to nová rozhledna, někde jsem četla, že by již v červnu měla být hotová. Vyšplhali jsme do prudkého, naštěstí krátkého kopce, abychom zjistili, že se nesmí nejen na ní, ale i k ní. Ještě není dostavěná. Mezi jednotlivými patry jsou žebříky, nejsou však ani podlahy. Respektovali jsme zákaz, nahoru nelezli, ale k ní jsme si došli. Jak bude vypadat, to jsme viděli na maketě, která je na střeše zavřeného občerstvení u sjezdovky. Aspoň něco. Je tu hezky, když neseženeme nic lepšího, tady by se nechalo spát.

Dlouho se nezdržujeme a jedeme do Zubrnice, kde je do 17 hodin otevřené Muzeum železnice. Ota, absolvent železniční průmyslovky, se na něj těší. Na místě zjišťujeme, že se ještě stačíme projet lokálkou do Ústí nad Labem - Střekov a ještě se stačíme dostat zase zpátky. Toho musíme využít. 3/4 hodiny tady máme na občerstvení a prohlídku muzea a nádraží, takže času je dost. V konečné stanici máme půl hodiny času, což je víc než dost, abychom si skočili koupit do nedalekého obchodu k Vietnamcům chleba. Jinak bychom neměli nic ani k večeři, o snídani ani nemluvím.

Aby bylo zážitků víc, ve Velkém Březně při odbočování na trať do Zubrnice se porouchala mašina. Nejdřív přišel průvodčí se omluvit, ať vydržíme, že to snad spraví, pak nastala ta horší varianta, že to tak jednoduché není. Naštěstí zde mají zázemí, tak nás rozváží na nádraží zpátky autem. Nabízí i minerálku, čaj, kávu. Mně zcela stačí kohoutková voda. Ota nechce nic. Dali jsme přednost rodinám s dětmi, jedeme tedy poslední. Ale dlouho čekání netrvá.

V Zubrnici si ještě procházíme skanzenem, kupujeme 2 litry piva a vracíme se na parkoviště pod rozhlednu Malečov. Tady s překvapením zjišťujeme, že chata má otevřeno. Je tu docela živo, na parkovišti je i pár aut. Trochu váháme, co s tím. Má si Ota dát pivo a pak až popojet na uvolněné místo, které je vhodnější k přespání? Asi by to nebylo nejlepší řešení. Majitel občerstvení je od pohledu sympaťák, na rovinu jsem se ho zeptala, zda tu můžeme někde v autě přespat. U hospody by k tomu byl nejvhodnější prostor. Udělala jsem dobře, nic nebyl problém. Dokonce byl ochoten svým autem odjet, kdyby se nám to jeho místo líbilo nejvíc. Ale to bylo zbytečné. Natočené pivo jsme v autě pečlivě uložili na horší časy. To tady pít určitě nebudeme. Ota přeparkoval, dali jsme si pivo a výbornou klobásu k večeři.

Byl to skvělý večer. Nejen hezké výhledy, ale venku jsme si bezvadně popovídali s jedněmi manžely, kteří sem z chaty přišli na pivo, pak i s panem majitelem. Je to skvělý chlap - důkaz toho, že dobří lidé ještě žijí. Ukázal nám tajnou zásuvku, kde si mohu dobít foťák, který to během večera uvnitř nestačil. Půjčil nám knížky o Ústí a nedalekém okolí a byl ochoten nám nechat i klíče od chaty, abychom mohli ráno na záchod. To už na nás bylo moc, to jsme s díky odmítli. Nechal nám vizitku, kdyby nám někdo dělal problémy, že tu nemáme co dělat, nebo kdybychom někdy chtěli zase přijet. Že tu klidně můžeme kdykoli přespat. No prostě paráda.

Dokud je světlo, Ota pročítá vypůjčené knížky. Dnes se docela rychle ochlazuje, bude se hezky spát. Plánujeme, že se sem zítra na noc možná ještě vrátíme.

Ústecký kraj - krásná příroda, zajímavá města, zříceniny, rozhledny pivovary a další zajímavosti – 5. část (České středohoří I.) na mapě