V Jeseníkách společně poprvé ( 2006) - 1.Rešovské vodopády a Špičák u Dobřečova

Ráno na nás mobil řve už v pět. Před 7.hodinou usedáme do dálkového busu a necháme se jím unášeti vstříc neznámu... Napřed jedeme přes Lukoveček a pak spoustu dědin za Holešovem, pak vjíždíme do husté mlhy - ( bude nás provázet přes celou Hanou) - kličkujeme přes rozkopaný Přerov a na nádraží jemně šťouchneme do vozu neukázněného řidiče. Následuje Olomouc, rovina ke Šternberku a tady se konečně mlha začíná zvedat a nabídne se nám pohled na mohutný chrám a nám už známý hrad. Odtud už krásně : vpravo nás vítají kopce Nízkého Jeseníku, listí na stromech je vybarveno pastelovými barvami raného podzimu - (je konec měsíce září). Od Paseky vystoupáme serpentinou k sanatoriu a zde k mému překvapení odbočujeme vpravo do kopce k Sovinci. Zatím Janě nic neříkám, počkám, až se přehoupneme přes nejvyšší bod stoupání a pak hrad v dálce doopravdy vidím a pak - když už jsme téměř v obci a míjíme velkou hradní zříceninu, vystupující z mlhy jako pohádkový přízrak - decentně šťouchnu do podřimující Jany : " Podívej !!!"

Děvče vyvalilo oči jako tenisáky a od úžasu otevřelo hubu dokořán ! Ano, myslím, že se jí tu v Jeseníkách bude velmi líbit, i když je spatří ve svém životě teprve poprvé...

Za Sovincem překonáváme další převýšení. Kraj okolo nás je téměř stejný jako na Vysočině - lesy vidíme hlavně v okolí vodních toků v hluboce zaříznutých údolích, na kopcích a náhorních rovinách pak vesnice a kolem nich rozsáhlé pastviny, pole, louky a pasoucí se dobytek. Na okraji lesa opět vjíždíme do husté mlhy a vyjíždíme z ní až těsně před Rýmařovem.

Na zdejším busovém nádraží vystupujeme. Já si napřed z cedule opisuju spoje na výlety a pak, každý na zádech veliký batoh a v ruce napěchovanou igelitku, míříme do blízkého centra. Náměstí nás vítá typickou rýmařovskou dominantou - hezky opravenou radnicí. Při bližší prohlídce stavby bychom na ní objevili prvky gotiky, renesance, baroka i klasicismu. Kromě radnice se na náměstí nachází městské muzeum. Z dalších významných památek múžeme uvést kostel Navštívení Panny Marie a kostel sv.Michala a v blízké části Janovice pak nepřístupný zámek a park. Rýmařov je městem už od roku 1406. V roce 1790 město zasáhl ničivý pohár a město shořelo do mrtě. Nové domy byly vystaveny už v klasicistním a empírovém slohu. Bohužel - i když je centrum vyhlášeno městskou památkovou zónou, je velice narušeno šílenou zástavbou z éry komunismu. Nyní má město necelých 9 tisíc obyvatel - velká část zde přišla až po odsunu sudetských Němců - a je východiskem k nedalekým turisticky atraktivním cílům.

Dnes nás Rýmařov vítá nádherně čistým vzduchem - město se přibližuje hranici 600 m nadmořské výšky - modrým nebíčkem a živým ruchem v ulicích. Dobře naladěni procházíme krátkou pěší zónou k hotelu Praděd, saháme na kliku a ... ono je zamčeno !! Ještě že má Jana mobil - vedoucí se přiřítí během minuty a v mžiku jsme v pohodě ubytováni v patře na pokoji, který má dokonce koupelnu s velikou vanou ! Jana vybaluje věci, já jdu za šéfem do kanceláře zaplatit " nocležné" - budou to 2 noci a prý, když budeme chtít, tak si v hotelu můžeme nechat věci až do nedělního odpoledne...

Pak každý ďobneme kus řízka a úprkem přes náměstí k autobusu do Rešova. My ale výstup už v osadě Skály. Mají tu výletní hospodu a před ní rybníček. Pomalu zestupujeme údolím k nějakému starému mlýnu a říčce Huntavě. Její neobvyklý název vypovídá o slavné minulosti, kdy se v okolí těžily rudy a ze země se dobývalo dokonce stříbro a slovem " hunt" se označoval hornický vozík - nezapomínejme na původní německé osídlení zdejšího kraje...

Kráčíme kolem říčky po pohodlné lesní cestě. Ve vzdálenosti asi 30 m nás neustále sleduje nějaké divné individuum. Když se zastavíme, on taky a pořád jde v našich stopách a stále si od nás udržuje ten odstup. Za jednou zatáčkou se už naštvu, vytáhnu z batohu pistoli, významně ji zdvihnu do výše, aby ji neznámý dobře viděl a pak si ji zastrčím za opasek. Neznámý dotěra dělá bystře čelem vzad a my už v klidu pokračujeme dál údolím. Potkáváme první turisty a psa, říčka nám začíná divočet, svahy údolí se k sobě přibližují a nenápadně se mění v překrásný kaňon a v lese okolo začínají vyrůstat první skalní útesy... Voda v Huntavě skáče přes kameny a balvany a vytváří peřeje a kaskády. Procházíme moc pěkným smrkovým lesem a zhluboka sosáme do plic čistý vzduch - je tu taky dost vlhko - a potkáváme další poutníčky...

Pak přicházíme pod fantastickou a převysokou skalní trojstěnu z ruly. Jmenuje se Čertova stěna a její výše dosahuje až 35 m - podle sporadického výskytu skob ve skále je dobře známa i horolezcům - najdeme tu i odpočívadlo a rozcestník turist.cest. V blízkém okolí se nad soutokem potoků někde nad námi ve skaliskách ukrývají zbytky hradu Rešova. Dneska ale na průzkum bohužel není čas a ani chuť, protože máme na dosah daleko "atraktivnější záležitost" - a tou není nic menšího než známé Rešovské vodopády !!!

V Huntavě přibývá balvanů, přecházíme po lávce na druhou stranu a to už se ocitáme ve vlastním kaňonu. Nacházíme se na horním okraji téměř čtvrt km dlouhé soutěsky, její nádherné skalní stěny dosahují výše až 20 m, šířka soutěsky není větší jak 10 m ! Přelézáme po pěšině přes kluzké balvany nad prudce tekoucím a syčícím tokem říčky a obdivujeme menší vodopádky a kaskádky. Potkáváme se s dalšími turisty. I když Janě nabízejí pomoc při zdolání obzvlášť kluzké skaliny, Jana umíněně odmítá, dál nejde a tak pro ni cesta končí v polovině kaňonu ! Já vyfasuju i její foťák a jdu to "dorazit" . Po dřevěných schodech a lávkách kolem prvního velkého vodopádu a pak traverz kolem hlavního - asi 10 m vysokého - kataraktu až dolů k tůni, ve které se "vaří" padající voda... Je to nádhera, která se nedá ani pořádně vyfotit, natož popsat...!!! Je tu prostě divočina jako někde ve Slovenském ráji - já tam sice ještě nikdy nebyl, ale takhle podobně si to tam představuju. Skály kolem vodopádů mají fantastické tvary, to samé stromy v jedlobukovém lese okolo Huntavy. Protože je tu vysoká vlhkost vzduchu, zvlášť dobře se tu daří vzácným mechům a kapradinám. Moc špatně se tu fotí - kéž by člověk vlastnil videokameru ! Na vyhlídkový altánek zaplněný turistickou "havětí" nejdu, naposledy si vychutnávám atmosféru okolní krásy. Jsou to doopravdy největší a nejkrásnější vodopády na Moravě a opojení jimi mne bude ve snech pronásledovat ještě několik následujících měsíců - je to tu daleko krásnější, než jsem si ve skrytu duše vůbec představovál - a já se šťastný vracím zpět za Janou...

Po červené značce odbočujeme přes Huntavu směrem na Tvrdkov a po 2 km cesty lesem a závěrečným stoupáním okolo rekreačních chalup se dostáváme ke křižovatce v centru obce Tvrdkova. Hned vedle se vypíná krásný barokní kostel sv.Antonína Paduánského, který je dominantou Tvrdkova už od roku 1776. Jen tak pro zajímavost : v okolí se těžila nejen železná ruda, ale z hlubin země se získávalo i zlato a stříbro ! V nedaleké Rudě bychom si mohli prohlédnout jednotlivá vzácná zastavení křížové cesty i s mimořádnou vyhlídkou na celý Nízký Jeseník.

Před obchodem tu mají hezké posezení na lavičkách. V krámě si kupujeme velikou citronádu a venku na lavce - kolem sedí i místní chastníci a dřevorubci - ji s chutí likvidujeme. Chlapi se baví o motorových pilách, vzduchem létají samé "panenky", moc nám to připomíná scénu z filmu "Dědictví aneb Kurva chlapi je to tak !"...Přisedá si k nám postarší párek turistů s hůlkami, my se ale už zvedáme a pokračujem dál...Napřed kolem toho krásného kostela a pak okolo baráku, kde dírou v plotě vyběhne veliký černý pes a vrhá se Janě do klína ... No lekli jsme se sice dost, ale ta 2 - metrová psice jménem Divoška je prý ještě štěnátko a chce si jen hrát...! O kousek dál míjíme velký výběh a pár hezkých koníků, pak už opouštíme Tvrdkov a pěšinou mezi poli k lesu. Předbíhá nás ten pár důchodců s tyčemi, my ale nemáme důvod ke spěchu, protože všude kolem je "exotická" krajina Nízkého Jeseníku, která moc lahodí našim očím i srdíčkám.

Na horizontu vpravo na pastvinách a kopcích krásné hájky a stáda pasoucích se krav - jsou ale moc daleko ! Vcházíme do lesa. Napřed kratičké stoupání, pak velmi pohodlně po vrstevnici. O kousek dál vidím mezi stromy z roviny trčet vysokou skalní věž a se slovy : " Takových eště uvidíme" se mi tam blbovi nechce jít a pak se tluču do hlavy a moc toho lituju, ale co už nadělám, že... Poté zkratkou lesem k okraji pole a přes oraniště téměř 1 km k posedu. Tady přelézáme el.ohradník - stádo krav nás přitom dosti nevrle pozoruje - pokoušíme se vyfotit nádhernou alej s "hořícími" plody jeřabů, ale nějak nám to nejde a tak loukou na vrchol Špičáku. Na chvilku jakoby se vrátilo léto: přes cestu před námi přeskakují stovky kobylek a pak už stojíme u vrcholového hájku s menší skalkou.

Špičák poblž vesničky Dobřečov dosahuje výše sice jen 778 m, je ale prvořadým výhledovým vrchem s nádherným kruhovým rozhledem : vlevo vidíme hluboké údolí Oskavy a nad ním vypínající se " bradlo" s hradem Rabštejnem ( vlastní skály a hrad ale z této strany vidět nejsou) a další vrcholy Hraběšické hornatiny, v dáli pod mohutnou tmavou hradbou hlavního hřebene Hrubého jeseníku tušíme sedlo Skřítek. Vpravo pak můžeme pozorovat ohromnou výseč KRAJINY Nízkého Jeseníku, která sice vypadá jako pahorkatina, ale je to kraj šíleně fotogenický a krásný - všude samé pastviny a vesnice, v lesících a hájcích klolem nich se ukrývají nespočetné skály, v dálce sem tam k nebi trčí nějaká ta kostelní věž. Ta nejhezčí na samém horizontu je součástí kostela na Uhlířském vrchu, který je jednou z vyhaslých sopek a nachází se v těsném sousedství starobylého města Bruntálu...

( O Špičáku lze ještě napsat to, že se jedná o nejvýchodnější vrch Hanušovické vrchoviny, jeho svahy jsou tvořeny terasy s pastvinami a pásy stromů a keřů a směrem dolů k Bedřichovu jsou svahy strmější. V lesících a hájcích najdeme mnohá skaliska, nejmalebnější skály jsou pak ukryty v lesíku na hřebeni jen kousek za Dobřečovem a poblíž turist.značky, vedoucí ke Kamenné sfingě a do Rýmařova.)

My s Janou si sedáme na zem a rozbalujeme svačinu, dost rychle se ale ochlazuje a tak abychom se zahřáli, jdeme prozkoumat nedalekou barevnou a nádherně tvarovanou vrcholovou skalku z plástevnaté ruly a pak už znovu po červené scházíme do vesničky Dobřečov. Mají tu hodně hafanů, kteří nemají rádi turisty, čoklové jsou ale naštěstí za plotem. Mají tu taky šíleně rozbitou silničku, po které jezdí nadzvukovou rychlostí auta, na vrcholku kopce kapli a...toť vše...Po asfaltce k Hornímu Městu to máme 2 km z kopce velice krásnou kaštanovou a ořechovou alejí. Těsně před "městem" vidíme vlevo na kopci u bývalého JZD vodojem a Jana mi hlásí : " Jéé - vysílačka !"

Když vyprsknu smíchy a ptám se jí : " Ty opravdu nevíš, co to je ?", tak se Jana opraví : " Elektrárna ???"... No a to už se válím po zemi !!!

V Horním Městě, které vzniklo v 16.století u velkých dolů na stříbro jako město královské, mají veliký kostel sv.Marie Magdalény. Byl vystavěn v roce 1611 a jeho věž nevypadá ani tak jako věž chrámu, ale spíš připomíná věž nějakého hradu. Střecha je sice opravena moc hezky, chce to ale ještě novou fasádu a turisté se sem jen pohrnou... Je zajímavé, že stříbrná ruda se tady těžila až do poloviny 20.století, pak se ještě několikrát zkoušela těžba obnovit, ale kvůli vysokým nákladům byla roku 1970 úplně zastavena. V nadcházejícím soumraku si sedáme do parčíku u místního " kulturáku", za chvilku nám přijíždí bus a bere nás přes Skály a nemocnici zpět do Rýmařova.

V marketu si ještě kupujem " žrádélko" na pokoj : ostřejší španělský salám a ještě jeden moc dobrý normální a jdeme do nejbližší hospody na kofolu a na kafé. Pozoruhodností lokálu je to, že hosty obsluhuje číšnice z dřevěného altánku zprostřed hospody, kde má i výčep a pak to, že tu mají velice špatný signál na NOVU...Už za tmy okolo hezky osvícené radnice do hotelu Praděd a na pokoji hody: salámy s hořčicí a čerstvým pečivem a pak každý na hodinu do vany a rychle spát, protože zítra nás čeká výlet do Karlovy Studánky a k vodopádům Bílé Opavy...