V ráji dva dny za deště a pak na vlak
10.5.2013
Po včerejěku jsou všichni nějak utahaní, navíc přes noc sprchlo a ráno nevypadá o moc líp. Mám naplánovanou spíš nějakou vyjížďku do Jičína a podle situace se uvidí. Mareček nechce čekat na zbytek výpravy a objíždí si okolí sám, já jakožto vedoucí musím vést zbytek (beztak jsem se cítil ráno nějak choře). Vyrážíme tedy kolem tradiční půl desáté nicméně po částech, ve městě se třebas někde slezeme. Jičín je celkem nedaleko a z Hlásné Lhoty je to mírně z kopce. Kola zaparkujeme u morového sloupu na náměstí. Jičínské náměstí je konečně opravené, když jsme tu byli naposledy (2009), zrovna probíhala rekonstrukce, dlažby chyběly, všude ploty a jiná omezení. Takovému městu náměstí celkem závidíme, je daleko větší než u nás, navíc ho nehyzdí uprostřed nějaká stavba, jako radnice u nás, která vlastně celý plac zabere a tím život na náměstí znemožní. Tady je permanentní trh, kolem podloubí, sem tam zahrádka a vůbec. Jižní části dominuje zámek, který si stavěl vévoda Albrecht (nestihl to), stejně tak je nedostavěný katedrální kostel sv. Jakuba, i tak je to dosti honosné baroko. Jedinou zachovanou bránou je Valdická brána, kam se dá i vylézt na vyhlídku (už je to asi 15 let, co jsem ji slezl, tak až bude hezky a budu-li přítomen, možná se uskuteční). Za branou pokračuje pěší zóna, tak prolézáme obchody, Milan nějaké telefonní, chybí mu kabel, my různé sporty. V jednom nás zaujme jakési tričko, které 14 dní prý nesmrdí – no když stojí 1400,- Kč, tak kdo si ho koupí, tak ho ani neobleče, takže nesmrdí vůbec...
Na náměstí se připojí opět Marek, takže větší polovina nachází útulek v jedné z přilehlých restaurací. Po občerstvení míříme do Valdic, při tom nacházíme zbytek výpravy nedaleko v hospodě u kovového draka (či saně), prý ještě posedí. Po malém pátrání najdeme lipovou alej, která je jednou z dominant Jičína (momentálně trošku prořezaná a omlazená). Zastávkou je zbytek parku u Valdštejnské logie s několika dosti vzrostlými stromy – tady by se hodila i nějaká tabulka, jak jsou stromy staré. A opodál je jedna z největších zajímavostí, kriminál ve Valdicích. Tam ovšem běžně prohlídka nebývá a ani nemáme zájem o pobyt. Ovšem pomník politických vězňů s brutálním dobrmanem zaujme dostatečně. Protože hospoda nedaleko je ještě zavřená, pokračujeme do nedaleké Železnice. Někteří chtějí obědvat, jiní pokračují v jízdě. Bohužel se brzy přihnala fronta, takže nás déšť uvěznil v Mikulovském šenku. Naštěstí strava byla ucházející, výzdoba lokálu pak připomínala naši poslední společnou výpravu loni na podzim na Pálavu. Nicméně po několikahodinové přestávce přece jen usuzujeme, že je čas k návratu. Tudíž si vyzkoušíme, jakou má kdo kvalitní pláštěnku. Nevymýšlím nic speciálního, přímo zpět do Jičína a na druhý pokus i odbočka do našeho bydliště. Ovšem přece jen, jedna veselá příhoda se naskytla, v lipové aleji proti nám běžela sportovně naladěná dívčina a smála se na celá ústa. Zřejmě podle Š+G: “Jak můžete sedět v hospodě, když venku tak krásně prší.“
11.5.2013
Naštěstí kluci zatopili, čili večer po příjezdu jsme se mohli usušit, takže ráno jsou všichni zbylí členové (2 mezi tím odjeli) hotovi vyrazit na výpravu. Tentokrát to nemáme daleko, vlastně jen přejedeme Ostružnem do Dolního Lochova, přejedeme hlavní silnici a už jsme na turistické značce, která nás přivede k hotelu Pod Šikmou věží. Pod stromem parkujeme bicykly a protože sympatická servírka slibuje že něco přinese, stavíme se na malé občerstvení. Pak už pěšky do skalního města Prachovských skal. Šikmá věž je jednou z vyhlídek na okraji skal, dál volíme okruh po zelené značce k Buku, Mírové vyhlídce a dále, který v podstatě obkružuje hlavní atrakce zdejšího skalního města. Po průchodu chodbami na Masarykově cestě se mi celkem hodí, že mám sebou širokáč, tak ty velké skály celkem vlezou do objektivu. Po obchvatu skal slézáme dolů k rozcestí Točenice, je to vlastně centrum skalního města. Mám pocit, že jsem tady byl někdy coby malý hošík a zdálo se mi, že tady byla tma, dnes je tu les dosti vykácený, je tedy dosti světlo i přes zataženou oblohu. Bohužel na některé výletníky začalo krápat, tak pomalu Císařskou chodbou zpět. Naštěstí déšť se nevyrovnal tomu včerejšímu. I tak jsme se ve skalách zdrželi něco přes dvě hodiny, a to by toho bylo určitě ještě víc k prolezení, někdy příště. Pozdní oběd tedy uskutečníme v hotelu, kde parkujeme. Později se loučíme s dalšími odpadlíky, takže na večer zůstáváme v Hlásné Lhotě už jen v sedmi. Pan domácí má udělaný gril s lávovým kamenem, který poslouží k přípravě večeře a večer padne většina zbývajících zásob.
12.5.2013
Dopoledne odjezd, tentokrát tradičně někam na vlak – tedy i ti, co nechtěli směrem sem. Cíl máme Pardubice. Čili sbalit, věci nám berou kluci (a holka), co jedou autem, ve třech vyrážíme na cestu. Zajímavou plastiku nacházíme ve Vokšicích, jedná se o sběrnu starého železa a reklamu či potač tvoří jakási sedící kobyla mamutích rozměrů ze starého železa. Jak jedu kolem skoro lituji, že jsme se nezdrželi, majitel tady má celkem solidní železnou galerii všeho možného, byl by to i pěkný turistický cíl. Ve Staré Místě jsem chtěl najít zkratku přes koleje do Vítěněvsi, ovšem po dešti je cesta natolik bahnitá, vracíme se na hlavní č. 32 a až v Jičíněvsi odbočujeme na vedlejší cestu naším směrem. Trasa je celkem rovinatá, nebo spíš mírně pahorková, původně jsem to sice měl vymyšlené jinak, ale směr celkem držíme. Vesničky Češov, Vysoké Veselí či Volanice. Ve Smidarech je jakási pouť, tak si dáme malý oddych. Obědvat chceme v Novém Bydžově. Přesto, že je to město, hospodu kde vaří najdeme až po značném úsilím na stadioně. Dál se držíme Cidliny k osadě Vysočany s památkovým kostelíkem, do Mlékosrb a Chlumce nad Cidlinou. Doposud se vše celkem dařilo, terén rovný až placatý, slunečno, žádný vichr. Z Chlumce je to do Pardubic relaticně kousek, prot chceme dál použít nějako cyklotrasu, ať se vyhneme prvotřídce. Jenže ouha, vybrali jsme tuším číslo 4199 do Starého Města. Ta zpočátku i vedla po asfaltu, později kousek po zpevněné polní cestě, načež po méně zpevněné a najednou do bláta! To jsou tedy nápady vést silniční značení do pole. V okamžiku se kola přestala pohybovat. Tak vyšťourat z brzd a řetězů nánosy a zpět. Poněkud nás to zdrželo, takže nakonec musíme tu prvotřídku použít (č. 46). Naštěstí je celkem široká, provoz nebyl tak hrozný. Poslední úsek z Bohdanče do Pardubic je navíc po cyklostezce, takže tam už klídek. Na rychlo opláchneme kola v automyčce a na nádraží dorážíme 17.40, cca 20minut do odjezdu. Jak stojíme ne peróně, zrovna začalo krápat.