Valašské hřebeny - sobota
Ráno se jdeme podívat podle poutače na ranč Bučiska 300 m západně od hospody U Jasana. V ohradě se popásají dva plaví koníci. Jinak je tu po ránu mrtvo. Na opačné straně travnatého koňského výběhu ke zděné budově ranče přiléhá zastřešená restaurační zahrádka. Včera večer se odtud trousili ojedinělí návštěvníci. Až při psaní cestopisu jsem pohledem na mapu zjistil, že jsme mohli vylézt na přilehlý vršek kopce Hradisko nad sjezdovkou, kde by se měla nalézat zřícenina hradu Rožnov. Vyrážíme tedy na další místo v CHKO Beskydy, což je sedlo Soláň s nadmořskou výškou 860 m v části Hostýnsko-vsetínská vrchovina. Zprvu zajíždíme k hlavnímu parkovišti v sedle vedle pěkné dřevěné hospůdky Valašský šenk na Soláni. To „na Soláni“ je důležité, protože na druhé straně je přilepený k hotelu Čarták Valašský šenk na Čartáku. Hlavní parkoviště je placené a proto úplně prázdné. Otrávený výběrčí se nudí v autě. Jako ostatní auta otáčíme i my a nacházíme si o pár desítek metrů níž jiné neplacené. Nasazujeme batohy a navnaděni nabídkou brynzových halušek děláme současně s vycházkou i průzkum sortimentu a cen i u dalších horských chat pro případnou večerní krmi. U tohoto šenku je mají za 75,-Kč, ale na zapití místo piva jen Radegast (osobně ho nepovažuji za pivo). Ještě u zasmušilého hospodského zjistíme, že zavírá ve 21 hod. Po nezbytném focení okolí sedla s horskými chatami, velkými dřevořezbami a dominantou - hotelem Soláň, se dáváme nejprve hřebenem na západ. Cesta se mírně vlní, střídá smrkový les s mýtinami. Je tu hezky. Už po pár stovkách metrů nás u zavřené chaty Medvěda Soliho a vleku č.2. nad sjezdovkou čeká první výhled na jihozápad. O kousek dál další průhled do dálky nad chatou Moravia. Ve stoupání k Leští si u lesní cesty děti udělaly ze šišek zahrádku. A zasadily muchomůrky tygrované. Doufám, že si u toho neolizovaly prsty. U dalšího výhledu vidíme vodní nádrž Karolinku s dlouhým hřbetem Javorníků. Za sedlem Pod Leštím dvakrát obcházíme rozrytý a blátivý kus s kalužemi. Neryla zde divoká prasata, ale lesní stroje. Ale jinak je tady místy pěkná divočejší příroda. Na rozcestí Pod Vsackou Tanečnicí se zasmějeme upozornění, abychom neubližovali medvědům. No napsáno to bylo trochu jinak – „Oblast chráněných šelem“ s obrazem medvědí hlavy. My jsme si to vyložili, jako že když jsou chráněni, tak se jim nemá ubližovat. Když nějakého potkáme, tak k němu přistoupíme a budeme ho hladit. Věřme, že to bude opětovat a prackou s drápy nás rovněž pohladí. Ale vážně. Před medvědy mám respekt a bedlivě sleduji, ve kterých místech různých hor došlo k jeho výskytu. Kdysi v Nízkých Tatrách při spaní v ruině staré koliby jsme měli vážné podezření, že okolo ní obchází tato šelma. Nahoře bylo plno brusinek, které on rád. A také něco harašilo v prázdných plechovkách za stěnou, co tam bordeláři pohodili. Nebylo nám moc dobře. Medvěd je labužník. Tak jsem nahlédl před cestou do své databáze a zjistil, že zrovna v okolí tohoto hřebene, nebo pod ním byl 25.8.2006 spatřen, na štěstí plachý, medvěd. Na štěstí se lidí zalekl a utekl. Ovšem záleží na vzdálenosti, kterou od sebe bere za bezpečnou. U Hostašovic severových. od Val.Meziříčí se v dubnu 2012 prodral medvěd přes ostnatý a žiletkový! plot do vojenského střeženého objektu. Při cestě zpět byl odchycen. Do třetice, v listopadu 2010 pod hřebenem Javorníků, JV od Velkého Javorníku, roztrhal medvěd ovci. A ještě jeden. Jihovýchodně od Ostravice se do Beskyd zatoulali z Polska! dva nebezpeční mladí medvědi. Jeden do okolí Lysé h., druhý až na Hanou na Přerovsko. Ale zase jich snad není tolik. K 31.12.09 jich prý bylo načítáno v Beskydech jen 5. Tak. Dost strašení. Po Beskydech se toulám už dost let a medvěda jsem spatřil naposledy v ZOO. V sezoně, zvláště tam, kde se pohybuje dost lidí, plachá šelma uteče. Neuteče-li, je třeba rychle odhodit batoh a zdrhnout. Medvěd nemá zájem o člověčí maso smrdící slivovicí a nikotinem, ale o vaše tatranky a salám. Nuže, pokračujeme. Na Vsacké Tanečnici už jsme byli z opačné strany v září minulého roku. Abychom se nevraceli stejnou cestou, pokračujeme dál po modré klesáním. Rychle ztrácíme výšku o dobrých 110 výškových metrů. To nevidím rád, ale prudké stoupání je horší. Následuje delší neznačená asfaltová vrstevnicová cesta. Až kus před napojením na červenou hřebenovku se terén zvedá. Za nedlouho jsme ve výchozím sedle. 12,5km se nám zdá málo, po zaplnění žaludků pokračujeme ze sedla na druhou stranu hřebene. Okolo horské chaty Čarták vystupujeme na Soláňský hřeben. Krátkou odbočkou se dostaneme i na jeho vrchol s pomníkem ve výši 860m. Je odtud krásný výhled na hřeben Javorníků a Malou Fatru. Zatím cesta jen zvolna stoupá. Po necelém kilometru však začne více klesat, aby vzápětí vystoupala o 60m výš. Stále je dost teplo, takže vítaným překvapením je pro nás na pasece samota s ovcemi a drobným zvířectvem za ohradou.
U horního okraje lesa hlídá velký dřevěný dědeček hříbeček, níže je dřevěná, šindely zastřešená studna s rumpálem a menší hospodářské stavení. Za tím to nejvítanější v pěkné, udržované roubence. Na loučce pod dvěma velkými zelenými, čtyřhrannými slunečníky, turisty téměř plně obsazené lavice se dvěma dřevěnými stoly. V okně roubenky se vele zubí starší ogar ve valašském odění. Nečekaný objev osvěžovny „Valašské okénko Pod Kotlovou“ v krásné krajině mile překvapil. Však doplnění tekutin v podobě 11° Šeráku přišlo velice vhod. Celé místo vyzařovalo takovou pohodou a klidem, že se tomu nedalo odolat a relaxujeme. Přitom navazujeme přátelský hovor s dalšími hosty. Přitom obdivujeme dvě malé holčičky ve věku 4 a 6 let za skvělý cestovní výkon 4km od Soláně až sem. Určitě zvládnou i cestu zpět. Pivečko nám vlilo olovo do nohou, však to znáte, nicméně se zvedáme a kráčíme dál. Líbí se nám tady a jsme zvědaví, jak to vypadá ještě dál. Přes vršek Kotlové, a Pálenici až k Beneškám. I odsud je pěkný výhled. Pohoda na nás dýchá z pasoucích se krav na louce. Čas se posouvá a domníváme se, že už by to snad s dopolední druhou stranou hřebenu stačilo. Obracíme kormidlo. U Soláně už se slunce chýlí k obzoru a zjišťujeme, že toho pro dnešek už skutečně bylo dost. Podle moudrého Petrova telefonu máme za sebou od rána celkové stoupání 843m, klesání 860m a našlapáno 28km. Po návratu na Čarták jdeme slintajíce do Valašského šenku na Soláni na plánované brynzové halušky. Ještě není ani sedm večer a děláme si časový prostor na pozdější zapití něčím jiným, než Radegastem. U šenku nás čeká překvapení. Na dveřích mříž a zavřeno. Zasmušilý hospodský se asi zasmušil ještě více a zavřel předčasně, o víc jako dvě hodiny dřív. No jo, ale co s brynzovými haluškami? Rozhodujeme se zklamaně něco pojíst z vlastních zásob a na pivko zajít do hotelu Čarták, kde frčí provoz na přilehlé terase v plném proudu. Moc místa už tam nebylo, ale přesto jsme se chytli. Z piv měli jen Gambrinus nepasterizovaný a Prazdroj. Stále tvrdím, že reklamní slogan nepasterizovaný znamená, že z kvalitativně slabšího piva odfiltrují ještě i to málo dobrého a pasterizace už vůbec zbytek nemůže zachránit. Laici, pletoucí si nefiltrované a nepasterizované si pochvalují reklamní placebo nepasterizace a pijí cokoli. Takže zbyl na pití prakticky jen Prazdroj. Během probírání dnešních kilometrů si všímáme, že u vedlejšího stolu, obsazenému asi osmi lidmi, si dali večeři. Po chvíli jim kmitající číšník přinesl asi 5 porcí borůvkových knedlíků. Jedna porce obnášela 4 obrovské, nadýchané knedlíky s hroudou tvarohu a hromádkou cukru. O těch jsme sice původně také uvažovali, ale pod těžkým zklamáním z absence brynzových halušek jsme už další jídla nakonec zavrhli. Jenže rozjezený Petr začíná dumat, že kdyby byla možnost, že by si dal ploviční porci. I mně začal lehtat jazyk, ale do plného žaludku už by se mi nedostala ani půlka jednoho. Na dotaz číšník ochotně sdělil, že není problém s poloviční porcí se dvěma a klidně donese třeba i jen jeden borůvkový knedlík. Petrovi se rozsvítily oči a obratem si dva objednal. Tím to ovšem neskončilo. Po sladkém začal toužit k zajedení po něčem slanějším. Nejlépe tak bramborák, či topinku. Naštěstí k tomu nedošlo. A tak jsme dali ještě jedno a šli se vyspat na zítra.