Velikonoční Olomouc

 Hanácká metropole je pro milovníky památek velmi vděčným cílem. Kromě druhé u nás nejvýznamnější městské památkové rezervace jsou zde k vidění i další atraktivity. Například výstaviště Flora Olomouc a jeho nádherné skleníky...

 
Poprvé a naposled jsme v nich byli už před lety. Ještě v době, kdy jsme se ženou vlastnili klasické, předdigitální fotoaparáty. Společníkem na exkurzi se nám tehdy stala i moje drahá tchýně – paní učitelka (a jinak samozřejmě Janina maminka), do „jejíhož“ vlaku jsme v Otrokovicích přistoupili.

Těsně před příjezdem do Olomouce jsem byl zvědavý: „A gdy ste tu byla naposledy?“

„Když tady byli ještě Rusáci!“ zněla odpověď.

 Po zevrubné prohlídce centra jsme se přes dva městské parky, zbudované v místech, kde dříve stávaly městské hradby, vydali k výstavišti Flory na prohlídku čtyř tzv. „sbírkových“ skleníků.

V tom prvním (jen tak mimochodem se začal stavět už v roce 1927) jsme se ocitli v Ráji palem. Jsou jich zde desítky druhů, a aby se tu návštěvníci cítili opravdu rajsky, je výstavní prostor doplněn i o ukázku hned tak nevídané fauny - obří akvárium umožňuje pohled na exoty, žijící v řece Amazonce. Kromě ryb a želv je tu k vidění i jakýsi zvláštní „krokoš." Ve skutečnosti se nejedná o krokodýla, ale o kajmana brýlového. Moc krásná je též voliéra s papoušky. Je vidět, že se jim daří dobře a cítí se zde jako doma - však tak spokojené ptáky jsme snad v našich zoologických zahradách ještě neviděli!

Poté se jdeme trochu „ohřát" do dalšího skleníku, kde se rázem ocitáme ve výhni arizonské pouště. Sice jsme si nestačili z čel utírat pot, ale zdejší „Království kaktusů" i tak stálo za to. Mají jich tu v asi sedmi stech druzích na tři tisíce kusů!

Následující Tropický skleník nás pro změnu ohromil pestrou škálou barev, tvarů, květů a všeličeho jiného, co je k vidění na zemi v oblasti okolo rovníku. Mají tu také pět zajímavě propojených bazénů s tropickými lekníny. Na vlastní zraky zde člověk může obdivovat i „královnu květů" - Victorii Regii. Její velké listy, plovoucí na hladině, tvoří jakési vaničky. Kdo ze starší generace četl dobrodružné příběhy od Otakara Batličky, ví, že tenhle „lavórek“ bez problémů unese i lidské dítě a že tato tajemná rostlina kvete jen jednou za rok!

Poslední skleník nabídl příjemné subtropické klima a my se ocitli v Říši citrusů, pomerančů a mandarinek. Vypadalo to, jako bychom se ocitli v některé ze zemí, ležících u břehů Středozemního moře. Jen tu bouřlivou vodní hladinu nezbylo než si v duchu domyslet...

Při vzpomínce na všechnu tu krásu nebylo divu, že jsme o letošních Velikonocích vzplanuli nesmírnou touhou dát si s olomouckými skleníky repete. A chtěli je samozřejmě konečně ukázat i dvěma dalším členům rodiny – našim fotoaparátům jménem Conan a Niky, jimž se při zmínce o výletě objektivky roztáhly do širokoúhlého úsměvu a baterie vzrušením zajiskřily málem jak před zkratem.

Z Otrokovic nás do cíle cesty tentokráte dopravil rychlík R765 pyšnící se sloganem o vyšší kvalitě a my mu museli dát za pravdu. Velmi pohodlně se nám v něm cestovalo, to ano – a navíc nás i velmi rychle přenesl z deštivého Valašského království do říše, do které v nepravidelných intervalech sem tam nakouklo i slunce.

No baže – ti Hanáci musí mít vždycky něco extra! Však mají hned vedle svého hlavního města Svatý Kopeček a určitě si tam hezkou velikonoční neděli už dopředu vymodlili... Zapomněli ale nebesům nahlásit nějakou přijatelnější teplotu: i přes občasné sluneční paprsky je totiž venku nekřesťanská zima, a když Oskara zakryjí ty černé mraky, nehrozí deštěm, ale sněhovou chumelenicí!

Před návštěvou skleníků jsme měli v úmyslu samozřejmě pocourat i historickými ulicemi a rynky města. Kvůli Janině bolavé noze nepřicházelo v úvahu jít pěšmo, nýbrž dojet do něj tramvají.

I ujal jsem se dobrovolně úkolu zakoupit nám z automatu lístky a musím se pochválit, že se mi tenhle pro Valachy téměř nadlidský scifi úkol podařilo vyřešit bez ztráty desítky!

Ano – moji brumovští rodáci na mne mohou být právem hrdí: po čtyřnásobném vhození příslušné finanční částky (šalinou chceme jet i nazpět) jsem posléze v rukou skutečně držel čtyři lupeny opravňující nás využít služeb místní MHD.

 To by ale nebyl Osud, aby hned vzápětí krutě nezasáhl: ledva jsem – celý zářící jak měsíček - naklusal s manželkou v patách k tramvajové refýži, byl jsem zchlazen informací ze světelného panelu: prý je kvůli opravám na začátku centra výluka a spoj jezdí na jeho jiný okraj jinudy.

Ale kudy, lidé zlatí - kudy?

Nejspíš jsem tuhle otázku zabrblal nahlas, neboť vzápětí přistoupil sympatický starší pán a informoval mne, že se tam dostaneme linkou číslo 7.

Naštěstí nemlžil a šťastná sedmička nás zanedlouho vyklopila u městské tržnice.

Pod proměnlivou, leč nesmírně fotogenickou oblohou, jsme zamířili do Bezručových sadů. Cestou jsem ženu instruoval o plánu dnešního dne: nejprve okolo říčky a pod městskými hradbami dojdeme k dómu svatého Václava, poté prošmejdíme uličky s biskupskými rezidencemi na protilehlém návrší, sejdeme na oba rynky, dáme oběd a skleníky nás jako to mrňavé ovoce na narozeninovém dortíku čekají odpoledne.

Tolik plán... a skutečnost?

 Sotva jsme proběhli částí parku a jali se portrétovat opevnění a okolní probouzející se přírodu, Jana najednou zamířila nazpět k jedné z věží, umožňující po schodech výstup nahoru na hradby.

Nedbal jsem toho – Aha, asi si zapomněla něco vyfotit – a střihl zákrutu, za níž mne přivítal jakýsi posprejovaný památník. O kousek dál stál altánek a vedle jeden výstavní Buk. Po čtvrthodince jsem ale začal být přece jen nervózní: už uběhlo Rovných 900 vteřin a Jana stále nikde! Propáníčka – snad se jí nakonec něco nestalo? Má bolavou nohu... nešvihla sebou někde o zem... anebo že by ji někdo přepadl?!?

Zrovínka mne minula dvě podezřelá individua mužského pohlaví, zařaditelná do kategorie „bezďáci“ a já už neváhal a indiánským poklusem zamířil nazpět.

Za zatáčkou manželka nebyla, její tělo se v trávě neválelo ani nikde dál v parku: sakra, ženská – kam jsi mi jenom zmizela?

Nakonec jsem vyběhl po schodišti ve věži nahoru, a když jsem celý udýchaný dorazil až na maličké Žerotínovo náměstí, moje „ztracená“ choť si tam pochopitelně spokojeně fotila sochu nějakého svatého.

 „Tos mňa neslyšela, co sem předtým říkal!? Že napřed půjdem k dómu a město až potom?“ vrčel jsem jak rozzuřený vysavač.

No – ale když už jsme tu, vracet se nebudem. Uličkou s prampouchy, což jsou ty oblouky nad našimi hlavami spojující vždy dva protější staré domy, jsme seběhli na Horní náměstí.

 Nejprve přišel veliký kulturní šok! Ta nádherná historická Radnice je dnes celá obložena lešením! No toto, to ji musí opravovat zrovna když jsme se sem po tak dlouhé době konečně vypravili?

Naštěstí není ozdobou rynku jen Radnice, ale i okolní překrásné historické budovy a paláce. A samozřejmě skvostný barokní morový sloup, který je dokonce pod ochranou UNESCO!

Akorát nepochopím, proč si zástupci té bohulibé organizace nepovšimli také Olomouckého orloje. Vždyť i on je v našich zemích naprostý unikát!

Tak jako ten pražský od mistra Hanuše, i on byl postaven už ve středověku, ale největšího věhlasu dosáhl v padesátých letech minulého století. Tehdy jej do nové a nevídané podoby přetvořil mistr Svolinský a sloučil středověk s naprosto neslučitelnými prvky socialistického realismu. Vzniknuvší paskvil není toliko absurdním kýčem, ale možná i nejslavnějším komunistickým orlojem světa a svého času nám ho jistě záviděla i sama soudružka carevna - máťuška Mosva!

Jdeme dál. Mezi morovým sloupem a skulpturou želvy jsou rozmístěny velikonoční trhy a mezi stánky se proplétá neskutečná množina národa. Než jsme tak učinili i my, prohlédli jsme si napřed expozici s domácími zvířátky.

 Vzápětí naše nožky zůstaly úžasu stát před tím (na netu avízovaným) Největším velikonočním vejcem. No teda – to je něco! Ona je to vlastně obří kraslice, ale není bohužel naše – z druhé strany ji zdobí výsostné znaky jednoho sousedního východního státu. Ale kdeže Ruska! Já vím, že my starší jsme se ve škole učili, že největší jahody, melouny a jiné plodiny pocházejí ze Sajúzu, ale tohle vajíčko ven na svět vyprdla slovenská pipinka. Podle jeho rozměrů ale musela být ta slípka křížená s mamutem!

Žena se konečně dostatečně pokochala trhy a mohli jsme zase jinam. Z mumraje Horního náměstí na téměř liduprázdné Dolní. Společnost nám nad hlavami dělaly jen ty strašidelně tmavé mraky, ale řeknu vám, že právě takováhle kulisa bývá snem každého fotografa!

 
Kateřinská ulice nás vyplivla před už známou tržnici a nás čekalo druhé kolo Bezručovými sady. Tentokráte až na konečnou k tomu dómu svatého Václava. Z oblohy na nás letmo nakouklo slunce – Aha, tyhle dva už jsem dnes vidělo! - skrylo se za mraky a dalo si delšího šlofíčka.

Druhou nejvyšší kostelní věž naší republiky vidíme už zdálky, ale abychom se dostali na arcidiecézní náměstíčko s bývalým přemyslovským hradem a před vlastní mohutnou novogotickou katedrálu, musíme obejít zátarasy na rozkopané hlavní třídě 1.máje, kvůli čemuž je vlastně ta tramvajová výluka.

K mému nesmírnému zklamání se do interiéru chrámu dnes nedostaneme (zrovna v něm probíhá hlavní velikonoční mše), a tak můžeme jen pozevlovat po okolí a pokusit se ten převysoký chrám zachytit do hledáčků z odstupu.

Jak jsem se motal před vchodem, vyšel najednou ven farář, doprovázen jakýmsi mladším, slušně oblečeným mužem. Ten do kněze pořád něco hučel, až najednou velebníček zlostně máchnul rukou, zabouchl za sebou branku a kamsi odkráčel.

Módně oháknutý frajer mi zastoupil cestu a spustil: „Promiňte, ale ocitl jsem se v nelehké životní situaci. Víte, zemřela mi manželka a...“

Dál jsem ho neposlouchal: „Víte co – já mám dost starostí s vlastní ženou, takže laskavě neotravujte a najděte si na to žebrání jiného debila!“

Vracím se k Janě a společně jsme zamířili zpět na hlavní třídu. Po odskoku na Biskupské náměstí přišla na řadu otázka oběda. V první liduprázdné restauraci jsme nakoukli do meníček, ale ceny nás tak vystrašily, že jsme žaludky zalepili jen nějakým pitím. To ta protější restaurace byla o něčem naprosto jiném. Španělský ptáček za přijatelný obolus, navíc obsluha v podobě sympatické starší Rómky, která mi (nevím proč, když jsem tam ještě nebyl) připomínala opravdickou Indku.

Po jídle nožky opět radostně zamířily do centra. Focení kašny Tritonů a kostela Panenky Marie Sněžné na náměstí Republiky jsme kvůli lešení a zátarasům na silnici museli vynechat, ale neodpustil jsem si Janu zavést před kostel Neposkvrněného početí, kde jsme ještě nebyli. Na téhle okrajové spodní ulici centra jsme minuli i velkou vozovnu MHD.

Ano – sem jezdí po tom celodenním toulání v městských ulicích všechny šalinky spinkat.

Jediným dnes mnou viděným kostelním interiérem se stal kostel sv.Mořice, ve kterém zrovna skončila mše. S popisem té nádhery vás nebudu zatěžovat a nechám si to až někdy na příště - však jsem v něm nebyl poprvé, ale dnes v něm stejně fotit nešlo, neboť se zde zůstalo modlit ještě mnoho věřících.

Okolo bývalého nevzhledného betonového Prioru jsme pokračovali dnes už podruhé přes Horní rynek. Kromě trhů zde stálo i pódium, na kterém vystupoval jakýsi folkórní soubor. Jenže v těchto okamžicích nás spíše zajímalo nalezení nejbližšího veřejného WC, neboť předobědní a poobědní tekutiny (plus ta šílená venkovní zima) udělaly v našich ledvinách své.

Toaletu jsme ve vstupu do jedné restaurace našli, ale poplatek 20 Kč za jednoho mne - mírně řečeno - hodně překvapil.

(Jenže, milí zlatí, znáte to - i čůrat se občas musí...)

Na Horním náměstí jsme se ještě chvilku zdrželi fotografováním dvou hezkých grošáků, na kterých tam zčistajasna přijely dvě půvabné dívky. No a pak už pryč z rynku a přes třídu Svobody okolo zajímavé historizující zástavby ke vstupu do Smetanových sadů.

Jsou opravdu moc hezké a kromě zajímavých stromů vidíme na záhonech kvést všelijaké narcisy, tulipány a jiné kvítí. Ale to hlavní je ještě kousek před námi.

Cestu nám najednou zkřížily dva páry perliček a sotva zalezly do houští, ozval se srdceryvný a neutuchající nářek jedné z nich.

„Co se jí stalo?“ vyděsila se Jana.

„Ále, co by - asi právě snésla vajico!“

No a pak už konečně stojíme před vstupem do skleníků. Jenomže hlavní vchod je uzamčen a dveře zdobí veliká cedule:

Od 14. do 17.dubna je z TECHNICKÝCH DŮVODŮ ZAVŘENO!

No tu máš, čerte, kropáč! Tož to je teda super... A že jim to vyšlo zrovna přes Velikonoce – tož to je opravdu zajímavé!

Ale stalo se... No a co - vždyť jsou tady kromě skleníků i další zajímavosti. Třeba ty nádherně rozkvetlé stromy, jejichž květy připomínají tulipány a o nichž jsem si vždy myslel, že jsou to tulipánovníky liliokvěté... a ona mi tuhle do galerie na rajčeti nahlédla naše z PP Miluška a opravila, že se jedná o magnólie!

(Tož to opravdu nevím, kerý blbec ně už gdysi dávno tento omyl do mozka namontovál...)

Kromě magnolií je tu další nádherný záhonový pás, který nás přivedl k bazénku, hudebnímu altánku a výletní restauraci Fontána. Krásná historická stavba ukrývala neméně hezký interiér, ve kterém jsme se stavili na kávičku. Jakožto muže mne pochopitelně nejvíce zaujala i ta trošíčku exotická obsluha – tekutou pochutinu nám přinesla líbezná dívka, mající alespoň za jednoho z rodičů stopro Asiata.

„Dívat se můžeš,“ okamžitě si žena všimla mého zájmu. „Ale dál víš co...“

Ano, vím. Však nejsem žádný proutník a ona je se svým věrným chotěm určitě nadmíru spokojená. Jen kdybych se - jak mi už nejednou vyčetla - při přemýšlení furt neuculoval jak debil, protože si pak všechny kolemjdoucí ženy myslí, že se usmívám na ně.

Má pravdu: vzpomínám si, jak jsem se jednou, jeďa domů z práce, na zastávce hluboce zamyslel. Zrovna přijel jiný trolejbus. Vzadu stála hezká dáma středního věku a při pohledu na mne jí začaly cukat koutky úst. Mne zrovna napadlo něco vtipného do povídky, a tož jsem se začal culit jak jelito a ta dotyčná už to nevydržela a smála se na mne taky na plnou hubu!

No a kdyby ten trajfl neodjel, tak se tam na sebe řehtáme až dodnes!

Tak, kávička je dopita a zaplacena, můžeme vyrazit zase dál. Nyní nás čekal už jen závěr Smetanových sadů s rybníčkem a hejny divokých kačen. Možná jsou tihle pozoruhodní vodní ptáci i vaší krevní skupinou a také na ně rádi koukáte. Ale ono syslit na ně je něco úplně jiného než je fotit, neboť jsou to taková neposedná žíhadla.

Zvláště když je někdo krmí. Zaujala nás jedna kachna, která vypadala jako albín... a také ten prapodivný pár, procházející se po maličkém ostrůvku.

Kohout lilipután a kačena divoká, hmmm – tož takový svazek se hned jen tak nevidí! Myslím, že by z něj měl i slovutný pan Darwin radost.

My už moc ne, protože neúprosně běžící čas nás upozornil, že je třeba okamžitě se vydat ke spoji k domovu...