Věžná – Nedvědice – Doubravník
Nebýt toho, že jeden ze skupinky mých starých kamarádů potřeboval něco vyřídit ve Věžné za pomoci druhého, asi bychom se ve starém složení společně po dlouhé době zase nedostali ven. A dál bych potají zaviděl Seventymu jeho All Starc. Nápomocen nám v dnešním výletu byl také nedávno zbudovaný minipivovar v Doubravníku, který nám zajistil druhý motivační cíl. Takže ve složení 4 kamarádů vyrážíme časně zrána v 9 hodin starým Favoritem, nejprve do Doubravníku. Dopoledne bude snad majitel a sládek v jedné osobě pracovat na výrobě důležitého Iontového nápoje a budeme moci nahlédnout do jeho kuchyně, kterou je varna Doubravnického minipivovaru. Předvedl nám nerezovou varnu, kde zrovna probíhalo rmutování sladu. Jak jinak, převážnou část procesu hlídá elektronika a o její pilné práci svědčí živý displej a poblikávající LEDky. My samozřejmě víme, že tady se zdejšího moku nenapijeme, to nás čeká až na konci akce v místní hospodě U Ševčíků. Po exkurzi se přesouváme do Věžné. Po vyřízení nutného, zahajujeme mírným stoupáním okolo pasoucích se kravek, postup na hřeben této části Přírodního parku Svratecká hornatina. Hřeben, či vlastně úbočí bezejmenného dvojčete vrchu Dlouhá skála je v nadmořské výšce 570m a jsou z něj slušné výhledy. Až do Nedvědice bude naší společnicí žlutá TZ. Kousek nad Věžnou koukám po pravé straně v remízku na dřevěný zastřešený útulek pro turisty. Na této trase zrovna moc turistů v této době nepochoduje, je tu krásný klid. Proto mně ta služba turistům překvapila. Ovšem v letní a zimní sezoně zde zřejmě nějaký provoz bude. Žlutá totiž vede od Dolní Rožínky přes Rožnou na hojně navštěvovaný hrad Pernštejn. Tam proudí turisté v létě, v zimě zase jsou tu dobré podmínky na běžky. I přímo nad Věžnou mají 280m dlouhou sjezdovku s vlekem. Před Smrčkem procházíme koňský ranč s pěknými pastvinami. Hned u první se k nám přidává osamělý velký bílý kudrnatý pes. Pravděpodobně Slovenský čuvač. Jak uviděl naši skupinku, hbitě přeskočil ohrazení a přidal se k nám. Nelísal se, nic nechtěl. Jak se ukázalo, jen má rád lidi a rád slyší jejich řeč. Tak je nás pět. Když se zastavíme na focení, nebo na pokec, Zastaví se také a čeká. Jinak kráčí jako vůdce 5 až 10 metrů před námi. Překračujeme křížení s NS Smrček-Pernštejn a kousek dál si prohlížíme dvě ustájené bryčky u corralu pro cvičení a ježdění koní. Na poslední pastvině chci cvaknout dojemnou dvojici klisny s pijícím hříbětem. Jenže než k nim dojdu, hřebeček pro jistotu poodejde. Tak, a mám po obrázku. Postupně ztrácíme výšku a zastavíme u zastřešené dřevěné vyhlídky Maria Laube, česky Mariino loubí. Je odtud nádherný výhled na hrad Pernštejn. Dříve bývala vidět třeba špička věže i z některých vyvýšených míst kolem cesty, kterou jsme prošli. Běhal jsem tam všude nahoru a dolu a nic. Stromy rostou a rostou. Národní kulturní památka Pernštejn patří mezi nejnavštěvovanější hrady a určitě je velmi dobře znám. Kvůli jeho pohádkové kráse se na něm točí filmy, pořádají akce, průvodci vám určitě řeknou některé pověsti, které se k němu vážou. Nebudu tedy nosit dříví do lesa, určitě je na Turistice hromada informací a jen bych se opakoval. To spíš o Nedvědici tam toho moc nebude. Aspoň stručně. Vznikla dříve jak r.1350, nejspíš krátce po postavení Pernštejna jako podhradí. Ani jsem sám nevěděl, že tu v 17.stol. byly hamry a dokonce vysoká pec na železo. Špatně fotografovatelná vila hraběte Mittrowského v galerii, sloužila k zimnímu přebývání majitelů hradu, kdy na hradě nebylo moc útulno. Abychom nezapomněli na našeho pátého spoluvandrovníka. Před koncem Nedvědice si ho přivlastnila protijdoucí slečna, že odvede majitelům. Kamarád nám vysvětloval, že sympatický pes je tulák a takhle chodí a doprovází turisty. Na krku má papírek s telefonním číslem pro zavolání. Nás velmi překvapil, když ještě někde v polovině městyse, kdy kráčel asi 20m před námi po silnici, z ní suverénně zabočil podle žluté značky na lávku přes říčku, jakoby dopředu věděl, že tam odbočíme a nepůjdeme po silnici dál rovně. Šel s námi asi 3 km a to stejné možná bude muset odkráčet domů. Procházíme okolo nedvědického nádraží a kopírujeme tok řeky Svratky. Nejdřív úzkou asfaltkou k čističce, pak vyšlapanou pěšinou a nakonec Loukou. V Černvíru fotíme nejstarší dochovaný dřevěný most na Moravě z r.1718, dlouhý 32 metrů. Šindelová střecha skrývá 2,6 m šířky průchodu. My ho jen projdeme zevnitř i zvenku, ale na druhou stranu definitivně nepřejdeme. Ve zdejší oblasti se krytým mostkům celkem daří. Jsou ještě také v Prudké, Švařci a krytá lávka v Nedvědici. Z Černvíru sice vede do Doubravníku červená TZ, jenže dělá v Černvíru pro nás zbytečnou zacházku na východ, ale hlavně také leze nahoru o 80 výškových metrů až k rozcestí Pod Křížovicemi a pak zase dolů. Považujeme to ztrátu času na úkor ochutnávky Doubravnického piva v cíli cesty. Volíme tedy zkratku Loukou podél řeky. Zprvu vyjeté stopy záhy mizí a přechází v pěší stopu mokrou trávou. Nalevo pod krajem lesa je vidět železniční trať. Znáte to, zkratky bývají často dobrodružné. Tak i zde. Zhruba v polovině se pěšinka dostává do zaminovaného pole. Nejdřív jeden kravinec, pak další. Vyhýbáme se jim, ale zaminování houstne. Nakonec se postup velmi zpomalí vyhledávání jednotlivých nebezpečí v husté nepokosené trávě. Kam oko pohlédne, všude okolo nástrahy a my uprostřed. Nedalo se nic dělat, než postupovat opatrně a zvolna. Vše jednou skončí, i toto martyrium. V další části je už Louka pokosená a proti nám přijíždí traktor sbírající velké balíky smotané mokré pokosené trávy. Hloubáme, nač se smotaná mokrá tráva může hodit. Záhy nás Louka končí stromy a lesem a vlevo nás vítá Doubravnické nádraží. Jen musíme prolézt metrovou nepokosenou travní překážku a přejít železniční trať a jsme na betonovém nástupišti. Pak už jen kousek silnice, most přes řeku a jsme v Doubravníku u kostela Povýšení sv.Kříže. Na první pohled z dálky nevypadá bílý kostel na to, že byl ke stavbě použit pernštejnský mramor. Pod presbytářem ukrývá i starou hrobku, kde spočívaly ostatky pánů z Pernštejna, než je vyloupili Švédové, obléhající marně hrad Pernštejn. Na opačné straně náměstíčka už protínáme cílovou pásku hospody U Sedláčků a usedáme v pěkné nekuřácké zadní místnosti s vyřezávanými dřevěnými plastikami na stěnách. A konečně svlažujeme hrdla nefiltrovaným Doubravnickým pivem, které už známe z dřívějších Pivních slavností v Brně.