Víkend pod Králickým Sněžníkem, pt. 1 Na Zbojnické

11.1.2019

Po čase se naskytla příležitost na víkend vyrazit do Stříbrnic, kde má jeden náš kamarád chalupu s ubytování. Prostě část nebyla obsazená, takže jsme domluvili relativně početnou skupinu lyžařů, kteří se rádi podívají pod Králický Sněžník. Sněhové podmínky v aktuální zimě jsou stručně řečeno luxusní, takže o nedostatek vyžití jsme se snad ani nemohli obávat.

Nicméně abychom nebyli jen na jednou místě, před samotným příjezdem do Staroměstské kotliny s vydáváme poněkud na opačnou stranu pohoří Králického Sněžníku. Jak známo, Dolní Morava se svým okolím se v posledních letech proměnila v přelidněné turistické a lyžařské středisko. Aby návštěvníci destinace měli dostatek vyžití, mimo sjezdových tratí pod horou Slamník, upravují místní rolbaři i několik běžkařských tras v údolí horního toku Moravy.

Protože ne všichni členové naší prozatím menší části výpravy detailně znají běžkařské trasy na Dolní Moravě, navrhl jsem vyzkoušet trasu pod úbočím pohraničního hřebene, tedy pod horou Klepý (Klepáč neboli Trojmórski Wierch). Kdysi dávno (tuším někdy v roce 2010) jsem tuto trasu absolvoval i s přibližovací spojkou od nádraží Červený Potok a přes lyžařský areál na Větrném vrchu.

V podstatě pro ubytované přímo v Dolní Moravě je tento skiareál ideálním východištěm na lyžařskou trasu, vlekem (velká kotva) se může vytáhnout k vrcholku sjezdovky, kde se dá objevit stopa, která ho dopraví k východišti lyžařského okruhu.

Přiznám se, že jsme zvolili poněkud pohodlnější, byť riskantnější variantu přiblížení. Když už jedeme automobily, zkusíme vyjet až nahoru k rozcestí Pod Klepáčem. Znamená to odbočit za Červeným Potokem k Prostřední Lipce, ale hned dál na Lipku Horní. Silnička se v zimě upravuje pouze plužením a být po oblevě místo sněhu by na cestě spíš led, takže to by mohl už být problém. Naštěstí je silnička až nahoru zasněžená a i díky tomu, že nahoru už jede málokdo (hlavně nikdo nejede z kopce) stálým tempem dorážíme k parkovišťátku u konce cesty.

Oproti létu (jaru i podzimu) je tu díky sněhovým bariérám dosti méně místa, naštěstí tu stojí jen jeden olbřímí teréňák, tak naše dvě auta se mají kam uklidit.

Přeci jen jsme vyráželi z města o něco později tak zhruba těch 12–13 km co nás čeká bude pro dnešek stačit.

Podle pojmenování zdejších lyžařských tras pojedeme po okruhu Zbojnická, což je pojmenování lovecké chaty, kterou budeme míjet.

Vybalujeme svou lyžařskou výbavu, já mám fungl nové běžky a protože se musí vyzkoušet něco jiného, jsou to lyže se stoupacími pásy (takové malé tuleně), další kolega má pro změnu nové běžky Sporteny s hranama tak musí vyzkoušet, jak se mažou (před tím měl samostoupací běžky pro změnu on). Pepa nemaže vůbec, protože doufá, že bude bruslit. Nedbá varování, že je stopa zapadaná, ale co, je to mladej kluk.

Před námi prošláplo stoupu jen pár lyžařů (přesněji lyžařek). Ono tady sněží skoro každý den, takže když tu rolbovali někdy o posledním víkendu, trasa je zas posypaná odhadem 5 cm neprojetého sněhu.

Okruh naštěstí až na jedno místo není obzvlášť náročný. Vyrážíme velmi mírným stoupání zhruba na sever za rozcestím Nad Sršňovkou pokračujeme stále stejným směrem, vlastně jedeme po asfaltce, což ale samozřejmě není poznat, protože tady v nadmořském výšce kolem 900 m už kryje dosti silná vrstva sněhu, která nebude mít daleko k výšce 1 m. A bude jistě přibývat. Výhodou (i nevýhodou) trasy, je to, že z velké části je celá v lese, což znamená že je bez výhledů, mimo občasných průseků a ještě ne zcela zarostlých mýtin po těžbách lesa. Pokud je zrovna něco vidět, je to z velké části vnitrozemský hřeben nad levým břehem Moravy, tedy hory s lyžařským areálem na Slamníku. Mimo samotných sjezdovek tak nejvíc přitahuje zraky monstrózní stavba Stezky v oblacích, která sice je velkým turistickým lákadlem, nicméně vzhledu hor tu určitě neprospěla. Vedle je patrná zcela nová vyhlídková restaurace, kterou zatím nikdo z nás neviděl osobně zblízka.

Po nějaké době proti přijíždějí dvě ( později ještě osamělá) lyžařky, které jsme vlastně viděli nastupovat do stopy při našem příjezdu. Vyšláply si jen k někam k vyhlídce za údolíčkem Hlubokého potoka, takže dál už si vyjedeme stopu sami. Naštěstí Pepa je pln elánu a sil, takže když nejde bruslit, provádí techniku soupaž.

Nejobtížnější úsek trasy následuje právě za zmíněnou loveckou chatou Zbojnická. Tam už samozřejmě dávno skončila asfaltka a cesta se poměrně prudce vydává vzhůru téměř kolmo na vrstevnice.

Vždyť od odbočky lesní cesty s bodem záchrany (OU 004) je na úseku cca 400 m dlouhém nutno překonat zhruba 100 výškových metrů). Takže i přes stoupací pásy je nutno zapojit i dosti neoblíbený „stromeček“. Naštěstí čas příliš netlačí, takže můžeme vydechnout při čaji s termosky a něčím placatým (tady v těchto končinách žádná hospoda není).

Naštěstí žádný strom neroste do nebe a platí to i o našich horách. Krpál končí v rozcestí s názvem Nad Zbojnickou chatou. Tam žlutá TZ přichází k červené TZ, což je výstupová skoro hřebenovka až na samotný Kraličák. Tam ale nemíříme, takže se obracím k jihu. K sedélku pod Malým Sněžníkem je to asi kilometr, vlastně po rovině. Současné značení používá k označení horského přechodu polského pojmenování Sedlo Puchača, což je ekvivalent našeho Hleďsebe, sousední kóty Klepáče.

Výš už dnes nepojedme. Aktuální sněhové podmínky v těchto končinách jsou samozřejmě úchvatné. Efekt znásobuje i fakt, že jsme vlastně na hřebenu, kde se více opírá působení větru, takže stromy jsou tu obalené skoro jak v partiích jaké bývají ještě o nějakých 200 m výše (u nás to známe třeba kolem Pradědu, Keprníku nebo právě od vrcholu Králického Sněžníku.

Vracíme se po bílé cyklotrase s číslem 6229, což je velice příjemná široká lesní cesta. Ač jsou tu i nějaké průhledy, obloha je dosti zatažená, takže ačkoliv ze zatáčky za sedlem je vidět na Sněžník, dnes ho nevidíme.

Skoro celý úsek je v mírném sjezdu (s občasně prudším na rozjetí), takže se i povozíme.

Jediný „ošemetnější“ sjezd (ale spíš kvůli serpentině) je k rozcestí nad pramenem Lipkovského potoka, kde se připojujeme k cestě na hraniční přechod (do Jódłowa), tam ale nejedeme, směr vlevo k „Sršňovce“ a poslední už absolvovaný dojezd Pod Klepáč.

Pt. 2