Vizovickými vrchy ke Skaličce a na Ploštinu ( 2006)

Dnešní den je dalším v řadě, kdy se naše republička dusí a škvaří ve vlně tropických teplot a ty dosahují hodnoty až 35 stupňů. V noci se skoro vůbec nedá spát a tak ráno vystupuju na spodním konci Bratřejova ve stavu živé mumie. Přes po měrně rozsáhlou dědinu kráčím jak ve snu na její horní konec - mají tu hezký kostel - a pak už vcházím do lesa a po 1 km Ostrého stoupání lesní cestou na hřeben a zde se napojuju na modrou značku. ( Vizovické vrchy mají jednu zvláštnost : kromě části hřebene od Klašťova k Čertovým skalám je zbytek hřebene po sedlo nad Horní Lhotou docela nevýrazný a chůze po něm se může některým jedincům jevit dokonce i nudná ... ( A mají pravdu !) O to rozmanitější jsou ale nástupy na hlavní hřeben - ať už ze severu nebo od jihu - přes údolíčka a po rozsochách, které z něho vybíhají a kde také dodnes najdeme rázovité valašské dědiny !!)

Já napřed provádím jen podle mapy průzkum Suchého vrchu. Ano, to je ten kopec, pod nímž pod " zavádějícím" jménem Benčice pramení řeka Vlára. Temeno kopce zdobí jen drobné skalky a balvany. Ten nejhezčí využívám jako improvizované křeslo a vytahuju svačinu a knihu. Pak traverzuju úbočí vrchu a scházím k rozkošné kamenné kapličce, která vypadá, jako by sem byla přenesena odněkud z Irska - opravdu z ní "keltská" příslušnost vyzařuje na sto honů - a v jejím interiéru zdravím obraz, na němž je vykreslena podoba mého jmenovce. Taky se jmenuje František, ale na rozdíl ode mne byl tento svatým mužem...

Po žluté značce se vracím zpět na rozcestí pod Suchým vrchem a pak po hřebeni na Rovně.Zde odbočuju podle mapového listu po lesní cestě vpravo. Procházím okolo dvou odpočívajících dřevorubců - i po "křesťanském" pozdravení se na mne dál bez odpovědi jen výrazně šklebí a tak neztrácím čas a pokračuju ke Skaličce. Očekával jsem tu jen mrazový srub, případně nějaký skalní výchoz - a jsem velmi příjemně překvapen : pískovcová skála je docela malebnou skalní hradbičkou o výšce až 6 m a délce 10 m. Z profilu připomíná lidskou tvář s orlím nosem nebo také sochu Moai, ze spodní strany je to zase regulérní skalní hradba a její šířka nepřesahuje 2 metry ! Fakt zajímavé a pitoreskní skalisko...

Po 10 fotkách a cigaretce zestup ze strmého svahu k lesní cestě a ta mne vyvádí na louku s bývalou hájovnou Skaličkou. Okna jsou zajištěna tlustými okenicemi, před budovou je zahrádka s ohništěm a posezení na kládách.

A tak na ně usedám a zrovna celý znavený přemýšlím, jestli si mám zapálit, když tu dole pod nízkou ohradou zastaví starý červený favorit, z něj vyletí chlap a s řevem : " Co tady děláte ?!?" se blíží ke mně. " Co tady děláte?!!" řve znovu to "malé pivo" a do mne vjede vztek : " Co bych tu asi tak dělál - sedím a odpočívám ! A kde máte cedulu se zákazem vstupu a že sa to nesmí ?!!" řvu pro změnu já a pak už klidněji dodávám : " Klidně vám ukážu občanku - mám dovolenů a su na výletě a jestli sa tu nesmí chodit po lesoch nebo neco podobného, tož by mňa zajímalo proč a v tom případě chcu vidět nejaký váš průkaz..." Chlap se dívá na moji Praktiku s pouzdrem na zemi a už zkrotlý říká : " Víte, nám už tu chatu 2 x vykradli a tak se nezlobte, toulají se nám tu po lesích všelijaká individua ... mimochodem, neviděl jste nahoře na kopci náhodou 2 lesní dělníky ?"

Po incidentu pokračuju po lesní asfaltce pod Klášťov a v lese menšího hřebene, který z nejvyšší hory Vizovických vrchů vybíhá, se snažím vypátrat " Poštípanou skálu", ale jsou tu jen maličké skalky, asi jsem si to z cykloturistické do mé mapy Vizovických vrchů špatně překreslil...

Znovu hŕŕŕk z kopce na silničku a po ní až k Ploštině. V tom horku ve stínu stromu napřed delší oddech a svačina. Pak teprve si procházím ploštinský areál. Po válce byly po zdejších strašlivých událostech vystaveny nové domky - nyní slouží zřejmě k rekreaci - procházím kolem kostelíka, kde se nachází malé muzeum o historii osady a masakru, pak chvilku postojím u pamětní desky se jmény nebohých pasekářů a kolem pustnoucího amfiteátru.( V dobách před rokem 1989 se tu každoročně konaly veliké slavnosti : po uctění památky padlých u novějšího velkého památníku, který má shora tvar 5 - cípé hvězdy, nastala ta pravá zábava, kvůli které se sem hlavně jezdilo. V desítkách stánků bylo k dostání nedostatkové ovoce - hlavně pomeranče a banány - ( slavil se tu zároveň Družstevní den) - a v těch dalších nepřeberný výběr čepovaných piv a jiného občerstvení. Ve velkém amfiteátru pak vystupovaly folklórní soubory dětí i dospělých, hřímala tu hudba dechová, ale kupodivu zde vystupovalo například i rockové Turbo a skupina Leška Semelky. Doprava na Ploštinu a na slavnosti pro lid veřejný byla zajištěna následovně: Autobus nebo vlastní vůz směl jen na spodní okraj Vysokého Pole, pak už jezdily v intervalech busy nahoru k Ploštině, kde výstup ( nebo nástup k odjezdu domů) a busy pokračovaly okruhem přes Drnovice zpět do Vysokého Pole - geniálně prosté a pro lidi zadarmo...)

Od velkého památníku je krásný rozhled na kraj jižního Valašska a na hlavní hřeben s horou Klášťovem. Sedám do trávy a přemýšlím nad tím, jak mohli Němci, kteří přece už věděli, že je konec války, provést něco tak strašlivého doslova pár dnů před příchodem osvobozeneckých vojsk...

V září roku 1944 vznikl v této oblasti partyzánský oddíl. Později se sloučíl s částí 1.partyzánské brigády, dobře se vyzbrojit se jim podařilo po přepadu maďarských jednotek v únoru 1945. Poté došlo k tragédii v Leskovci u Vsetína, kdy byli partyzáni vyzrazeni a padl tu 1.velitel oddílu. Druhý velitel Kostin pak zahynul při neoprávněném manipulováním s pancéřovou pěstí. Své sídlo měl oddíl v chalupách prostých pasekářů odloučené osady Ploština. 1.dubna se k oddílu připojili 2 konfidenti, kteří pak za 14.dnů uprchli a vše vyzradili na gestapu. Zásah jagkomanda z nedalekých Vizovic byl strašný : protože byli partyzáni varováni a stáhli se do lesů ke Klášťovu, Němci tu našli jen pasekáře a tak ve vzteku pochytali až na jednoho všechny muže a nahnali je do plamenů hořících domů, které sami předtím podpálili...Bilance : 24 zbytečně zmařených lidských životů na samém konci války...Je zbytečné dnes polemizovat nad tím, proč partyzáni nevzali pasekáře sebou anebo proč tam nezůstali a nebránili se - co se stalo, nejde odestát...Pro všechny z vás, které zajímají podrobnosti těchto událostí, mohu doporučit Mňačkovu knihu Smrt si říká Engelchen, neméně dobrý je i podle knihy natočený film. Zamyslet bychom se měli spíš nad tím, jak je možné, že po všech těch strašlivých událostech, odehrávajících se v 2.světové válce ve všech postižených zemích - není slovo nacismus zdaleka vymazáno z lidských hlav a nejsou zakázány a také přísněji postihovány spolky mladých neonacistů jak u nás, tak hlavně v Německu. Lidská paměť slábne, staří umírají a ti mladí si hrůzy války a její zvěrstva vůbec nedokážou představit. Politici a média mlží a při oslavách 8.května se ze zpráv TV dozvíte jen o slavnostech s americkými osvoboditeli v Plzni. Že ale náš stát osvobodila hlavně ta druhá, sovětská armáda, to už není pro normálního občana aktuální a nenosí se to...( Přitom to "druhé" a nenáviděné " osvobození" paktem Varšavské smlouvy přišlo až r.1968, ale proč to lidem zbytečně připomínat, ne...?)

Opouštím Ploštinu a přes lesy znovu na hřeben a do Pozděchova. Je ještě málo hodin a tak chvilku dumám nad tím, jestli nevyrazím ještě k Vartovně, horko a dusno mi ale brzy tento nápad vypaří z hlavy. A tak před příjezdem busu do Zlína ještě do obchodu pro minerálku a na vanilkovou zmrzlinu, ostatně těch dnešních 18 km po horách je až až...