Vyjížďka do Táborské ZOO

středa 3.5. 2017

 

Podívat se do Táborské ZOO jsem měl v plánu již nějaký ten pátek, ale k některým věcem se člověk nedostane tak jak by si sám představoval. Den návštěvy připadl nakonec na středu, a aby to nebylo až tak jednoduché, rozhodl jsem vzít si kolo a před návštěvou jihočeské fauny se trochu protáhnout.

 

Startuji z posázavské obce Ledečko okolo deváté dopoledne a vím, že to dnes nebude žádný med. Jako ostatně není cyklistika u nás skoro nikde. Na sedmdesáti kilometrech mě čeká skoro kilometr a půl převýšení. Osobně používám pro terén, který pokrývá naši zemi výraz tobogán. Přijde mi to výstižnější než všechny pahorkatiny a hory. Ale mám to rád, vždyť zvrásnění krajiny je jedním z hlavních důvodů proč je u nás tak nádherná příroda plná lesů, roklin, skalních útvarů a nejrůznějších hříček krajiny. Žádná monotónnost nížiny, savany nebo stepi a většina států světa nám může jen závidět. Pro cyklistu ovšem peklo.

 

Úvodní kopec vedoucí směrem k vesničce Bělokozly ojebávám po zelené turistické značce a kolo chvíli vedu, než se dostanu na chvilkovou rovinu podél řeky Sázavy směrem do Českého Šternberka. Vím, že to je jediná rovina dnešního výletu a tak si ji náležitě vychutnávám. Dále již následuje neodvratné – buď v potu tváře vyvíjím do kopců rychlost osm kilometrů v hodině, a nebo letím dolů rychlostí přes čtyřicet kilometrů v hodině. Městečko Vlašim pouze projíždím s lehkou pauzou na čaj a fotím si zapomenutý kříž umístěný v zapomenutém zákoutí. Je tady toho k vidění mnohem více – hlavně místní Para ZOO a Zámek by mě velice zajímali, ale za jeden den se nedá stihnout vše a dnes je na programu jižnější část naší vlasti.

 

Větší pauza na zakoupení svačiny a delší občerstvení přichází až ve vesnici Louňovice pod Blaníkem, navštěvuji místní COOP a na lavičce u rozcestí nabírám další síly. Ještě 32 kilometrů na toboganu. Zdejší Zámek a muzeum včelařství asi budu muset odložit na příští život, jeden evidentně nestačí. To samé platí o vísce Kamberk kde jenom profrčím kolem tvrze s rybníkem a pokračuji dál přes Mladou Vožici stále po cyklostezce 1177. V jedné z autobusových zastávek před Táborem dělám poslední pauzu a uvnitř jsem opět otráven bordelem z vajglů a pet lahví. Některé věci nikdy nepochopím, a trochu se občas děsím, s kým že to tady žiju. Opravdu je takový problém odnést si odpadky zase s sebou zpět a použít kontejner ? Ale na toto téma již bylo napsáno mnohé a v tomto článku ho nebudu rozebírat.

 

Do Tábora přijíždím před třetí hodinou odpolední. Skoro šest hodin na necelých sedmdesát kilometrů a to mě, jako zlatý hřeb do nohou, čeká závěrečný kopec – ZOO totiž není přímo v Táboře, ale asi šest kilometrů na jihozápad ve vísce Větrovy, která je umístěna, kde jinde než, na kopci.

V samotném městě Tábor jsem byl naposledy před necelými deseti lety v době kdy jsem hodně chodil pěší vandry podél řeky Lužnice a častým cílem mých výprav bylo městečko Bechyně. Také jsem zde vyrážel na nonstop pochod Tábor – České Budějovice a čas 20 hodin mám pyšně poznamenaný kdesi v deníčku, byť ultramaratónci by nad ním jen shovívavě zavrtěli hlavou. Centrum jihočeského dění si vybavuji jako příjemné malebné město … leč … dnes náměstí určitě nepůsobí právě přívětivě, je dopravní špička a okolo nádraží, kde se stavuji v bankomatu, to žije. Dominantu obyvatel netvoří úplně lidé spěchající z práce či na nákup ani důchodci, které bych čekal v přilehlém parku. Množství roztodivných existencí od několika opilců ukrajinské národnosti, přes početnou skupinu cikánských rodinek, rvoucích se puberťáků až po narkomany jako z učebnice … Padá na mě deprese. Takhle jsem si prostředí zde nepředstavoval. Původně jsem měl v plánu prohlédnout si ještě tak na hodinku historické centrum, ale vzhledem k tomu, že zastavit se znamená okamžitě čelit žádostem o cigaretu a drobáky sedám raději znovu na kolo a mizím cestou na jihozápad.

 

Po přejezdu Lužnice pořizuji v Čejkovicích retrofotku řeky a vzdáleného mlýnského kola, které je dodnes funkční. Chvilka (půlhodina) funění a už se to řítím po štěrkovitém úseku do „největší jihočeské ZOO“ jak samu sebe tato zahrada hrdě označuje.

 

První komplikace se objevuje už před vchodem – kam s kolem ? Na webových stránkách uvádí, že se před ZOO nachází stojan ke kterému je návštěvník povinen přivázat kolo vlastním Zámkem. To je sice pravda, ale onen stojan je dřevěná kláda s ocelovými oky. Stačí za jedno zatáhnout a … je venku z klády. Takhle to tedy nepůjde. Nakonec volím připoutání u plotu, v kombinaci s řetězem a spojením rámu s kolem … no, kdyby někdo chtěl, do auta by si moje kolečko stejně v klidu vymotal a naložil.  Je ale pravda, že před ZOO to nevypadá dnešní všední den na nějaký extra nával a ani se zde, na rozdíl od Tábora, nepohybují žádné podezřelé existence. Opouštím tedy v relativním klidu svůj stroj a jdu si koupit lístek. Vstupné 110 korun považuji za adekvátní.

 

Samotná ZOO nabízí ke shlédnutí údajně přes 250 druhů zvířat. Tolik jich asi tedy opravdu neuvidím, ale to je způsobeno tím, jak se na místě dovídám, že někteří papoušci jsou ještě přestěhováni mimo ZOO, protože by jim nesvědčili zdejší klimatické podmínky a přesunuti do voliér budou až těsně před příchodem léta. Nijak zvlášť mi to nevadí, přeci jen, opeřenci mě zas až tolik nezajímají. Začnu u dětského koutku – s kozami a ovcemi - a pak se uvidí, kam mě kroky zavedou. Kozy a ovce jsou jistě vděčná atrakce pro malé děti a ZOO nabízí možnost jejich krmení pamlsky zakoupenými v areálu. Dnes je tu ale prázdno, mám pocit, že vyjma mě je v celém areálu tak pět návštěvníků.

 

První delší zastavení mě čeká u göttingenského miniprasátka. Není to asi sice úplně ten nejatraktivnější druh pro běžného návštěvníka, ale mě poslední dobou tento inteligentní tvor velice zaujal. Jejich boom coby domácího mazlíčka hýbe chovatelskými kruhy a určitě je dobře, že se zvířeti, které bylo dříve využíváno takřka výhradně na biomedicínské pokusy a chov na maso, začíná dostávat i jiné, plně zasloužené pozornosti coby rodinného společníka. Každému kdo by o pořízení podobného „drobečka“ uvažoval bych ale doporučil nejprve jednak konzultaci s odborníkem – chovatelem a jednak zajet se podívat jak i takové malé prasátko dokáže rozrýt velký kus půdy. Leckde se sice uvádí, že je možný i jeho chov v bytě, ale to považuji za ryzí scifi, pokud tedy člověk nevlastní nábytek z oceli a podlahu z železobetonu. Pozorovat vzájemné interakce v prasečí skupince je jistě dobrá zábava, ale poněkud zdlouhavá a já bohužel nemám celý den, návštěvní hodiny jsou vymezeny do 18 hodin.

 

 Pokračuji tedy dál a postupně si prohlížím výběhy šelem – pumy americké, lva pustinného, medvěda hnědého, medvěda baribala, arktického vlka a přecházím k divokým prasatům. Většina zvířat jsou v klidu a atmosféra působí skoro až mrtvolně. Výběhy jsou zpracované dobře, ale na každém kroku je jakoby vidět evidentní nedostatek financí. Tomu se ale lze sotva divit, když je známo, že ZOO měla původně zkrachovat, byla zachráněna na poslední chvíli a znovu otevřena v červnu 2015. Bližší info lze pak nalézt na oficiálních stránkách https://www.zootabor.eu/. Tam je vše samozřejmě sluníčkové až běda, jak už bývá u všech podobných organizací zvykem, takže jak to je s financováním, granty či dotacemi, o tom se dá jen spekulovat. Každopádně uvidíme, co přinese budoucnost, protože mnoho expozic je teprve ve výstavbě a další budou doladěny časem postupnými stavebními úpravami. To se týká i restauračního provozu a toalet, které jsou nyní řešeny i venkovní, provizorní toi-toi formou.  Pokud by měl člověk srovnávat se ZOO Zlín, Olomouc apod. je vidět, že ke skutečné elitě toho ve Větrovech zatím ještě hodně schází.

 

Co se týká velikosti výběhů tak to je věčná otázka na kterou nelze jednoznačně odpovědět. A nebo lze ? Výběh pro vlka arktického je naprosto nedostatečný. Ale on je nedostatečný i v Olomouci a je nedostatečný kdekoli jinde. Zkrátka pro tvory zvyklé na migrační způsob života je nedostatečný život v zajetí. To však není „problém“ pouze této ZOO, ale spíše otázka etiky nakolik je vhodné chovat zvířata tohoto typu v zajetí. Podobné to je u tygrů ussurijských, kteří právě odpočívají v menší části výběhu odděleni momentálně propouštěčkou od druhé části svého obvyklého životního prostoru. U pumy americké je pak možné pozorovat chvílemi klasický syndrom kočkovitých šelem v zajetí – robotické přecházení z jedné strany oplocení k druhému. Naproti tomu trojice medvědů hnědých vypadá ve členitém výběhu poměrně spokojeně. Jelikož ale nejsem odborník na divoká zvířata, nemíním tyto své názory předkládat jako nějakou ostrou kritiku, ale spíše jako subjektivní pocity z pozorování zvířat v krátkém časovém úseku. Morální a etické posouzení a vyvození důsledků by mělo zůstat v rukou odborníků.

 

Moje další zastavení je u zubra evropského. Zde se jedná o speciální nížinnou linii a ZOO Tábor se podílí na projektu návratu zubra do volné přírody ve stylu v jakém se to již částečně daří v oboře u Ralska. Domnívám se, že to je jedna z dobrých myšlenek a snad se brzy dočkáme toho, že zubr u nás bude podobně běžný jako další kopytníci, myslím, že právě on do naší přírody patří a na rozdíl od jiných druhů (kupříkladu medvěd hnědý) je to zvíře, které může žít i v současné krajině, tolik přelidněné, zastavěné hustou aglomerací a od základů ovlivněné činností člověka. V prostředí, jaké je dnes v našem státě, už zkrátka pro některé druhy není místo a člověk musí vidět věci realisticky, nikoli z hlediska naivních ideálů. Ale zrovna zubr je ten druh, který zapadá do realistického náhledu na problematiku návratu původních druhů do míst, kde byli vyhubeni nebo odkud byli vytlačeni. A navíc hlášky „Návrat zubrů !“ či „Zubr se vrací !“ zní náležitě stylově a hrozivě … třeba se brzy dočkáme i nějakého animovaného 3D komiksu se zubřím hrdinou, popularitě tohoto zvířete by to jistě jen prospělo. Snažím se udělat nějakou lepší fotku svého oblíbence, ale nedaří se mi a opět shledávám svůj foťák naprosto nedostatečným, čas zrcadlovky se nejspíše blíží, neboť i když jsem fotil zubry z lepších úhlů a pozic v pražské ZOO, výsledek byl stejně tristní.

 

Náladu si tedy zlepším u fotek leckdy trochu bizarních obrázků vyvěšených na několika místech podél oplocení výběhů a následně si odskočím k trochu zapomenutému výběhu velblouda dvouhrbého, který se ke mně ihned nadšené vydává. Asi si mě spletl s ošetřovatelem, což posléze zjišťuje a znechuceně se vrací do svého příbytku.

 

Cestou kolem teepee stanu a dalšího hřiště určeného pro děti míjím zavřený stánek se zmrzlinou ... jako dal bych si říct a sakra to mi neříkejte, že v květnu ještě není sezóna! No, vzhledem k tomu, že se nachyluje pátá odpolední a vypadá to, že počet hostů se již zcvrkl z pěti na jednoho – ten jeden jsem já, dá se to asi pochopit.

 

Vydám se podívat na pár posledních expozic, kousek od oblíbených surikat vlnkovaných mě potěší paní domácí - nebojácná černobílá kočka tomu tady evidentně šéfuje, hlasitě se dožaduje drbání a vehementně se tře o moje elastické cyklooblečení. Mazlení trvá dlouho, mám pocit, že skoro déle než celá prohlídka ZOO. Jestli chci stihnout vlak v šest, budu s sebou muset hodit. Naštěstí toho již mnoho nezbývá, zběžně omrknu sovice sněžné a krkavce. Hodně zvířat jsem také vůbec neviděl, makaci jávští zůstali schováni za tlustými skly svých ubikací, stejně tak klokan rudokrký neuznal za vhodné se přiskákat pokochat pohledem na moji maličkost, a nezlákal jsem ani medvěda baribala.

 

Další zvířata ani neuvádím, pokud bych měl ke každému napsat odstavec, již by se nejednalo o krátký report, ale o dlouhou knihu. Kdo má zájem jistě si před návštěvou, během ní a případně po ní, z internetových zdrojů zjistí příslušné informace. Nedokážu úplně objektivně zhodnotit, zda návštěva Táborské ZOO stojí za to. Upřímně – podruhé sem již asi nepojedu, možná snad pokud bych ji chtěl ukázat někomu, kdo zde nebyl. Na druhou stranu – lepší doba na prohlídku bude, spíše než pozdní odpoledne, čas dopolední, protože okolo jedenácté hodiny je možno se účastnit celé řady komentovaných krmení s odborným výkladem a je pravděpodobné, že i většina zvířat je aktivnějších než odpoledne, kdy je v podstatě nejvíce mrtvo a některé druhy ožívají až v noci. To je sice standardně ZOO zavřená, ale v létě se pořádají i noční prohlídky.

Pro děti to zde určitě může být slušná zábava, dětské hřiště, a v letní sezóně otevřené stánky, potěší malé i velké. A v neposlední řadě – doufejme, že úroveň expozic půjde stále nahoru a není vyloučeno, že za pár let se může jednat o jednu z lepších zahrad. Pokud nesklouzne k přílišnému megalomanství, ekonomické prosperitě za každou cenu a neupřednostní kvantitu nad kvalitou. Myslím, že politika podobných zahrad by měla být jasná – raději udržet vysoký welfare menšího počtu druhů než narvat expozice neúnosným množstvím druhů i jedinců na malém prostoru a v nevyhovujících podmínkách.

Držení zvířat v zajetí bude mít vždy své zastánce i odpůrce. Ale vše se dá dělat dobře i špatně. Některé druhy je nereálné pozorovat v přírodě naživo a zahrady tak zprostředkovávají kontakt s těmito zvířaty a leckdy mohou hrát významnou roli a inspiraci pro děti v jejich budoucím životě, pracovním zaměření i celkovému náhledu na svět. Proto jsem dalek toho, abych je šmahem odsuzoval. A Větrovy se jistě mohou stát příkladem toho jak dělat věci dobře.

 

Rychlost vítězí

 

Na hodinkách půl šestá a vlak jede v 18:01. To je pro jednou zase závod. Naštěstí je těch šest kilometrů zpět k nádraží, logicky, skoro stoprocentně z kopce a tak za patnáct minut kupuji lístky a brakuju nápojový automat o pořádně přeslazený ice tea – náhražka za zmrzlinu, na kterou mám stále chuť. Při nastupování do rychlíku se projeví moje nezkušenost s přepravou kola. Někde člověk koupí místenku a dá si kolo na hák, načež si jde sednout na rezervované sedadlo. Tady hák není, ale kolo se dává do uzamčené kóje oproti desetikorunovému poplatku a sedadlo rezervované není. Takže vytvářím svojí nevědomostí menší zmatek, ale  větší zpoždění než deset minut snad nenabíráme. Žádný učený z Tábora nespadl, příště už budu počítat i s touhle variantou. Musím holt cestovat s kolem ve vlaku častěji. Trať ubíhá krásnou pahorkatinou na Benešovsko ... tak kam příště ?

 

trasa vyjížďky

https://mapy.cz/s/1CMf9

 

oficiální stránky ZOO Tábor Větrovy

https://www.zootabor.eu/