Výprava na Pulčiny - ( Retro 1983)
Sobota ráno totalitního času. Skok z postele, obléct se a úprk do města. Do našeho srazu je ještě dost dlouhá chvíle, ale blíží se MDŽ a musím koupit květiny pro mamu, bábinu a pro milenku. Do 8.hodiny zbývá už jen pár minut, když jsem na ně konečně vystál hroznou frontu - stejně měli jenom frézie - a opouštím obchod. Na náměstí potkávám dalšího člena výpravy - Aňos. ( Chudák cérka - mosela vstat nejméň o hodinu spíš než my ostatní Brumovjáci a už tak brzo ráno mosela ujít 5 km, aby sa mohla zúčastnit našého vandru). Na dlouhé řeči ale není čas. Však taky Aňos, jen co se zasměje nad tím, jak jsem obložen kyticemi, už zdálky na mne řve : " Mrskni sebú, ať to stihnem !!"
Rychlou chůzi měním na klus. Když vybíhám z baráku podruhé, potkávám dole u pivovaru Lea, který se k mému údivu ke mně připojuje jen tak - bez ruksaku a bez svačiny. Na zastávce už čeká s Aňos i Nela - 4.člen výpravy a tak už jsme všichni a čekáme na autobus. Počasí po včerejšku trucuje a nemůže se zatím rozmyslet, jaké dneska bude ... Konečně přijíždí spoj a my se nacpem do jeho útrob. K naší veliké radosti je naše čtverka středem pozornosti a lidé se na nás dívají jako na vandráky, protože tak opravdu vypadáme. Šeptem si sdělujeme své dojmy, Aňos zapomíná, že neumí šeptat a říká nám : " Náš tatinek býl včéra na fušce a došél nadělaný jak chuďátko a narvaný jak doga..."a to už se směje celý autobus.
Vystupujeme v Horním Lidči a naše první kroky vedou do nádražní hospody. Dívky si dávají horký čaj a my s Leonem po pivě. Při té příležitosti též ochutnáváme štrúdl od Neliny. Když vyjdeme ven, čeká nás velmi milé překvapení : počasí se už vybralo a začíná být velmi hezky. Dál už naše cesta pokračuje jen pěšmo. Před kostelem v Lidečku si Leo kupuje v obchodě svačinu a pak už pokračujeme až na Čertovy skály, kde je naše 1.zastávka.
Prošli jsme se po jejich hřebenu, narychlo udělali pár snímků a pak si sedáme na skálu, do které "praží" březnové slunce. Zima je jak v ruském filmu a tak cérky ulévají z ploskaní slivovicu na zahřátí. Po krátkém oddechu pokračujeme na rozcestí k Pulčinám. Jdeme po lesní silničce, která kopíruje potok Pučiňák a sledujeme, kolik krásy je okolo nás. Cesta rychle ubíhá, hlavně díky ustavičnému povídání a vtípkům. Nalevo se objevuje louka s chatou, cesta prudce stoupá a my z ní odbočujeme na téměř neznatelnou pěšinku vedoucí ještě prudším stoupáním do lesa. Sněhu je ještě dost, chodník není prošlapaný a tak se střídáme v jeho ražení. Vlevo hustá lesní houština a za ní jakoby mávnutím kouzelného proutku vyrůstají skály Pěti Kostelů. Jejich obrovské převisy ční do víc jak 30 - metrové výše a nahánějí strach i horolezcům, kteří jim říkají Medvědica.
Protože je toho sněhu kolem opravdu ještě moc, na skály nelezeme, ale pokračujeme dál k Pulčínu. V jednom místě překračuje turist.chodník potok. U něj se válí čerstvě pokácené kmeny a dřevo krásně voní po jahodách. Napojujeme se na lesní cestu, zmrzlý sníh na ní dobře drží a tak se neboříme a za 10 minut jsme u hlavních Pulčínských skal.
Pod námi protéká potok krásným údolím. Kopec s vesnicí Pulčín, nacházející se po naší pravici odsud není vidět, ale zato máme krásný výhled na sluncem ozářené hradby skal a na kopec Hradisko nad nimi. Pod Zbojnickým kostelem táboří skupina trampů a vaří si na ohni něco dobrého. Zdravíme se výkřiky : " ahoj, trampu zdar !" a hrneme se strmým chodníkem do skal. Když pak konečně stojíme na té nejvyšší - Ludmilině - pot se z nás jen leje a vysvlékáme se až do košil, jak je nám horko. Zapalujeme si po cigáru a kocháme se krásnou vyhlídkou. Na Ludmilině skále stával ve středověku menší hrad, z něhož se zachovaly jen 3 schůdky, vytesané ve skále. Ty ale nejsou dnes pod vrstvou ledu a sněhu vidět. Skála prý dostala jméno podle Ludmily, dcery hradního pána, která svou nešťastnou lásku vyřešila sebevražedným skokem do hlubiny.( Pověst zpracoval též Svatopluk Čech, který tato místa miloval a v jeho podání vznikla povídka " Hovor listí". Zdejší skály učarovaly i filmovým tvůrcům : natáčel se zde díl tv. seriálu " Léto s Katkou", tv. film " Javorová fujarka", kde hrál hlavní roli mladičký Roman Skamene a vznikly tu i střelecké scény z 2.dílného TV zpracování Mňačkovy "Smrt si říká Engelchen", které tu též točila Bratislavská televize...)
Po krátkém odpočinku se naše čtverka dává na další cestu vzhůru do kopce. Tentokrát nás čekají skalní města na vrcholu Hradiska. Nahoře v sedle se chvástám, že znám zkratku. Kamarád i kámošky jsou velice důvěřiví lidé a tak se hrnou za mnou. Což o to - zkratka by to byla - ale naneštěstí je všude kolem tolik sněhu, že se do něj místy propadáme až po pás. Holky jsou statečné, zatím jsme od nich s Leem neslyšeli ani jeden povzdech, ani jedno fňuknutí. V duchu je za to obě obdivujeme. Ale našemu utrpení už se blíží konec...
Před námi se zvedá veliká skála s jeskyněmi a po naší levici začíná rozervanými bloky skal a balvanů Velké skalní město. Ještě chvilku v té divočině tápeme a bloudíme. Pak ale nacházíme Velkou skalní soutěsku, Velké trampské tábořiště a kousek vedle v rokli i trampský srub ve skále. Ona je to vlastně jeskyně a my si na ohništi uvnitř rozděláváme oheň, protože jsme strašně mokří a potřebujeme se aspoň trochu usušit. Oheň nám sice chytl, ale za chvilku ho začíná být v jeskyni trochu moc. Kouře jak z dýmovnice, někteří jedinci trpí nedostatkem kyslíku a začínají nám fialovět a tak honem ven !! Na střídačku s Leem pronikáme do zamořené sluje a vynášíme ven naše věci. Pak ještě přenést oheň ven pod skalní převis a už můžeme opékat klobásy a slaninu. Ta moje mi spadla do písku, ale když se omyje ve sněhu, je zase perfektní. Dívky ji ale s díky odmítají.
Nad převisem se začíná tavit led a sníh a začíná nám malými čůrky kapat za krk. Najednou slyšíme ze skály hrčet sníh a vzápětí hrozný rachot. (Polekali jsme se, že jsme roztavili lavinu !!) To už ale do sněhu vedle nás dopadl první tramp, za ním skáčou i ti ostatní a je mezi nimi dokonce i jedna holka. Jsou to ti samí, co jsme je prve potkali pod hlavníma skalama. Zdravíme se stisky rukou, fousatý Freddy nás učí správný trampský pozdrav, chvilku pokecáme a pak se loučíme - oni si tu pro dnešek musí nachystat nocleh - a domlouváme si sraz v hospodě.
Chvilku nám trvalo, než jsme se tam rozehřáli na tu správnou provozní teplotu a pak se v putyce objevili naši noví kamarádi. Poručili nám po rumu, my jsme jim za to zazpívali naše písničky a oni se pak přidali. Pak nás přepadl hrozitánský hlad a v hospodě se dalo dostat jenom lečo. Dvě jsme si objednali - na víc už jsme neměli prašule. Gólem večera bylo, když nám naše cérky půjčovaly za "kúsek lásky" - pusu - dvě lžíce,abychom se všichni najedli !!
Po "večeři" jsme se svorně veselili až do 20. hodiny, kdy jsme se celí smutní museli s kamarády rozloučit a valit po cestě z kopce do H.Lidče na vlak k domovu. Ve vláčku nám bylo všem moc líto, že tak krásný den už končí a tak jsme se aspoň domluvili na příští vandr...