Povídka turistická... aneb "Jak čert potkal anděla"
Okny naší dílny dovnitř zvědavě nakouklo letní slunce a jeden jeho potměšilý paprsek (pazgřivec jeden!) mi předal pozdrav od vzdálených namodralých obzorů. Vzápětí se mně začala poněkud motat šiška a jelikož šedé kůře hrozilo akutní nebezpečí zkratu, vydal jsem se za mistrem vyškemrat si na zítřek den řádné dovolené.
Díky chápavému nadřízenému bylo téměř v posledním okamžiku kolapsu organismu zabráněno a pomalu chladnoucí mozek řešil až do konce směny slovní úlohu: pán má zítra jeti kam?
Nezbylo, než aby srdíčko vyslalo nápovědu: „Nále gde asi, ty trúbo – přecaj do Království Pulčínských skal!“
Už jsem v něm pěkných pár pátků nebyl a pevně doufám, že si v tom zítřejším užiju mezi skálečkami i trochu zaslouženého klidu.
Zato manželka nebyla nadšená vůbec – nejspíš chuděra záviděla, že ona si volno nahlásit nestačila – ale když jsem jí řekl, že ji příště určitě sebou vzít nezapomenu, večeři jsem nakonec přec jenom dostal.
Abych ji trochu utěšil, slíbil jsem, že když bude hodná, zítra večer její očička uvidí všechny obrázky, které na Pulčinách nafotím.
Opravdu nechápu, proč pak svou pusinu uzamkla na petlici a hrála si až do vyhlášení večerky na hluchoněmou.
Další ráno bylo kupodivu ještě hezčí než to minulé. Když mne bus vyklopil u motorestu pod Čertovými skálami, napadlo mne, že se před vlastní túrou nejprve vyplazím na jednu místní super vyhlídku. Nebylo to daleko – stačilo jen odbočit ze silnice k tunýlku pod železniční tratí a po okraji lučiny vystoupat ke křižovatce polních cest.
Moc jsem se těšil, jak se okolní přírodou a skalní hradbou Čerťáků zplna duše hezky o samotě pokochám, ale nebylo mi to přáno: nad rozcestím sedělo vedle pohozeného batůžku v trávě jakési blonďaté cérčisko a očiska mu bezradně švirgala nad rozevřenou mapou.
„Bodaj by ťa nejaké klíšťa do prdélky uštklo, opico jedna – co ty tady máš co dělat?“ zahučel jsem rozčarovaně.
Vetřelkyně mne mezitím už spatřila a z trávěnky povstala... ale to neměla dělat, protože se najednou proměnila v překrásného anděla!
Jenže tenhle neměl křídla. Anebo je možná měl ukryty pod předlouhými plavými vlasy, spadajícími mu až na samý spodní okraj zad. Navíc nebyl oblečen do nebeského mundůru, ale do modrých riflí a růžového trička, dávajícímu vyniknout dvěma dmoucím se, naprosto dokonalým polokoulím. Můj ty bože... a ta figura - vždyť to půvabné mladé stvoření vypadá skoro jak herečka!
Ale houby herečka, debile, vždyť má mapu – tůristka je to!
Krátkého bezvládí hlavního mozku využil mozeček, který ji – sprosťák jeden – okamžitě začal odshora až dolů v duchu celou svlékat. Na kratičký okamžik o sebe jak kuličky v důlku cinkly i ty voyareovy, ale vzniknuvší jiskra naštěstí zresetovala funkci hlavního řídícího orgánu... a ten začal znovu myslet!
Nejprve uložil malému mozečku přísné domácí vězení, a pak se divoce rozchechtal:
To je mi ale groteska: vetchý stařík nad hrobem – jen tak tak držící moč, navíc prostatik a jinými neduhy obdařený „ik“ - náhle potká o třicet let mladší zástupkyni druhého pohlaví a to má vůči ní plýtvat zbytky své drahocenné druhé mízy?
To určitě! Stát se to před dvaceti lety, potkal by ten anděl nyní čerta, ale od těch dob se bohužel mnohé změnilo. Tenhle valašský rarach už je dávno celý vypelichaný a natolik zhuntovaný, že i ten orgasmus musí pod rouškou noci doma předstírat a...
„Mladý pane – mohl byste mi poradit, kudy je to odsud nejblíž k Pulčínským skalám?“ skočila ta bytost lahodným altem do mého mozkomonologu a upřela na mne něžný modrý zrak.
Rozčilením jsem se na bradě trochu poslintal: takže ten anděl není „toliko“ herečkou a turistkou, on je navíc i krátkozraký a zapomněl si sebou z nebe vzít brýle!
Ještě než jsem stačil odpovědět, dívka pokračovala: „Víte – já jsem sice blondýna, ale i když se v mapách nevyznám, nejsem žádná blbka. Jen tak mimochodem – říkají mi Em.“
„Hmm – tak to sa určitě menujete Maruška, Miluška anebo Marcelka, že?“
„Ale ne – prostě Em. Mysli si o tom jménu co chceš, já sebe samu nekřtila...“
„To dobře znám, slečno – rodičé sú fakt negdy nevyzpytatelní. Ti moji ně zas z nedostatku fantazie dali méno František.“
„Těší mě. Ale budeme si tykat, ne? A jen tak mimochodem, Franto, ještě jsi mi neodpověděl na mou první otázku.“
„No jasně, milá Emko, sám mám zrovna cestu na Pulčiny. Ale tys tam asi eště nigdy nebyla, zato já už možná stokráť. Jestli chceš, možeš sa ke mně přidat a já ti to tam moc rád ukážu.“
„To budu velmi ráda,“ unyle pípl plavovlasý anděl.
Hurá – zajásal malý mozeček, kterému se mezitím podařilo uprchnout ven z anclíku: - To ji někde cestou hezky opícháme, že jo?
Rychle jsem ho okřikl: - Nic takového! Ta dívka bude dnes pobodána maximálně trním a jehličím a my, protože už nejsme žádní jurové, tentokrát budeme za džentlmeny. Ti totiž nechávají událostem volný průběh a s nesmírným taktem ovlivní až samotný jejich závěr. A ty teď drž píst, rychle někam zalez a už neotravuj!
Směrem k dívce jsem nahlas prohodil: „Než půjdeme, eště malú chvilečku. Nevím, gdy sa sem zaséjc dostanu a potřebuju si vyfotit ten božský ranní pohled na Čerťáky.“
Neprotestovala: „Ano, na ty Čertovy skály je odsud vskutku skvostný výhled. Škoda jen, že sebou též nemám fotoaparát.“
„Ale šak to vůbec nevadí. Gdyž ně dáš svůj mejl, tož ti obrázky pošlu. A aj ty ostatní, co udělám dál po cestě .“
Tak. Dofoceno jest, emaily vyměněny... a co dál? Půjdeme, ne?
„Emko – jesli ti to nevadí, tož to veznem na Pulčiny zkratkama mimo značky a já ti ukážu aj místa, keré normální návštěvníci neuvidíja, protože jich vůbec neznajú. Ony totiž nejsú skaly až tam, ale nekeré pěkné menší sa skovávajú aj v lesi všady tady okolo. Víš – ony sú Pulčínské skaly sice skalním městem, ale každé město přecaj má aj nejaké předměstí, neé? No a za chvílečku jich pár uvidíš aj ty.“
První zastávku jsme učinili ve svahu kopce Stráž, tyčícího se naproti Čerťákům. Okolo lesní cesty tu bylo rozhozeno několik pozoruhodných skalních útvarů. Ten nejvyšší - jakousi šikmou věžičku, vystupující z krátké skalní hradby – jsem už kdysi dávno nazval Čertovým zubem. A ty pískovcové skalky pod ním, které vypadaly jak vymodelované z plastelíny, Trojčaty, Dvojčaty a Smuténkou. Nejbizarnější stála hned u cesty a téhle já říkal Muzikální příšera. Příroda si zde totiž opravdu vyhrála a na čele skály vytvořila velký reliéf jakési fantastické potvory, hrající na kytaru.
Když před ní a objektivem fotoaparátu můj andělský společník zapózoval, výsledkem byl tak líbivý kontrast, který by zasloužil dostat se i do pohádek. Jenže Kráska a zvíře už byla dávno napsána...
„Víš, Emko – toto nejsú enom tak obyčejné skaly. Šak si před chvilkú sama viděla Čerťáky. Myslíš, že by takové veliké zdisko stačíl přes noc postavit enom jeden jediný čert? Podle mňa je to blbosť - Lucifer na ten džob vyslál celú stavební rotu! Enomže gdyž to čertiska do ranní kolaudace nestihli, nechal jich za trest na pár stovek roků tady na zemi.
No a protože jich bylo moc, tož sa rozdělili a rozešli po celém Valašsku a za azyl si vybrali místa, kerých sa ludé báli a proto k nim skorem nepáchli. Byly to hlavně zbytky karpatských horských pralesů a osamělé skaly, keré sa dnes skoro všecky po čertoch menujú. No možná, že z nich sem tam na člověky nejaký ten rarach aj opravdu vybafl.
Většina pekelníků ale byla zhnilá, nechtělo sa jim na bolavých kopytách emigrovat tak daleko, a tož sa potúlali po okolí a našli si Pulčiny. No a ti nájzhnilejší ostali bývat právě tady anebo o kúsek dál na místě, kerém říkám Čortův hrad. Šak ten ti takéj ukážu...“
Zblízka to ale nešlo, neboť se tu nedávno činili lesníci a hned pod ním se nacházelo zbrusu nové rubanisko. Sešli jsme tedy ze svahu na lesní asfaltku a za veselého štěbetání pokračovali až na místo s bývalou hájovnou zvané Pětikostelím, za nímž už začínala hranice NPR.
„Tak a za chvilku už budem v opravdickém království divočiny,“ usmál jsem se na společnici a za ruku ji táhl odbočující lesní cestou, doprovázenou modrým tur.značením, do kopce a hustého jehličnatého hvozdu. Naštěstí můj úmysl pochopila správně, věřila mi a nebránila se.
Jehličnany náhle ustoupily listnáčům a ty zase zbytku prastarého hvozdu, z něhož nad koruny stromů z dáli nad potokem vystupovalo témě vysokého kamenného monstra.
„Tak a včil stojíme naproti Pěti kostelom, keré sem měl z Pulčin eště jako děcko možná nájradši,“ oznámil jsem jí. „Hento je Přední kostel, sto metrů za ním Zadní a mezi nima je pás nižších skal. Jestli chceš, tož ti o nich neco povykládám,“ frajeřil jsem, neboť jsem se cestou do Emka stačil už trochu zakoukat.
„Víš co mi vrtá hlavou? Proč se těmto skalám říká Pět kostelů, když jsou vlastně jenom dva?“ bylo zvědavé Emko.
„A víš ty, cérko, že sem nad tým už aj já kolikráť špekulovál? Sú enom tři možnosti: buď sa od jejich pokřtění mezitým ty tři ostatní propadli do země, buď neuměli staří Valaši počítat anebo byli tak navalení od slivovice, že jich viděli dvaapůlkráť!“
Mrkl jsem na hodinky: „Emko - jak si na tom s časem? Mně jede po čtvrté hodině do Zlína poslední bus a včil už je jedenáct pryč. Budem to moset zkrátit, omrknút enom Hlavní skaly a vršek Hradiska a návštěvu dědiny si necháme na příště, neé?“
Díky nebývalému zatmění mozku jsem totiž ani na okamžik nepochyboval o tom, že s mým andělem bude i nějaké to „příště“... a jak na smrt přitom zapomněl na svoji zákonitou manželku.
„Fajn. Já mám zase dobrý spoj domů o půl paté. Takže jdem, ať toho uvidíme co nejvíc!“
Vždyť to sami dobře znáte, že ano: když na vás jednou za čas hupsne štěstí, hodiny pak utíkají jako splašené, ale v hoři a neštěstí se čas vleče jak starý neduživý slimák...
Asi kilometr za vrcholem Hradiska jsme z červené a modré trasy odbočili zkratkou po lesní cestě dolů do údolí k lesní asfaltce a po ní – ruku v ruce – doťapkali až do Lidečka k motorestu.
Vešli jsme na chodbu a tu se Em omluvila, že si musí odskočit na toaletu se upravit. Já prý mám zatím vybrat stůl a něco na pití objednat, ona že hned přijde.
A tak jsem čekal a čekal. Dávno už číšník přinesl dvě velké kofoly, trochu udiveně je přede mne na stůl stavěl... a Emko pořád nikde!
Žízeň byla veliká, to jo, však jsem ještě chviličku poseděl a mezitím půlku své sklenice vysrkl, ale pak už jsem celý nervózní vstal a vydal se na chodbu k WC.
Proboha - snad se ten můj anděl nespláchl do záchodu?
Na ženskou toaletu právě zamířila jedna úctyhodná matróna.
„Paní, prosím vás, nepodívala byste se dovnitřku, jestli tam není taková moc pěkná blondýna?“
Madam nakoukla do interiéru a vybafla: „Nikdo tu není! A vy okamžitě zmizte nebo na vás zavolám policii! Takový olezlý dědek a bude nahánět mladá děvčata... styďte se!“
Vrátil jsem se, bezmyšlenkovitě dopil nejen svoji, ale i tu druhou kofolu a přivolal číšníka: „Zaplatím.“
Pinkl se při pohledu na prázdné sklenice chápavě zašklebil: „Tedy, to ale byla žízeň!“
A co je ti vlastně do toho? Ještě ty mne otravuj, když se mnou Em takhle vyšplouchlo! - pomyslel jsem si.
Ale hlava mi to pořád nebrala: vždyť přece i jí se mnou muselo být hezky, když mne celou cestu z Pulčin držela za packu... tak proč se najednou ztratila jak pára nad hrncem?
Fotky! Podívej se na fotky! - křiklo na mne Svědomí. - To jsem zvědavo, jak je chceš večer ukázat své ženě, když jsi tam nejméně padesátkrát vyfotil i tu svou novou blonďatou přítelkyni!
No bóže, vždyť si je napřed nahraju do noťasu a ty s Emkem přetáhnu do jiné složky. A ženě ukážu jen obrázky přírody a skal! - odfrknul jsem.
Ale přeci jen bylo mé Sebevědomí závistivým Svědomím trochu nahlodáno. Sedě pak na autobusové zastávce, vytáhl jsem fotoaparát, abych se alespoň na displeji potěšil pohledem na tu krásnou dívku, která mi (nevím proč) bez rozloučení ufrnkla... a po prohlédnutí prvních snímků mi fotoaparát málem z roztřesených rukou vyklouzl na zem!
Propáníčka – jaktože na nich Emko nikde není? Vždyť můžu přísahat, že právě u těchto skal jsem ho několikrát fotil... a ono tam není kromě šutrů a stromů lautr nic!
No teda – mládí v hajzlu, ledvina a prostata v prdeli a to jako nestačí, že už jsem u své obvodní a urologa jako doma? To si mám ještě hledat i vlastního psychiatra?
Už je to tak, milej zlatej – hrabe ti, hrabe! A ono to jen věkem asi nebude...
Když jsem seděl v busu směřujícímu k domovu, tu mi najednou o mozek křísla poslední špetička naděje. A já šáhnul do kapsy, kde jsem měl na papírku poznamenáno znění andělova emailu.
Byl tam! Takže se mi to chválabohu všechno celé nezdálo: Emko existuje a já tudíž tím pádem nejsem cvok!
Hurá!!
Jenže když jsem doma v PC její emailovou adresu zadal a krátké psaníčko do celosvětové říše netu vyslal, přišla mi vzápětí odpověď, že je neplatná anebo neexistuje!
A byl jsem namydlený...
Zatým v kalendáři utéklo rovných čtrnáct dní, já si potichu v kútě už ztrátu anděla odbečál, gdyž tu ně najednúc došlo upozornění na nový mejl.
Stálo v něm:
Milý Franto!
Tak co, do jakých sfér - a hlavně kam - spolu vyrazíme příště?
Moc Tě zdraví a líbá jen to Tvoje
M.
(A mne by, vážení čtenáři, zajímalo, jestli i k vám při plánování výletu občas také zavítá tak krásné stvoření, jakým je můj anděl jménem Em.
To se to pak panečku šlape... a potom o tom píše, že?)
Přidat do oblibených uživatelů
Francova Lhota
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Povídka turistická... aneb "Jak čert potkal anděla"
