Výprava na Sůlovské skály - ( Retro 1983)

Den První

Ráno mírně zaspávám a tak to na brumovské nádraží řežu poklusem a hlavně zkratkou přes tunel. Tam už stojí napakovaná Nelina a tvrdí, že mne marně vyhlíží už přes čtvrt hodiny a že už si myslela, že se nikam nejede. Sotva si stačím zakoupit lístek, venku se objevuje vrčící "motorka" a z ní na nás mávají Aňos a Joe.

V Horním Lidči čekáme na vlak od Vsetína. Toho se za chvilku dočkáme, ale Blanku nevidíme nikde a dokonce se nenachází ani v zadním vagónu, kde nás měla čekat ! A tak všichni trochu zklamáni vyjíždíme směr Slovensko. Cestou k Půchovu jsme s Aňos dostali neodolatelnou chuť na cigaretu a tak jsme našim kamarádům utekli na WC a tam jsme si tajně bafli. Jen nás moc mrzelo, že nás tam nevybral průvodčí a tak jsme cestu strávili bez pokuty. V Půchově jsme si v nádražní restauraci dopřáli každý bohatýrskou porci guláše, zapili to Ilavským pivem a pak jen tiše vrněli slastí. Venku se dokoupily ještě nějaké potraviny na cestu a dalším vlakem se pokračuje kolem krásné a dlouhé Půchovské přehrady do Povážské Bystrice a pak už vidíme nádhernou zříceninu Povážského hradu a to vím, že už budeme vystupovat, protože se blíží Povážská Teplá.

Začíná naše pěší pouť. Hned za kolejemi nás z telegrafního sloupu zdraví čapí rodinka a po chvilce narážíme na Motorest. Uznáváme s Joem, že před sebou máme dalekou cestu bez civilizace a tak do sebe preventivně hodíme po pivu. Nelina nám všem skočila koupit pieroty a tak si pochutnáváme ještě na nich a vyrážíme dál. O Aňos se začíná pokoušet "hrabavá" a tak nám do kroku zpívá píseň O devíti malých černoušcích a o vránách. Zanedlouho se před námi objevuje panoráma obou Manínů, což jsou veliké skalnaté a zalesněné kopce a my vkráčíme do soutěsky mezi nimi - známé Manínské Tiesňavy.

Obrovské - až 300m vysoké skalní stěny se z obou stran zužují až k silničce a nechávají nepatrný prostor jen bouřlivému potoku a to přes něj ještě v nejužším místě soutěsky vede most. Soutěska je dlouhá téměř kilometr. Pak vcházíme do údolíčka bez skal a do maličké dědinky Záskalie a jen co jí projdeme, ocitáme se v další soutěsce. Tahle se jmenuje Kostolecká a je o hodně menší, zato se nad ní nachází obrovské skalní převisy. Uprostřed soutěsky sedáme do trávy a dáváme si svačinku. Až když jsme "pobufetili", všimnu si, že v tom obrovském převisu nad námi visí na laně horolezec a snaží se o sólovýstup přes něj !

Následujících asi 6 km se pokračuje po silnici a v tom horku je to strašná šlapačka až do Vrchteplé. Vpravo vidíme vysoko na skalách položenou dědinku Kostolie. Vrchteplá nás vítá hrdým upozorněním, že se jedná o partyzánskou obec a my urychleně vyhledáváme nejbližší krčmu, neboť už lekáme žízní. Dáváme si s Joem pivo a pohodu nám kalí jen pohled na párek ženštin, které se chvilku po nás vřítily do hostince. Obě mají obrovský obvod přes hrudník a obě jsou pod tričkem "bez" a tak na ně s kamarádem co chvíli vrháme pohoršené pohledy !!

Oblohu nám pokrývají černá mračna a tak za obav, zda z nich začne pršeti stoupáme nad Vrchteplou do sedla k Sůlovu. Cestou líčím naší bandě zážitky z cesty, kterou jsem podnikl s bratrem Zdeňou krátce před vojnou. Nahoře v sedle nad Vrchteplou jsme uprostřed krás přírody našli skládku pneumatik a po spravedlivém rozhořčení nad tou bezbožností jsme měli sto chutí je postupně pustit dolů dolinou. Určitě by bylo radostné pozorovati, jak pneumatiky pozvolna nabírají rychlost a skáčou dolů dolinou a v nejbližších dnech by se v Černé kronice v novinách objevujil článek s názvem Neznámí vandaliova zničili čásť katastra obce Vrchteplá. Od tohoto úmyslu jsme ale záhy upustili, protože kousek pod námi pásl hejno husí nějaký děda a ten byl vlastníkem velmi nepohledného čaganu ... A pak také proto, že podobnou zvrhlost nemáme v povaze - rodiče nás k takovým "věcem" nevychovali !!

Dneska už sedlo žádné Odpadky nehyzdí - že by už lidé dostali rozum ?!?

Dosti prudce klesáme chodníkem k Sůlovu. Míjíme velký houf turistů - jsou to bratři Češi - a pak už se ocitáme v chatové oblasti, přicházíme k restauraci a před námi se objevuje obrovitý věnec Sůlovských skal v celé své kráse ! Mračna odpochodovala někam jinam, opět je krásně ( a tak už nám to vydrží až do konce našeho putování) ...

Dole pod chatou stojí několik zájezdových autobusů, všude kolem desítky aut a davy lidí. Na turistické rozcestníku si vybíráme schválně tu nejobtížnější cestu k Sůlovskému hradu, abychom ty davy potkávali co nejmíň a vyrážíme nahoru do skal. Poněvadž jsme cestou na hřeben moc nemluvili - spíše jen funěli - můžu ve zkratce popsat průběh stoupání : napřed se šlo soutěskou vyschlého potoka a pak následovalo do kopce lesem tak strašlivé stoupání, že něco podobného jsem zažil snad jen v Tatrách !! Na vrcholku les prořídl a před námi se týčí několikastupňový hřeben skal a otvírají se nám překrásné výhledy do KRAJINY. Míjíme Gotickou bránu a chvilku vydechujeme, já se samozřejmě musím před cérkami předvádět a tak lezu na docela vysokou skálu. Cesta dolů ale už tak jednoduchá není a tak mi musí zespoda Joe napovídat, kam mám dávat končetiny, abych to přežil bez úrazu ! Když si vzpomenu, že jsem v minulosti působil 4 roky v horolezeckém oddíle, tak je mi až stydno - kdyby mně tak viděli bratři horolezci !

Stoupáme po hřebeni skal dál. Nelinka začíná být podle vzhledu strašlivě zničená a Aňos si z ničehož nic stěžuje na silné bolesti hlavy a úplně nám cérka ztrácí náladu. Nezabírají ani slůvka útěchy...Joe znovuobjevuje skálu Sovu, kterou prý dlouho nemohl nalézt a pak už se šplháme na skálu, na které byl vystavěn Sůlovský hrad. Jeden člen výpravy - nebudu ho jmenovat - nám zůstává hlídat batohy a Nela, Joe a já šplháme po žebřících a řetězech vzhůru hradem, pak se protahujeme úzkou škvírou ve zdivu a skále a stojíme na nejvyšším místě Sůlovského hradu. Stejně asi spíš sloužil jako strážní hrad a pozorovatelna, protože bydlení tu muselo být značně nepohodlné a bez nějakého náznaku komfortu.

Z vrcholu máme nádherný výhled na pořádný kus Slovenska a je to až neskutečné. Pak se vracíme k rozcestí a už všichni společně klesáme na palouček se studánkou. Dávám Aňos prášky proti bolení hlavěnky a po krátkém oddechu klesáme skalní soutěskou kolem malého potůčku až k družstevním lánům nad vesnicí Sůlov - Hradná a míříme na "jedno" do hospody.

Později začínáme hledat nocleh. Jdeme kus přes dědinu, cérky nás zůstávají čekat u hřbitova a já razím s Joem po polní cestě do kopčiska hledat senokopky. Smyčka a klička lesíkem a stojíme nad liduprázdným údolím, na louce hned pod námi vidíme asi 8 velkých kop sena a všude po louce se válí další. Naproti lesnatý hřeben, z něho vyčnívá obrovská skalní věž s " hradbama", nic lepšího už si nemůžeme přát a tak prcháme dolů za kamarádkama sdělit jim náš objev.

Jdem to zajíst nahoru do restaurace. Mají tam sice jen dietní párky s hořčicí, ale i to je lepší jak nic. Nelinka hlad nemá a tak zůstává čekat venku u batožin. Po vyjítí z krčmy musíme Nele zaplašit nápadníka a pak už honem do té obyčejné hospody na pár piv, koupit láhev rumu a pak tradá k nocležišti. Udělali jsme si ze sena jednu velikou hromadu a do té vedle sebe poléhali, chvilku se ještě ochutnával rum a kecalo se a pak už spánek. Já jsem usnul nejdřív a prý strašně chrápu ... no toto !!!

Den Druhý

Ve 3 ráno se mnou cloumá pořádné kosiště, balení se do deky moc nepomáhá a tak chvilku klus po louce za účelem zahřátí a pak zpět do lože, nahrnu na sebe obroskou kopu sena a pak už spokojeně lomím až do rána... kdy v polospánku slyším smích a tak prostrčím ruku senem a Aňos zamávám. Je 8 hodin, krásné červnové ráno a neděle k tomu. Společně s Aňos rušíme spánek i našim kamarádům a snídáme chléb s játrovou paštikou a k tomu se nám v kotlíku vaří čaj, který si malinko vylepšujeme rumem. Pak dáváme kopky sena na původní místa, uklízíme ohniště, balíme si svých " 5 švestek", loučíme se s hotelem Kopka pod skalní věží a vyrážíme dolů do vsi.

Cestou Aňos krade z jedné zahrádky pár jahod, ale jinak už v Sůlově nic zlého neprovádíme. Velice hezká stezka nás vede údolím pod bělavými štíty skal až k potoku v jeho závěru. Odtud stoupání loukou k turistickému rozcestí. Na tabuli čteme, že se na odbočce vpravo nachází Šarkania jaskyňa. Dlouho se nerozmýšlíme, batohy na zam a jdem. Není to ani tak daleko, ale je to šílený stoupák po žebřících a pak podél skalní stěny, kde se přidržujeme řetězu, až k obrovskému jícnu jeskyně. Vchod je alespoň 15m vysoký a 10 m široký, jeskyně má písčité dno a je takových 40 m dlouhá a končí závalem z kamení a postranními chodbičkami. Expozimetr mi bohužel ukazuje nedostatek světla a tak pořizuju snímek nevalné kvality až u východu z jeskyně. Stejně v nás ale Šarkaní sluj zanechala mohutný dojem - něco podobného se u nás dá vidět jen v Moravském krasu !!

Zestup je veliká sranda, ale dobře to dopadlo. Oblékáme si batohy a čeká nás velmi Ostrý výstup lesem do skalní soutěsky se žebříky. Když už si myslíme, že to strašné stoupání máme za sebou, tak se to celé ještě 3 x opakuje !!! Pak se konečně ocitáme pod vrcholem. Děcka si dávají po cigáru, ale já si ještě běžím z posledních sil vyfotit senzační skalní bránu Pod Roháčem...

Lesem vycházíme na nedaleký vrchol hřebene, míjíme turistické ukazatele a klesáme k hradu Hričov. Ten se před námi vynořuje jako pohádkový přízrak a je vystavěn na vysokém skalním Bradlu nad lesem.

Na louce pod hradem zhazujem batohy a jen tak nalehko se touláme překrásnou a romantickou zříceninou. Fotím, co to dá a přitom prolézám kdejaký možný šutr. Úplně na vrcholu nás čeká výhled tak na čtvrt Slovenska - a to ani moc nepřeháním ! Je tu jeden slovenský turista, dávám se s ním do řeči a on mi pak půjčuje dalekohled, abych se mohl podívat do dáli na - zatím můj nesplněný sen, na ohromnou zříceninu hradu Lietava...

Pak už nám pohled na časoměřiče ukazuje, že je nejvyšší čas na cestu k vlaku a tak prudkým zešupem z hradního kopce do Hričovského Podhradia. Tam čekáme na autobus a jedni strašně hodní lidé nám nabízejí jen tak sami od sebe džbán se šťávou na napití a my jsme jim za to velice vděční !!

V Dolném Hričově přestup na vlak a cesta domů. V Nimnici vlak chvíli stojí a on tam pod okny vlaku spí na hřišti mezi hejnem husí jakýsi chlápek a jedna husa má krk s hlavou opřen o jeho rameno. Z vlaku se ozývá bouřlivý smích a jeden pán si z borce utehuje a ten, když odpovídá, tak se k němu vždy svým kejháním přidají i ostatní husy !!!

Pak už přes Půchov do H.Lidče a přestup na motoráček domů...