Vysočinou Žďárskými vrchy ze Sněžného

Vysočinou Žďárskými vrchy ze Sněžného

Na závěr letošního pobytu na Vysočině jsem naplánoval přechod několika kopců a skal v CHKO Žďárské vrchy. Jako výchozí bod zdá se mi nejvýhodnější obec Sněžné, severně od Nového Města na Moravě ve výšce asi 700m.

Tam přijíždím autobusem kolem půl osmé a z náměstí jdu kolem kostela sv.Kříže a snažím se fotit. Počasí je na draka, je po dešti, mlhavo, po obloze se táhnou černé mraky. Zima jak v Charkově na nádraží. A to je začátek srpna.

Za kostelem po červené vycházím z obce na polní cestu později řídce lemovanou starými duby. Mlha se mění v mrholení a cesta vede vysokou trávou. Po pár stech metrech to vzdávám a s mokrými botami se vracím na náměstí. Studuju mapu kudy bych to obešel. Rozhoduju se pro cyklo 104 z náměstí Doprava západním směrem do vesnice Krátká. Je to něco přes dva kilometry po málo frekventované silnici.

Krátká je už asi dvacet let Vesnická památková rezervace (VPR) s původními vesnickými chalupami, krátkou naučnou trasou s několika zastaveními.

U kapličky u hlavní silnice odbočuje silnička směrem k Samotínu. Ta se mi hodí, procházím po ní vesnici a za ní mírným stoupáním s cyklo 4340 kolem roztroušených chat a chalup, napravo památník obětem války, před Samotínem přichází zleva zelená od Kadova. S tou potom opouštím za posledními chalupami Samotína i cyklo a jdu loukou s krásnými výhledy na nedaleké Blatiny a okolní zalesněné kopce.

Uprostřed louky několik vyšlapaných cestiček různými směry a značka žádná. A teď babo raď. Dávám se cestou ke kopci který se mi zdá nejvyšší a brzy narážím na červenou od Blatin kudy bych byl přišel kdybych byl býval šel ze Sněžného. Záhy v lese přicházím k Drátenické skále, prvnímu dnešnímu kopci a skále, kterou jsem naplánoval. Přes nepřízeň počasí hledám odstup a páchám pár fotek, čtu infotabulku a přenechávám místo turistům přicházejícím z druhé strany kopce.

Sestupuju jejich cestou na lesní pěšinu k rozcestí Dráteníčky a přes silnici stoupám lesem k dalšímu bodu trasy, Malínské skále. Cesta lesem je stále strmější a pak vede kamenitou pěšinou na skalnatý vrchol (811m). Dobrá rozcvička, zatím nejvýživnější. Na skalnatém zalesněném vrcholu něco fotím a hledám výhledy na okolí. Vcelku zbytečně, mlha sedí všude okolo a dohlednost nula, zatím jsem rád že neprší.

Tady už mám nastoupáno takže cesta k dalšímu kopci a skále probíhá pohodovou lesní cestou. Teď mi v cestě stojí Lisovská skála (802 m)vzdálená asi tři a půl kilometru západním směrem. Skalnatý útvar trčící z nevysokého kopce bez možnosti výstupu na vrchol, možná jak pro koho. Sestupuju lesem k rozcestí Pod Lisovskou skálou a odtud je to na Devět skal necelý kilometr.

Lesem na rozcestí Devět skal a pak odbočka po žluté k vyhlídkové skále (836 m) je docela rušná na to, že je všední den. No ale jsou prázdniny takže k vyhlídce míří celé rodinné výpravy. Vrchol vyhlídkové skály je zcela obležen, vystupuju na jednu z nižších plošin ale na focení nic moc, okolí se ztrácí v mlhavém oparu.

Vracím se na rozcestí a sestupuju po červené, přes silnici do Herálce a za ní kolem rybníka na potoce Břímovka zase pozvolna stoupám lesem k dalšímu kopci dnešní trasy, asi tři kilometry vzdálené Žákově hoře. Stoupající cesta je místy vymletá po deštích takže občas se vyplatí jít krajem lesa. Pod vrcholem ještě křižuju zelenou do Herálce a pak prudší stoupání k zalesněnému vrcholu. Výhledy veškeré žádné, sestupuju lesní cestou a pak nepříliš atraktivní úzkou cestou, rovnou jako lajna a uvězněnou mezi vysokými keřovitými nálety. Že tady překračuju Svratku, ještě jako bezvýznamný potůček, jsem dodatečně zjistil až z mapy.

Po necelých dvou kilometrech pozvolného sestupu přecházím silnici a zanedlouho mne čeká poslední dnešní stoupání, tentokrát na kopec ke skále Tisůvka (800 m). Přecházím na další lesní silničku a z té doleva vzhůru kamenitou pěšinou na kopec se skálou s plochým vrcholem. Trochu mi připomíná Lisovskou skálu, geologicky pravděpodobně stejného původu.

Z vrcholu pak sestupuju lesem k rozcestí Zubačka a odtud další dva kilometry s výhledy na okolní krajinu do osady Škrdlovice nedaleko Velkého Dářka. Kolem penzionu Vysočina a moderního kostela sv.Cyrila a Metoděje a po pár metrech ke stanici autobusu. Tam mne vzápětí dojíždí autobus do Žďáru. I když jsem uvažoval původně o delší trase, beru to jako znamení osudu, koneckonců těch pár kopců a necelých pětadvacet kilometrů mi dneska docela postačuje, a do základního tábora se dopravuju na pohodlném sedadle autobusu.

Co dodat, prošel jsem pár známých skal a vrchů v srdci CHKO Žďárské vrchy, počasí se přece jen trochu umoudřilo.Kopce daly sice trochu zabrat ale na Vysočině to jinak nechodí a k turistice to patří. A tak to má být.

Takže zdrávi došli, zase někdy. Seventy

Odkaz na mapu trasy