Výstavy J.A. Heinz a Spojeni křížem, radnice i vánoční Olomouc

V mých vzpomínkách na dobu, kdy svět byl ještě téměř normální, znovu nastal první celý prosincový týden a my po nějakém čase opět vyrazili do Olomouce. Cílem tradiční návštěvy krajského města byly vánoční trhy (což byl ovšem cíl druhořadýl) a hlavně jednorázové výstavy, které připravilo pro příznivce umění olomoucké Arcidiecézní muzeum i Muzeum moderního umění. A protože v rovněž tradičně navštívených Levných knihách nic zajímavého neměli, dal jsem si dáreček navíc v podobě krátké návštěvy interiérů olomoucké radnice.

Do Olomouce jsme přijeli jsme (vzal jsem s sebou i manželku, aby si rozšířila kulturní rozhled a na trzích patřičně nasála – samozřejmě jen a pouze - vánoční atmosféru) kolem 10,00 hod. za překvapivě krásného, do modra laděného, počasí a zahájili jsme zdejší pobyt v Arcidiecézním muzeu. Po velmi krátkém, ale povinném, nakouknutí do kočárovny, klenotnice, podzemí a oddělení gotického sochařství jsme se odebrali na výstavu děl barokního sochaře Jiřího Antonína (móžno též Georg Anton) Heinze. Tento umělec, pocházející ze Svitav, působil převážně v moravských městech Olomouc, Uničov a Znojmo, a dochoval se poměrně vysoký počet jeho děl. Na výstavě se objevily také záležitosti z Velkých Losin a šumperského Státního okresního archivu. Sochař zřejmě prošel i slavnou školou Matyáše Bernarda Brauna, ovlivněn byl také italským štukatérem D.F. Carlonem a drážďanským sochařem Balthasarem Permoserem.

J.A. Heinz byl údajně velmi problematickou osobností s prudce výbušnou povahou a s Bohem se smířil až před svou smrtí, kdy vstoupil do znojemského dominikánského kláštera. Rysy jeho povahy snad můžeme vidět i v jeho dílech. V každém případě byla tato monotematická výstava, tvořená převážně řezbářskými díly, velmi pěkná a vkusná. Ale to už je u Arcidiecézního muzea v Olomouci dlouhodobou tradicí.

Následuje výrazné zhoršení počasí (zatím ovšem jen do temnící šedi) a přesun do Muzea moderního umění. Tam nás čeká výstava Spojeni křížem - Umělecké poklady Městských muzeí v Žitavě a sbírka Wolfganga Sternlinga. Mimochodem, Žitava je německé (přesněji se nachází v saské části Horní Lužice) pětadvacetitisícové město, ležící nedaleko česko-polsko-německého trojmezí (tedy za humny, což by stálo za zvážení při budoucích plánech cyklovýletů). Ale zpět k výstavě, která je koncipována jako meditativní, někdy i překvapující, umělecké ztvárnění příběhu Krista a jeho pašijí. Mezi vystavovanými díly se nacházejí vzácné dřevořezy z 15. století, grafiky Albrechta Dürera i modernistická a místy šokující díla autorů typu Oskara Kokoschky, Marca Chagalla či Salvadora Dalího.

Kolekce Wolfganga Sterlinga, kterou sběratel z Kolína nad Rýnem žitavským muzeím věnoval, tzv. Křížová sbírka neboli Sbírka křížů, představuje celoživotní dílo nábožensky a umělecky založeného, mnohostranně vzdělaného člověka, který si přeje zůstat v anonymitě – jméno Wolfgang Sternling je proto jen pseudonym. Mezi bezmála dvěma stovkami exponáty jsou zde tedy zastoupeny jak poklady starého umění, tak reprezentativní ukázky ztvárnění příběhu Krista umělci 20. století. Jedná se o zajímavou příležitost vidět vedle sebe a  konfrontovat tematicky příbuzná díla rozličných časových období, např. německého grafika a malíře přelomu gotiky a renesance Michaela Wolgemuta, jeho žáka A. Dürera nebo nizozemského renesančního malíře a rytce Lucase van Leydena s díly představitelů klasické moderny a avantgardy, m.j. Maxe Beckmanna, Georgese Rouaulta nebo již zmíněných O. Kokoschky, M. Chagalla nebo S. Dalího.

A tím už bylo kultury skutečně až dost. Stálé expozice jsme vynechali, jenom jsme si ještě v rychlosti proběhli výstavu "Tak, teď, tu" s reprezentativními ukázkami z díla jednoho z nejvýznamnějších představitelů českého poválečného umění a neúnavného experimentátora Dalibora Chatrného, nakoukli do Levných knih a pak už se oddali bujnému vánočnímu veselí na adventním trhu. Počet návštěvníků stánkového městečka u radnice mě ale skutečně zaskočil. Lidí tam bylo asi jako příslušníků jedné naší etnické menšiny, toužících po získání zaměstnání, na pracovním úřadu. Maximálně o pár víc. Postupně jsme pak bez front ochutnali něco poživatin pevných (bramborák, uzené cigáro) i tekutých. Ani mě už nepřekvapilo, že cena i kvalita nápojů nám přišla zajímavější než v Šumperku (a to netvrdím, že v Šumperku je to špatné). Výborný bílý punč s několika (přesněji dvěma) druhy ovoce nebo červený svařák Soptík (s chilly a vypeckovanými třešněmi) byly fakt výborné ...

Podívali jsme se také na Dolní náměstí, kde, krom trhů, probíhají i archeologické práce na vykopávkách základů jakési románské sakrální stavby. A také jsem po opětovném sestupu na Horní náměstí vnikl do útrob radnice, abych konečně už viděl zdejší obřadní síň. Tedy, ne že bych snad na stará kolena zatoužil po nějaké atrakci typu svatební hostiny (max. jako vítaný host) či svatební noci (možná jako zástup, ale to by mě prý Martina stejně nepustila), to opravdu ne, ale jedná se zde o zajímavý pozdně gotický prostor, původně nazývaný Publikační sál. A nějaký ten rok už jsem si ho chtěl prohlédnout ...

Domů jsme nakonec jeli už po půl třetí ... a byl to zřejmě dobrý nápad. Od úseku mezi Lukavicí a Zábřehem už regulérně silně pršelo, ale my mohli v klidu konstatovat, že po dlouhé době jsme tradiční prosincovou návštěvu Olomouce absolvovali suchou a nezmrzlou nohou. Možná i proto – a také díky zmíněným skvělým výstavám - se nám letošní výlet líbil až nadstandardně.

(psáno a fotografiemi doplněno v prosinci roku 2011)