Vzhůru na Knížecí stolec

Konečně se umoudřilo počasí a my se dokázali domluvit na výkendovém  vandru.  Volba nakonec padla Na Knížecí stolec v Boletickém vojenském výcvikovém prostoru, kterým se ve volných dnech dá bez problémů projít.  Nové turistické stezky i Cyklotrasy již vedou i do okrajů tohoto dříve turistům zcela zapovězeného území.  My se sice vydáváme přímo do jeho nitra, ale pokud tento prostor trochu znáte, bývá to bez problémů. Vždyť kamenné bloky Knížecího stolce  ( 1 226 m) a sousední  Lysé ( 1 228 m) jsou tak lákavé...

Do Zbytin, začátku naší cesty, jedeme vlakem a hned se vydáváme k poutnímu kostelu Svaté Máří Magdaleny.  Cesta vede přes Blanici u jejíž pramenů na Zlaté máme v plánu přespat.  Krajinou luk a lesů stále nabíráme výšku, většina naší cesty vede v tisíci metrech.  Pár domků pod kostelem je tady docela fotogenických.  Jsme v místech, kde se po odsunu Němců nepodařilo úplné dosídlení a mnoho vesniček a samot vzalo za své.

Svatá Maří Magdalena je kostel v nebi. Alespoň tak ho lze vnímat a spatřit z mnoha míst od Křišťanova a Zbytin.  Je zde opravdu krásná vyhlídka a svatý klid. V 16. století zde stávala nejprve kaple, která však roku 1739 zchátrala tak, že kníže Josef Adam Schwarzenberg nařídil staviteli A. E. Martinellimu, aby zhotovil plány kostela. Stavba byla provedena až po smrti Martinelliho v letech 1752-54 a stavitelem byl Franz Fortini. 22. července 1754 byl kostel slavnostně vysvěcen. Ve věži visel malý zvonek, který byl roku 1763 doplněn o větší zvon. Roku 1797 dostal kostel střechu ve formě jehlanu. Od šedesátých let 20. století kostel chátral a vnitřek byl svévolně ničen. Až v letech 1993-95 byl důkladně opraven a je opravdu krásný.

Kousek výš můžu jednu z okolních louží využít pro atraktivní odraz kapličky na Dolní Sněžné. Od Sněžné je nově vyznačena žlutá turistická značka mířící až dolů k Lipnu a do Pěkné. My můžeme její část využít pro náš další postup ke Knížecímu stolci. U Horní Sněžné jsme na menší náhorní plošině,  na Rozvodí  Vltavy a Blanice. Kousek od nás jsou vrcholy Křemenné a Doupné hory.

První zmínka o bývalé osadě Horní Sněžná pochází z roku 1654. V roce 1910 zde stálo 30 domů v nichž  žilo 146 obyvatel,  všichni  německé národnosti. Byla zde škola a hostinec, dnes zbyly poslední tři domy. Dáváme na louce lehčí oběd a upravujeme podle mapy náš postup tak, abychom zbytečně neztráceli výškové metry.  Pokračujeme ke Korunáčku hřebenem lesní pešinou.  Korunáček (kousek západněji je i trochu nižší Korunáč) má na vrcholu skutečně mohutnou korunku z kamenných bloků. Kousek dál se dostáváme do mokřad a za chvíli nevíme kudy kam. Není se čeho chytit, terén je značně nepřehledný a tak není divu, když po kontrole pozice busolou zjišťujeme opačný směr postupu. Naštěstí se vracíme jen kousek a správná cesta už nás neomylně směruje k sedlu na cestě Arnoštov-Záhvozdí, kterou máme přejít.

Dál se probíjíme pod hřebenem Dlouhého hřbetu už do VVP Boletice.  Kolem je vlhko po předchozích vydatných deštích, cesta občas mizí v bažinách a tak není divu, že občas někomu z nás mizí bota v bahně. To už ale docházíme na upravenou cestu vedoucí pod vrchol Knížecího stolce a já z batohu vyndavám mini televizku.  Všichni se sice smějí, co jsem si to vzal na vandr s sebou, ale za chvíli už žebrají,  abych jim řekl , jak hrajeme semifinále MS v hokeji se Švédy. Signál je mizerný a tak jen s obtížemi vyčtu aspoň stav v první třetině (0:1). Jdeme stále vzhůru za občasného sledování stavu dramatu druhé třetiny (1:2).

U „Cesty pramenů“ se již pouštíme do stoupání svahem hory. To, co jsme zdola považovali původně za vrchol Knížecího stolce, jsou jen skály s posledními zbytky lesa. Celý kopec je totiž po orkánu Kirill odlesněný a čerstvě osázený stromky. Dole spíš jeřabinami, zde výš smrky.  Vrchol již v dohledu a z něho je fantastický rozhled, jediné pozitivum po devastaci lesa Kirillem. Dřívější název tohoto vrcholu Želnavské hornatiny, která je jihovýchodní částí Šumavy, byl Liščí louka. Kulminuje mohutnou žulovou skálou s četnými suťovými proudy a plochým temenem. Odtud v názvu „stolec“.  I níže ve svazích jsou skalní výchozy, hradby a rozptýlená suť.  Žulové skály na Knížecím stolci bývaly skryty lesem, který vyhlídce bránil a jen s Anniny skály byl volný rozhled. Dnes je situace na nějaký čas jiná...

Přestávku před třetí třetinou využívám k focení a čekání na kousek slunečního světla.  Některé útvary jsou opravdu nádherné.  To už ale začíná třetí třetina a tady nahoře, s přímým výhledem na Kleť a její televizní vysílač, je konečně příjem dokonalý.  Přes mělké sedélko je v dohledu i o dva metry vyšší hřeben  Lysé,  s vrcholovými skalami podobnými těm na Knížecím stolci.

Pro velký zájem dávám DTV pod kořen padlého stromu a tak se u malinké obrazovky tlačíme čtyři. Čas ubíhá dost rychle a naděje na vyrovnání mizí. Hrajeme power-play a nevypadá to dobře.  Cítíme, jak puk vyhozený ze třetiny Švédů těsně míjí naši prázdnou bránu. Do konce je 13 vteřin. To je konec, chceme jít balit bágly.  A najednou - góóóól!  Řveme jak na lesy. Sedm vteřin před koncem je vyrovnáno (2:2). Radost a euforie je veliká a drama prodloužením pokračuje.  A když potom Vokoun vychytá poslední nájezd Švéda, hned zapíjíme z našich butilek postup.  Jsme ve finále.

Je už po páté a jde se nám dobře. Nálada se s výhrou zvedla a nás už čeká jen sestup na Zlatou, jednu ze zaniklých německých samot. Vyčasuje se a bouřky, které nás dnes měly doprovázet celý den, se zatím nekonají.  Po okružní cestě obcházíme hřbet Lysé.  Nahoru se už nikomu nechce a tak začínáme sestupovat vyjetými kolejemi dřevařů na dolní cestu. Jde to ztěžka, kolem se valí voda a často není kam šlápnout. Sestup je i docela dlouhý, ale přečkáváme ho bez újmy na zdraví. Od Zlaté, kde jsme původně chtěli v seníku přespat, ještě kousek cesty pokračujeme. Scházíme k Blanici, kde hledáme sušší místo na spaní. Cedule s názvem „Cesta Prasečí houštiny“ nás zavádí na místo našeho kempu. Kolem je dost vyšlapaných stezek zvířat.  Jakých asi?  Cpeme se vším, co kdo má a kolem se začíná honit bouře. Vypadá to, že nás minula, ale přesto začíná trochu pršet. Nouzový igelit pro přespání tří rozhodně není a tak balím a mizím zpět k seníku. Tady bude klid. Stmívá se a na střechu bubnují uklidňující kapky.

 Ráno, než se ostatní sbalí, mám chvíli čas i na makrofotky. Bohužel jsem si doma nedobil baterii a tak z většího focení nic není. Tak aspoň jednu dřípatku. Vybíráme známou cestu rovnou na Křišťanov. Kolem se střídají smíšené lesy se smrkovými.  Je tady znát, že se hodně těží.  Jinak je tady úplný klid, turista sem málokdy trefí, i proto sem zamířily naše kroky. Cesty jsou tady všechny pojmenovány, asi pro těžební práce a lepší orientaci dřevařů. Pokračujeme lesem k Puchéřskému potoku a od něho stoupáme stále nahoru na Vlčí jámy, zajímavé místo už nedaleko  Chlumu ( 1 190 m),  s pěkným rozhledem. Koukneme do mapy a shodujeme se na zkratce kolem Rysího vrchu. Tady je však cesta dokonale zničená těžkou technikou a tak máme co dělat, abychom vůbec prošli. Cestou si v louži fotíme i horské čolky.

U Křišťanova je už cesta dobrá, míjíme letitý strom a míříme ke kostelu zasvěcenému Nejsvětějšímu Jménu Ježíš.  Je to prostá pozdně barokní stavba z konce 18. století. V Křišťanově v roce 1932 žilo 1464 stálých obyvatel, v současnosti jen 144. Obživu nacházeli ve sklářství, zemědělství, lesnictví a v pestré řemeslnické činnosti, anebo v prodeji rezonančního dřeva a rašeliny, zpracování lnu a v kamenictví.  Od vsi je dobře vidět kostel svaté Máří Magdaleny, kolem kterého jsme včera šli. Zajímavostí je zde chov pratura, kterého lze spatřit z nedaleké rozhlednové stavby. My je nikde nevidíme a tak jdeme dál do vesnice Koryto. Výhled na Bobík s Boubínem v zádech ztěžuje nízká oblačnost a my mizíme do lesa. Docela kufrujeme, protože jsme značenou turistickou stezkou pohrdli a chtěli si zkrátit cestu. Nakonec je z toho mnohakilometrová zacházka. Včas ale scházíme na vlakovou zastávku Skříňěřov, kde naše pouť romantickou přírodou jižní částí Šumavy končí.