Vzpomínka na dovolenou za železnou oponou v roce 1989

 

Při každém výročí 17. listopadu vzpomínám na naši první dovolenou za kopečky, nebo - li za železnou oponu. O tom, že bychom se někdy mohli podívat za šumavské kopce, tam na druhou stranu k imperialistům, se nám nikdy ani nesnilo. Najednou se to ale stalo realitou. Podařilo se nám získat tzv. příslib tvrdé měny a začali jsme plánovat neuvěřitelnou cestu na Západ. Najednou jsem si uvědomila, co všechno bychom chtěli za ty tři týdny vidět. Lákaly nás Benátky, Florencie , rakouské Alpy, italské Dolomity, Julské Alpy i Šumava na druhé straně hranice.

Začala jsem studovat mapy a vypisovat poznatky z různých dostupných průvodců o místech, které jsme znala jen z doslechu nebo jsem o nich četla. Kromě toho jsme si museli také připravit dostatečné množství trvanlivých potravin , protože výše příslibu v západoněmeckých markách nebyla zase tak velká, aby nám umožnila stravování v restauraci a ubytování v hotelu Hlavně jsme za tyto peníze toužili poznat co nejvíce nám dosud nedostupných míst. Další nutností byla výměna dalších marek načerno a jejich uschování v kapotě auta a vytvoření příslušné zásoby benzínu, který jsme natankovali do příručních kanystrů. Málem jsem zapomněla na udělení víz, bez kterých bychom nemohli nikdy vyjet. Museli jsme v Praze na ambasádě sehnat vízum německé, rakouské i italské. Do tehdejší Jugoslávie myslím, že stačila tzv. doložka. Vyřízení všech těchto dokladů nebyla žádná legrace. Povolení k výjezdu musela udělit i závodní organizace KSČ, kdy jsme byli poučeni, že se v zahraničí nemáme s nikým stýkat. Největším problémem bylo udělení německého víza. Za tímto účelem jsme vyslali mého tátu a na mnohohodinové čekání ve frontě před německým velvyslanectvím jsme ho vybavili skládací stoličkou .

Dne 19. 8. 1989 jsme vyrazili směrem na hraniční přechod Folmava Škodou 110 oranžové barvy. Po odbavení naším celníkem jsme si oddychli, nenašel marky ukryté pod palubní skříňkou ani kanystry s benzínem. Jako první moment ze západního světa si pamatuji výkladní skříně ve Furth im Waldu . Nevěřili jsme vlastním očím, všechno nám připadalo hrozně barevné, krásné, čisté, upravené. I ta tráva byla zelenější, ale to říkáme i dnes. Z Furth im Waldu jsme dojeli k prvnímu turistickému cíli naší cesty. Zaparkovali jsme na parkovišti Sattel nad Lamem a vyšli na vrchol Ostrého.Poprvé jsme se dívali z Německa do Čech a viděli hraniční červeno -bílé patníky. Na vrcholu i kolem chaty bylo velice živo a nikoho by ani nenapadlo, že tam dole v lesích na české straně probíhá ostře střežená železná opona. Byl to zvláštní pocit volnosti a zároveň smutku z toho, že už se sem nikdy nepodíváme, přesto, že jsme přímo na české hranici. Z Lamu jsme pokračovali na sedlo Brennes pod Velkým Javorem. Zde jsme zaparkovali a vyšli až na vrchol k bílým kopulím , na které jsme vždy toužebně pohlíželi ze Železné Rudy. Další den jsme vystoupili na vrchol Roklanu a překvapeně jsme se dívali do Čech na červené střechy chalup na Filipově Huti. Posledním šumavským vrcholem, který nás lákal byl Třístoličník a Plechý, na který jsme došli po úzké cestičce vedoucí v kapradí nejprve na Trojmezí a dále na Plechý. Přesto, že jsme se učili v zeměpise, že je Plechý nejvyšší vrchol Šumavy, cesta z české strany sem nevedla.

Z pohraničních hor jsme odjeli do Pasova, který byl prvním větším městem, které jsme na Západě navštívili. Odtud jsme pokračovali do Alp. V Obertraunu jsme navštívili jeskyni Eishohle a vystoupali na Krippenstein. Od Gosausee jsme podnikli tůru na Adamekhűtte k Dachsteinskému ledovci s návratem po Lienzer Weg a Steiglpas.

Dalším cílem byly italské Dolomity. Přejezd do Itálie však nebyl tak jednoduchý jako je to dnes. Na hranicích probíhala celní a pasová kontrola a bylo zřejmé, že Italové si svou hranici střeží za pomoci nejrůznějších složek armády dokonale. Měli jsme z toho nepříjemný pocit, který ještě zvýšila Češka, kterou jsme na přechodu potkali a která nám líčila, že v Itálii je nebezpečno, že ji okradli atd. Přesto jsme se nenechali odradit a hranici jsme překročili . Dolomity nás okouzlili, projeli jsme horskou silnicí přes sedla Tre Croci, Falzarego, Fedaia. Došli jsme k ledovci Marmolada. Další plánované túry jsme odložili, protože se zkazilo počasí. Odjeli jsme proto do Benátek a pak dále na jih směr Ravenna, San Marino až do Florencie.

Odtud jsme se vrátili zpět na sever a pokračovali do Julských Alp. Naším cílem byl výstup na Triglav. Pro špatné počasí jsme navštívili Lubljanu a čekali , zda se počasí umoudří. Mezitím nám začala vypovídat službu naše škodovka, podařilo se nám jí v autoservisu zase zprovoznit a pak se náhle vylepšilo počasí. Beze slova jsme se na sebe podívali a oba jsme věděli, že teď a nebo nikdy. Autem jsme dojeli k Aljaževovu domu, zde jsme zaparkovali a vydali jsme se cestou Prag na výstup na Triglav. První den jsme vystoupili k chatě Staničev dom, zde jsme přenocovali ve společné noclehárně na půdě. Naštěstí jsme zde byli sami a mohli jsme se zahrabat do velkého množství dek. Ráno svítilo slunce a byl napadán čerstvý sníh. Vydali jsme se na vrchol, výstup byl v čerstvém sněhu náročný, ale úžasný. Jak jsme šplhali po skále zapadané sněhem, sníh měnil po doteku barvu z bílé na bleděmodrou. I v těchto náročných podmínkách se nám podařilo zdolat nejvyšší horu Julských Alp, Triglav
2 864 m. n. m.

Z Julských Alp jsme pokračovali přes Rakousko, projeli jsme slavnou silnici Glossgloknerstrasse, kde jsme od chaty Franz - Josefs Hőhe došli sněhovým polem k chatě Oberwalderhűtte do výšky 2 972 m. n. m.

Naši dovolenou jsme zakončili v Mnichově, kde jsme utratili zbývající marky za elektroniku a pak jsme se již vraceli do Čech. Za Deggendorfem však naše auto vypovědělo službu. Naštěstí se nás ujali dva Češi, kteří právě náhodou projížděli okolo a odtáhli nás na hranice do bavorské Železné Rudy. Zde nás však zanechali před německou celnicí, protože ještě nepočítali s návratem domů. Bylo 11 hod večer a my jsme auto tlačili od německé celnice k české. Před železnou závorou, která uzavírala český celní prostor jsme se náhle tiše vynořili ze tmy a překvapili české celníky. Ti nadzvedli závoru, my jsme protlačili auto a pak se za námi závora s rachotem uzavřela. Tak jsme zase doma a napořád, blesklo nám hlavou. Teď už se ven zase jen tak brzy nedostaneme ( to jsme ještě netušili, že se situace za pár měsíců naprosto změní ). Po proclení nakoupené elektroniky ( mikrovlnka - v té době naprostá novinka , rádio s přehrávačem, kuchyňský robot) jsme celníkům sdělili, že auto máme nepojízdné a že potřebujeme odtah. Naštěstí jednomu z nich právě končila služba a nabídl nám, že nás odtáhne svým autem do Železné Rudy. A tak jsme se ocitli o půlnoci v Železné Rudě u kostela s nepojízdnou Škodovkou. Jen tak náhodou jsme zkusili nastartovat a užasli jsme, motor se rozběhl a auto se dalo do pohybu. Pomalu jsme vyjeli na cestu směr Plzeň. Nastal však další problém, v době hluboké totality totiž existovala benzínová pumpa jen v Klatovech a ta byla v noci zavřená. Doufali jsme, že při troše štěstí dojedeme na zbývající benzín až do Plzně. Ale benzín nám došel již v Přešticích. A tak jsme se vydali s kanystrem shánět ve dvě hodiny v noci po Přešticích benzín. Nakonec nás zachránili na konci naší cesty po západní Evropě zavrhovaní  příslušníci SNB, kteří ná m načerpali benzin ze svých zásob.  A tak skončila naše první cesta za kopečky. Bylo 7. 9. 1989. To jsme netušili, že už v prosinci pojedeme, tentokrát svobodně, na zájezd do Vídně a do Norimberka na vánoční trhy ( tak jako většina Čechů).