Vzpomínková cesta do Karlových Varů

Vzpomínková cesta do Karlových Varů….

Proč vzpomínková cesta? Jako válečný sirotek jsem žila u rodiny mého otce v Hradci Králové, pak střídavě v Rumburku a Karlových Varech. V Karlových Varech jsem bydlela u tety – sestry mého otce a můj první pobyt ve Varech začínal tím, že jsem tam vychodila celou 6.třídu. Později v dospělosti jsem tam byla pár let zaměstnaná a zkrátka město Karlovy Vary mě učarovalo. Vždycky jsem si říkala, že kdybych se musela někam stěhovat z Rumburka, kde jsem léta bydlela, tak jedině do Varů. No, nestalo se tak, ale zase jsem tam občas jezdívala za tetou a za bratrancem a jeho ženou. Procházela se známými místy a nasávala do sebe všude tu nádheru nejen města, ale i jeho výletních míst, kterých je všude nad Karlovými Vary v lesích mnoho. Zkrátka sála jsem do sebe lázeňskou atmosféru ale i krásu tohoto města. Bylo to snad pro mě druhé nejmilejší město v naší zemi. Až po smrti mého bratrance a jeho ženy Moje cesty skončily.

A tak jsem si již dávno slibovala, že se do Varů musím zase jednou podívat, že si musím projít známá místa, kde jsem bydlela, kam jsem chodila do školy a taky do práce. Zavzpomínat na školní léta, tak i na ta pozdější a prohlédnout si zkrátka celé město. On si toho člověk někdy naslibuje, ale „skutek utek“! Buď se to nehodí, anebo z nějakých různých důvodů to prostě a jednoduše nejde. A protože léta běží, a nejenom to, ale doslova pádí a to rychlostí přímo neskutečnou, tak jsem si řekla – tak a teď tam pojedu! A tak jsem taky učinila.

Zjistila si spoje tam i zpět a vydala se na cestu vlakem. Za hodinu a třičtvrtě jsem byla na místě. Přivítalo mě Horní nádraží a abych řekla pravdu, vůbec se za tu dobu nezměnilo. Karlovy Vary, které jsou světovými lázněmi a takové nádraží, to je tedy vskutku otřes! Původní nádraží bylo sice v r.1945 vybombardované a postavilo se poté zatím provizorní nádraží, ale to tu vlastně stojí dodnes v té samé podobě, jaké jsem ho znala ještě za mládí a nové se nepostavilo. Ale město si z toho asi nic nedělá, protože lázně navštěvují hosté z celého světa a povětšině lítají letadlem na Mezinárodní letiště v Olšových Vratech a odtud je už na místo ubytování doveze taxík. Anebo Ti naši zas jezdí přímo vozem.

Takže po vystoupení z vlaku jsem sešla parčíkem pod nádražím k budově Magistrátu města – ta se opravovala a dostala se k chebskému mostu, přes který jsem přešla a zavzpomínala, jak jsem tu kdysi u řeky bílila tetě prádlo. A nedalo mě to, abych se nešla podívat k řece, jak to tam po těch letech vypadá.Vše se změnilo, jsou tu stromy a stín a opodál byla přízemní hospůdka, ke které zval poutač u mostu. To tu nebývalo, byly tu tehdy prosluněné břehy s trávníkem na relaxaci a ke koupání podél řeky. Jak se udělalo teplo – hurá k vodě a Ohře byla nejblíže a místo na povalování a koupání přímo úžasné.

Vrátila jsem se zpět na silnici. Naproti mně přes křižovatku bylo muzeum Becherovky, jehož likér proslavil naši zemi po celém světě.Vyrábí se již od r.1807. Muzeum si lze prohlédnout buď ve skupinách, nebo i jednotlivě po domluvě. Jistě mnozí z Vás ví, že se jí také říká třináctý léčivý pramen.

Já jsem pokračovala dál k mému dalšímu cíli a to obráceným směrem od lázeňské kolonády - k Základní škole Dukelských hrdinů, na Moskevské ulici, kde jsem vychodila 6.třídu. Naproti škole na rohu byla školní jídelna, kam jsme chodili na obědy. Tehdy tam s námi chodili i Řekové, bylo to v r.1950, kdy řečtí emigranti uprchli ze země kvůli válce a usadili se v Československu. A myslím že se nepletu, že i od té doby tu jsou zpěvačky Martha a Tena Elefteriadu a kdoví, zda tehdy se mnou tam nechodily i na obědy. Nyní se nachází v budově jídelny Policie. Zavzpomínala jsem taky, jak o kousek dál za školou byla jízdárna a já měla chutě jezdit na koníčkách a i přes výslovný tetin zákaz jsem se přece jen k tomu odvážila, samozřejmě potají, aby teta nevěděla. Ale kůň poznal, že po vysazení na hřbet jakýmsi žokejem má na hřbetě nemehlo a neopomenul mě to dát najevo, natřásl se, zvedl přední nohy do výšky a já sletěla jak hruška ze stromu…A tak nastal v samém začátku konec mé možná „nadějné jezdecké kariéry“!

Po úsměvných vzpomínkách jsem se otočila a vracela se zpět po Moskevské ulici, na které sídlí i soud okolo domu, kde jsem žila u tety. Taky má již jiný vzhled, než míval a celá ulice žila úplně jinak, než tehdy. Všude byly hospůdky s předzahrádkami, veselo, rušno, živo! Pokračovala jsem dál, chtěla jsem se podívat k Národnímu domu, kam jsem chodila s bratrancem a švagrovou na Varieté, které bylo tehdy velice proslulé. Po varieté se vždy tančilo a já jsem se tam tehdy seznámila se svým nastávajícím manželem. Národní dům je secesní třípatrová nárožní stavba vídeňských architektů Kellnera a Helmera. Stavba začala okolo r.1900, byla to nejluxusnější stavba s názvem Grandhotel Střelecký dům a měl odlehčit přetíženým hotelovým objektům v lázeňské čtvrti. Konaly se tu divadelní představení, koncerty, plesy s kapacitou až 900 míst. Vzniklo zde světoznámé varieté Orfeum se světoznámými umělci. Vysoký strop dával možnost pro vystupování akrobatických čísel artistům, setkávaly se tu kouzelníci a mágové z celého světa, byla tu různá cvičená zvířata, mezi těmi největšími dokonce i medvědi i slon, vystupovali tu naši známí umělci jako Jarda Štercl, Karel Effa, Smutný muž, což asi mnoha mladším už nic neříká, dále Arnošt Kafka a svoji kariéru tu také končil i král komiků Vlasta Burian. V r.1930 přešla hotelová budova do majetku města a odtud asi vznikl nový název „ Národní dům“. Budova se zmodernizovala, bylo tu mnoho kaváren a restaurací do kterých se přicházelo z různých ulic, neboť budova byla nárožní. Natáčely se tu dokonce známé slavné scény z televizního seriálu „Cirkus Humberto“. Zkrátka to bylo jen částečné vyjmenování, co Národní dům obnášel svého času a jak teď dopadl, že je z něj ruina je ostuda.

Jak jsem byla zklamaná, když jsem ho viděla, byl schátralý, a vypadalo to, že už několik let nebyl v provozu. Z jedné strany byl ale zčásti zakryt, tudíž známka, že dojde asi brzo ke změně a že se mu začne blýskat na lepší časy. Všechno je to o financování a to bude nemalé…

Vzadu za ním se zobrazovala Městská tržnice, kam jsem chodila nakupovat, zda je ale funkční jako byla nevím, tam jsem se nedostala. „Pokračovala jsem dál ulicí T.G.Masaryka, kde stál Národní dům až k malé křižovatce, kde stála socha tohoto našeho kdysi prezidenta, po němž tato ulice byla pojmenována. Myslím, že tu byla asi pěší zóna, auta jsem neviděla….Došla jsem k další rohové budově, která za mých mladých let nesla název Vindobona, kde byla v přízemí jídelna a kam jsem chodívala na obědy z práce. Nyní se tu nachází v těchto prostorách drogerie. Abych okořenila trochu článek…

Bylo parné léto, já měla žízeň jako trám a tak když jsem pospíchala na oběd, koupila jsem si černé pivo, které mám ráda a vypila u stolku skoro polovinu najednou, jakou jsem měla žízeň a najednou se to se mnou zatočilo…Nemohla jsem to pochopit, všechno se to kolem mě motalo i se mnou… a tak koukám na tabuli s nápoji, jaké jsem to vlastně pila pivo a ono mělo 18 stupňů, na což jsem se nepodívala a jen jsem se chtěla honem napít a spláchnout v hrdle ten suchopár… a já si ho dala ještě k tomu na lačný žaludek, od rána jsem v něm nic neměla, no děs…tak jsem tam chvíli stála, a dávala se dohromady. A tak jsem stála a stála a čekala až ten nával „opilosti“ přejde a já si mohla jít koupit jídlo. Po chvíli jsem se odlepila od stolku a snažila se jít normálním krokem abych si koupila oběd a doufala, že na mě nikdo neuvidí, že mám nakoupíno. Pojedla jsem, vypila zbytek a ještě v mírném „transu“ šla zase do kanceláře. A v duchu doufala, že si mojí euforie nevšimne můj představený. Vzpomínky jsou někdy smutné ale i docela humorné!

Abych ale pokračovala dál, od bývalé jídelny jsem přes jednu ulici zabočila do ulice Krále Jiřího, která vedla k Pravoslavnému kostelu Petra a Pavla a před ním byla budova, kde byla kdysi Krajská vojenská správa, kde jsem byla tehdy zaměstnána, dnes je v ní Domov pro válečné veterány.Taky se dočkala změn, byla k ní přistavěna přístupová hala.

A Pravoslavný kostel mě taky zklamal, byl v lešení, opravoval se, takže focení špatné, ale byl otevřený.Tam se fotit ale nesmělo. Tak jsem si jej zase po letech prohlédla aspoň zvnitřku a pokračovala do ulice pod ním, kde se dal o trochu lépe nafotit.Byla na něm pamětní deska na počest návštěvy Petra Velikého. Pokračovala jsem okolo lázeňských domů a vyšla u dřevěné kolonády.Prošla jsem k Mlýnské kolonádě a šla a šla – obhlížela si všechno okolo mě hodně známé – tady na promenádní kolonádě se nic za léta nemění, je to stále stejné. Spousta lidí s kalíšky léčivé vody anebo spousta turistů mluvících různými jazyky, ale že by tu převládala ruština, říci nemohu. Jak jsem tak procházela různě ulicemi, viděla jsem že je i spousta lázeňských domů na prodej….Myslím že procházku městem za mě budou lépe vypovídat fotografie. Došla jsem k Hlavnímu vřídlu, které se mě tolik nelíbí jako bylo to původní, ale změna je život – před budovou tu kdysi stávala socha sovětského kosmonauta Jurije Gagarina, ta ale zmizela už dávno. Zpovzdálí byl vidět kostel sv.Maří Magdaleny, okolo kterého jsem stoupávala k hotelu Imperiál, kde bydlel poblíž bratranec.

Od hlavního vřídla jsem šla podél Tržní kolonády a nad čnící Zámeckou věží dál stále směrem ke Grandhotelu Pupp. Bylo nesmírné vedro, pot ze mě jen tekl, dva velké kapesníky jsem už promáčela a neutuchající žízeň mě nutila poohlédnout se někde po pivě, které mě nejvíc uhasí žízeň. Zteplalou láhev minerálky jsem už spořádala, co jsem měla v batohu, ale ta mě žízeň neukojila. Zanedlouho jsem objevila krámek, kde jsem si koupila plechovku piva a pokračovala dál podél říčky Teplé, kde se rozstřikovaly vodotrysky až k hotelu Pupp. Tady jsem si zase zavzpomínala, jak jsme se tu scházívali s nastávajícím manželem a chodili do Puppu posedět. Vedle Puppu je úzká ulička k lanovce, se kterou je možno vyjet a dojít k rozhledně Diana a i k jiným výletním místům. Já pokračovala dál k Císařským lázním, (nebo také Lázně I), které jsou postaveny do účka a autory byli opět stavitelé, kteří stavěli Národní dům. Bohužel tato významná stavba, která také kdysi patřila k nejluxusnějším stavbám města chátrá již několik let a jen vyjimečně je zpřístupněna na různé akce. Připravuje se ale její rekonstrukce, ale kdy se začne realizovat, to je asi ještě v nedohlednu.

No a já jsem ještě mířila ke kostelu československé husitské církve svatých Petra a Pavla, kam jsem se chtěla podívat a který byl za těmito lázněmi. Tam měl můj dědeček zádušní Mši, když náhle zemřel při Vánočních svátcích a návštěvě u tety. To jsem byla ještě svobodná, jak ten čas letí… Po prohlídce jsem se již vracela druhou stranou podél říčky Teplé a zaregistrovala jsem malinkatou hospůdku s lákadlem černého piva a tak jsem tam „zahučela“. Byly tam jen dva stoly a paní výčepní, která mě zvala na zahrádku dozadu za hospůdkou. Odmítla jsem, cítila jsem se tam fajn v chládku a tak mě přinesla napěněnou sklenici s černým mokem a ta úleva jaká nastala po napití z tohoto poháru po rozpáleném dni, to si neumíte ani představit, ale já myslím že ano. A tak jsme spolu hodily řeč, paní byla vstřícná a asi ráda, že má s kým „pokecat“. Po vypití mě značně prospěšného moku jsem zaplatila – mimochodem 35 Kč - nechala ji zbytek pětikačku a vydala se na zpáteční cestu k vlaku. Potkala jsem nejen kočár s koňmi a to několikrát za ten den, ale taky profičel okolo mě znenadání vláček, že jsem si ho málem ani nestačila vyfotit. Vracela jsem se okolo divadla, dosud mám v mysli jedno představení „Cyrano z Bergeracu“, na kterém jsme byli spolu s nastávajícím manželem a z něhož jsme pro různé radovánky v lóži skoro nic neměli. Ale pozor, nebylo to nic intimního, jako je to dnes při seznamování a první schůzce, kdy ze sebe začnou po pár hodinách vyloženě strhávat oděv atd, dál už to líčit nebudu…, ale tehdy byla jiná doba a „jen“ polibek se považoval za něco vzrušujícího, dál nic…Ale byla to romantika a bez té je myslím život těch mladých dnes moc chudý.

A tak jsem s nostalgií prošla okolo tohoto divadla, přešla i pod kostelem sv.Maří Magdaleny, okolo Hlavního vřídla, podívala se i do zalesněné stráně nad lázeňskou čtvrtí na altánek, který byl poblíž Jeleního skoku a přitáhla si jej zoomem. Přešla okolo Mlýnské, nebo také se jí říká kamenná kolonáda, k lázním III a šla směrem k hotelu Thermál, okolo kterého jsem chtěla projít tentokrát zase přes jiný a to ostrovský most k nádraží.

Hotel Thermal, když se tehdy stavěl, tak se tomu každý podivoval a hlavně jej odsuzoval, že se do Karlových Varů nehodí. Neboť lázně se honosí bělobou domů, a hotel se stavěl černý. Říkali tomu tehdy místní obyvatelé, že vypadá jako krematorium, že je to hnus. A už je to tolik let, co byl postaven, lidé si zvykli na jeho monumentalitu a jako by odedávna k městu patřil. Zkrátka každá generace musí po sobě něco zvláštního zanechat.

Prošla jsem tedy okolo hotelu, pak podchodem ostrovského mostu a dostala se na most, kde jsem opět potkala kočár s koníčky. Musím podotknout, že po každé to byl jiný kočár s jinými koňmi, poznala jsem to podle koní, jednou byly černé,pak bílé, taky i bílý s černým a i tvar kočáru byl jiný. Na mostě mě zarazil na sloupku pověšený velký věnec s bílými květy jako upomínka na asi nedávné neštěstí někoho mladého…

Vzpomínky mě po této procházce Karlovými Vary táhly hlavou, co bylo, co se za tu dobu událo, na co jsem ráda vzpomínala a co bych si zas nejraději z hlavy vymazala, ale to nejde, je to tam zakódované. A někdy jen letmá myšlenka se dotkne toho kterého bolavého okamžiku a rozesmutní duši... ale zase naopak záblesk prožití humorných chvil ji zase rozveselí..., takový je život.

A tak jsem dostoupala k nádraží, jízdenku jsem měla zpáteční, takže jsem vyčkala rychlíku, který měl zpoždění a spokojeně usedla docela i zmožená do vlaku se zadostiučiněním v duši, že jsem si konečně splnila moje dávné přání.