Vzpomínky na Bavory pt. 1 – retro

Už je to letos 10 let, takže nejvyšší čas vzpomenout si na zájezd, kdy jsem poprvé uviděl Alpy, ne sice nejvyšší část, ale bezmála 3000 m vysoká hora, kterou jsme nakonec navštívili není už tak titěrná.

Delší dobu mě jedna kamarádka lákala, abych se zúčastnil zájezdu, který pravidelně její dnes už bývalý zaměstnavatel, kterým tehdy byla naše zdejší ZŠ s pořadovým číslem 4. Důvtipný čtenář si odvodí, že dotyčná bude nejspíš učitelkou, což je fakt. Když jsem se tedy z vyprávění dozvěděl, jaké že to je povyražení, nakonec jsem neodolal, přibyla mi tím sice jedna méně plánovaná dovolená, tudíž bylo potřeba zvýšeným úsilím dohnat nějaké resty.

Výhoda porevolučních změn, že četné instituce (školy zejména) po listopadu navázaly nové kontakty na opačné světové straně republiky, než které se udržovaly v předchozích letech. Pravda, za našeho mládí jsme jezdili do Prievidze, koupaliště v Bojnici i zámek se nám líbily, ale Západ je prostě Západ. Jak známo stav učitelský vždy trpěl nouzí, ale díky družební škole, která udržuje kontakty se zmíněnou šumperskou 4. ZŠ si kromě žactva a jejich doprovodu mohli v té době dovolit i výlet i dospělí, tedy pedagogové. Ovšem díky tomu, že řada ze zmíněných jsou drobní škudlilové, zůstává vždy v autobuse (a na ubytovně) nějaké volno. Právě té příležitosti jsem se chopil, cena tehdy nějakých 4.000,- Kč za ubytování (hostel) se snídaní a Dopravou na 4 noci zas tak drastická nebyla, navíc z vlastní čundrovní zkušenosti vím že v Německých obchodech je laciněji jak u nás, o nouzi se nebojím.

15.8.2004

Odjezd je v brzkých ranních hodinách, zběžně jsme odhadovali vzdálenost kolem 800 km. Řidiče a majitele autobusu tvoří 1 osoba z Jablonného nad Orlicí, s kterou se naše partička brzy spřátelila. Nutno podotknout že se osazenstvo výpravy dělí na několik kroužků, v podstatě hned utvoříme skupinu z bývalých spolužáků (či z vedlejší třídy), nebo s kým chodíme na bigbít. Tradičně nejpitomější část cesty je vždy než se z našich hor vymotáme někam k Vamberku, kde začíná rovina, pak ještě Hradec (Králové), dálnice začínala tehdy ještě někde u Poděbrad, stejně otravný průjezd Prahou, kolem není dálnice dodnes, na Plzeň a Rozvadov naštěstí už dálnice byla, v Německu jsou skoro všude. Jen zdáli mineme Řezno, kde jsme byli před několika léty, Mnichov jen objíždíme, ale můžeme se podívat na tehdy ještě nedokončenou Alianz arénu, v které se bude co nevidět hrát MS ve fotbale.

Za bavorskou metropolí se začíná krajina poznenáhlu měnit, již samotný Mnichov leží v nějakých 500 m nad mořem, tedy žádná nížina, ale brzy je krajina zhodnocena zprvu oblými, později čím dál ostřejšími a vyššími vrcholky, vzdušnou čarou je to k horám nějakých 50 km, po dálnici o něco víc, ta končí asi 70 km za velkoměstem. Německá dálnice A 95 má vlastně směr do věhlasného středisko zkráceně známého jako Ga-Pa, my ovšem musím odbočit v městečku Oberau a po zdejších „okreskách“ na Ettal a Grasswang, do Rakouska, už vlastně regulérně mezi horami (tady se tuším jmenují Wettersteingebirge). Malá zastávka u jezera Plansee, mineme město Reute a zpět do Německa, kde bydlíme ve Füssenu, s jehož školou udržuje ta šumperská partnerství. Vlastně už je tma, a většina zájezdu má celodenního sezení v autobuse celkem plné zuby.

16.8.2004

Dnešní den bude věnován kulturnímu a rekreačnímu vyžití. Po snídani (kde si spousta lakotů nabírá housky na svačinu) nás Laďa odváží k nedalekému Hohenschwangau, v jehož okolí bude následovat dopolední program. Na parkovišti nedaleko jezera Alpsee nás čeká učitel Helmut, který je vlastně už kamarád našeho vedoucího Františka, neb se nevidí zdaleka poprvé. Takže cestou k hlavnímu cíli se rovnou dovídáme něco o zdejším místě. Nad Hohenschwangau se totiž tyčí hrad, potažmo rodinné sídlo rodiny Wittelsbachů, ten sice nenavštívíme, ale jak se dozvíme, královská rodina tu bydlí stále, a kdo by měl zájem, hrad je rovněž přístupný. Jak známo, Německo je spolkovou zemí, skládající se dnes z republik, příslušníci rodu tedy nesou pouze tituly princů či princezen. Bavorsko a Bavoři se vždy označovali za trošku jiné Němce, potažmo jiné Německo. Velká část Německa je totiž protestanská, tady ale převládají katolíci, takže mají blíž třeba k Rakušanům – nebo Čechům. Ostatně na rozdíl od zbytku Německa, to bavorské pivo patří k nejlepším pivům vůbec, nakonec i u nás se povětšinou vaří piva bavorského typu (jako první byla Plzeň).

Naším cílem je pohádkový, honosný, poněkud ztřeštěný, ale hojně navštěvovaný i kopírovaný hrad, spíš zámek Neushwannstein (Nová labutí skála). Ten asi není třebas nijak zvlášť představovat. Ovšem okolnosti vzniku i postava jeho stavitele stojí za malou zmínku. Hrad v dnešní podobě nechal vystavět na možných nepatrných zbytcích dřívějšího hradu bavorský král Ludvík II. Do stavby nechal vepsat své romantické představy o středověkých rytířích a jejich ctnostech. Stavba probíhala v 60. a 70. letech 19. století a vlastně podle původních záměrů nebyla nikdy dostavěna.

I ta nedodělaná je ovšem zázrakem nejen stavebním, ale i uměleckým, interiéry jsou bohatě zdobeny výtvory všemožných umělecký řemesel, malířů, štukatérů, sochařů, truhlářů, čalouníků, a jiných. Vzorem pro hrad má být středověký hrad Wartburg. Než dojdeme k hradu, ještě nás náš průvodce vyvádí k vyhlídkovému Mariinu mostu (Marienbrücke).

Při tom vykládá perličky o králi Ludvíkovi. Hrad na který se díváme, není jediným úletem excentrického panovníka, v Bavorsku zanechal tento romantický monarcha víc svérázných památek. Jeho stavební činnost poněkud vyčerpala státní pokladnu, dá se tedy říci, že způsobil státní bankrot.

Protože v 19. století se už většinou králové neodstraňovali násilnými metodami (nevraždilo se ani netrávilo), král oficiálně ochořel, no, rovnou z něj udělali blázna.

Možná že vyšinutý byl, nicméně paradoxem zůstává, že když vévoda Bismarck, předseda Pruské vlády připravoval válku proti Rakousku a později Francii bal poněkud jiného názoru. V té první bylo Bavorsko spojencem Rakouska, Ludvík se ostýchal vyslat bavorské jednotky do válečných událostí, díky porážce se ale Bavorsko dostalo definitivně pod pruský vliv. Prusko byl již tou dobou hlavní silou tehdejšího Německého spolku, na základě dvou vyhraných válek se pak Německo přeměnilo na císařství s Hohenzolerny v čele. Helmut naznačil, že spíš nechuť válčit a nokenc i nové poměry v celém Německu byl pravý důvod Ludvíkova šílenství, než přemrštěné stavby potrhlého krále. Bankrot byl tedy i výsledkem tučného odškodného, které muselo Bavorsko Prusku uhradit.

Snaha o zbavení krále moci vyvrcholila v roce 1886. Krále se pokusili několikrát zatknout, vždy se mu ale podařilo nějak uniknout. 13.6. poněkud záhadně utonul na Wurmském jezeře u Bergu spolu se svým doprovázejícím lékařem. Podle všeho byl Ludvík velmi dobrý plavec a v místech kde se měl utopit je asi po kolena vody... V plicích bylo nalezeno jen málo vody, možností je ale, že díky chladné vodě v jezeře jej postihla mrtvice nebo infarkt.

Po vyhlídce na mostu tedy míříme k hlavní bráně a vstupu do zámku. Nádvoří je přeplněno návštěvníky. Dá se říci, že ačkoliv stavba Neuschwannsteinu musel hodně odlehčit státní pokladně, dnes dosti vydělává. Jde o státní majetek, výtěžek ze vstupného jde tedy eráru. Přístup je ovšem dosti vymakaný, jednotlivé skupiny se řadí podle elektrických hodin za turnikety, ty odpočítají patřičnou skupinu (asi po 10-15 minutách), u vchodu si vyzvednete takovou vysílačku (tehdy se to podobalo telefonnímu sluchátku), průvodce vlastně vůbec nemluví, snad je nějaké Gutten Tag, pak už jen ukazuje, návštěvník si drží sluchátko a tam poslouchá výklad. Našinec se nemusí bát, výběr jazyků je dostatečný, tedy včetně češtiny.

Dojmy z návštěvy jsou vskutku rozporuplné, slovo kýč je sice výstižné, ale také to není přímo ono, v podstatě to i umění je, ale přeplácané jako dort pejska a kočičky. Kdo si libuje v germánském bájesloví, přijde si tu na své, na stěnách najde různé Niebelungy, Siegfriedy, Brunhildy, draky, krále, rytíře, svaté i nesvaté. Zvěř tuzemskou i cizokrajnou. V interiérech se sice nesmí fotit, ale něco jsem riskl.

Když si to vše zasadíte do okolních alpských štítů, nedivíte se že je hrad (nebo zámek) tak slavný.

Oběd, jak už to tak u skromných našinců se skládá povětšinou z vlastních zásob. Odpoledne bude tvořeno rekreací, to jest nejdříve se vracíme do Füssenu a následuje vyhlídková plavba. U města je olbřímí vodní nádrž. Kdo se někdy podíval do mapy, zjistí že hladina u jezera Forggensee má dvě výškové hodnoty. Nejde totiž o nějaké horské jezero (či pleso), ale o povodňovou nádrž, dalo by se říci skoro poldr. Během zimy se jezero odpouští a s Jarním táním se masy vody nasměrují opět do jezera. Plocha jezera činí víc než 15 km2. Délka je přes 8 km a šířka cca 2,8 km. Vodní plocha je využívaná k vyhlídkovým plavbám, najdeme tu spoustu jachet a lodiček a odvážlivci se tu i koupou.

Samozřejmě, jakožto horalé se i mezi námi po plavbě našlo pár jednotlivců (mě nevyjímaje), kteří si tu kratochvíli nenechali ujít. Ostatně voda toho dne byla (na zdejší poměry) neobyčejně teplá (asi 18–19 °C). Voda je ale velmi čistá a díky tomu, že kolem jsou povětšinou vápencové hory, má takový modrozelený nádech.

A tak nám ten první den vcelku vesele uběhl, večer pak konzumujeme povětšinou z vlastních zásob, k tomu pak hudební doprovod (jsme tu dva kytaristé a většina občas taky zabéká).