Z Bratislavy do Budapešti po Dunaji

Po čtrnáctidenní pauze jsme s přáteli opět vyrazili na vodu, tentokráte zlákáni lehce rozvodněným Dunajem, který sliboval rychlou a dynamickou jízdu plnou dobrodružství.

Start na staré řece, přibližně dva kilometry pod vodním dílem Čuňovo (asi 1850 km toku). Cíl první místo, kde půjde vylézt z vody a postavit stany. Jelikož byl Dunaj přes dva metry nad normálem a před deseti dny byl o další dva metry výše, bylo nalezení místa k táboření nadlidským úkolem. Všechny louky okolo řeky byly zaneseny několikacentimetrovou vrstvou mazlavého páchnoucího bahna a výstup z vody byl ztížen lužním lesem, do kterého zajet bylo v rychlém proudu o převrácení lodi. Nakonec jsme našli přijatelné tábořiště asi deset kilometrů za soutokem starého a nového koryta na Maďarské straně poblíž obce Nágybajsc.

Soutok starého a nového koryta nám připravil pár adrenalinových chvil. Řeka v novém korytě teče rychleji než ve starém a navíc jsou v novém korytě "hrázky" usměrňující proud do středu řeky. Tato kombinace rozdílu rychlostí, bariér pod vodních hladivou a vln od velkých dopravních lodí vytvářela obrovské víry, některé v průměru větší než deset metrů a s hloubkou přes metr. Ty se náhodně otvíraly, aby jsme se do nich nekontrolovatelně propadali, naše plavidla přelévaly metrové vlny od projíždějících lodí a následně nás do vírů nasátý vzduch v obrovském květáku vyplivnul do jiného, ještě horšího víru. Kolega Mirek, překvapen jedním z těchto bubláků, udělat podle mne, světový rekord v oblékání záchranné vesty pod vodou.

Druhý den byl o poznání klidnější, nádherná krajina, velké a honosné osobní lodě, řeka tekla rychle, místy i přes deset kilometrů v hodině. Tábořili jsme kousek pod Komárnem, za obcí Iža. Na louce už bylo zaschlé bláto, takže se nám na něm při troše snahy podařilo postavit stanový tábor. V Iže je malá ale pěkná hospůdka s dobrým pivem.

Třetí den jsme projeli kanálem nádherným historickým městem Osřihom s jeho hlavní dominantou - bazilikou svatého Štěpána. Esztergom byla kdysi hlavní město Uherského království. Nocovali jsme v laguně bývalé štěrkovny nedaleko obce Dunapart asi pět kilometrů pod Ostřihomí.

Den čtvrtý, zastávka tentokráte v Nágymaros u přívozu, naproti královskému městu Visegrád. Zde mají vynikající maďarské klobásy, se kterými naše náhražkové z mouky a mletých kůží nedají v ničem srovnávat. Poslední noc jsme přenocovali na louce u řeky v městečku Szentendre, opět na zaschlém blátě. Szentendre je lázeňské předměstí Budapešti a v mnohém se podobá přímořským přístavním městečkům s množstvím malých hospůdek, restaurací a obchůdků, a s bohatým nočním životem. Shodou okolností na louce vedle nás měla maďarská národní garda svůj sraz a z toho co jsem viděl, slyšel a pochopil, mám pocit, že naše Dělnická strana, proti které naše politická prezentace neustále brojí, je oproti maďarským gardistům neškodným lidovým spolkem na ochranu Rómu.

Vynechám-li historické památky (města Komarom, Esztergom, Visegrád, Szentendre), pak dalším příjemným zážitkem byla neskutečná rychlost proudu, která umožňovala bez problémů denně urazit padesát kilometrů a více. Dalším příjemným překvapením bylo minimum komárů, ze kterých jsme měli největší strach.

Naopak nepříjemné bylo všudypřítomné, v horku tlející bahno s nezaměnitelným odérem, který jsme si přivezli i domů, ale i na to se dalo zvyknout. Jak říká klasik; "Když smrdí všichni, nesmrdí nikdo."