Z Čech do Bavor. Na kole.

Po více než 40leté přestávce jsem počátkem letošního dubna znovu šlápl do pedálů zbrusu nového bicyklu a popravdě řečeno, byla to náročná záležitost. Silnice v okolí mého kopcovitého bydliště sice vypadají pěkně na fotkách, šlapat je na kole bylo zpočátku téměř nad mé síly a jednu chvíli jsem dokonce zapochyboval, jestli jsem za peníze investované do koupě kola neměl pořídit něco motorového, třeba mopeda! Putování za fotografováním akcí anebo přírody bylo by pohodlnější! Chtěl jsem nicméně zachovat i onen sportovní prvek, snad se to poddá, utěšoval jsem se a taky ano. Kopce se časem krátily, ujeté trasy prodlužovaly a po třech měsících pochybnosti zcela zmizely.

Vzhůru do kopců!

Do komunity stejně postižených nadšenců jsem se zapojil v květnu na 20 km dlouhé cyklotrase turistického pochodu Chodská bůta, o měsíc později jsem vyrazil na start akce nazvané „Na kole z Čech do Bavor".

Moje účast byla poplatná počasí, předchozí dny párkrát prudce sprchlo - v dešti nikam nejedu, uvažoval jsem v pátek večer. Sobotní obloha byla sice zamračená, na déšť to nicméně nevypadalo a tak jsem navlékl nepromokavou bundu a s chutí vyrazil do krátkého kopečka u našeho kostela. Cestou do Kdyně mě napadlo, proč zrovna z Čech do Bavor, když podle itineráře umístěného na webových stránkách Infocentra Sdružení obcí Kdyňsko (spolu s agenturou AG Akcent a ve spolupráci s bavorským městečkem Eschlkam pořadatelé akce) ani jedna ze tří tras (8,5, 20 a 40 km) do nedalekých Bavor nevede? Propozice jsem pročetl, nastudoval mapku dvacítky, kterou jsem hodlal absolvovat, ale kde je sportovní areál v Dělnické ulici jsem netušil. Zpozorněl jse

m v okamžiku, kdy jsem při výjezdu z kdyňského náměstí potkal skupinku protijedoucích cyklistů. Takže jsem udělal otočku a upaloval za nimi doufajíce, že mají stejný úmysl jako já.

Měli, a dovedli mě k tenisovému hřišti a rozestavěnému aqua komplexu hned vedle. Za dokořán otevřenou brankou u stolečku s mapkami zapisovaly dvě dívky pod vedením Marie Kobesové z ICK cyklisty, kterých se kolem rojilo možná padesát. Pestrobarevné dresy, kola obložená batohy... znovu jsem se musel ujistit, jestli jsem na správné akci, protože tihle lidé vypadali nejméně na etapovou dálkovou jízdu! Až posléze jsem na cyklowebu Plzeňsko na kole zjistil, že jádro této skupiny, sdružené kolem paní Ing. Radmily Žákové, která kromě předchozího webu provozuje také svůj web, věnovaný... netřeba dodávat, že cyklistice, absolvovalo cestu z Plzně do Klatov vlakem a odtud do Kdyně na kolech! Paní Radka dávala dohromady informace, poptávala se organizátorů, organizovala své cykloovečky a vůbec dělala všechno pro to, aby se o nových úsecích cyklostezek, které se slavnostně v den startu akce otevíraly hned 4 o celkové délce téměř pěti kilometrů, dozvědělo co nejvíce zájemců (což se jí také podařilo).

Před desátou hodinou se malá skupina přesunula o pár desátek metrů dál - k začátku nově zbudovaného úseku Kdyně - Starý Dvůr (1835 m). Starosta Kdyně Jan Löffelmann, poslanec PČR Vladislav Vilímec a náměstek ministra pro místní rozvoj Miroslav Kalous na několik kousků rozstříhali modrou pásku, mladík z TV ZAK to všechno nafilmoval (když si předtím cyklisty naaranžoval v opačném směru, než potom odjeli) a za dalších pár minut už celý peloton téměř šedesáti cyklistů vyjel na nejdelší, 40 km dlouhou trasu.

Cyklistický den, jak je akce oficiálně pojmenovaná, slaví letos malé výročí - jede se už pátý ročník. Cílem projektu je využít potenciál cestovního ruchu, zvýšenou propagací přilákat turisty do česko-bavorského příhraničí a zintenzívnit česko-bavorskou spolupráci při realizaci společného marketingu a produktů cestovního ruchu a také zviditelnit nové cyklostezky a zvýšit tak počet cyklistů, kteří je budou využívat - tak praví oficiální materiály. Neoficiálním materiálem budiž tato reportáž.

Dvacítka v pohodě

Účastníci 20 km dlouhé trasy měli startovat v jedenáct hodin, jenomže podobné akce fungují na principu - přijdeš, zapíšeš se a jedeš. Stanovený je pouze čas, kdy pořadatel usedne za stolek a začne registrovat příchozí a potom čas, kdy stolek uklidí. Takže jsem se vrátil ke hřišti, udělal pár fotek, kromě jiných také tým „Euroteplo Domažlice" v bledě modrých dresech s nápisem „Želva tým".

Sportovně založení chlapci pozdně středního věku jezdí pravidelně do Loučimi na podzimní turnaj v malé kopané, tady byli připraveni vystartovat na nejdelší trasu.
„Ale nejdřív se musíme občerstvit," halekali vesele, když zasyčely otevírané plechovky piva - a stoprocentně nebylo nealko.
Nápad připojit se k nim jsem vyhodnotil jako nepříliš šťastný (a jak se později ukázalo, bylo to rozhodnutí správné) a na modrý asfalt nové cyklostezky jsem vyjel sám.
Princip focení podobných akcí je stejný - vyjedu na Horizont kopce, počkám na skupinku, která na sebe nenechá dlouho čekat, cvak cvak pár snímků s krajinkou na pozadí, hup do sedla a zase o pár kilometrů dál.
I tady to zafungovalo a stačil jsem ještě zahlédnout, kam fotografovaná partička odbočila u prvního domku Starého Dvora. Žlutá šipka s nápisem Nevděk a Podzámčí sice ukazovala vpravo do kopce, skupinka nicméně zamířila rovně a z kopce! Ujel jsem skoro dva kilometry za nimi a potom raději zastavil a vytáhl itinerář.
Jedu blbě, na křižovatce jsem měl zabočit vpravo a do kopce!
Ze dvou možností - vrátit se a pokračovat podle mapky anebo sjet úplně dolů k Novodvorskému rybníku a pak složitě hledat napojení na trasu jsem zvolil raději první - vyšla z toho tříkilometrová zajížďka a kopec mě stejně neminul! Odměnou pak byl průjezd poněkud odlehlou, o to však malebnější částí města Kdyně - Podzámčím. Staré roubené chaloupky, nová výstavba citlivě zasazená do okolní kopcovité KRAJINY, čisto a útulno a do toho v poklidu šlapající cyklisté s úsměvem ve tvářích (ty úsměvy vyvolal fotopřístroj v akci, jak jsem se později dozvěděl), téměř idylka.
V Podzámčí taky kolem mne jede Zdenka Viesnerová z Loučimi, s níž se budu potkávat po zbytek cesty.
„Znám to tady víc pěšky, když mě domažličtí turisté vytáhnou na tůru," hodnotí okolí, „na kolo nějak nebyl čas. Nejdřív byly děti malé, potom chodily do školy, na internát, nějaká práce kolem domku... až teď v důchodu je času víc. Jenže zase těch sil už není, jako za mlada."
Před námi je největší stoupání dvacítky (i čtyřicítky, protože stále ještě jsou obě trasy společné) - po pravé ruce je kopec Škarman a jeho 680 metrů výšky, vlevo pak Kravař, ještě o 11 metrů vyšší.
Kilometrové stoupání ke Křížku, kde je zastřešené posezení, zdolává většina z nás pěšky a cesta pak pokračuje dolů ke křižovatce, odkud je možno sjet 3 kilometry dolů do Kdyně kolem kempu Hájovna, anebo pokračovat po stezce 2193 na Nevděk.
Tam také míří paní Zdena, k níž se na chvíli připojil otec se dvěma dětmi - menšímu prckovi může být šest, sedm let - děti šlapou vesele a jestli zvládnou celých dvacet kilometrů, mají můj obdiv!

Na kole v poklidu lesa

Kolem hájovny se erbem Černínů z Chudenic už zase sjíždíme dolů, další hájovna včetně hospodářství je vpravo, když předtím jsme míjeli odbočku na Nový Herštejn - na to, že od první poloviny 16. století je to zřícenina, jsou zde pořád obdivuhodně zachované obvodové valy či obytná věž - všechno bohužel značně zarostlé stromy a keři, takže turisticky neatraktivní.
Pár stovek metrů a vyjíždíme na křižovatku Vejpřahy, vrchol serpentinového stoupání ze Kdyně. Místní název označuje místo, kde se vypřahala přípřež (posílení) koňských potahů. Sloupek s deseti žlutými směrovkami pro cyklisty nám hlásí kilometr na rozcestí pod Korábem, dalších pár stovek metrů je pak odbočka vpravo na pětikilometrovou, asfaltem a šotolinou zpevněnou lesní svážnici, kopírující vrstevnici 772 vysokého kopce se známou chatou a rozhlednou. Mírně zvlněná rovinka, z obou stran vjezdu ochráněná ocelovou závorou (dnes samozřejmě otevřenou) umožňuje dosáhnout i třicetikilometrové rychlosti! Vede celá vzrostlým lesem, klid, jen šumění korun smrků, borovic a občas listnáčů a samozřejmě svištění větru kolem uší... to jsou chvíle, kdy tento způsob pohybu vlastní silou dává člověku povznášející pocit!
Z lesa vyjíždíme kousek od Modlína, v ohradě u statku se pase stádo ovcí, delší trasa pokračuje rovně lesem na Nevděk, posléze pak do Nové Vísky, Dlažova, Miletic a Běhařova. Odtud po cyklotrase 2089 do Úborska, dále pár stovek metrů směr Pocinovice a odbočka vlevo na Nové Pocinovice a Hadravu do Orlovic, Chodské Lhoty a Hluboké. Tady se obě trasy znovu spojují.
Podle pořadatele je to trasa pro trénované cyklisty, my netrénovaní jedeme vpravo kolem ohrady polní cestou do Smržovic, zde je další kus nové asfaltky a solidní sešup mezi první domky obce. A protože nejedeme žádný závod, mohli jsme nahoře zaregistrovat krásně zelené, rozkvetlé louky okolo a samozřejmě výhledy na blízké kopečky východního výběžku Švihovské pahorkatiny a vzdálenější, o to vyšší vrcholky západní Šumavy a části Českého lesa.

V obci nás malá cedulka směruje vpravo na další novou část stezky 2051 do sousední vsi Dobříkov. Její délka je 1260 metrů a místními obyvateli kvitována s nelibostí její neporovnatelně lepší kvalita nežli povrch komunikací v obci... pro nás je nicméně směrodatné další stoupání po vrstevnici Zadního kopce (697 m), opět panoramatický výhled, ale teď už převládající pocit blízkého cíle a tak jen krátký odpočinek pod stříškou sezení na vrcholu stezky, krátký pohled do veliké mapy vedle a bez nutnosti šlapat dolů jsou před námi humna obce Hluboká, spolu s předchozími vesnicemi spadající pod správu Kdyně.
Pár desítek metrů z kopce po silnici I. třídy z Klatov do Domažlic a vzápětí nás Sylva Heidlerová spolu se dvěma muži posílá vlevo směrem na Chodskou Lhotu, ale jen pár metrů, pravoúhlá zatáčka vpravo dolů a kolem podlouhlé budovy jakési výrobny najíždíme na další nový, 1251 metrů dlouhý úsek z Hluboké do Brnířova.
Osobně bych jej považoval za nejdůležitější, protože nepříliš širokou silnicí, ve všední den plnou kamiónů i osobních aut se na kole jede velice nepohodlně (výfukové zplodiny motorů), o bezpečí jízdy nemluvě (v případě střetu volí každý řidič naprosto sebezáchovně náraz do měkkého, čili cyklisty, nežli do protijedoucího auta - zní to tvrdě, ale je to tak).
Jízda po asfaltu končí mezi domky Brnířova, šikovně jsou zde kolem návsi zbudovány zpomalovací hrboly pro auta, zpomalit musí bohužel i cyklista, ale poněvadž nás čeká už jen krátké stoupání za návsí ke trati a odtud kolem železniční stanice vedou nás nasprejované šipky na silnici do cíle na hřiště v Prapořištích, není nutno tento detail řešit.
Máme to za sebou, na rychloměru dvacet km plus dalších 11 z Loučimi včetně bloudění... propocený dres a lehce brnící nohy, ale dobrý pocit z absolvování celé trasy v relativním klidu a pohodě - až na ty kopce!

Zdrávi... dojeli?

V jednu hodinu po poledni jsem opřel bicykl o plot nového víceúčelového hřiště - kol různých značek i cen už tady stojí hodně, jejich majitelé obhlížejí stánek s občerstvením, v kotlíku bublá zelňačka (Kč 25), vedle za stejný peníz párek na grilu nebo z udírny a ještě vedle pak poněkud pěnící pivo za dvacku. Za vchodem prostorného stanu country kapela Pilouni z Klatov, hraje tak dobře, že jsem po chvíli poslouchání venku nahlédl, proč muziku pouští z CD - nepouštěli, opravdu hráli živě!
Zatímco dojížděli další a další cyklisté, připravovalo se opět stříhání pásky, tentokrát již zmíněného hřiště. Ministerského náměstka Kalouse vystřídal starosta bavorského Eschlkamu (městečko na dohled od hranice ve Všerubech) Josef Kammermeier v cyklistickém úboru a konečně jsem také dozvěděl smysl názvu celé akce.
„Výstavba cyklostezek je spolufinancována Evropskou unií z Evropského fondu pro regionální rozvoj," vysvětlila mi Sylva Heidlerová, „což předpokládá úzkou spolupráci na obou stranách hranice. Jeden ročník jsme udělali start z Eschlkamu, lidi i kola jsme tam dopravovali autobusy a bylo

to příliš drahé a taky náročné na organizaci. Takže od té doby se jezdí na území Čech a z Bavorska pokaždé přijede skupina cyklistů, letos jich je skoro 60, absolvují nejkratší trasu a zúčastní se programu v cíli. A protože je trasa každý rok jiná, není do budoucnosti vyloučeno, že některá nepovede přes bavorské pohraničí..."
Systém cyklostezek tak od roku 2005 spojuje Regensburg, Plzeň a Prahu.

Zlatým hřebem odpoledne byl seskok parašutistů, plánovaný na druhou hodinu odpolední a než nad Prapořištěm zakroužil dvouplošník a vyskočili z něho první 4 parašutisté (ve třech vlnách jich bylo celkem 12, skákali z výšky 1200 metrů), vyhlížel jsem paní Radku a její skupinu - marně.
O několik dní později jsem našel na jejím webu záběr posledního parašutisty, foceného přes hlavy přihlížejících - podle času z mých fotek to bylo ve 14.15. Trasu 40 km zvládli za 5 hodin, v našem kopcovitém kraji to je rychlostní průměr 8 km/h...
Nedočkal jsem se ani Želva týmu. Jejich šéfa jsem potkal za týden. „Když jsme zjistili, že název neodpovídá trase, padlo rozhodnutí vydat se vlastní cestou a to do Bavorska. Takže jsme jeli do Všerub, tam jsme se občerstvili, pokračovali jsme v Německu do Fürth im Wald, krásná cesta, na Folmavě jsme se opět občerstvili a pak jsme si zavolali odvoz autem. Velice se mám to líbilo!"
Seskok parašutistů se vydařil, pouze jeden z nich zahoupal padákem příliš nízko na zemí a při doskoku upadl - nic se mu nestalo. Jejich výkon odměnilo skoro 200 diváků nadšeným potleskem.

Na kole absolvovalo všechny 3 trasy 210 cyklistů plus zmíněných 60 z Bavorska - také jim patří potlesk. A možná největší si zaslouží organizátoři celé akce - v čele s kdyňským starostou, který má lví podíl (ve spolupráci s poslancem Vilímcem) na uvedení nejen města, ale i regionu mezi turisticky atraktivní oblasti v Česku.
Před třetí hodinou odpolední se zábava začala rozbíhat a tak jsem nasadil přilbu, uložil foťák do tašky a šlápl do pedálů na cestu do Loučimi.
Cestou jsem dojel paní Zdeňku, jo, líbilo se mi to, zhodnotila stručně den chvilku před tím, než v hlubockém kopci sesedla z kola, aby na jeho vrchol došla pěšky. Z posledních sil jsem jej vyšlápl v pedálech, doma si připsal čtyřicet kiláků a souhlasil se svojí spolujezdkyní - bylo to fajn.

Takže zase za rok!