Z cestování po (bývalé) Jugoslávii III.
Druhého dne se loučíme s Asukou, onou milou Japonečkou. Ne ta zdrobnělina není výraz nějakého sexismu, byla vážně maličká. Ona míří dále po pobřeží do Chorvatska, my zpět na druhou stranu. Těšíme se na Budvu. A také na stop.
Zpočátku to jde nad očekávání. Ještě před výjezdem z Kotoru nacházíme pěkný plácek pro zastavení. Ani se nestačíme rozkoukat a už nám zastavuje dodávka. Ten řidič jel snad 200. Nejedeme s ním nijak dlouho. Ale díky jeho kvaltu jsme v polovině cesty do prvního cíle. Na parkovišti před jakýmsi supermarketem nás oslovuje skupinka mladých Italů. Zda nechceme dále s nimi. Do Budvy. A nabízejí nám Jelena, srbské pivo.
Jsme vděčni za obé. Mladíci dělají čest pověsti své země. Hlasitě pokřikují na všechna děvčata venku skrze otevřené okénko. A slovo kočič, psáno nejspíše trochu jinak, nám připadá podezřele povědomé. Anglicky se dozvídáme, že tušení bylo na místě.
Budva je věru nádherná. Bílé září všechny domy tam. Středomoří se nám tu předvádí ve své nejryzejší formě. A co teprve moře. Zde krásně otevřené s pověstným výhledem na horizont. Brzy nacházíme pláž a postupně se střídáme ve vodě. Mají tu i sprchy, použití bezplatné.
Dál už se nám tak nedaří. Nechtějí tu moc zastavovat. Také zástavba kolem silnice příliš neustává. A ti, co stojí, činí tak jen s vidinou peněz. Odmítáme. Sice se držíme dlouho, nakonec však podléháme autobusu. A zpátky do Baru, na experimenty není kdy, pokud chceme stihnout noční rychlík. Však se o něm brzy dočtete.