Z Francovy Lhoty přes Makytu a Val. Kyčeru do Valašské Senice - retro 2002

Je konec měsíce března a já opět vyjíždím na výšlap na svůj čím dál tím více oblíbený "konec" - na moravsko - slovenské pomezí u hory Makyty. Protože mezi Valašskými Klobouky a Horní Lidčí nikdo nevystupuje a ani netouží se tím naším vláčkem svézt, jedeme tento zbytek trati jako "rychlík" - nikde totiž nestavíme ! Z konečné v Lidči přestup na bus a odjezd do větší obce Francova Lhota. Odtud po modré směrem ke Kobzově lípě - (ještě jsem u tohoto památného stromu nikdy nebyl, ale já to opravdu někdy napravím). Kousek před ní se ale značka lomí a odbočuje pořádným stoupáním přes svah kopce s loukami a poli až nahoru na hřeben. Výhledy na okolní půvabnou krajinu by byly skvělé, jen kdyby nebyl ten zatracený opar ...

Procházím okolo hotelu Selanka, značka i nadále pokračuje po asfaltové silničce a najednou proti mně jede auto s pražskou SPZ. Zastavuje, vystupují dvě paničky a ptají se, jestli jedou správně na Portáš ! No tedy - to se milé pražské dámy krutě spletli !! Vysvětluji jim, že se musí vrátit a jet na Slovensko až do Lysé pod Makytou ... O kus dál se tomu s chutí zasměju : Opravdu jsou asi muži z Marsu a ženy z Venuše - rozdíl mezi pohlavími je v některých věcech všedního života do nebe volající - nás muže ale na tom "Marsu" aspoň naučili číst v mapách !

A pak už odbočuju na lesní cestu vpravo na hřeben a místy se brodím ve zbytcích mokrého sněhu. Na jedné louce si vytahuju z batůžku oběd : dneska je to karpatská klobása s čerstvým chlebíčkem, zapitá minerálkou a jako zákusek tatranka. O něco výš, když už značení stezky probíhá v duálu - ze Slovenska se k modré připojila barva žlutá - potkávám skupinku turistů se psem. S těžkým srdcem dnes zavrhuju cestu k Větrné věži - sníh kolem je všude ale měkký a rozbředlý a celou cestu bych se do něho bořil ! Namísto toho přicházím krásným horským lesem pod vrchol Makyty, kde se stýkají poslední dvě barvy turisticky značených stezek.

Lezu do strmého hrbu na vlastní vrchol do výše 923 m, kde stojí nové turistické odpočívadlo. Ačkoliv je vlastní vrchol hory už dávno zarostlý lesem a tím pádem bez výhledu, je to kouzelné místo, jako stvořené pro největší milovníky přírody a taky pro ty, kdo mají v takto kouzelných místech rádi klid ! Navíc je tu dneska pěkně teploučko a sluníčko mi zvědavě nakukuje přes rameno, když si čtu ve "vrcholové" knize. Sám se do ní zapisuju a pár "hlodů" si opisuju do zápisníčku. Je tu fakt božské místo !! Myslím si, že je moc dobře - že je tato hora, pokrytá ještě zbytky původního horského suťového lesa a hostitelem vzácné flóry i fauny - tolik vzdálená od civilizace a oddělena od hlavního, turisticky frekventovaného hřebene Javorníků. Díky tomu, že je to sem po všech turistických chodnících tak daleko a pro většinu návštěvníků je Makyta málo "atraktivním" cílem, člověk se tu opravdu i přes sezónu neproplétá skrze davy turistů a může si tak dosyta v klidu vychutnat krásu zdejší téměř neporušené přírody ...

Po červené pak klesám do sedla pod Valašskou Kyčeru a přes strmý svah paseky s výhledy zpět na Makytu stoupám k vrcholu. Po hřebeni pak pokračuju až do sedla před Butorkami. Pak mezi stromy vlevo vidím ve svahu nějakou roklinku s potůčkem a jdu to prozkoumat. Ještě si pomyslím : "Pane Bože, mohl bys tady stvořit nejaké skaly" .... a BÁC HO !!! - JSOU TAM !!!!!!

O kus níž ve strmém srázu nad potůčkem vidím rozervaný a rozpukaný skalní hřeben. Nejvyšší pískovcové skalní výchozy dosahují výše asi 6 m, skaliska jsou skoro celá pokrytá mechem a lišejníkem. Nejúžasnějším místem na spodním konci skal je jakási polojeskyně pod ohromným převisem. Skalní stěna je totiž celá pokryta výstupky ve tvaru lidských prsou, ty výstupky jsou navíc všude ukončeny namísto bradavky malým kamínkem - skalní stěna je totiž slepencová. Z vrcholku skály nad mou hlavou do sluje crčí maličké pramínky vody. ( Křtím proto tyto skály na Dešťové skály - "Dešťovky" )...

Další odpočinek si dopřávám až v oáze ticha nad Zápovědí. Potom dál a vycházím na horní konec veliké louky, kterou jsem viděl při poslední výšlapu naproti od hotelu Selanka. Ano je to ta, která má ten velmi zajímavý geometrický tvar - kosočtverec - i s tou čárkou uprostřed ! Tu čárečku ale tvoří polní cesta, sestupující dolů loukou. Po ní sestupuju i já a vesele tu kličkuju mezi loňskými kravinci !! Výhled z louky je samozřejmě parádní ... Následuje sešup lesem po dobré lesní cestě až nad poslední domky Valašské Senice. Čeká mne tu poslední překvapení : nad baráky je velká dřevěná ohrada a v ní dvě divoké svině ! Radostně mne chrochtáním a hýkáním zdraví - asi si mne s někým dámy spletly - a protože jsem v jádru dobračisko, tož jim věnuju poslední svačinu, kterou sebou nesu. Sviňky radostně kvičí, žerou mi chleba se sádlem z ruky - ( kanibalky jedny !) - a dokonce se ode mne nechávají drbat za ušiskama ! Škoda jen, že je tu všude temný smrkový les a na focení bez stativu je tma...

Pak už nezbývá než se s "děvčaty " rozloučit - ještě na dálku poslední zamávání novým kamarádkám - a poté ještě na skok do místní klasické krčmy na kofolu a pak busem domů ...