Vetrná veža.
Turistické cíle • Skalní útvar
Za sedmero horami a sedmero řekami… V dnešním přeneseném smyslu slova by se dalo říct: „Za jedinou státní hranicí, ve vzdálenosti pár kilometrů nachází se zajímavé místo.“
Jak snadné na mapě a jak snadné před „dobou ZÁKAZOVOU“. Tehdy, když ještě vše bylo zcela v pořádku, tak stačilo jen obout pohory a vyjít vstříc tajemným neznámým místům za „sedmero horami a sedmero řekami“ a nic nebylo problémem. Jak rád bych si někdy v létě „vyřídil účty“ s ferratou na Martinských Holích, kde jsem k ní vlastně ani nedošel. Díky horečce jen k informační tabuli číslo 4 a tak jsem se ani nebránil návrhu na otočení se... Asi to fakt byla horečka, jinak bych se tak lehce a skoro i rád nevzdal. :-) Tatry se stávají v dnešní situaci utopií naprostou. :-((( Zbývají už jen vzpomínky. Kratší pohodový výlet k „Vetrné veži“ určitě na delší dobu vzpomínkou zůstane, ač je „jen pár kroků“ za hranicí. Opět, jak je u mých „bodů zájmů“ zvykem, místo málo známé a místo klidu.
Abych neztrácel čas, tak jsem se autobusem ze Vsetína dopravil do Huslenek k autobusové zastávce „Uherská, rozcestník“. Nepokračoval jsem po cestě do Zděchova, ale doleva po zelené turistické trase proti proudu Uherského potoka. Po chvíli míjím slavné botanické území, přírodní památku „Uherská“. Každý, kdo ví jen trochu málo o rostlinách na Valašsku, tak nepochybně tuší kam mířím. Jedná se o jednu z mnoha květnatých luk s výrazným množstvím vstavačovitých… Z nich například velmi známý a obecně na těchto územích rozšířený (ale třeba v Čechách už tak běžný není a všude (i zde) je chráněný jako C2t – silně ohrožený druh) vstavač mužský, pětiprstka žežulník, prstnatce, nejrozšířenější zdejší orchidej – vemeník dvoulistý (ohrožený C3) nebo třeba kruštík.
Jsou zde i další zajímavé rostliny a taktéž se jedná o ptačí oblast „Horní Vsacko“. Pro ornitology nepochybně velmi zajímavými druhy budou například crex crex (chřástal polní), picoides tridactylus (datlík tříprstý) nebo ficedula parva (lejsek malý). PP Uherská se nachází několik set metrů od turistické trasy na západ. Skoro dvě desítky let se území neudržovalo a nebylo spásáno ovcemi, což nebylo pro kdysi běžné valašské rostliny („divoké orchideje“) příliš příznivé. Prosadily se rostliny „průbojnější“. Jeden mála příkladů, kdy je rozumný přístup soužití člověka s přírodou prospěšný. Ani jeden z extrémních řešení není dobrý. Pokud by byl zájem člověka „na maximální sklizeň“, tak nebudou žádné orchideje. Pokud by se místu nechal volný průběh, tak také nebudou žádné orchideje – zahlušily by je ostatní rosliny. Je otázkou, jaké právo má člověk zasahovat do volného vývoje přírody a které rostliny upřednostňovat před ostatními, ale v případě těchto „malých zahrádek, uprostřed zatím ještě vcelku přirozené krajiny“, si osobně myslím, že je to správně. Stejně tak jako mají nepochybně právo na existenci nádherné, i když poloparazitické a jedované černýše rolní, luční či polní. Nebo naše nejjedovatější rostlina - oměj tuhý moravský z čeledi pryskyřníkovitých. Úchvatná vysoká bylina se sytě modrými květy, trochu se podobající přilbě nějakého velkého a mocného válečníka. Však také rostlina, s listy poněkud se podobajícími (velmi vzdáleně a rozměrově většími) těm od mrkve, měla kdysi velký význam v travičství (podobně jako například rulík zlomocný (atropa belladonna) – jehož výzkum byl nesmírně důležitý pro pokrok například v anesteziologii).
Mezi další zajímavé květnaté louky v okolí patří PR Galovské lúky na opačné straně turistické trasy, dále například přírodní památka Stříbrník, slavná PR Losový a blíž Vsetínu i přírodní památka Vršky – Díly a PP Ježůvka nebo ještě dále nedaleko Růžďky PP Lúčky – Roveňky, PP Růžděcký Vesník, PP Mokřady Vesník či v okolí pěnovcového prameniště přírodní památky Kotrlé. Toto není úplný seznam, relativně daleko jsem pozoroval osamocené jedince těchto rostlin. Například jen kousek od asfaltové cesty mezi Vsetínem a Dušnou, nedaleko oblastí „U Kovářů,“, „U Hříbků“ a „U Vaculů“. Také třeba u cesty nedaleko dřevěné sochy sv. Huberta necelého půl kilometru vzdušnou čarou od PP Mokřady Vesník.
Nyní se už vrátím k cestě ke skalní zajímavosti jen pár kilometrů od naší státní hranice. Po přibližně třičtvrtě kilometru míjím velice zajímavý lidský výtvor, kterým je „Zvonice Nejsvětější Trojice“. Po dalších přibližně 300 metrech opouští zelená turistická trasa za točnou autobusu „Uherská – točna“ asfaltovou cestu a vede doprava. Zde se otevírají ještě krásnější výhledy do okolí. Po padesáti metrech míjíme malé jezírko, rybníček či tůňku vedle levostranného přítoku Uherského potoka. Během chvíle vstupujeme po štěrkové cestě do lesa. Nejprve se stoupá několika serpentinami a až v závěrečné části (přibližně poslední polovině) cesty na vrchol Makyta, začne být prudší. V posledním kilometrů procházíme přírodní rezervací „Mykata“. Vrcholová hřebenová cesta je velice zajímavá na všechny strany. Doleva bychom pokračovali přes Papajské sedlo až do známé oblasti „Kohútka“, opačným směrem zase okolo vrcholu Chmelinec 726 m.n.m. k Surovému vrchu s jezírkem, krásnou dřevěnou kapličkou sv. Huberta, dále ke „Kobzově lípě“ - finalistovi „Stromu roku 2012“ až k vysoké dřevěné rozhledně na Čubově kopci a nevšednímu „Hotelu pod Širákem“ nad Střelnou.
https://www.turistika.cz/mista/drevena-kaplicka-svateho-huberta-nad-valasskou-senici/detail
Další zajímavou, chvíli souběžně vedoucí, červenou turistickou trasou bychom chvíli klesali po cestě, již při výstupu na Makytu známou, ale neodbočili bychom doprava na „zelenou“, ale po „červené“ bychom pokračovali na vrchol „Valašská Kyčera“, přes Butorky k úchvatnému místu s velice zajímavě vypadající skupinou balvanů „Na Šerklavě“ - kdo bude mít čas na „zkoumání“, pozná, že zde nachází i menší suťová políčka, ale hlavně skalní překvapení – menší vyhlídka, které by si člověk skoro ani nevšiml. O to je ovšem krásnější. Dále bychom se dostali na rozcestník Radošov a doleva na pískovcový skalní klenot Moravy, na „Pulčíny“. Často se toto místo stává milenkou - takovou, že již není cesty zpět. Kdo se nechce zamilovat a „úplně ztratit hlavu“ tak je vhodnější, když se vydá směrem na Vsetín, na cestu, která je takové „maso“, že nakonec bude rád, že vůbec jde… V noci zde některé místa vypadají velice strašidelně a pokud jste se zde pohybovali v čase, kdy se mluvilo o potulujících se medvědech, tak cesta samotná dostává nádech obrovského dobrodružství… Tehdy sebemenší prasknutí nebo otření se větví ve větru zaktivuje u poutníka veškeré smysly a někdy i samotný strach. Bez těchto zážitků by Javorníky byly jen poloviční. Jsou to zážitky na celý život, ale přiznám se, že raději bych už je moc častokrát neopakoval… :-)
To jen menší inspirace pro ty, kteří neradi chodí stejné cesty a mají raději „okruhy“. Vracím se zpět k vrcholu Makyta. Na slovenské straně – jihovýchodním svahu tohoto vrcholu nebo spíše „Javornického hřebene“ se také najdou zajímavé, spíše jen kamenné, maximálně balvanové útvary. Zajímavá je oblast i z pohledu živočišného – zahlédl jsem zde například salamandru salamandru (mloka skvrnitého). Příjemný důvod k zastavení, ale já jsem mířil za skalním útvarem (dokonce věží), kterou jsem ještě neznal. Při přechodu hranice je trochu vidět, že se i charakter krajiny poněkud změnil. Trochu, ale skutečně jen trochu „zdrsnil“. Cesta podle mapy nevypadá moc dlouhá, ale mě se zdá, že se až příliš dlouho táhne. Jako bych těch pár kilometrů šel nějak příliš dlouho.
Nevím jak má místo vypadat a chvíli hledám i správnou cestu. Při své úplně první návštěvě těchto míst jsem se na úzkých lesních cestičkách relativně prudkého svahu trochu „ztratil“ - tím čím jsem šel, vůbec neodpovídalo naznačeným cestám v mapě. Z důvodu únavy (i ze zklamání) a zbývajícího času na návrat, jsem hledání se „skřípáním zubů“ musel vzdát. Nyní, ale určitě nechci.
Z vrcholu Makyta sestupujeme prudším jižním svahem a na stromech vidíme nevšední značky. Jsou to všem důvěrně známé turistické značky, ale bílou jsou zde odděleny tři barvy – žlutá, modrá a zelená. Tento souběh je v délce cca 400 metrů a na první odbočce doleva jej opouštím a pokračuji už jen po té zelené. Sestoupíme k menší oblasti spíš jen kamenů a balvanů. Toto je jen předehrou na „skalní věž“ o několik kilometrů jižněji. Často jsou skalní útvary umístěné v okolí hřebenů. Není to ovšem zdaleka vždy pravidlem. Stejně tak i „Vetrná veža“ rozhodně na vrcholu hřebene není. Po asi půl kilometru klesání od odbočky turistických tras se dostávám na křižovatku „zelené“ a kolmě procházející široké lesní cesty. Zde je třeba pokračovat doleva. Je to poněkud orientačně problematičtější místo. Před touto „hlavnější“ cestou se totiž kříží i další méně výrazné lesní cesty. Pokud se ale dostanete na tu správnou, tak už jen stačí projít několik serpentin a sledovat okolí. V některých místech vidíme zajímavě hluboce zařezané koryta potoků (po pravé straně), naopak po levé straně cesty sem tam nějaký „výchozek“. Zatím je vše jen předehrou. Mohu jít tak možná odhadem půl hodiny a až v jedné ostré levotočivé zatáčce, právě mezi stromy, zahlédnu něco co by snad mohlo být nějakým „větším kamenem“ nebo „plotnou“. Zatím si říkám, že to asi nemusí být ono. Byl to spíš jen takový periferní pohled – zbystří se, ale ještě to není důvodem ke škrábání se do svahu. Čekám, že uvidím něco výraznějšího. Že se rozhlédnu o něco dále. Nalevo, nad cestou spatřím „plotničky“, balvany a kamennou suť. Asi už jsem na správném místě… Říkám si….
Postupuji dále, ale „míra kamenitosti“ se zmenšuje. To mě přesvědčí k otočení se a „jako ostříž“ se svými -3 dioptriemi a pochopitelně bez brýlí (velice nerad je nosím, prakticky jen když musím – například když musím řídit auto) průhledy mezi stromy prohledávám svah. Už i sám jsem se přesvědčil, že patrně už budu na tom správném místě. Jen si to musím ještě potvrdit. Hledám schůdnější místo. Najednou vidím skoro neznatelnou pěšinku. Vydávám se po ní nahoru. Jak už to tak má být věžička se odhaluje postupně. Nejprve procházím malým suťovým předpolím. Pak vidím nižší kamenný nebo spíš balvanový pás. Jsem ve svém živlu. Některé balvany obcházím, na některé „šplhám“, zatím jsou jen nizoučké a tak i slovo šplhání je přehnané. Najednou ji zahlédnu. Mezi stromy se mi postupně začíná ONA SAMOTNÁ odhalovat. Je dobře, že se k ni přibližuji zdola. Z boku bych ji už asi jako věž neoznačil. Kousek od ní zahlédnu i jedno místo, které vypadá velice tmavě, nemohu odolat a přiblížím se ještě více. Něco co z dálky dává naděj na to, že by se mohlo jednat o nějakou neznámou, nikde nepopsanou „ďuru do země“. Bohužel jak už to tak v 99,999 procentech bývá, tak se jedná jen o optický klam a hru odstínů.
Stačí už jen pár kroků a jsem u jižnější paty věže. Je menší, ale je to ona. Obcházím ji po pravé straně. V některých místech jdu opatrněji, svah pode mnou začíná být prudší. Z těchto míst už nevypadá jako věžička, ale spíš jako menší stěna. Pokračuji dále. V jednom místě musím udělat opatrnější a delší krok, přitom se i pevně držet některých skalních výčnělků, případně kořenů. Dostávám se na „hřebínek skalky“. Před sebou už vidím spíš jen balvany a kameny po kterých bych už jen sestoupil do údolíčka. Na úzkém hřebenu se otočím a podívám na to, co jsem ještě před chvíli měl za zády.
Pohled mě ohromil. Sice se nejedná o žádnou skalní věž ani stěnu, ani skalku. Skoro bych řekl, že se spíš nepodobá ničemu co by se mohlo najít v nejrůznější geologické literatuře. Nepřekvapí výškou, nepřekvapí velikostí, ani územím, které zabírá. To co mě zaujalo byla její štíhlost. Zatím jsem užší hřebínek nikde neviděl. Nevím, žádné další významnější skály nebo skalky jsem v jejím blízkém okolí neviděl. Možná se „ze žárlivostí“ propadly do země…. Nedivil bych se jim. :-)
Asi nejvýstižnější popis jejího tvaru by byla „úzká ploutev“. Místo krásné, nenápadné a asi jen málo lidem známé. Je zde božský klid… I popis velikosti berte s rezervou… Lehce se říká, ale když jsem se chtěl po jejím úzkém skalnatém hřebínku dostat o něco dál, tak to moc daleko nebylo – strach vyhrál. Asi není až tak malá. :-))) Výšku bych odhadl na takových minimálně 5 až 7 metrů, možná i o něco víc.
S místem jsem se rozloučil a vydal na svižnou zpáteční cestu abych stihl autobus, který by měl jet něco po poledni. K zastávce jsem došel včas a měl možná ještě čtvrt hodiny až 20 minut k dobru – pohodička.