Z Halenkovic přes výhledový altán Šárku na Tabarky

První červnovou sobotu vstávám stejně brzy jako do práce (4.26 hod!) a o něco později provádím ze zlínského nádraží autobusem přesun do centra Napajedel. Tady mám do navazujícího spoje více jak půl hodinku času, strávenou v nádherném prosluněném ránu bloumáním po náměstí a okukováním kostela sv.Bartoloměje a historizující budovy radnice. Stihl jsem ještě omrknout i osiřelé přístaviště na řece Moravě. Pak už jsem se vrátil na rynek, odkud mi jede bus do Halenkovic a na začátku osídlení v dolině potoka Vrbky vystoupil na zastávce „U Svatých.“

 

Nese název podle dvojice barokních soch sv.Petra a Pavla vypínajících se jen pár desítek metrů odsud v halenkovické místní části, rozložené hluboko v údolí pod hlavní zástavbou obce.

Místní už si na ně za ta léta „zvykli“, ale pro návštěvníka odjinud bude výskyt těchto hodnotných barokních skulptur z roku 1747 naprostým zjevením, protože by je na tak odlehlém místě rozhodně nečekal! I já jimi byl víc jak nadšen, což zapříčinila nejen jejich perfektně zrestaurovaná podoba, ale také umístění v upraveném miniparčíku a bezchybné „foto“ nasvícení pískovcových soch brzce ranními, sytě žlutými slunečními paprsky.

 

Od „Svatých“ mne čekalo prudké stoupání po boční silničce nahoru na hřeben a odtud do ústřední části té velikánské dědiny (přes 2000 obyvatel), jenž se rozprostírá na posledním chřibském hřebeni a je vzdušnou čarou vzdálena pouhé 2 km od Napajedel.

Další četné osady přináležící k Halenkovicím jsou rozloženy ve svahu nad pravým svahem údolí Vrbky a přilehlých dolinkách. Katastr obce má rozlohu okolo 2000 ha a jeho součástí je i pověstmi opředená skála Budačina v závěru sousední Kudlovické doliny.

 

Dědina byla založena roku 1630 majitelem napajedelského panství Janem z Rottalu. Osídlil ji vzpurnými Valachy ze Vsetínska, kteří sem byli kvůli účasti na valašských rebeliích za trest přemístěni. Původní název dědiny zněl Alenkovice - to podle Rottalovy choti Aleny Bruntálské z Vrbna. Okolní osady Kateřinice a Eleonorovice, Dřínové s ní časem splynuly a přízvisko obce se v průběhu času změnilo na dnešní název.

 

(Původně jsem se domníval, že za předponou „Ha“ v názvu dědiny stojí nějaký přivandrovalý Chod, ale při studiu historických pramenů nebyla tato moje domněnka potvrzena.)

 

Místo nebylo osídlením „panenským“ – naši předkové jej dle archeologických nálezů obývali již v pravěku, době bronzové a hradištní. Pokud „popojedeme“ v čase až do roku 1932, ze záznamů v obecní kronice se dozvíme, že to byla hodně veliká obec: tehdy tu totiž stálo 5 hostinců, 6 kupeckých krámů, pošta, 2 trafiky a mlýn. K nejslavnějším rodákům patří akademický malíř Josef Beran (1916 – 1987), který vystudoval Školu umění ve Zlíně, a poté působil jako profesor na Uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti.

 

(Hlavní část Halenkovic ležící na kopci jsme si kdysi s ženou za šíleně parného letního dne prošli, kvůli úděsnému horku ale nebyli z procházky příliš nadšeni. Zaujal jen pozdně barokní chrám sv.Josefa, který je nejdominantnějším prvkem dědiny.

Od té doby jsem se „objevil“ v katastru obce několikrát. Po štrece po hlavním chřibském hřebeni a průzkumu tamějších skal jsem po silničce vedoucí bočním hřebenem do Halenkovic dvakrát chvátal k poslednímu busovému spoji k domovu a po dvakráte byl (po vyjítí z lesa) překvapen nádhernou vyhlídkou na vlastní obec i okolní krajinu, doplněnou v pozadí kulisou hřbetů Vizovických, Mladcovských a Hostýnských vrchů.)

 

Původní méně příznivý dojem z Halenkovic pak naprosto změnila moje dnešní návštěva!

 

Už u barokních soch sv.Petra a Pavla jsem ocenil fotografické „dobré světlo“, stejně tak při výstupu z údolí silničkou nahoru do dědiny. Při mnoha četných ohlédnutích se za mnou čím dál víc otvíralo nádherné panoráma táhlé kopcovité končiny s dalšími halenkovickými osadami, lány polí, lesy a pastvinami. Nahoře na hřebeni pod obcí stál krásný kamenný kříž, který kupodivu není vyznačen na mapách.cz, stejně jako na nich není vyznačena ani ikonka toho, vypínajícího se pod lipami nad severním koncem obce.

 

Pak už jsem vystoupal po mnohem mírněji nakloněné rovině mezi první, nejjižněji položené domy Halenkovic a záhy se ocitl na točně busu, jíž krášlila hranolová kaple - zvonice Na Kopci. Velmi pěkně opravená sakrální stavbička s modrobílou fasádou je obklopená dvěma lípami, z nichž jedna roste vzhůru k nebesům „poněkud“ zešikma.

 

V barokním zděném sakrálním objektu z roku 1775 se v přízemí nachází kaple Panny Marie Sedmibolestné s valenou klenbou. Oltář krášlí zajímavý obraz. Patro už je tvořeno zvonovým patrem, v němž visí zvon „Svatý Tomáš.“ Ten roku 1861 zakoupil místní občan Tomáš Polišenský. Za první světové války byl ukryt pod slámu ve stodole blízkého stavení, za války následující už byl bohužel zrekvírován a nahrazen nekvalitní náhražkou. Po válce byl původní zvon nalezen v Praze na Střeleckém ostrově a vrácen do Halenkovic.

 

Jak už jsem se zmínil, rostou u zvonice dvě lípy. První se těsně po druhé světové válce zlomila a byla nahrazena lípou novou, dnes už slušně vysokou. Zato ta druhá se dle fotografií nacházela v šikmém náklonu už dávno v minulosti. Odbornící doporučili její odstranění, jenže vedení obce se pokusilo o záchranu a roku 2020 požádalo, aby byl posudek doplněn o tahovou zkoušku. Díky příznivému výsledku pak byl proveden razantní ořez koruny stromu, aby se odlehčilo kořenům a šikmá lípa, honosící se větším náklonem než věž v Pise, zde od té doby v klidu žije dál, aniž by se nad ní vznášel Damoklův meč v podobě pokácení!

 

Cestou po hlavní silnici, táhnoucí se do centra obce už jen mírným stoupáním, jsem se mohl potěšit směrem vlevo na další zajímavé výhledy na krajinu západně od Halenkovic a na návrší před novou základní školou narazil na parčík s Památníkem padlých ve světových válkách a osvobození.

 

Skládá se z prostředního (a nejvyššího pomníku) obětem 1.světové války, po straně vlevo je umístěna pamětní deska na padlé Rumuny při osvobozování obce a napravo pamětní deska obětem 2.světové války.

 

Fronta se přes Halenkovice přehnala 2.května 1945. Ustupující Němci přitom byli v menšině před útočícími rumunskými jednotkami postupujícími k obci od Spytihněvi a Košíků. Němci se krátce zastavili u cesty na Kuchařice a nějakou dobu odtud stříleli na nepřítele. Ten ale odpověděl intenzivní palbou z minometů a děl a Němci byli donuceni (sice spořádaně), ale přece jen vzít „nohy na ramena.“

Při osvobozování obce byly několika dělostřeleckými granáty zasaženy čtyři usedlosti, přičemž zahynula dvě dobytčata, z lidí o život nepřišel nikdo. Jediným místním padlým se při bojích stal František Juřena, který byl převezen do uherskohradišťské nemocnice, kde na druhý den svému zranění podlehl.

 

Od památníku už to nebylo daleko k baroknímu kostelu sv.Josefa s přilehlým hřbitovem a slunečním hodinám umístěným na štítu sousedního domu… a také na místní náves plnou ruchu. Místní zrovna prováděli v místním COOP pravidelný sobotní nákup. Zarazilo mne – že pokud si na návštěvu centra matně pamatuji, naproti stávala hospoda. Namísto ní tam dnes byl další obchod, odkud na mně poblikával neonový nápis „Otevřeno!“

 

Nechal jsem jej bez povšimnutí blikat dál, z návsi zamířil mírným stoupáním po zelené značce na konec dědiny a po víceméně holém hřebeni po silničce po určitém časovém intervalu (a asi 1.5 km chůze) přišel k dřevěnému altánku jménem Šárka.

 

Tyčí se v nadm.výši 367 m hned vedle silničky z uměle nasypaného návrší a je altánem odpočinkovým i vyhlídkovým. Obklopuje ho oplocený pozemek o půdorysu lidského srdce, na němž vidno i menší jezírko. Areál je velmi pěkně upraven. U silničky před volným vstupem se nachází další posezení a také zídky ozdobené skalničkami. Další „džungli“ už vyšších květin a trvalek míjíme po točitém chodníku stoupající k vlastnímu altánku.

 

Já zde byl poměrně brzy ráno, takže se mi z něj otevřel ničím nerušený pohled jen na poněkud fádní táhlé kopce Chřibů s pastvinami a lesy. Nejatraktivnějšímu výhledu k východu – na město Napajedla a hřebeny valašských vrchovin, bohužel bránilo jasně svítící slunce, takže další návštěvu tohoto místa uskutečním až v popoledních hodinách.

 

(Cestou dál po silničce, zanedlouho vstupující do hvozdu, jsem se nad altánem – konkrétně nad jeho jménem, ještě zamyslel. Zdali dostal název po potvoře, která tak vyšplouchla se Ctiborem anebo po nejstrašnější chorobě postihující naše životodárné valašské trnky - což by byl pěkně černý sarkasmus - nevím, ale pevně věřím, že se jmenuje po cérce šikovné a hlavně úplně jiné.)

 

Lesní hřebenová silnička se zelenou tur.značkou mne za žlutavským kamenolomem přivedla k rozcestníku. Začíná tu žlutě značená trasa, vedoucí přes dva kilometry vzdálenou obec Žlutavu do Otrokovic. K tajemnému skalisku Budačině pokračuje (ale už ne po silničce), zelená tur.trasa.

 

Poblíž stromu s turistickými směrovkami leží na okraji lesa pískovcový balvan s nápisem. Jedná se o prostý pomníček lesního adjunkta Karla Mrázka, kterého v těchto místech zavraždili roku 1870 pytláci. Pro odstranění nepohodlného svědka prý zvolili obzvláště bestiální způsob: svázaného nešťastníka pověsili na strom za nohy, aby jeho hlava visela těsně nad mraveništěm!

 

Lesní asfaltka pokračovala (už bez značení) po typickém silně zvlněném chřibském hřebeni k Černému kříži a Nové Dědině, k jejímuž hornímu konci jsem dorazil zhruba po půl hodině chůze.

 

Novou Dědinu spojuje s rozcestím u Tabarek úsek silnice dlouhý téměř 2 km. Vede tudy i cyklostezka a pro pěšího turistu je to od dědiny nejkratší trasa k památným mohylám na Tabarkách. Dle náhledu do mapy je úsek silnice rovný jako přímka, jenže zdání klame. Cesta sice vede po hřebeni, jenže ty chřibské jsou mimořádně „hrbaté“ a jízda či pochod po nich připomíná přesun po hřbetě Lochnesky.

Po překonání 600 m od dědiny pod pařícím sluncem jsem víc než ocenil možnost oddechu v krytém dřevěném posezení na kraji lesa napravo od silnice, a navíc si zde (jako bonus) mohl prohlédnout novodobý obrázek Madony s Ježíškem.

 

Pak už jsem úsek k odpočinkovému altánu pod Tabarkami dorazil na jeden zátah, zde prostudoval zajímavou Info tabuli a po modrou barvou vyznačené, 400 m dlouhé odbočce, hvozdem vystoupal k vlatnímu archeologickému nálezišti – bývalému to pohřebišti jménem Tabarky.

 

Na místě samém je dnes k vidění 15 výrazných mohyl, pocházejících z konce devátého až poloviny desátého století, tedy hlavně z doby bronzové. Archeologové lokalitu poprvé zkoumali v 80.letech 19.století, pak ještě v roce 1909. Náleziště je řazeno mezi raně středověké mohylníky s kostrovým způsobem pohřbívání. Původně zde bylo nalezeno 24 mohyl, které před koncem 19.století zkoumal F.Přikryl a J.Wankel. Dalších devět mohyl prokopal roku 1909 I.L.Červinka.

 

Mohyly dosahují průměru od 6.5 do 11 metrů a jsou vysoké až 160 centimetrů. Kostry v nich byly uloženy na záda a ruce přitisknuty podél těla. Ostatky s milodary byly nejprve položeny na úroveň terénu, a pak zasypány množstvím hlíny a vytvarovány do oblého tvaru. Milodary tvořily náušnice, kopí, sekery, srpy, dýky, gombíky, pozlacené bronzové ostruhy a keramické nádoby v podobě vědérek. Nálezy z Tabarek jsou dnes k vidění ve Vlastivědném muzeu v Olomouci.

 

Zbylých 15 mohyl je narušeno kráterovitými prohlubněmi po archeoprůzkumu a v současnosti už se nenacházejí na pasece, ale už ve vzrostlém lese. Další mohyly zanikly nešetrným způsobem lesního hospodaření za minulého režimu.

 

(Což mne v této oblasti ani moc nepřekvapuje - viz osud nepříliš vzdálené zříceniny hradu Střílky: ještě roku 1968 měl zachovánu nádvorní stranu paláce až do výše prvního patra, ta ale byla následně až do základů zničena v důsledku bezohledné lesní těžby!)

 

Po prohlídce mohyl jsem se vrátil do krytého altánku u silnice a před dalším putováním přes dědiny Vrbku a Karolín na bus do Kvasic, se řádně posilnil svačinou...