Z horního konce Seninky do Valašské Polanky
Tak jako nahlodávaly padající vodní kapky hlavy odsouzenců ve vězení na brněnském Špilberku, útočila na tu moji neustále opakovaná žádost manželky, kdy už konečně pojedeme do té Seninky, jak jsem jí zhruba před 730 dny neprozřetelně slíbil. Poněvadž tím začal být můj mozek už dosti nahlodán, svolil jsem pod podmínkou, že bude zbylá část dne věnována návštěvě vsetínského zámku a jednu krásnou květnovou sobotu se ještě za kuropění vydali na cestu.
Prohlídku jsme začali po vystoupení z busu na nejhořejším konci dědiny, kde poblíž točny stojí nejhezčí seninská chaloupka – chráněné dřevěné roubené stavení se zdobenou lomenicí - rok výroby 1832. (V obci stávala i chráněná sušárna ovoce, ale v šedesátých letech byla převezena do Rožnova, do Valašského muzea v přírodě. Ono zde těch sušárem bývalo ještě do druhé světové války 25, ale žádná další se nezachovala.)
Dnešní májový úsvit je obohacen tzv. „dobrým světlem“, takže si objektivy našich fotoaparátů při pohledu na krásu okolních domů, stodol, lučin a vršků jenom medí... a tohle osvětlení vydrželo po celou trasu výletu.
Poněvadž chceme spatřit i ty poslední seninské chalupy, prošli jsme pod Prvním Valašským Motomuzeem ještě výš do údolí ke starému sklípku, a teprve při návratu si prohlédli venku vystavené exponáty starých osobních vozů, traktoru, pionýra a vojenského piditransportéru. Ty největší skvosty majitel muzea a sběratel Miroslav Tomanec ukrývá nahoře v přístavku pod zámkem a návštěvníci zde mohou spatřit na 90 modelů motocyklů československé výroby. Nejcennějším je Jawa OHV 500, která byla vyrobena v roce 1929.
(Je snad zbytečné dodávat, že tak brzy po ránu muzeum ještě otevřeno nebylo, takže jsme se pustili po silnici dole dědinů.)
Cestou jsme mohli obdivovat spoustu hezkých zákoutí, protože téměř všechna stavení se stodolami jsou obklopena zahradami anebo jen volně stojícími stromy a svahy okolních malebných kopců zdobí lučiny s rozkvetlými dřevinami. (Jen tak mimochodem – louky v okolí Seninky si oblíbila tepomilná květena.)
První zmínka o Senince pochází z roku 1507, kdy patřila k vsetínskému panství. Roku 1679 se stala součástí panství vizovického. Obyvatelé se v naprosté většině hlásili k zakázané evangelické víře a v květnu 1780 zde došlo k významné události. V místě zvaném Kubíkův žleb se sešlo na čtyři tisíce věřících, aby vyslechlo kázání faráře z Horních Uher. Stalo se tak ještě před vyhlášením tolerančního patentu a o shromáždění se nějak dozvěděl vizovický rychtář. (Jak vidno – bomzáci vždy bývali, jsou a budou...) Fojt spolu s dráby shromáždění narušil a pokusil se kazatele zatknout, ale se zlou se potázal: rozohnění Valaši se na něj vrhli a panští pohůnci dostali i s rychtářem pořádnou nakládačku. Kněz, obklopen záštitou evangelíků, byl odsunut hlouběji do lesů a dalších pět dnů ještě pod ochranou věřících kázal v širém okolí, a pak se v pořádku vrátil nazpět do Uher.
V roce 2010 byl na paměť události postaven kamenný pomníček. Nenajdeme jej ale dole v dědině, ale při trase modré značky vedoucí na nejvyšší dominantu Seninky – vrch Vartovnu, ozdobeným v současti krásnou rozhlednou. Kopec nese tohle jméno někdy od 18.století, kdy na vrcholu vartovaly hlídky portášů, zda se neblíží nebezpečí v podobě vpádu uherských povstalců. V případě útoku měli za povinnost zapálit ohně, které by vrchnost viděla z vizovického zámku.
Zajímavým řízením osudu se dědina ještě v dubnu téhož roku (1780) stala svědkem průjezdu císaře Josefa II. na Vsetín. Jeho Veličenstvo se k němu nemohlo dostat obvyklou cestou (řeka Senice se zrovna rozvodnila a strhla mosty), takže byl panovník s doprovodem nucen projet „neozdobeným“ údolím (od té doby název Nezdoby) a z horního konce Senice jet do Rokytnice a na Vsetín přes hory. Hřebenové cestě, po níž dnes prochází modrá turistická trasa, se dlouho říkalo „Císařská cesta.“
Když pak císař přijel k vsetínskému zámku, byla mu do kočáru vhozena žádost 25 valašských obcí o náboženskou svobodu. Císař petici milostivě přijal, slíbil podavatelů beztrestnost a tahle petice se stala jedním z hlavních důvodů k vydání tolerančního patentu v následujícím roce – roce 1871.
Pří procházce dolů malebnou dědinou jsme se zamysleli nad tím, jak zde lidé v minulosti žili a čím se živili, neboť ona sama i její okolí je panenské a průmyslem neposkvrněné. No jak asi – prací na políčkách a pastvou dobytka. Hlavním zdrojem obživy ale byla výroba šindelů. Jako materiál posloužilo dřevo z okolních lesů, které byly bohaté na jedle.
Jinak bylo hlavním zaměstnáním místních zemědělství až do poloviny dvacátého století, pak začali dojíždět do továren na Vsetín.
V současnosti Seninku obývá okolo 320 obyvatel. Za první republiky byla ve středu obce zřízena nová škola, ale pro nedostatek žáků roku 1976 zrušena a děti musí dojíždět do Valašské Polanky. Budova školy byla v roce 1999 přeměna na byty.
Dalším zajímavým stavením v centru je objekt kulturního domu. Po svém dostavění v roce 1963 patřil k nejvýstavnějším a nejmodernějším na Vsetínsku a stal se chloubou obce. Dnes jsou jeho interiéry víceúčelové: nachází se v nich obecní úřad, obřadní místnost (slouží zároveň jako modlitebna) a dva společenské sály.
Ve svahu nad středem obce je zajímavě řešený hřbitůvek s prostou kaplí (anebo márnicí?) a ve spodní části Seninky se nacházejí pozůstatky mlýnského náhonu k mlýnu, který zde stával už v roce 1666. Před první světovou zanikl a namísto něj zde byla až do roku 1949 v provozu vodní pila.
Zbytků náhonu jsme si bohužel nevšimli, neboť jsme se prohlídkou krásné dědiny kochali tak dlouho, že hrozilo, že nám z rozcestí za řekou Senicí ujede na Vsetín spoj.
I když jsme se hnali jak dva střelení, nepomohlo to – zlý autobus nepočkal – a my byli nuceni odkráčet do Valašské Polanky a zde vyčkat spoje dalšího. Naštěstí se to čekání celé odehrálo při občerstvení na zahrádce hospůdky U nás a jako nechtěnou kulturní vložku jsme si od vedlejšího stolu vyslechli „zpověď“ jedné místní cérečky: správně měla byt doma, nebo jí maměnka nakázala vařit oběd, ale včéra tak zapařila, že si před tým vařením mosela napřeď odskočit do hospody sa trošku popraviť...