Z Jankovic na Bunč, skály pod Jílovou a Komínky
Na ikonkách skal táhnoucích se v těsné blízkosti Bunče na vrchu Jílová spočinul můj zrak na mapách.cz už mnohokrát se zalíbením. Jenže abych konečně přestal oči „cigánit“ pohledem na monitor a ukázal jim skalní útvary v reálu, uplynul nějaký ten čas.
Až přišlo září roku 2021, kdy jsem za nimi podnikl první výpravu. Ta se bohužel kvůli zásahu Vyšší moci nezdařila (viz můj cestopis „Anabáze podle Švejka“) a po návratu z krátké dovolenky v Tišnově jsme si chtěli s ženou první říjnovou sobotu vyjet na Soláň. Pozdě večer ale Janě zavolala kolegyně, že je nemocná a ona musela jít namísto ní do práce. Já z toho nijak rozhozen nebyl, protože jsem okamžitě oprášil plán na pochoďák z Jankovic přes Bunč do Halenkovic.
Sobotní ráno bylo hezké, jen poněkud víc větrné. Ale myslím, že i kdybych tušil, jaký vichr pak zažiju na chřibských hřebenech… tak bych stejně jel, neboť když mi nějaká naplánovaná túra nevyjde, štve mne tak dlouho, až dokud si nedám repete.
Tentokrát po výstupu v Huštěnovicích proběhlo vše bez zádrhelu. Další bus přijel na čas a odvezl mne do středu Jankovic – dědinky okresu Uherské Hradiště roztažené v úzkém zalesněném žlebu, v níž dnes žije okolo 500 obyvatel.
Nejvýznamnější stavební památkou obce je kostel Nanebevzetí Panny Marie z roku 1841. Protože jej při mé návštěvě zrovínka hyzdilo lešení, pokračoval jsem po zelené značce vedoucí na Bunč ke konci dědiny. Cestou jsem si všiml množství lip lemujících silnici, na jednom dvoře viděl velkolepé a už hodně veselé přípravy na svatbu a hned za obcí narazil na pěkné koupaliště. O kus dál komunikace míjela malé sakrální stavení.
Byla jím kaple zasvěcená sv.Antonínovi, kterou zde nechal za vlastní finance roku 1906 postavit místní rodák Josef Zgarlík. (Jeho syn narozený o pár let později vystudoval teologii a v církevní hierarchii vystoupal až na post republikového jezuitského provinciála Tovaryšstva Ježíšova.)
Řemeslníci dirigovaní taktovkou zedníka Františka Veselky na kapličce odvedli dobrou práci a ozdobili ji kovovým zábradlím, jehož výplň je shodná s výplní dveří. Přístup od cesty ku vchodu umožnily kamenné schody.
U příležitosti velkého jubilea obce (350 let od založení Jankovic) provedli místní na kapli důslednou opravu. Nejvíc korunek stála oprava poškozené sochy světce. Kaple pak byla v srpnu 1998 znovu slavnostně vysvěcena.
(Poblíž se údajně nachází kamenná studánka, na jejíž klenbě je vysochán letopočet 1912, ale tu já bohužel neviděl, neboť jsem o ní nevěděl…)
Za kaplí už silnička pokračovala hvozdem. Minul jsem hájovnu a před ní na volném prostranství dřevěnou skulpturu dravého opeřence a po nějaké době přišel na rozcestí. Zelená pokračovala údolím vlevo okolo hromady sympatických klád jako stvořených ke krátkému posezení a zkonzumování svačiny. Po ní jsem chutě vyrazil na další cestu, ale musel maličko zpomalit – čekal mne docela slušný krpál. Naštěstí trasu značil někdo inteligentní a stoupání k silnici na Bunč bylo serpentinové.
Odsud to bylo k Bunči po hřebenové asfaltové komunikaci necelý kilometr, ale moc jsem si tu rovinu neužil. Překvapil mne totiž tady nahoře velice silný vítr, který měl v nárazech sílu vichřice!
Na Bunči mne čekalo další nemilé překvapení: původně jsem plánoval, že se v restauraci stavím na polévku, jenže hospoda byla zavřená a areál před ní byl kvůli jakési ralley oplocen a za ohrádkou kmitali pořadatelé.
Tož nic. Hodil jsem zpátečku a vrátil se k bizarnímu balvanu s kovovým křížem u silnice, odkud vybíhal do svahu vyšlapaný chodníček. Po něm jsem prošel okolo staré trampské chaty s naivním sochařským dílkem vytesaným z balvanu a po chvilce vystoupal k většímu převislému skalisku. Byl z něj omezený výhled na Bunč, jeho lesnaté okolí a hlavně na tu silnici z Kroměříže, po níž se s hromovým burácením na kopec řítily první závodní vozy.
Ani vám, lidičky, nevím, zdali víc na lesy „řvala“ auta anebo spíš ten protivný a silný vítr, který v poryvech cloumal celým člověkem a kdybych neměl fotoaparát zavěšený kolem krku, tak mi ho vyrve z rukou a odnese neznámo kam!
O kousek výš se nad koncem odlesněného úseku vypínalo nižší skalisko, z něhož jsem se potěšil dalším výhledem a pak už stezka pokračovala lesem. Ten chřibský je většinou listnatý a mezi jeho řídkým porostem se mi z temene kopce plného skalek a balvanů pro změnu otevřel pohled opačným směrem: na Jílovou a kulisu vyvýšenin v dálce, jimž vévodil Holý kopec a vrch, jehož témě je zkrášleno hradem Buchlovem.
Na opačné straně dosahovala až téměř k vrcholu ústí dvou obřích - a jak jsem pak při průzkumu zjistil – tam dole propojených skalnatých prohlubní. Pískovcové skalní stěny a i ty velké balvany vystupující ze svahů a popadané až na dno sice měly ráz starého lomu, jenže tady chyběla jakákoliv přístupová cesta.
O něco dál z hřebene čněl delší přírodní útes a chodník mne za ním svedl na lesní cestu, napojující se hluboko pode mnou na silnici. Já ale místy těžko prostupným hvozdem pokračoval po hřebeni východním směrem stále dál k údolí Jankovického potoka. A tady narazil na nejromantičtější část skal pod Jílovou. Vlevo se nad dolinou s vodotečí vypínala vyšší stěna mrazového srubu a napravo jsem viděl několik bizarních, poněkud „přerostlých“ zaoblených balvanů.
Před potokem se nacházel bažinatý úsek, který nešel obejít, takže jsem to vzal rovnou přes močál. Na jednom místě pode mnou při došlápnutí praskla jakási haluz, já ztratil balanc a pak se nechtěně vyválel v blátě!
Na druhém břehu potoka bylo nutno učinit částečnou hygienickou očistu (do civilizace přece nemůžu přijít jak to prase – jedno či divoké anebo jen domácí) a při ní mozek provedl rychlou retrospektivu viděné skalní oblasti.
Celý ten přerušovaný pás několika větších skal (max 6 m), skalek a balvanů dosahuje délky bezmála sedmi set metrů a vypíná se na temeni dlouhého hřebene bezejmenného kopce (520 m) vzdáleného asi čtvrt kilometru od vrchu Jílová (544 m) s vysokým telekomunikačním stožárem.
I když se nejedná o nijak atraktivní skalní oblast, fajnšmekři její výskyt jistě ocení a spokojeni budou i s vyhlídkami.
Nutno ještě dodat, že tyto pískovcové a slepencové skalní útvary (jako všechny v okolí) náleží do čeledi magurského flyšového pásma a jsou tvořeny lukovskými vrstvami soláňského souvrství.
Od potoka jsem lesem vystoupal na první skalnaté návršíčko, spíš jen takový hrb posetý balvany, ale už ten následující nabídl pohled na mnohem větší a zajímavé skalní útvary. Navíc jsem zjistil, že jsem z opačné strany přišel k Dolním Komínským skalám, které jsem zkoumal už před lety.
V terénu se nacházejí o víc jak padesát metrů níž než hlavní „Komínky,“ žádná vyznačená turistická odbočka k nim nevede, ale není problém je najít.
Naproti strmě stoupajícímu chodníku k „hlavním skalám“ totiž odbočuje na druhou stranu ze zpevněné cesty do hvozdu dobře viditelná pěšina. Ta zvědavce protáhne okolo několika skalnatých suků. První je osázen toliko nízkými balvany a skalkami, ale už na dalším je možno se potěšit pohledem na mnohem výraznější útvary, které se mohou pyšnit titulem skála.
(Mezi námi děvčaty – jejich výše není nic moc - jen asi pět šest metrů, ale aspoň jsou zajímavé!)
Směrem k jihu odbočuje boční skalnatý hřebínek, ale pokud se bude návštěvník držet hlavního hřebene klesajícího směrem k západu (a přehoupne se přes vrchol největšího skalnatého suku), narazí na nejzajímavější útvary zdejší neživé přírody.
Jedna skalka má podobu sedícího ptáka a ta vyšší, jen kousek od ní, pak jakéhosi vějíře, složeného pouze ze tří dílů, jenž jsou od sebe odděleny puklinami. Pikantní je, že skála vypadá téměř naprosto stejně jak zepředu, tak i zezadu, což je tedy unikát!
Já ale dnes uskutečnil přesun přes Dolní Komínky v opačném sledu a po necelých 150 metrech chůze vyšel na cestu, po níž procházela červeně značená turistická trasa z Halenkovic na Bunč a ze které přímo přede mnou vybíhala odbočka k PP Komínky...