Z Kocandy přes Uriášův kámen do Zlína

Zdravotní vycházky do přírody ohraničené katastrem obce se pro obyvatele těch menších staly diskriminačním omezením, což naštěstí v případě Zlína neplatí. Proto jsem se jedno krásné sluneční odpoledne v druhé půli března rozhodl absolvovat okolo města jeden kratší, asi osmikilometrový okruh. Bylo mi už opravdu třeba nadýchat se čerstvého lesního luftu (byť cezeného přes respirátor třídy FFP2), provětrat nožky a fotoaparát… a taky trošku zeštíhlit bříško, které se z nedostatku výšlapů začalo nějak podezřele nafukovat.

 

Svoji pěší túru jsem odstartoval na konečné MHD Kocanda nacházející se poblíž posledních paneláků sídliště Jižní Svahy, kam mne dopravil trolejbus. Od rozcestníku už mne po hřebeni vedla modře značená turistická trasa. Po půl kilometru chůze jsem minul odpočinkový přístřešek, mrkl směrem vlevo na hluboký a kol dokola zastavěný zářez Paseckého žlebu a na siluetu kopce Přední vrch na obzoru, no a pak už se po asfaltové silničce vnořil do příměstského hvozdu.

Stačilo jen pár minut, abych si uvědomil, že dnes můžu v lese zapomenout na jakýkoliv klid: můj plán trasy mi totiž z mozku zřejmě telepaticky okopírovali všichni místní vycházkáři, jež jsem postupně při stoupání „pod rozhlednu“ míjel... a kterých se tu tohle teplé čtvrteční odpoledne vyrojilo jako much!

Všechny ty nahlas brebentící skupinky doprovázené většinou pejsky se od nich na první pohled odlišovaly tím, že namísto mazlíků měly náhubky na čeníšcích nasazeny jejich páníčkové a paničky. Jak jsem si letmo všiml, některé respirátory se svým zbarvením a kombinaci vycházkového oděvu hlavně u dam staly slušivým módním doplňkem!

Sluníčko pochopitelně ven nevytáhlo jen pěší turisty a pejksaře, ale rovněž bikery a osamělé běžce na dlouhé trati, kteří nás celý ten asi 1.5 km dlouhý úsek k rozcestníku Pod Rozhlednou neustále míjeli.

 

Odtud vpravo modrá odbočovala k Dolnoveské nádrži a do Fryštáku, nalevo po hřebenech Mladcovských vrchů a do Zlína zase žlutá, no a já, který si chtěl užít aspoň trochu lesního ticha, odbočil po prudce stoupající panelové cestě vzhůru do kopce, kde se na kótě 384 m kdysi vypínala dřevěná rozhlednička. Namísto ní jsem na temeni narazil na vodárenský objekt a od něj pak ještě dosti blátivou lesní cestou sestupoval k lesní asfaltce, stoupající na hřeben od Fryštáku.

 

A bylo po klidu, neboť i na ní se to hemžilo výletníky!

 

Od turistického odpočívadla s infotabulí Lesů ČR se přes stromy otvíral omezený pohled na Fryštáckou brázdu se stejnojmenným městečkem, lemovaným na obzoru hradbou Hostýnských vrchů. Mnohem lepší pohled na tohle všechno se naskytnul o kus výš přes okraj rozsáhlé nové paseky, bohužel dnes zrovna nebyl i přes to slunce den dalekých výhledů a vše viděné tonulo v oparu.

Nad mýtinou se moje asfaltka sloučila s tou, po níž vede po hřebeni od rozcestí „Pod rozhlednou“ po hřebenech Mladcovských vrchů žluté značení. Tady už lidu na cestách prořídlo. Nejprve mne čekal několikasetmetrový úsek téměř po rovině, pak ale zase docela výživné stoupání, ještě že po silničce. Při něm mne trochu znervóznila babička, kterou jsem měl stále v patách, ale nakonec jsem jí s vypětím všech sil cestou do kopce utekl. Důvod mé nevrlosti tkvěl v tom, že jsem přes zimu nějak ztratil fyzičku – dříve bych to kopčisko vyběhl rychleji jak vystřelený šíp, ale dnes bych se mohl stát vítězem leda tak ve slimáčím Derby!

 

Za temenem kopce žlutá sice pokračovala dál po hřebeni, ale já zde odbočil na silničku směřující k jihu a nazpět do Zlína. Kousek pod rozcestím jsem narazil na nový hezký turistický přístřešek podoby altánku (jmenuje se to tady U Osílka), procválal zákrutou cesty nad údolím bezejmenného potoka, a pak se od silničky trhnul a zamířil po lesní cestě vlevo do kopce. Cesta se u oplocenky změnila na chodník, o kousek výš na hřebeni jsem se dostal na dobře prošlapaný lesní průsek a ten mne už brzy zavedl k Uriášově kameni.

 

Já už u této rozložité, leč nevysoké pískovcové skalky (2 -3 m) samozřejmě několikrát byl, jenže tehdy se ještě ukrývala pod stromy na temeni 378 m vysokého kopce. Před časem se ale situace podstatně změnila: okolní les byl vykácen a plácek pod skalkou i její témě se díky výhledu stalo oblíbeným cílem místních. Však i dnes se jich zde motalo dost!

Výhled ze skalky je omezený okolními pasekami, na nichž už byl vysázen nový porost, jen směrem k jihu (a bohužel proti slunci) se odkrývá panoráma části zlínského City a největšího městského sídliště.

Cestou dál k jihu od skalky jsem přemýšlel, kdo jí dal právě tohle jméno. Já totiž žádného Uriáše ze Zlína fakt neznám, vím jen, že se tak jmenovala figurka z románu Charlese Dickense. A samořejmě ta super anglická rocková grupa, která v době svých začátků odvrhla původní název The Spice a ověnčila se jménem Uriah Heep podle postavy z díla David Copperfield. A buď tihle slavní „Uriáši“ (anebo čert Uriáš z pohádky Anděl Páně) zřejmě inspirovali i autora názvu téhle zlínské skalky…

 

Od kamene jsem se brzy dostal zpět na zpevněnou cestu mířící sem z rozcestí U Osílky a po pár stovkách metrů opustil hvozd a vyšel na vyhlídkovou louku nad čtvrtí Ostrá Horka. I tady bylo výhledové panoráma narušeno ostrým svitem slunce, takže nebyl důvod zde nějak zbytečně prodlévat.

Cestou dolů k civilizaci jsem na louce minul výletnice s nádherným exempářem psíka, no a pak už po horní ulici Ostré Horky zamířil ke zlínským Pasekám. Asi v půli cesty jsem míjel zajímavý objekt nového rodinného domu, či spíše vily, i zastavil jsem se, abych si jej vyfotil. Přitom za mými zády na koloběžkách projela skupinka mládežníků a já slyšel, jak se jeden druhého ptá:

„Nevíš, ty vole, kdo to je?“

„Nevím, asi to bude nějaký novinář!“

 

S úsměvem pečlivě skrytým pod respirátorem jsem zamířil k rozcestí na konci ulice, odtud se spustil ke kapličce a kříži na Pasekách, které jsou vzorně opraveny. (Však také ve Zlíně moc historických památek opravdu nemáme!)

Údolí s Paseckým potokem a hlavní komunikace mne přivedly pod sídliště Jižní Svahy a já jím okolo několika zajímavých novodobějších objektů prokličkoval až k domovu...