Z Komínských skal na Bunč a do Salaše

Po hodně opožděné polední přestávce pod Komínkami - kdy při svačině koukám na ty davy, šplhající se po stezce nahoru ku hlavnímu skalnímu útvaru - vstávám a vydávám se do lesa přesně na opačnou stranu. Do tmavého hvozdu tu totiž vybíhá méně známý skalnatý hřeben, ze kterého vystupují tři skalní suky. První nestojí za zmínku, druhý už je lepší a ten poslední se vypíná vysoko nad hřeben a celý je lemován skalním věncem. No ony jsou to spíše Skalky a na jedné z nich je možno si přečíst "historický nápis" - JAKUB 2009. (Škoda, Kubo, že jsme se tu ve chvíli, kdy jsi toto pracně do skály tesal, my dva nepotkali - přišel jsi o "nezapomenutelný" životní zážitek !!)

Zdálo by se, že už tu nic víc není, ale moje soukromá TAMARA - (mám ji zabudovánu v nose) - hlásí další poznatek. A skutečně : o jakýsi ten metřík dál po hřebeni se mezi listnáči vypíná neskutečně bizarní skalní věž. Pukliny ji rozčísly na tři výrazné díly a do tvaru vějíře. Z opačné strany skála k mému překvapení vypadá jak její zrcadlový odraz. Opravdová raritka - však k ní se zalíbením shlíží i nižší skalní dvojčátka, nacházející se kousek opodál. Tady se selektivní zvětrávání pískovců a slepenců "podepsalo" na tvrdém hrubozrnném skalisku toliko tvarem, geomorfologické zvláštnůstky zcela chybí, ale každopádně je to moc hezký "kamínek". (Všechny tyto útvary se nacházejí už nad údolíčkem s Jankovickým potokem, prý se těmto místům říká Vlčí jámy, ale protože jedny VLČÍ JÁMY /skalní město/ už znám z dnešního dopoledne z Kudlovické doliny, křtím je tímto na Dolní Komínské skály).

Po pěšině se vracím na zpevněnou cestu pod hlavní Komínky, když tu náhle nevěřím svým očím : po cestě určené jen pěším a cykloturistům přijíždí s rachotem motocykl se dvěma pasažéry. Zabočuje na vyznačenou stezku k vrcholu a s řevem, rvoucím ušní bubínky, se po ní snaží vyjet !!! Naštěstí stroj brzy "zdechne", jezdci s proklínáním sesedají ze svého oře ... a já se raději dávám na kvapný ústup. (Při takovýchto zhovadilostech při narušování přírody totiž dostávám cholerický záchvat - aspoň to tvrdí moje manželka - a mohl bych se tedy dopustit skutků, které by mne potom moc mrzely ... třeba že bych jim vyškubal z mašiny svíčky !!! Ještě že je kolem tolik lidí ...)

Za ohybem cesty potkávám už známý odpočinkový altán. Ještě tak před pěti lety z něho byl přes Paseku hezký výhled na zajímavou severní stěnu mrazového srubu a jeho pitoreskní nádstavbu s vytesanými schody, která sloužila poutníkům jako přírodní rozhledna. Dnes už ale vše zastřela novodobá džungle. Turistický rozcestník nabízí trasu okolo Záskalí do Rozsypalovy lesní osady a na Budačinu, já si ale vybírám červené značení k 1.5 km vzdálenému Bunči. Krátkou "lesní spojkou" vycházím na silničku, vedoucí k Bunči z Kostelan, předbíhám dvě dámy (o psu nemluvě) a pak se ze zatáčky ozve hlasitý klapot neviditelných koňských kopyt. Bleskem si přichystám fotoaparát ... a to už proti mne jede trio kobylek s "kočkami" na svých hřbetech. Ta poslední , nejboubelatější cérka, brzdí a upravuje sebe i zvíře. Kobylka po expozici radostně zařehtá - já ale - žel "řeči koní" nerozumím - a tak absolutně netuším, na jaký-že to e-mail, P.O.Box nebo číslo stáje ji mám tu fotku poslat ...

Před Bunčem ještě procházím pod zalesněným svahem Jílové, na jejímž vrcholu se tyčí telekom.stožár. Podle mapy se v lese pod vrcholem ukrývá skalnatý pás, ale v tom dnešním "africkém" horku by se tam asi nechtělo ani E.Holubovi ! Před Bunčem mne u křižovatky silnice, vedoucích ze Zdounek přes Bunč do Modré, vítá replika původní dřevěné zvoničky. Tady se zvonívalo už za 1.republiky a to 3 x za den - nejen kvůli zbloudilým turistům, ale též dřevorubcům : to aby při kácení netrhali normy, nezapomněli dvakrát za den posvačit a po tom posledním "bimbání" odkráčeli z lesa domů rovnou ke svým maminám. Bunč je mezi turisty pojem - sedlo je rozhraním bývalých okresů Uherské Hradiště a Kroměříž a stavení v majetku KČT,nazývající se Turistická útulna horská na Bunči, tady sloužilo všem příchozím už v roce 1924. (Prvními nedobrovolnými túristy zde ale byl už v roce 1682 zástupce velehradského konventu a hradišťský syndikus s celou svojí rodinou. Hledali a našli tu záchranu před morovou epidemií ... jo a ten pán se jmenoval Ch.A.Buntsch).

V 30.letech se začala pod vedením T.Bati budovat přes Chřiby dálnice, která měla procházet napříč celou republikou. Kdyby se tento projekt stihl uskutečnit, stál by tu v dnešní době přinejmenším veliký MOTOREST (s přilehlým Lunaparkem.) Ale vypukla II. světová válka, náš okleštěný stát byl okupován Němci a tak byly všechny práce zastaveny. No - ono se stihlo akorát vykácet pásy lesů, zbudovat nějaké ty propustě pro zvěř a základy mostů. Protože se po osvobození v budování nepokračovalo, zůstaly z ní jen výše jmenované zbytky, na které můžete při vašich toulkách po Chřibech dodnes narazit. V posledních dnech II.světové války byla původní chata vypálena Němci jako akt pomsty za přepadení nákladního vozidla a likvidaci 18 "esesáků" příslušníky kontroverzního partyzánského oddílu OLGA. (Proč kontroverzního a jak to s ním vlastně bylo, tak o tom si povíme někdy jindy -ale teď se vrátíme zpět do současnosti).

Po válce byla turistická chata obnovena, stala se velmi oblíbeným výletním místem a po "revoluci" dostala r. 2004 nového vlastníka - firmu R.JELÍNEK. Sešlému turistickému stavení se dostalo reprezentativní renovace a podoby, ale také značnému navýšení cen za ubytování ! (Prostému lidu turistickému neudělá fatální díru do peněženky jen placené přespání ve srubech za hlavním barákem.) Přijatelná skoro pro všechny vrstvy je ale návštěva velice sympatické restaurace s krbem. Vůně dobrého jídla a produktů firmy Jelínek totiž neodradí žádného příchozího a tak je tu bohužel stále plno. Sedět se dá i venku, ale tady zase chybí obsluha.

Také já jsem zde smočil čumáček aspoň v půllitru kofoly, ale poněvadž nebyly roztaženy slunečníky a člověk si zde proto připadal jako v soláriu, byla ta konzumace notně uspíšená. Stejně už jsem měl nejvyšší čas pokračovat v cestě - čekal mne ještě průzkum zalesněného hřebene za Bunčem. Cykloturisté z Nové Paky, kteří mne před obědem informovali o nejsjízdnosti šotolinové cesty směrem k rozhledně na Brdu, měli bohužel pravdu. Ono se po "tom" nedalo dokonce ani v Kanadách jít a tak jsem raději odbočil po 500 metrech vlevo do zarostlé stráně a mezi listnatými stromky a křovím se "probil" k zajímavé Skalce Tvarůžek. Někde tady poblíž se v té džungli má podle Map.cz nacházet i Vylízaná skála, můj další cíl se ale nacházel na hřebeni asi 600 m na jih odtud a této skále se říká Jeřábčina. Tento kdysi zdaleka viditelný "skalní maják" se k mému velkému žalu v současnosti skrývá v tak hustém lesním porostu, že nalézt ji dokážou jen znalci Chřibů ... (a já) !

Nechci se chválit, ale podařilo se mi to až na druhý pokus. Od Tvarůžku byl hřeben neprostupný a tak nezbývalo než se prodrat dolů na lesní cestu se zelenou tur.značkou do Salaše a pak podle terénu správně odbočit znovu vzhůru vpravo do lesa. Naštěstí to byla trefa jak Brno ! Jeřábčina mne trochu zklamala. Soustava Skalek a dvou větších skalisek je zajímavá dvěma "skalními studánkami" (ty ale byly samozřejmě zcela vyschlé) a kdysi nádherný kruhový výhled je okolním porostem omezen jen na směr k Hradu Buchlovu. Od Jeřabčiny jsem se vymotal spletí chodníků a jedné zarostlé lesní cesty - (tráva až k pasu a v ní slunečním žárem mumifikovaná chřibská klíšťata) - zpět na tu lesní komunikaci se zelenou značkou. Cesta se v údolíčku napojuje na lesní asfaltku a pak velikým obloukem klesá ke studánce U Lvích hlav. Reliéfy králů zvířat jsou dosud zachovalé, studánka s vynikající vodičkou je upravená a vedle stojí nová turistická útulna. Bohužel tu řádí jakýsi létající lidožravý lesní hmyz a tak raději dál ...

Silnička klesá do sedla s obnovenou loveckou chatou Hubertkou, kde je možno zamluvení noclehu i všem nemyslivcům a zelená odbočí po lesní cestě do prudkého svahu. Naštěstí následuje brzy vrchol. Kvalita cesty je stále horší a horší ! Když o kus dál kličkuju mezi hlubokými kolejemi dolů k Salaši, přemýšlím, jestli tady lesáci náhodou nepoužívají k těžbě dřeva i nějaké vysloužilé tanky - málem jsem si tu i v kanadách vyvrtl nohu !!

Konečně vycházím na louku s nádherným výhledem na celé Moravské Slovácko, ty modravé hory na samém obzoru jsou pásmem pohraničních Bílých Karpat.Na okrajích louky vyrostly semo tamo luxusní chaty a haciendy, já mezi nimi stále prudce klesám dolů do doliny, ve které se skrývá nádherná dědina Salaš. Dole na rozcestí se ptám jednoho místního občana, kde je tady nejbližší hospoda u busové zastávky. Hodní domorodci si mne předávají jako štafetový kolík k "napajedlu" a tak si díky nim stačím do příjezdu spoje odpočinout a i to žíznivé volátko dostatkem chutného moku doplnit ...