Z Libochovan přes Církvice do Sebuzína

Příroda se nám na jaře otevírá, zpod země vyráží různorodá zeleň a květy nastrkují svoje uzavřená poupata, aby jim sluníčko rozevřelo plátky a ukázaly se v celé své kráse ať na zemi, či na keřích nebo na stromech. Ten úžasný pohled je škoda si nechat uniknout! Jdete stezkou a Vaše oči sledují v zahrádce vedle ní na stromě rozkvetlou jabloň, na protější straně cítíte vůni bezinek a jejich dlouhá řada Vám nabízí své květy, na louce obohacuje zeleň žluť prvosenek, zkrátka na jaře se předvádí příroda v celé své kráse.

A nejen to, ale zajímavá místa, která jste dosud neprobádali, vás nenechávají v klidu a pohání vás ven, byť zrovna předpověď počasí není vhodná k výletům.

I já se vydala znovu pokračovat tam, kde jsem předloni skončila, byť hlásili zimu a někde dokonce i sníh. Jela jsem do Libochovan, do kterých jsem došla předloni cyklostezkou, ač pěšky z Velkých Žernosek. Teprve letos jsem se vydala probádat další úsek nově zbudované cyklostezky, a sice z Libochovan přes Církvice do Sebuzína.

Dojela jsem do Libochovan a s údivem koukám hned při výstupu z vlaku, že padá sněhová krupička. To snad není možné, říkám si, přece jenom předpověď nelhala. Ale to byl jen moment a za chvíli to skončilo. Vyšlápla jsem od nádraží podél ohradní zdi zámku, o kterém jsem psala již v minulých článcích. Jen se pro oživení paměti krátce zmíním, že zámek pochází z r. 1767, kdy byl z původní tvrze (z r. 1395) přestavěn na zámek. A jako všechny majetky, tak i tento vlastnili různí majitelé, až jej získali Nosticové, kteří jej drželi do r. 1945, kdy přešel do majetku státu. Nyní je jeho majitelem soukromá osoba.

Došla jsem na náves, kde trůnil kostel Narození Panny Marie, který stojí na původním místě dřevěného kostelíka. Nynější kostel pochází z r. 1895. Kostel se postupně a soustavně opravuje jak z vnějšku, tak i vevnitř, což mohu dosvědčit po nynější dvouleté návštěvě tohoto místa.

Vedle kostela stojí obecní úřad s ubytovnou, což je dobrá informace pro turisty, kteří se zde mohou levně ubytovat při své návštěvě Středohořím. Cenu jsem ale bohužel nezjišťovala, ale jistě je to pakatel oproti ubytování v hotelu. Pokračovala jsem dál návsí, až jsem došla k soše sv. Anny a od ní jsem se šla podívat k přístavišti na Labi. Potkala jsem dvě cyklistky, které mě nabídly, že mě vyfotí, abych měla památku, že jsem těmito místy procházela, a já toho využila. Odtud jsem zamířila opět na konec návsi a zatočila se vlevo na cyklostezku. Přešla jsem okolo pár rozkvetlých zahrad a domů, z nichž mě zaujal starý, ale opravený hrázděný dům. Pokračovala jsem dál, vzadu za Labem se zobrazovala obec Prackovice nad Labem, kde jsem také už byla na výzkumném výletě a zamířila na něj svůj objektiv fotoaparátu.

Něco mě zavonělo pod nos a tak jsem otočila hlavu obráceným směrem a to mě vítala u cyklostezky dlouhá řada rozkvetlých bezinek, které mají specifickou vůni. Vzadu za mnou se pyšně vyvyšovaly Lovoše a přede mnou zleva v dálce zase Dubičský kostelík na vršku za Labem. Zkrátka příroda a okolní krajina mně nabízela své skvosty…Všude, kam jsem se podívala, kolem dokola, bylo něco zajímavého, co nenechalo v klidu můj fotoaparát. Řeka, kopce, zeleň, rozkvetlá příroda, zkrátka to byl balzám nejen pro oči, ale i pro duši! Jak máme u nás krásně…, jen mít otevřené oči dokořán a umět vnímat tu nádheru, která se okolo nás nachází. Ne každý to ale umí…nedávno jsem se setkala s jednou paní, která ani nevěděla, jak vypadá podběl. Musím podotknout v mém věku, což je vyloženě ostuda. No nic, každý máme rádi něco jiného, ona třeba to, co neříká zase nic mně. Tím jsem trochu omluvila její neznalost, byť bych řekla, že se to musela učit ve škole, když už nic jiného…

Ale abych pokračovala dál…Měla jsem před sebou nepřeberné množství scenérii, ať vlevo, nebo napravo, nebo přede mnou, zkrátka fotoaparát slavil žně! Šla jsem stále cyklostezkou, za celou dobu, co jsem po ní kráčela, mě míjelo jen celkem asi deset cyklistů, asi je odradila předpověď, kterou hlásili v rádiu. Ale mimo Libochovan, kde na mě minutku padala sněhová krupička, bylo jinak pěkně, místy svítilo tolik sluníčko, že jsem si i rozepnula bundu, ale v zápětí se zas tak ochladilo, že jsem ji rychle zapínala. Ale déšť, nebo trakaře mě nepotkaly a to bylo fajn! Ono se taky v chládku lépe šlape, než když je horko. Jen ta cyklostezka byla skoro celá asfaltová, copak pro kolo je to ideální, ale pro pěšího turistu zas tolik ne.

Pomalu jsem se blížila k dalšímu přístavišti v Církvicích. Mohla jsem si tu i sednout a odpočinout znaveným údům, ale to jsem neudělala a pokračovala dál. Těšila jsem se již na to, že uvidím hrázděnou zvonici ojedinělou v Čechách a malý kostelík, na který jsem se jen vždycky dívala z protější strany Labe při jízdě vlakem, anebo od Dubičského kostelíka, kde jsem již také párkrát byla. Objevila jsem, jak ke mně míří labuť a tak jsem čekala, až připluje blíž, abych jí hodila kousek chleba. Ještě jsem se po ní podívala a zamířila dál, protože jsem už zahlédla za domky špičku kostelíka. Vyšlápla jsem mírně do kopečka a už jsem viděla nádhernou zvonici, která zastírala pohled na kostelík.

Něco ke vsi. Je to malá víska, o které se mluvilo již v r. 1357. Nyní náleží k Ústí nad Labem. Nachází se v kouzelném labském údolí a leží na pravém břehu řeky Labe v Chráněné krajinné oblasti Českého středohoří. I když tu vede železniční trať, tak tu vlaková zastávka není, pouze autobusová Doprava.

Kostelík Nanebevzetí Panny Marie je jednolodní, barokní s odsazeným polygonálním presbytářem. Na severní straně se nachází sakristie s emporou v patře. Hlavní vchod v průčelí je v pravoúhlém kamenném ostění a vrcholí obdélným štítem s tympanonem. V kostele se nachází barokní hlavní oltář z r. 1853 s dvěma pozdně gotickými soškami sv. Kateřiny a sv. Barbory okolo r. 1500. Ještě se tu nachází tři barokní sochy.

V sousedství kostela na jižní straně se nachází na bývalém hřbitůvku zvonice, která je ojedinělou hrázděnou zvonicí v Čechách. Obě stavby, jak kostel, tak zvonice jsou státem chráněné památky. Před vstupní bránou ke kostelu se nachází socha sv. Jana z Nepomuku z 18. století.

Kostel využívá místní občanské sdružení, které nese název „Církvická kulturní společnost a pořádají se v něm kulturní akce.

Nakoukla jsem ještě vchodovými dvířky na hřbitůvek a viděla miniaturní náhrobky. Pokochala jsem se naposledy ojedinělou zvonicí s přilehlým kostelíkem a zamířila k cyklostezce, která vedla přes železniční koleje, což mě docela udivilo. Dál od řeky Labe…čekala jsem, že půjdu vedle ní. Cestou jsem míjela památník na 2. světovou válku a již jsem za chvíli stoupala mírně se zvedající cestou přes most k nově vybudované cyklostezce. Za mostem byla spousta chatek v krásném zeleném objetí vrchů a já pokračovala po cyklostezce, na které byl vybudován odpočivný koutek. Na chvíli jsem usedla, abych využila jeho pohostinství a mrkla se na hodinky, kolik mně zbývá času k odjezdu vlaku ze Sebuzína do Teplic. Nevěděla jsem, kolik toho mám ještě před sebou. Z Libochovan do Církvic to bylo docela daleko. Radši jsem se zvedla a vykročila, aby mně případně vlak neujel před nosem. Musela bych pak čekat další dvě hodiny na další spoj. Cestou jsem se rozhlížela a stále viděla okolo sebe kvetoucí přírodu. Byl to doslova kvetoucí ráj. nádhera všude okolo. Vybrala jsem si vskutku hezký den na výlet, i když jsem ještě ráno váhala…

Cyklostezka mířila do kopečka a do listnatého lesa, což mě nenadchlo, docela jsem měla strach, neboť lesem sama se chodit bojím. Míjelo mě jedno kolo a vzápětí další za ním. Cesta lesem nebyla ale dlouhá a vedla skoro jeho okrajem. Po chvíli zase směřovala z kopce, a jak jsem scházela dolů, tak jsem již viděla nádraží v Sebuzíně! Že bych tady už byla? To nebyla tak dlouhá cesta jako z Libochovan do Církvic! Ale jak se k němu dostanu? Tudy cesta k němu nevedla! Pokračovala jsem dál po cyklostezce, ale nikde jsem odbočku neviděla. Byly na ní tři vily a u jedné vyjíždělo ven auto, tak jsem se zeptala řidiče a on mi vysvětlil, že se musí obcházet kolem dokola. Navíc mě nabídl, ať přisednu, že mě zaveze na rozcestí, ze kterého pak zamířím k nádraží. Jeho nabídky jsem využila, na rozcestí mě vysadil a já se otočila a zamířila k nádraží.

Nemusela jsem ani tak pospíchat. Do odjezdu vlaku mě zbývala celá hodina. Ale dál pěšky do obce Brná, to už jsem si netroufala, to bych nezvládla, to bych někde padla. Našlapala jsem 8 kiláčků za dvě hodiny a deset minut i sem tam s trochou odpočinku, což je na moji mizernou páteř až, až! Doma budu chodit jak Quasimodo, jak se znám…Ale zato budu mít v duši nádherný pocit!