Z Lomnice přes Synalov na skalnatý Sýkoř

Za objektem bývalého JZD jsem dal Lomnici vale a začal se mírně stoupající polní cestou pinožit po trase naučné stezky směrem ke kopci Sýkoři. Se svými 704 metry je označován za „střechu“ Svratecké hornatiny a právě tahle výrazná vyvýšenina prý inspirovala geniálního Jardu Cimrmana k sepsání dramatu Dobytí severního pólu. Mistr si ale ještě předtím pohyb ve zdejším drsném kraji sám vyzkoušel a přibližně pětikilometrový přesun z bodu L (Lomnice) do bodu S (Sýkoř) absolvoval jen za použití jedné lyže a boty! To prý, aby vyzkoušel, jaké nepříjemnosti čekají případné české dobyvatele severní točny.

Na paměť Mistrova sebeobětování zde jeho příznivci vytýčili trasu a nazvali ji Cimrmanovou plahočinou. (Vede totiž stále jen do kopce a polovybavený génius si na ní užil svoje.) Na jejím konci u Sýkořské myslivny pak tvůrci trasy vztyčili plostiku JC (Járy Cimrmana), jíž zhotovil Josef Zahradníček.

 

Kromě nádherných výhledů dole na okolní kopcovitou krajinu (a přechodu přes velmi zajímavou PP Synalovské kopaniny) nabízí stezka několik zastavení, jež se nazývají „plahočinami.“ Naučná stezka je souběžná s trasou žluté turistické značky vedoucí z lomnického náměstí k hájovně pod vrcholem Sýkoře. Na tabulích jednotlivých zastavení si přečteme např.texty písní, úryvky z dramatických her anebo veselé povídání. Na každé z nich je možno spočinout, zrekapitulovat stav únavy a fyzicky a psychicky se připravit k výstupu k další plahočině.

 

Já osobně viděl jen zastavení Plahočiny Nr.2 (480 m) a v nadmořské výši 650 m pak Plahočinu cílovou, neboť moje trasa vedla jinudy.

 

Z Infotabule číslo 2 jsem byl poučen o tom, že byl Cimrman velikým milovníkem klidu a převážnou část svého bytí se mu intenzivně věnoval. Právě na tomto místě vynalezl pětitaktní motor, jehož činnost se skládala ze sání, komprese, výbuchu, výfuku… a Jára k němu přidal ještě odpočinek, protože si ho podle něj těžce zkoušený motor plně zasloužil.

 

Usoudil jsem, že ten můj také… a při chvilkovém oddychu se kochal výhledem dolů na městys Lomnici ověnčený kulisou kopců, z nichž se ten nejvýraznější zove Luzichovou a ani na něm nechybí chráněné území v podobě přírodní památky. Ta mně nejbližší se vypínala nad silničkou u hvozdu, ke kterému jsem posléze došel a má název PP Klášterce. Podle netu se tu mají vyskytovat i nějaké ty skály, které bylo nutno prozkoumat, takže jsem odbočil z trasy „plahočiny“ na lesní cestu, jenže ta po chvilce slepě skončila pod strmým lesním svahem porostlým navíc ostružiním a kopřivami.

Nu což, zařadil jsem horskou jedničku a začal se mezi tím porostem stylem cik cak prodírat k vrcholu. Moje nadlidské úsilí sice bylo asi po 150 metrech stoupání korunováno úspěchem, jenže když se mé nohy vyplantaly na silničku vedoucí do Synalova, tep srdíčka vyskočil nad poslední políčko tachometru, zamotala se mi šiška a do toho začal burácet hlas mého svědomí:

 

„Co blbneš, vole jeden – to nás chceš oba zabít? Tos zapomněl, že už je ti šedesát?!“

 

Z posledních sil jsem zalovil v batohu pro petku s minerálkou, dal si pořádného loka, zapálil cigáro a věnoval pajšlu pořádného šluka (když infarkt, tož s plnou parádou!)… a ejhle – najednou mi bylo mnohem líp!

 

Dokonce se mi znovu zaostřil i předtím notně rozostřený zrak, jenže ke svému nesmírnému zklamání jsem viděl, že je PP Klášterce zarostlá neskutečnou džunglí... a z vysokého travního a kopřivového porostu se k mým uším nesl hlasitý cvakot zubů vyhladovělých klíšťat!

 

„Tož tady nepolezu ani omylem - šak každú blbú skalu takéj vidět nemosím!“

 

Rozhodl jsem a vykročil po silničce dál. Nad horním koncem přírodní památky přistavilo u silnice auto a vystoupil z něho stařík, vysoký jako stožár.

 

„Kampak máte namířeno?“ zeptal se.

 

„Na Sýkoř? No to asi budete hodně překvapen, až to tam uvidíte, protože je tam ohromný kus lesa vykácen. Sežral ho kůrovec…“

 

Po rozloučení s dědou Eifelem mne nožky vedly dál po silničce, o kus dál proťaly trasu Cimrmanovy plahočiny a pokračovaly po asfaltu až k pomníku Obětem padlým v I.světové válce nad Synalovem, odkud se nejen na vesničku, ale i na okolní krajinu otvíral úžasný výhled.

 

 

Před dvaceti lety jsem do tohoto velice půvabného cípu Českomoravské vysočiny (myšlena oblast Kunštátska, Lysicka a okolí Virské přehrady) podnikl s přítelem pětidenní výpravu. Třetí podvečer jsme po „dobytí“ vrcholu Sýkoře vyšli z lesa a naše další cesta pokračovala již otevřenou a velmi kouzelnou lokalitou PP Synalovské kopaniny, tvořenou loukami a hájky s balvanovými proudy. Se sluncem v duši a maximální pohodě jsme sestoupili nad dědinku Synalov, ležící níž ve svahu a obklopenou lesem a poli.

Před okrajem vesničky jsme narazili na silničku a odbočili po ní, abychom si mohli prohlédnout její střed. Komunikace byla lemována starými kamennými patníky, pocházejícími snad ještě z časů první republiky. Z cesty jsme viděli zvláštní mohutná stavení přestavěná z bývalých gruntů a poté narazili na unikátní náves. Její součástí byla i na jejím levém okraji umístěná vodní nádrž lemovaná nízkým zábradlím. Po hladině kroužila stále dokola osamělá čínská kachna a asi v půlmetrové hloubce pod jejím břichem všechny ty soustředné kruhy pečlivě kopíroval velikánský kapr. Část vodstva se nacházela i pod stodolou, vypínající se nad nádrží na pilířích.

 

Povím vám, že nám to tady připadalo jako by se tu úplně zastavil čas… a já si už tehdy umínil, že se do této půvabné dědinky jednou vrátím.

 

Stalo se.

 

Čas se pochopitelně nezastavil a od té doby poskočil o pořádný kus dál. V nádrži jsem už žádnou koupající se kačenu neviděl (kapra jakbysmet) a protější opěrnou stěnu nad vodou zdobil nový výklenek s obligátním vodníkem. I ta stavení okolo návsi prošla jistou modernější přeměnou, dlužno ale dodat, že si dosud svůj Genius loci zachovala. Stejně jako staré patníky, dál lemující okolo silnice vstup do vsi…

 

Tato malebná dědinka s pouhými 113 obyvateli je uhnízděna v malé kotlince ve svahu majestátního Sýkoře, jehož vrchol je od návsi vzdálen jen něco málo přes kilometr. Náves má tvar okrouhlice a přináleží k ní též odloučená stavení a chatová osada vypínající se nad severním okrajem vesnice, které se nazývají Kopaninami. Výměra obecního katastru činí 694 ha, přičemž se toto katastrální území pohybuje v rozmezí nadmořské výše od 400 do 640 m!

 

Nejstarší zpráva o Synalovu pochází z roku 1360. Historických památek jsem v ní mnoho neviděl. Na návsi se nachází kaple sv.Andělů Strážných, vystavěná roku 1883. Nad vchodem je umístěna menší plastika Panny Marie s Ježíškem. U kaple stojí mramorový kříž z roku 1925, další podobný prý stojí za obcí u silničky spojující Synalov s kostelíkem sv.Stanislava a sousední obcí Osiky.

 

V obci je budova Obecního úřadu, hasičská zbrojnice a prodejna potravin. Bývalá škola dnes slouží coby internetová stanice a knihovna. V kulturním domě Koliba se kromě jiných akcí pořádají taneční zábavy a každoročně také „Babský ples.“

Součástí Synalova je i požární nádrž využívaná v letních měsících na koupaliště a dvě hříště na Kopaninách, na nichž se za zářijových poutí Andělů Strážných pořádá tradiční fotbalové utkání – „Ženatí versus Svobodní.“ Každým rokem se zde také koná turnaj v petanque o Synalovský pohár.

 

Malebná vesnička je přímo stvořena pro nenáročnou, ale o to pohodovější letní i zimní rekreaci…

 

Vystoupal jsem hore dědinou, na jejíž horním konci mne z ohrady udiveně pozoroval párek černých ovcí.

 

„No co je, cérky – valašského barana ste asi eště neviděly, že?“

 

Od nich už to nebylo daleko k přírodní památce Synalovské kopaniny o rozloze asi jedenácti hektarů. Tvoří ji pastviny se shluky keřů, hájků a stromů solitérů. Charakter kouzelného území podtrhují bezmála kilometr dlouhé proudy balvanů bítešské ortoruly, sestupující svahem od skalnatého temena Sýkoře. Na lučinách roste mezi remízky řada teplomilných rostlin a viděl jsem tu i porosty vřesu.

 

Esteticky velmi působivou lokalitou jsem dorazil až k jejímu konci, kde stálo turistické odpočivadlo, tady usedl na lavici, vytáhl sváču a při jídle nejprve pozoroval činnost „samohybu“ v podobě lesního traktoru, který o kus dál vykládal z plošiny klády a úhledně je za příkopem skládal do hranic.

 

Pak mi myšlenky zalétly k lesem zarostlé vyvýšenině Sýkoře.

 

U panorámat podhorských obcí většinou v pozadí nechybí kulisa v podobě dominantního kopce či hory, k jejichž úbočí se dědinky a městečka tulí jak kuřátka ke kvočně. U Rožnova a Frenštátu je to mohutný Radhošť, u Brumova-Bylnice majestátní Holý vrch… a v Lomnici u Tišnova je tím kopcem Sýkoř. Z pohledu orla skalního by se jednalo jen o něco mezi větším krtincem a Gerlachem, ale my trochu znalí geografie víme, že se jedná o nejvyšší vrchol Sýkořské hornatiny, který dosahuje nadmořské výše 704 m a je od Lomnice vzdálen asi 5 km.

(Na mapách se většinou označuje kótou o dva metry nižší, ale podle dvou tišnovských odborníků – geologa a přírodovědce, se jedná o omyl.)

Zajímavostí Sýkoře je, že se v bezprostředním okolí jeho vrcholu nachází jedna přírodní rezervace – PR Pod Sýkořskou myslivnou a hned několik přírodních památek (PP Míchovec, PP Horní Židovka a PP Synalovské kopaniny.) Až na tu poslední jmenovanou je tvoří enklávy dosud zachovalých bučin, které v kontrastu s okolním terénem - jemuž ještě donedávna vládl smrk, ale zlikvidoval ho rozežraný brouk kůrovec – působí jak ostrovy života v pustině.

 

Také kolem vrcholu Sýkoře se nachází chráněné území v podobě PP Sýkoř o rozloze 96,5 ha, která dá na tu předtím viděnou hrůzu alespoň na chvilku zapomenout.

V rámci Českomoravské vrchoviny se jedná o poslední rozsáhlé zbytky typických bučin s vtroušeným javorem klenem (stáří některých stromů je až 250 let) a původním složením bylinného podrostu. Odborníky v něm zaujme violka lesní, bukovník kapraďovitý či kapraď samec. Na zemi možno uvidět střevlíkové brouky, ve vzduchu pak poletovat některé druhy vzácných motýlů jako zavíječe běloskvrnného, šedokřídlece říjnového či okáče černohnědého. Z ptactva se vám možná představí datel černý, žluna šedá, holub doupňák, budníček lesní anebo lejsek malý…

 

Z pohledu geomorfologů je pak území nejen této přírodní památky (ale i těch druhých) takovým malým rájem na zemi, neboť se tu ve množství víc jak velkém porůznu vyskytují pozoruhodné tvary reliéfu, které nám pro potěšení připravila už doba ledová. Kromě skalek, kryoplanačních teras a balvanových proudů je zde k vidění i několik zajímavých mrazových srubů.

 

Ačkoliv k vrcholu Sýkoře nevede žádná značená tur.trasa, lze se k němu vcelku pohodlně dostat po zpevněné cestě od Sýkořské myslivny, kde jsem se ale napřed poklonil plostice Járy Cimrmana. (Mistrův ksicht je už bohužel díky povětrnostním vlivům téměř k nerozeznání…)

 

Po půlkilometrovém mírném stoupání se mým zrakům nejprve zjevila bělostná, asi 40 m vysoká věž významného vysílače Radiokomunikací, stojící v oploceném areálu. Okolo něj jsem po dobře vyšlapaném chodníčku vydal směrem napravo, pěšina se za koncem plotu stočila směrem k severu a hned za vlastním vrcholem Sýkoře narazil na první výrazné skalisko, vysoké šest metrů. Tak jako ostatní okolní „kamení“, je i ono tvořeno bítešskou porfyroblastickou či dvojslídnou muskovitickou ortorulou, místy s biotitem či granátem.

Přiznám se, že mi ten klopot volného kamení pod nohama obutýma tentokrát do turistické obuvi moc dobře nedělal (ploché šutry tu byly naskládany bez ladu a skladu a byly navíc labilní), takže jsem k nejvyšší skále na vrcholu Sýkoře (asi osm metrů) kráčel víc jak opatrně.

 

Pohled na skvostný mrazový srub s detailním deskovitým rozpadem horniny mi ale dal na předešlé útrapy rychle zapomenout.

 

Krásný „kousek“, který jistě potěší srdíčko každého skálomilce… a to se prý na východní straně přírodní památky mají nacházet stěny mrazových srubů, jenž jsou vysoké až 20 metrů!

 

V tom okolním horském lese ale nebylo pěšiny, která by k nim vedla… a já se na chvilku usadil na kameni, abych v klidu podumal nad dalším postupem. Plánovanou trasu A vedoucí hvozdem k PP Horní Židovka (a poté k pozůstatkům hradu Zuzinov a kostelíku sv.Stanislava) totiž kvůli neprostupnosti zarosteného terénu mé druhé Já rezolutně odmítlo!

 

A já musel zvolit trasu B, kterou jsem ale ještě neměl vymyšlenu...