Křížem krážem Lomnicí
Dlouho, předlouho jsem plánoval návrat do Sýkořské hornatiny - do míst, která jsem před dvaceti lety navštívil s kamarádem (a kde jsem zřejmě ztratil i kousek své aorty), ale repríza se konala až začátkem letošního června. Dostat se tam bez auta totiž nebylo až tak jednoduché…
Původně jsem chtěl jet vlakem přes Českou Třebovou do Skalice nad Svitavou, tam přestoupit na bus do Černolic a odtud už okolo PR Hrádky na Sýkoř a navštívit i okolní přírodní památky s chráněnými bučinami i skalinami. Celá pouť měla být ukončena v Lomnici, půvabném městečku ležícím severně asi 6 km od Tišnova.
Jenže ve Skalici bych musel čekat hodinu na spoj... zbylého času na vlastní cestu by bylo zatraceně málo, a tož nezbylo než vymyslet jinou variantu.
Což takhle zkusit se dostat do Lomnice z Tišnova, „Hrádky“ si nechat na jindy a namísto toho pocourat kolem lomnických památek, poté navštívit PP Klášterce, znovu se projít vesničkou Synalov a „kopaninami“, prolézt si skalnatý vrchol Sýkoře, navštívit PP Míchovec, Horní Židovku, zříceniny hradu Zuzinov a kostelík sv.Stanislava u Osik… a zpět k domovu odjet z rozcestí pod vysočinskou vesničkou Brumov?
No a vida – velectěný IDOS mne ujistil, že by takový jednodenní výlet uskutečnit šlo! Teď už zbývalo jen vysomrat si u mistra v práci na pátek dovolenou, zakoupit v Čedoku „letenku“ na vlak RegioJet z Břeclavi do Brna… a zapřísáhnout nebesa, aby bylo v ten den hezky.
A lidičky, ono mi to super počasí nakonec vyšlo!
Nejdříve ze všeho mne čekalo přetrpět dopravní anabázi: ze Zlína brzy ráno trajflem do Otrokovic a zde přestup na „osobák“ do Břeclavi. Trošku mne v něm znervózňoval vousatý kmet sedící naproti, který si až do Hodonína přeříkával růženec (opravdu nevím, čeho se bál – vždyť jsme zase tak rychle nejeli). V Břeclavi mne čekal přestup na spoj RegioJetu. Jel jsem jím poprvé v životě a tu jízdu nadzvukovou rychlostí si opravdu užíval (jen tu naplno puštěnou klimatizaci ne, neboť jsem i přes pevnou tkaninu riflí a spodních bombarďáků po chvilce cítil, že se mi na kuličkovém ústrojí nejspíš tvoří jinovatka), později ale přišel zádrhel v podobě snížení rychlosti u Šakvic a nakonec se stalo, že mi rychlík Vysočina z Brna do Tišnova ujel přímo před nosem!
Naštěstí tam jel vzápětí i osobní vlak, díky němuž se přihodil první z dnešních zázraků a já ten přestup na bus do Lomnice dle mého plánu stihl, ale bylo to s jazykem až na vestě (kterou jsem v tom horku na sobě pochopitelně stejně neměl!)
Nejprve mne zaujalo historické centrum Tišnova vypínající se v pořádném svahu a samozřejmě i největší dominanta města – kopec Květnice, ale těch dalších krásných vyvýšenin bylo okolo nás dost i na další cestě. Netrvalo to dlouho a najednou se před námi vylouplo nádherné panoráma sídla, v němž jsem měl odstartovat své pěší putování.
Centrum Lomnice se vypíná na návrší pod zámkem a v druhé půli 15.století byla zmiňována jako městečko. Dnes v ní žije jen asi 1500 obyvatel a napříč všem překrásným stavením obklopujícím oba její rynečky (Palackého a Židovské náměstí) získala v roce 2006 jen poněkud hanlivý status městyse.
Však jsem také na všechnu tu kamennou krásu rozmístěnou na hlavním náměstíčku hleděl jak očarovaný, neboť impozantní kostel, morový sloup a radnice byly nasvíceny jak modelky na přehlídkovém molu a já nevěděl, na co koukat a co fotit dřív! Takže jsem to vyřešil šalamounsky: rynek si nechal „až na potom“ a vydal se ku vchodu do zámeckého parku.
Na stránkách internetu totiž stálo, že v zámku roku 2018 ukončilo svou činnost učiliště i střední škola (učební obor kuchaři, kuchařinky, číšnice a číšníci, prodavači apod) a on po dlouhé restituci připadl potomkům rodu Serényiů – příslušníkům rodu Thienen-Adlerflyt, kteří vzápětí začali s jeho rekonstrukcí. (Pokud vám dobře slouží paměť, jistě jste už o rodu Serényiů slyšeli např. v souvislosti s Luhačovicemi, neboť jim kromě lomnického patřil a znovu patří i luhačovický zámek.)
Když jsem tu byl s kamarádem před dvaceti lety, byl vstup do zámeckého parku uzavřen. Dnes byl sice dokořán, jenže kamenný sloupek zdobila cedule s velkým nápisem Vstup zakázán! Pod ním ale bylo už drobným písmem doplněno, že je vstup dovnitř na vlastní nebezpečí, neboť se areál v zimě neudržuje.
Já se z parku pokochal nejprve siluetou zámku, vypínajícího se v nejvyším bodě svažitého parku.
Další nápor na má kukadla směřoval přes zeď parku zdola z městyse. Hlavně od oslnivě bělostné siluety dvojvěžového barokního chrámu kostela Navštívení Panny Marie, který vznikl podle projektu slavného architekta G.P. Tencaly. Hranolová věž před ním patřila dvouposchoďovému stavení radnice, vystavěné ve stejné době jako kostel, ale okrášlené manýristickou fasádou. Více nalevo bylo vidět panoráma Lomnice s hradbou kopců v pozadí, ale už jen s jeho „normální“ zástavbou, mezi níž se přece jen vypínalo jedno odlišné stavení. Jednalo se o barokní sýpku postavenou roku 1759 za Marie Terezie. Tak jako mnohé jí podobné, sloužila i ona jako zásobárna obilí pro vojáky a civily v období neúrody anebo válek.
Krásné a utěšené výhledy...
Přiznám se, že je tahle Lomnice mojí velikou srdeční záležitostí. Nejen kvůli kouzelné atmosféře městečka s rynkem zaplněným hodnotnou historickou architekturou či jeho celkově malebnou kulisou (jež mi při pohledu z dáli evokoval představu jakéhosi vysočinského Štramberka), ale také kvůli feudálům sídlícím na bývalém lomnickém hradě, dnes zámku.
K větvi původních pánů totiž patřil i starší zámožný šlechtic Jan Meziříčský (psán podle sídla rodu z Lomnice), který roku 1519 u nás na Valašsku zakoupil brumovské panství a jehož nádherné renesanční náhrobky (spolu s náhrobky předčasně zesnulých vnoučat Maruše a Jana) zdobí bylnickou kapli brumovského kostela sv.Václava.
Janův syn Adam pak nechal brumovskou hradní pevnost přestavět na mnohem pohodlnější rodové sídlo, založil v Brumově rybníky, pivovar a významně se přičinil o prosperitu chudého valašského městečka. O dvacet let později byl bohužel postižen vážnou duševní chorobou, takže se správy panství načas ujala jeho dcera Johanka. Po dosažení plnolesti jejích bratrů Jaroslava a Jana se tito stali vlastníky panství a společně je spravovali až do roku 1572. Po smrti Jaroslava se o totéž ještě krátce pokusila Magdalena z Lomnice, až roku 1574 hrad i s panstvím prodala novému majiteli – Zdeňku Kavkovi z Říčan.
Vraťme se ale k vlastnímu lomnickému feudálnímu sídlu:
Jeho rozsáhlý objekt se dvěma nádvořími se vypíná na návrší nad centrem městečka a je obklopen zámeckým parkem, jehož nejsráznější svahy spadající k Besénku byly vyhlášeny přírodní památkou o rozloze pěti hektarů. Důvodem ochrany je zachovalý, původní přírodě se blížící lesní porost tvořený pestrou směsí dubů, javorů, habrů, jasanů, jilmů a buků. Zbytek parku už směrem k městysi spadá poněkud mírnějšími svahy a v zatáčce silničky vedoucí ke vstupu do zámku stojí majestátní buk červený, který byl údajně vysazen už za Františka Gabriela Serényiho.
Pokud se pozorněji podíváme na siluetu zámku a jeho venkovní fasádu, nemusíme být ani odborníky, abychom nepoznali, že zámek vznikl přestavbou původního hradu. Ostatně – sympatický architekt Pavel Šimeček (vystupující v seriálu dokumentů tišnovské televize o zaniklých feudálních sídlech v regionu) sám tvrdí, že se pod omítkou lomnického zámku v podstatě ukrývá původní středověký hrad.
Ten úplně první s jednoduchým obdélníkovým půdorysem založil někdy v polovině 13.století první lomnický pán (pocházející ale z rodu Tasovců) a hrad je poprvé v análech zmiňován roku 1281.
V jihozápadním a severozápadním nároží u hradeb stávaly hranolové věže a mezi ně byl umístěn úzký hradní palác s průjezdem spojujícím horní nádvoří. V této dodnes zachovalé části gotického hradu zdobí palácové přízemí jen malá okénka a ta mnohem honosnější o patro výš už jsou novogotická. Za nimi se ukrývá honosný interiér Rytířského sálu se zaklenutým stropem a štukovou výzdobou, který vznikl podle návrhu význačného brněnského stavebního mistra – Jana Křtitele Erny. Nejvýznamnějším prvkem hradního paláce je ale nad průjezdem umístěná kaple, vystavěná začátkem 15.století.
Je dokladem toho, jak se o své sídlo páni z Lomnice starali (a také jak je milovali), neboť kaple později zasvěcená sv.Františku Serafinskému je skutečným skvostem a nic na tom nemění ani fakt, že byla v devatenáctém století novogoticky přestavěna. Z toho „pravého“ gotického období se totiž zachoval původní pozdně gotický arkýř kaple, pocházející z období vlády Václava IV., vystupující nad druhé nádvoří. Jedná se o největší klenot lomnického feudálního sídla, vyznačující se pozoruhodným visutým svorníkem síťové klenby a odborníky je označován za nejkrásnější na Moravě!
Klenba kaple byla po polovině 15.století vyzdobena malbou a nádherné jsou i původní vitráže v oknech arkýře. V kapli se nachází také barokní klekátkový oltář od brněnského umělce Mathiase Thomasbergera, který se v Lomnici na náměstí přičinil i o stavbu toho pompézního morového sloupu.
Ostatní zástavba zadního hradu (jižní a východní křídlo) byla zbudována už v období renesance a později částečně upravena i barokně. Dnešní vstup s průjezdem zdobí renesanční portál od kameníka z dílny J.Gialdiho, ale ten byl sem na Lomnici přenesen z brněnského paláce Serényiů.
Tento rod Lomnici získal LP 1665 a s příchodem Františka Gabriela Serényiho odstartovala velká prosperita městečka, jehož náměstí bylo zcela přebudováno v barokním duchu a vzniklo zde množství pozoruhodných staveb.
Velkou pozornost samozřejmě věnoval také svému sídlu. Nejpodstatnější proměnou prošel zámek za Arnošta Amata Serényiho po roce 1700, kdy sídlo dostalo mnohem honosnější vzhled exteriéru i interiérů a kdy byla barokně upravena i zámecká zahrada. Serényiové na svém sídle žili až téměř do konce druhé světové války a roku 1948 o něj podle Benešových dekretů přišli.
Po válce na zámku bydlel štáb osvoboditelů a zámecký park se proměnil na zajatecký tábor, jímž prošlo na 50 tisíc Němců a Maďarů. Poté bylo na zámku zřízeno školící středisko. V té době byl mobiliář částečně přemístěn do zámku v Lysicích, velká většina ale byla rozkradena anebo zmizela. Zámek nebyl udržován a zvolna chátral, až jej roku 1976 získala Jednota (dnešní COOP), která nechala zámecké interiéry upravit pro střední odborné učiliště a střední odbornou školu SČMSD. Učni, vychovatelé, mistři a učitelé se tu nastěhovali v roce 1980 a vydrželi zde až do roku 2018, kdy byl zámek po nekonečně dlouhém restitučním jednání navrácen potomkům rodu Serényiů – rodu Thienen-Adlerflyt.
Tihle noví majitelé okamžitě začali s rekonstrukcí celého zámeckého areálu, kteréžto změny jsem mohl na vlastní oči posoudit dokonce i já.
Prošel jsem si spodní část parku a už byl jednou nohou nakročen k odchodu, když mne při pohledu na otevřený zámecký vchod napadlo, že bych až do smrti litoval, kdybych dovnitř alespoň jedním očičkem nenakouknul!
No a co, přinejhorším mne tam někdo chytne za límec, kopne do prdélky nebo třeba jenom slušně vyhodí…
Nejprve jsem si pozorně prohlédl vstupní portál a pak průjezdem zamířil na první nádvoří, kde naštěstí nebylo ani živáčka a jenž už prošlo novou úpravou. Prostranství bylo zarovnané, bývalé zábradlí odstraněno a ve středu byla umístěna fontána s upraveným okolím. Nádvoří kol dokola ze třech stran obklopují zámecká křídla s přízemní arkádou a nad vstupem na druhé nádvoří se vypínal bývalý hradní palác, jež v druhém patře krášlila velká novogotická okna. Z následujícího nádvoří jsem pak mohl konečně poobdivovat i ten unikátní arkýř gotické kaple a přitom si stačil povšimnout, že bývalé hradní konírny i nadále hostí své bývalé obyvatele – jenže tyhle jsou lidským zrakům skryty pod kapotami traktorků a osobních vozů. Na protější straně odkrývaly otevřené vchody do přízemí pohled na spoustu stavebního materiálu, určeného pro rekonstrukci zámeckého objektu.
Při návratu jsem v průchodu na první nádvoří potkal důstojně vypadajícího černovlasého, nejspíše zámeckého pána. Slušně jsem pozdravil a čekal na sprdnutí, co tady vlastně dělám, ale naštěstí se tak nestalo. Kývnul mi s úsměvem na pozdrav, oba jsme šli dál svou cestou… a já, který veškeré dokumenty na Youtube o hradech a zámcích na Tišnovsku vlastně viděl až po návratu domů, od té doby stále dumám nad tím, jestli tím pánem ve skutečnosti nebyl architekt Pavel Šimeček.
Byl mu totiž hrozně podobný…
Na náměstí Palackého jsem se vrátil šťastný jak blecha čerstvě uhnízděná v bernardýnově kožíšku, no a aby toho pokakaného štěstíčka nebylo málo, byly všechny pamětihodnosti rynku Oskárkem ještě líp osvětleny a špice kostelních věží, morového sloupu i té vížky radniční trkaly do téměř modročerně zbarvené oblohy!
S prohlídkou začínám na horním konci rynku, kde nejprve míjím Pomník padlým, a pak popoběhl k budově bývalého pivovaru. Jeho fasádu zdobí dvoumetrová socha krále piva – Gambrina, jejímž autorem se stal roku 1856 sochař Josef Břenek.
V půvabném městečku Lomnici u Tišnova se s vařením pivečka začalo už v druhé polovině šestnáctého století. Na začátku dvacátého jej ale hrabě Otto Serényi prodal brněnskému pivovaru a roku 1922 lomnická varna svoji činnost definitivně ukončila. LP 1925 jej odkoupil Alois Buchta, aby do něj přemístil svou dobře zavedenou truhlářskou dílnu.
Jen tak mimochodem – tento pán byl pradědečkem současných majitelů – manželů Pavlišových, kteří roku 2017 lomnickou tradici ve vaření piva obnovili. Protože se z hlavní pivovarské budovy stal v průběhu času obytný objekt, zřídili svůj minipivovar v bývalé pivovarské stodole. První várku piva uvařili v listopadu 2017. I když je konkurence dalších minipivovarů v nejbližším okolí poměrně velká (jen v Tišnově jsou rovnou tři) a v Senticích a Doubravníku po jednom, přesto si pivečko z Lomnice nakonec bez problémů své místo na slunci našlo. Možná nejen kvůli kvalitě, ale i díky svému originálnímu a vtipnému názvu – Génius Noci.
Poté už jsem se otočil k k pivovárku zády a „znaleckým okem“ obhlédl celou plochu rynku.
Obdélníkové náměstí sice dosahuje rozměrů jen asi 100 x 50 metrů, ale díky barokní úpravě, kterou zde nechal provést hrabě František Gabriel Serényi (a jehož vizi dokončil jeho nástupce Antonín Amata z téhož rodu) vznikl rynek, který patří dle mého skromného soudu k těm nejhezčím na celé Moravě!
Prvotní donátor si nejprve upravil lomnický zámek k obrazu svému, no a protože chtěl mít stejně reprezentativní i nejbližší podzámčí (myšleno náměstí městečka), povolal si k jeho přestavbě dva význačné brněnské stavební mistry. Vzniklo tak dílo dodnes hodné obdivu, zvláště pak kvůli jeho velmi kvalitní architektonické kompozici.
Převážnou část plochy rynku tvoří parčík, na jehož západní straně stojí barokní socha sv.Jana Nepomuckého a hned vedle starobylá kašna. Pravděpodobně už od roku 1670, kdy byla využívána řemeslníky budujícími nové náměstí a kdy sloužila též jako zdroj vody pro případ požáru.
Střed náměstí pak zdobí jedna z jeho největších dominant – Morový sloup, který tu byl vystavěn až za hraběte Antonína Amata roku 1709. Jedná se o pozoruhodné sochařské dílo ze žuly a mušlovitého vápence. Hlavní sokl má podobu mohutného skaliska, okolo nějž jsou dole po obvodu rozmístěny sochy šestice „svatých“ – Antonína Paduánského, Šebestiána, Víta, Jana Nepomuckého, Rocha a Floriána. Nad mohutnou základnou podoby skály se sloup zužuje do „Stromu poznání.“ Ten pak v horní části přechází do oblačného dříku s hlavami andílků a je završen Immaculatou. Na realizaci díla se podepsal známý brněnský sochař Mathias Thomasberger, který se krátce předtím v Lomnici přičinil i o dekoraci kaple sv.Antonína Paduánského.
Sloup mne nesmírně zaujal už při první návštěvě Lomnice před dvaceti lety a jeho působivé unikátní kráse jsem se poklonil i dnes. Dle mého soudu patří u nás na Moravě ke třem nejhezčím mariánským a morovým sloupům, přičemž prvenství samozřejmě drží ten olomoucký „Unescový“, ale v boji o druhou příčku sloupu z Uničova tenhle lomnický zdárně konkuruje…
Tou nejdominantnější stavou na rynku je ale samozřejmě barokní kostel Navštívení Panny Marie, jemuž tvoří na druhé straně náměstí jakýsi architektonický a přitom symetrický protipól budova radnice s manýristickou fasádou a poněkud předsunutou, vysokou hodinovou věží.
Bělostný chrám Navštívení Panenky Marie s vysokánským dvouvěžovým vstupním průčelím (jediným takovým na celém Tišnovsku) jsem si pochopitelně nechal (jako to absolutně nejlepší) až na konec.
Cestou ke vstupu do interiéru kostela jsem minul vysokou starší paní, která tam aranžovala květiny a pak už nedočkavě nahlédl přes mříže dovnitř. Tak jako celý ten barokní exteriér, byly i vnitřní prostory naprosto úžasné!
Sotva jsem stačil cvaknout tři obrázky, zazvonil mi někdo za zády svazkem klíčů. Ustoupil jsem, otočil se… a ona tam stála ta paní a s úsměvem na tváři se ptala: „Chcete se podívat dovnitř?“
No, lidičky – samozřejmě že ano…. a jak rád!
Vstoupili jsme do božího interiéru a započali rozhovor o vzniku i výzdobě chrámu, přičemž ji potěšilo, že mi je znám autor projektu a dál už povídala víceméně sama. Vzpomněla jména obou slavných brněnských stavitelů, kteří se o tuto krásu přičinili a přidala informace o oltářích, malbách a sochách. Před oltářem mne požádala, abych ji pomohl odtáhnout přední dřevěnou lavici, neboť mi chtěla ukázat tu erbem zdobenou hned za ní, v níž sedávalo lomnické zámecké panstvo.
Jako bonus mi pak nabídla prohlídku fantastického Božího hrobu, jehož interiér jsem si mohl prohlédnout v přístavku u chrámové lodi napravo od hlavního oltáře. Cestou zpět ke vchodu mne upozornila i na ty veliké impozantní varhany a na několik dosud zachovalých žerdí trčících z kostelních hlavic. Nahoře byly ozdobeny kulatými symboly různých cechů, jejichž rodiny v těchto lavicích při mších svatých sedávaly.
Venku jsme ještě na chvíli hodili řeč a padl i dotaz, co mne zde přivedlo a kam mám namířeno dál. Samozřejmě jsem se nezapomněl zmínit i o tom, jak významně ovlivnila jedna větev lomnických pánů prosperitu mého rodného valašského městečka a jak si přebudovala brumovský hrad na mnohem pohodlnější rodové sídlo… no a pak už jsem té hodné a velmi inteligentní paní vřele poděkoval a po rozloučení zamířil z hlavního rynku k dalším lomnickým památkám.
Cestou mi v hlavě chvíli bublal guláš z čerstvě získaných poznatků… a když vychladl a jeho hladina se konečně ustálila, mohl jsem se v klidu potěšit i pohledem na vedle stojící faru s neoklasicistní fasádou a na budovu stojící na konci rynku na rohu u hlavní komunikace, která v době svého vzniku bývala panským domem a v novověku prošla proměnou na restauraci.
Moje další kroky vedly podél silnice spujující Lomnici s Ochozem u Tišnova a Doubravníkem, kde u tzv. „nového hřbitova“ vznikla roku 1670 na tehdejším konci obce raně barokní kaple zasvěcená sv.Antonínu Paduánskému.
Od ní jsem se musel z kopce kousek vrátit k začátku bývalé židovské čtvrti.
Židovská obec byla v Lomnici u Tišnova založena hrabětem Antonínem Amatem Sérenyim. Členové tohoto etnika v městečku žili už od 16.století, ale teprve o dvě stě let později se jeho komunita výrazně rozrostla díky novým osadníkům přibyvším sem z Lysic. Území židovské čtvrti tvoří jediná (asi 125 m dlouhá) svahem klesající přístupová ulice Josefa Uhera a malé čtvercové náměstíčko (36 x 36 m). Veškerou zástavbu na ulici i okolo rynečku tvořily nejvýše jednopatrové domy. Ghetto bylo od vlastního městečka odděleno zahradami a na začátku ulice nesoucí dnes jméno Josefa Uhra byla umístěna brána, jíž později nahradil řetěz. Židovská čtvrt se původně skládala z 35 domů, k nimž patřil špitál s lázní, škola s rabinátem a hostinec.
Místní Židé se zabývali nejen obchodem, ale i drobnou řemeslnou prací – výrobou plátna, krajek a zpracováním vlny. Právě díky nim se počátkem „století páry“ v Lomnici rozjela manufakturální výroba sukna… a dlužno dodat, že nábytkové textílie a potahy se v jedné místní fabričce dělají dodnes.
Za „první republiky“ nastal odliv obyvatel lomnické židovské čtvrti do větších měst a zdejší komunita byla roku 1928 zrušena. Nejvýznamnějším rodákem odsud se stal Leo Eitiger, psycholog a psychiatr, člen norské královské akademie věd a autor mnoha ve světě odbře známých odborných publikací.
Většina budov čtvrti se (byť přestavěná) zachovala až do dnešních časů. Její centrum tvoří náměstí Josefa Uhra s parčíkem, v němž jsou umístěny lavičky i jeho busta. Po obvodu rynečku se nacházejí tři významná stavení.
Tím opravdu nepřehlédnutelným je zdejší synagoga. Jedná se o jednopatrový objekt na půdorysu obdélníku se zaoblenými nárožími a stojícím v západním rohu náměstí. Synagoga byla vystavěna roku 1794 v pozdně barokním slohu na místě své již nedostačující předchůdkyně – dřevěné modlitebny stojící na kamenné podezdívce. Směrem k náměstí se dodnes hrdě vypíná její bělostný štít s volutami. Využívána jako modlitebna byla až do začátku druhé světové války, pak se změnila na sklad.
Bohužel ani po válce se lepšího osudu nedočkala. Chátrání objektu pokračovalo až do „sametu“ a přítrž mu učinil až rok 1997, kdy byla celá vzorně zrekonstruována a využita pro kulturu.
Při slavnostním otevření na její stěnu přibyla pamětní deska obětem holocaustu. V bývalé synagoze se v současnosti konají svatební obřady, probíhají zde výstavy a pořádají se koncerty.
Naproti ní stojí na východní straně rynku budova bývalé školy – rovněž pozdně barokní stavení z počátku 18.století.
Třetím pozoruhodným objektem na rynku pak je „pravá“ židovská hospoda stojící na jeho jižní straně, v níž se čepuje novodobý výrobek starého lomnického pivovaru s velmi poeticky znějícím názvem – pivo Genius Noci.
Další významnou památkou městyse je místní židovský hřbitov, ke kterému mne od náměstí zavedla nejprve trochu více stoupající cesta a pak chodník.
Areál hřbitova se rozkládá na okolních prudce spadajících stráních a celkově je na jeho ploše (převážně v nepravidelných řadách) rozmístěno na tisíc barokních, klasicistních a historizujících kamenných náhrobků. Ty starší byly zrobeny z pískovce či bílého mramoru, mladší pak ze světlé i tmavé žuly. Hřbitov byl založen na začátku 18.století (nejstarší náhrobek pochází z roku 1716) a pohřbívalo se zde až do začátku druhé světové války. Poté zdejší židovská komunita zanikla.
Poblíž vchodu do volně přístupného žalova stojí objekt bývalé márnice, v němž je umístěna menší výstava o životě zdejších Židů. Prohlídku je ale nutno si předem domluvit na úřadu městyse.
Odtud už mne prudce stoupající cesta mezi rodinnými domky přivedla na konec městyse, já se k němu otočil zády a vydal se po žlutě značené turistické cestě (a trase naučné stezky známé jako Cimrmanova plahočina) vstříc modravým vrcholům kopců, jimž v dálce vévodilo majestátní témě Sýkoře...
Přidat do oblibených uživatelů
Lomnice
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Křížem krážem Lomnicí
