Z Loučky přes Chladnou studnu do Vizovic

Fotografie (62) • Foto: Franta

Dnes je neděle 17.listopadu 2019. Třicet let od „sametu“ a zároveň čtyřicáté výročí ztráty mého panictví. To se ale stalo v létě a zas to tolik nebolelo. Operace kolena byla daleko horší...

Jelikož je i teď v jedenáctém měsíci venku stále hezky, rozhodl jsem se na počest obou významných jubileí podniknout další kratší výšlap. Tentokrát někam dál na Valachy - co třeba přejít z Loučky přes kopec Barák a Chladnú studňu do Vizovic? Autobusový spoj je tam dobrý, jede mi to hned po obědě!

Cestou přes důvěrně známé dědinky dumám nad tím, že jsme je s ženou už skoro všechny prošli a zanedlouho přijde chvíle, kdy budeme muset „neznámá místa“ hledat mimo rámec našeho kraje. Já dokonce i v té Loučce kdysi byl, ale památky dědiny mne tehdy pranic nezajímaly: v pozdně pozdním odpoledni jsem totiž za ruku vedl svou galánku a na klikaté silničce vedoucí nahoru na Barák hledal s ostatními davy místo, odkud budeme mít na jakousi Valašskou rallye ten nejlepší výhled.

Dnes na návsi Loučky vystupuju sám, a protože mám obě ruce volné, můžu se konečně věnovat pamětihodnostem dědinky. Moc jich není. Kostel tu nemají a katastr obce zdobí jen několik kamenných křížů. Zato se Loučka může pochlubit hezky upravenou návsí s novým objektem Obecního úřadu, restaurací a novodobou zvonicí. A také vojenským muzeem Pearl Harbour. Jak název napovídá, hlavní expozice se skutečně věnuje historii japonského útoku na americkou základnu na havajském ostrově Oahu a je jedinou takovou nejen u nás na Valašsku, ale v celé střední Evropě! Kromě toho se v muzeu nachází expozice o amerických vojenských kaplanech a samozřejmě i ta o historii obce.

V Loučce se nachází také pomník americkým letcům, kteří roku 1944 padli v letecké bitvě nad Slavičínem.

(Když už jsme u té druhé světové války – moc nechybělo a samotná obec mohla dopadnout jako blízká Ploština. Na vině byli samozřejmě partyzáni, kteří napadali německé vojenské kolony jedoucí do Loučky lesnatým terénem z Vlachovic. Po prvním přepadu v dubnu 1945 gestapo v dědině za trest vypálilo jen několik stodol. Jenže když se partyzánský útok 1.května opakoval, bylo fanatickými nacisty rozhodnuto o úplné likvidaci Loučky. Stát se tak mělo už následující den – 2.května, ale to už naštěstí obec obsadily první rumunské oddíly spadající pod vítěznou Rudou armádu.)

Prapůvodní název dřevěné dědinky, vzniknuvší v nadmořské výši 440 metrů na místě velkých pastvin a luk na jižním úpatí hlavního hřebene Vizovických vrchů zněl „Lůčka, Lůčky.“ První písemná zmínka se o ní objevuje již roku 1261. Tehdy ji kastelán brumovského hradu pan Smil daroval cisterciárskému klášteru ve Vizovicích. Po jeho zániku se vrátila do vlídné náruče brumovského panství, od roku 1850 spadala pod soudní okres Valašské Klobouky a o 110 let později přešla pod okres Gottwaldov, dnes samozřejmě opět Zlín.

Obec je křižovatkou důležitých cest: ta hlavní přes ni vede z Dolní Lhoty do Valašských Klobouk, vedlejší tepna z Vlachovic zkratkou přes kopec Barák (Doubravy) nad obcí do Vizovic.

A já po téhle nejprve dva kilometry stoupající silničce na temeno kopce z centra Loučky jako samostatná bezmotorová jednotka vyrazil. Nad posledními domy jsem minul kamenný kříž z roku 1904 s okolní parčíkovou úpravou a potěšil se nečekaným výhledem na blízký Újezd a na královecký hřeben Bílých Karpat táhnoucí se nad Valašskými Klobouky. A také na slovenskou horu Chmelovou (nejvyšší bod Vršateckých bradel), což umožnila nejen nadmořská výše, ale hlavně ten průhled mezi posledními moravskými kopci!

No a pak jsem po silničce vedoucí nesčetnými serpentinami hvozdem už jen poctivě stále capkal až nahoru. Cestou jsem v lese viděl zajímavě uloženou hromadu klád a kousek pod vrcholem narazil na opuštěný pískovcový lom, jehož stěny dosahují více jak desetimetrové výše.

Nahoře v blátivém sedle mne překvapilo množství osobních aut zde parkujících. Ale čemu se divit – letošní listopad je mimořádně teplý a dnešní krásná slunečná neděle s dalekými výhledy zlákala mnohé výletníky k návštěvě té, jen čtyři stovky metrů vzdálené, rozhledny!

Však k ní také odsud od rozcestí vede modře značená turistická trasa, která ale na vrchol hřebene stoupá notně blátivou a rozježděnou lesní cestou. Další stoupání pak návštěvníky čeká na vlastní rozhledně, neboť vyhlídková plošina je na telekomunikační věži místěna ve výšce třiatřiceti metrů a je na ni třeba vystoupat 177 schodů.

Oficiálně se rozhledna i kopec jmenuje Doubrava (676 m), jenže v blízkém i vzdálenějším okolí mu nikdo neřekne jinak než „Barák.“ Jeho vrchol výrazně vystupuje z hlavního hřebene Vizovických vrchů, ale ještě více jej zvýrazňuje vysoká telekomukační věž sloužící od roku 2004 i jako rozhledna.

Pro širší veřejnost je daleko důležitější okresní silnice probíjející se četnými serpentinami svahy Baráku, která spojuje Loučku se 7 km vzdálenými Vizovicemi. Pro obyvatele např. Brumova-Bylnice či Valašských Klobouk je vítanou zkratkou do okresního a krajského města Zlína, neboť je od něj po hlavních cestách dělí vzdálenost větší jak 40 km!

V zimním období se úzká komunikace s mnoha strmými úseky neudržuje, na což jasně řidiče upozorňuje výstražná tabule. Bohužel jsou asi někteří z nich analfabety, neboť tu v zimě už několik kamionů uvázlo a zablokovalo tak na dlouhé hodiny veškerý provoz!

Já se o potěšení z návštěvy doubravské rozhledny kvůli stále ještě bolavému koleni raději vzdal. A zamířil ke Chladné studni po zelené trase vedoucí přes ohbí kopce méně blátivým terénem. O krásné výhledy jsem ale kupodivu ošizen nebyl. O kousek dál totiž vedlo „brčálové“ značení vysoko nad silničkou po stezce nad vyrubanou pasekou a umožnilo pokochat se panorámatem blízkých i vzdálených kopečků Hostýnských, Vizovických i těch Vsetínských... a stát jen o několik desítek metrů výš, určitě bych viděl také Beskydy!

Pak už stezka vklouzla do lesa, vyústila na blátivou lesní cestu a ta mne zanedlouho přivedla ke Chladné studni. Skupina Fleret o ní natočila jednu z mých veleoblíbených písní, v níž se pěje:

U Chladnéj studně sedáváš

o čemsi smutném přemýšláš...

… zbavit ju mosíš tých spadaných listů

a počkat až studňa dá vodu čistú!

Ano, potom dá tenhle pramen, tekoucí tu odjakživa, voděnku studenou a chutnou... jenže ona to není tekutina jenom tak obyčejná, ale podle legend i léčivá. A nejsou to jen kdovíjaké báchorky.

Těsně před koncem 19.století její voda pomohla vyléčit skoro slepého dvanáctiletého mládence. Zdál se mu sen, ve kterém se mu zjevila paní v bílém hábitu a vyzývala jej, aby navštívil pramen Chladné studny. Stalo se, hoch si několik dnů oči její vodou promýval a jeho oční vada jako zázrakem zmizela.

Dozvěděl se o tom pan Jan Rychlík z Vizovic, jehož dcera onemocněla španělskou chřipkou a lékaři nad jejím rychle se zhoršujícím zdravotním stavem už dávno zlomili hůl. Rodina se upnula k poslední naději, otec pro dcerku obstaral vodu z Chladné studně a v modlitbě slíbil, že pokud se dítě uzdraví, umístí nad pramenem kamenný portál s výklenkem napodobujícím lurdskou jeskyni a do něj umístní sošku Madony.

K veliké radosti rodiny a nesmírnému úžasu lékařů se dcerka opravdu zázračně uzdravila a pan Rychlík splnil roku 1905 svůj slib. V roce 1937 byla k portálu přistavěna kaplička, ale to už sem dávno proudily davy poutníků, neboť pověst o léčivém prameni se roznesla široko daleko a konaly se zde poutě. Za druhé světové války byly zakázány, stejně jako za následného režimu a obnovily se až po sametu. Roku 1997 byla obnovena i kaple, upraven pramen a přístupové schodiště.

O všech údajných zázracích si můžeme myslet co chceme, ale ten poslední také stojí za zmínku: v roce 1945 spadlo necelých 40 metrů od kaple sestřelené německé letadlo. Ačkoliv po výbuchu bylo všecko v okolí zničeno a začal hořet i okolní les, z kaple nespadlo ani zrnko omítky a nebylo na ní poškozeno jediné sklo!

Chladná studna je zvláštní, tajemné, romantické a téměř až magické místo. Okolí pokrývá spadané listí, ale musím přiznat, že kdyby okolo kaple nevedla ta rozježděná blátivá lesní cesta, líbilo by se mi tu ještě daleko víc. A také bych ji raději obdivoval o samotě, což mi ale nebylo dopřáno – nějací turisté se psem (ale ti slušní) se tady kolem už motali.

Bohužel jsem byl právě dvojicí dam s tím psíkem o chvilku později nesmírně pokořen: vyrazil jsem notně pajdaje po značce kamenitou cestou dolů do doliny a ony mne přibližně po deseti minutách bravurně předběhly! (No, mít obě nohy zdravé, tak se to nestane...)

Pajdaje jim dál za zády jak zpomalený film, s nostalgií v srdci jsem zavzpomínal na chvíli, kdy jsem jednou z busu vystoupil na sedle Skřítek a při výstupu nahoru na Ztracené kameny po chvilce za sebou nechal i všech těch asi padesát dalších výletníků! No jo – ale kde už ty „loňské sněhy“ jsou?

Z doliny jsem to podle mapy „střihl“ po vedlejší, zprvu blátivé lesní cestě po vrstevnici přes les. Dál už byla cesta sušší a po chvilce z lesa vyběhla na rozsáhlé pastviny s několika pasekářskými usedlostmi. Tady komunikace vedla hezkou romantickou alejí a nabídla i výhled na vzdálenou Vartovnu. Pak už moje polní cesta vyústila na silničku klesající do Vizovic z Baráku, nabídla pohled na Doubravskou rozhlednu a na druhé straně na kus Vizovicka. Daleko hezčí pohled byl o kus níž od křížku a louky s pasoucím se turem, ale ty úplně nejhezčí panorámata kopcovité krajiny oplývající kozím a ovčím sýrem, klobáskami a frgály, se přede mnou otevřela až těsně nad „hlavním městem slivovice.“

Výhledové panoráma obsáhlo (směrem zleva doprava) nejprve samotné Vizovice a okolní vršky blízké i ty vzdálenější s Vartovnou, průmyslový areál na konci města, dědinu Lhotsko, část Bratřejova a už na obzoru oba pozděchovské kostely. No a úplně vpravo jsem viděl zalesněné i odlesněné svahy hlavního hřebene Vizovických vrchů, místy i s pasekářskými usedlostmi.

Po dostatečném pokochání se krajinou jsem po silnici seběhl mezi první domy města, politoval přejeté tělíčko nebohé veverky válející se v příkopu u cesty a zanedlouho Partyzánskou ulicí sestoupil k prosté kapičce na Karažijce. Věhlasu barokní zámecké sice nedosahuje, ale zase je větší jak ta „lurdská“ u Sokolovny, takže z trojice vizovických kaplí obsadila krásné druhé místo. Stojí tady už od roku 1873. Postavena byla jako výraz díků za odvrácení cholery, která ve městě řádila v roce 1866. Byla zbudována (stejně jako její mobiliář) v novorománském slohu a nese svědectví o životě lidí před koncem devatenáctého století. Dříve, když městem procházívaly průvody Božího těla, byla kaple využívána za jeden z oltářů.

Od kaple už to nebylo daleko k hlavní vizovické silnici (a ulici), ale díky rušnému provozu jsem k Vizovickému rynku s busovým nádražíčkem zvolil cestu vedoucí po parčíkově upraveném nábřeží Bratřejovky přes sídliště Růžovou. Potkal jsem tu i jednu zajímavou tetinu, jenže tahle byla němá a vůbec se nehýbala... nejspíš proto, že byla jen dřevěnou skulpturou.

No a protože měl nejbližší spoj do Zlína pět minut zpoždění, o minutu později jsem už do něj nastupoval a odjížděl směrem k domovu...

Poslední aktualizace: 16.2.2020

Z Loučky přes Chladnou studnu do Vizovic na mapě